Slovo waldorf a montessori zná už dnes zřejmě každý rodič. Ale na čem jsou tyto hlavní vzdělávací alternativy postavené a čím se od sebe liší, to laik často neví. Není divu. Kdo tyto školy neprozkoumal osobně a na vlastní oči, nemůže mít jinou než velmi vágní představu. A když vám o nich někdo vypráví, je to nejspíš specialista na jeden z těchto proudů (a asi i příznivec), takže je porovnat ani nedokáže. V tomto článku, již třetím ze série věnované výběru školy, se tedy pouštím do riskantního podniku a pokusím se nastínit hlavní charakteristiky alternativ, které jsou přítomné v českém vzdělávacím prostoru.
Waldorf k nám přišel dřív
Waldorfské školy začaly v Česku fungovat velmi brzy po pádu komunistického režimu. První tři roky po revoluci jich bylo otevřeno sedm, dvě v Praze, další v Písku, Příbrami, Semilech, Pardubicích a Ostravě. Mezinárodní waldorfská komunita byla připravená a ochotná dát českým učitelům, kteří měli o toto vzdělávání zájem, obrovsky rychlou a velmi levnou, ale fundovanou, podporu. Na této bázi ostatně waldorfské vzdělávání funguje celosvětově: není nákladné, lektoři jsou často ochotni pracovat zdarma nebo téměř zdarma a waldorfské školy si do určité míry zachovaly svůj původní sociální rozměr. Vznikají i v chudších oblastech a jsou svou podstatou inkluzivní.
Waldorfské školy této první vlny jsou všechny státní. Existují ale i waldorfské školy soukromé, u nás jsou ale v menšině. Jedna je například v Brně, další jsou v Českých Budějovicích, Olomouci, Plzni či Karlových Varech. Ty vznikly později, kdy už transformace státní školy na waldorfskou nebyla tak snadná.
Montessori později
První montessori školy se v Česku objevily až na přelomu tisíciletí, tedy zhruba o dekádu později než školy waldorfské – nejdříve v Kladně, v Praze Na Beránku a v Jablonci nad Nisou. S pozdějším nástupem je spojené i to, že málokterá státní škola je celá montessori (ze stejného důvodu, jaký jsem zmínil výše – v době, kdy u nás vznikaly, nebyly již stejné podmínky jako na začátku devadesátých let). Obvyklejší jsou tedy montessori třídy ve škole, která jinak učí standardně. Hnutí se za posledních 20 let velmi rozrostlo, v dnešní době je montessori škol nebo škol s montessori třídami přes padesát.
První montessori školy se v Česku objevily až na přelomu tisíciletí, tedy zhruba o dekádu později než školy waldorfské.
Drahé, či levné?
Waldorfské vzdělávání ve státní škole nestojí rodiče nic nebo jen malý příspěvek ve výši kolem 500-1000 korun měsíčně do rodičovského fondu. U montessori vzdělávání je to podobné. V soukromých školách se platí oficiální školné, tyto školy dostávají totiž menší dotaci od státu než školy státní (zřizovatelem je soukromý subjekt a ten si samostatně hradí nájem a provozní náklady, zatímco stát hradí plat pedagogům). Obecně je v montessori školách školné spíše vyšší. V Praze se může pohybovat běžně i kolem deseti tisíc korun měsíčně, ale začíná třeba již na pěti tisících. Montessori škola navíc pracuje s pomůckami, které jsou v originální podobě velmi drahé. Je ale možné si je vyrobit anebo si od českých firem opatřit levnější. Školné ve waldorfských soukromých školách bývá nižší než v jiných soukromých školách.
Jací rodiče, jací žáci?
Se školným nepřímo souvisí status rodin, které dávají své děti na waldorf, nebo do montessori. Ač obě vzdělávací metody vznikly jako sociální projekt s ohledem na děti znevýhodněné, montessori škola se brzy stala preferovaným vzděláním pro movitější střední a vyšší třídu. Původní sociální motiv se, alespoň v Evropě a Severní Americe, poměrně rychle vytratil. Waldorfskou školu také navštěvují spíše děti ze vzdělaných rodin, ale ekonomický a někdy i sociální status může být i nižší, což ve většině soukromých montessori školách nebývá časté. Některé waldorfské školy jsou anebo byly velmi inkluzivní a integrují děti s určitými postiženími, včetně mentálních. Na montessori školách se často daří dětem s poruchou autistického spektra. Waldorfské metody výuky jsou pro tyto děti dle mého názoru méně vhodné. I když nelze zobecňovat.
Ač obě vzdělávací metody vznikly jako sociální projekt s ohledem na děti znevýhodněné, montessori škola se brzy stala preferovaným vzděláním pro movitější střední a vyšší třídu.
O metodě
Jak waldorfské, tak montessori vzdělávání je založeno na respektu k vývojové psychologii. Ta popisuje vývojové fáze dítěte, jeho potřeby a dispozice ve vztahu k myšlení a učení v jednotlivých fázích. Rozdíly mezi montessori a waldorfským pojetím těchto fází existují, ale nejsou z mého pohledu zásadní.
Montessori vede děti velmi brzo k samostatnosti a k zodpovědnosti za vlastní učení. Mimo jiné i skrze chytře vymyšlené učební pomůcky, které dávají dětem možnost, aby samy hledaly vlastní řešení a našly a opravily chybu, aniž by se musely ptát učitele. Velkou část dne děti pracují samostatně, každý si jde v učení svou cestou. Dokonce si i samy sestavují individuální týdenní rozvrh. Klíčová role učitele spočívá ve vytváření bezpečného prostředí a pomoci těm, kteří ještě neumějí pracovat plně samostatně. A především učitel bedlivě sleduje vývoj dětí. Hodně času je věnováno rozhovorům s rodiči, aby byl rozvoj dítěte podpořen z obou stran.
Montessori učitel především bedlivě sleduje vývoj dětí.
Trojročí a vzájemné učení
Výrazným prvkem je v montessori věkově smíšená třída, výuka v takzvaných trojročích, přičemž tři ročníky dohromady mohou mít početní velikost jedné menší běžné třídy. Děti si vzájemně pomáhají, a jak postupují do vyšších ročníků, střídavě si zažívají role toho, komu je pomáháno, a toho, kdo sám pomáhá. Brzo, již ve školce, se podporuje intelektuální rozvoj.
Montessori ani waldorfské vzdělávání nepoužívá známky, pouze slovní hodnocení. Waldorfská škola klade snad i větší důraz na různé komunitní akce a zapojuje do nich ve velké míře rodiče. Zároveň ale oba typy škol většinou trvají na tom, že nositelem metody jsou v příslušné pedagogice vzdělaní učitelé, a ti musí ustát případnou rodičovskou snahu o vměšování.
Montessori se snadněji reprodukuje
Jak obecně zhodnotit kvalitu učitelů, a tedy i výuky, když je to vždy nakonec o lidech? Věci ale přece jen mají nějakou logiku. Obecně lze říci, že montessori systém je snadnější na reprodukci. Je zpracován v konkrétních návodech, až skoro „kuchařkách“. Proto mnoho škol přebírá „montessori prvky“. Jinak řečeno, alespoň na první pohled to vypadá tak, že zkazit montessori výuku je těžší. Není tak těžké naučit se ovládat montessori metodiku, problém bývá spíše v tom, že učitel, který dříve učil na klasické škole, může instinktivně ze zvyku sklouzávat k direktivnějším přístupům. Opačným nebezpečím bývá, když se příliš striktně drží oficiálních montessori metodik – jeho tvořivý potenciál tak může zůstat nevyužit. Naštěstí se poslední dobou více a více zkušených montessori učitelů vymaňuje z těsných mantinelů a vymýšlejí své vlastní metody. Čerpají při tom více z vlastní intuice a samozřejmě z pozorování dětí. Což by koneckonců podle Marie Montessori mělo patřit k výbavě každého učitele.
Učitel – ve waldorfské škole bůh, nebo skoro
Waldorfské vzdělávání je mnohem komplexnějším modelem, který vůbec není snadné pochopit. V zahraničí existují velmi podrobné metodiky téměř všech předmětů, a to často v několika si konkurujících verzích, na druhé straně se ale zdůrazňuje, že jde pouze o inspiraci a že by učitel měl hodně tvořit sám ze sebe. Učiteli je zkrátka ponechána velká volnost pro kreativní ztvárnění výuky. Což je zároveň výhoda i nevýhoda. Je totiž poměrně snadné waldorfské metody špatně pochopit.
Role učitele ve waldorfském školství je obrovská. Zvláště na prvním stupni je to hlavní vzor a inspirace, bůh a soudce waldorfského školního vesmíru. Děti učitele prakticky napodobují: „Píšeme krásně jako pan učitel, napodobujeme to, jak pan učitel hezky čte.“ Velmi tedy záleží na tom, jaký je. Učitelé, kteří učili v první waldorfské škole ve Stuttgartu vedené zakladatelem waldorfského vzdělávání Rudolfem Steinerem, byli svému povolání oddaní duší i tělem a byli neobyčejně vzdělaní. A takoví učitelé existují ještě dnes, sám jsem několik takových potkal. Na druhé straně se waldorfské hnutí od té doby velmi rozrostlo a troufl bych si tvrdit, že dnes většina učitelů nebude na výši vzdělávacího úkolu, který Rudolf Steiner vytyčil, maximálně se tomuto ideálu vzdáleně blíží.
Role učitele ve waldorfském školství je obrovská, úkol montessori učitele je naopak vést dítě co nejdříve k samostatnému učení.
Role učitelů v montessori
Úkol montessori učitele je naopak vést dítě co nejdříve k samostatnému učení. Staví se spíše do role průvodce a koordinátora vzdělávání, do procesu učení žáka vstupuje méně a spíše na vyžádání. Souvisí to s akcentem na individulizaci výuky, specifické cesty k učení každého žáka a s přenášením zodpovědnosti na žáka. Waldorf toto moc nezdůrazňuje a spíš má tendenci k větší soudržnosti dětského kolektivu při výuce. Znakem toho je i velký podíl frontální výuky.
O „matce“ zakladatelce
Maria Montessori byla akademička a vědecká pracovnice, která se zabývala dětskými patologiemi. Patřila k vyšším
společenským vrstvám, byla jednou z prvních Italek, které vystudovaly lékařství. Do té doby to byla výlučná doména mužů. V určité fázi její profesní kariéry jí představitelé správy města Říma nabídli sociální projekt. Měla vést školu pro děti ulice, neboli děti z dělnických rodin, které rodiče buď opustili, nebo se o ně nestarali. Tyto děti vykazovaly velký podíl postižení, která byly již předtím předmětem klinického zájmu této vědkyně, do té doby v pedagogické oblasti spíše teoretičky. Maria Montessori tuto nabídku přijala, a pak se stal malý zázrak. Dva roky jejího vedení, při kterém uplatnila svou novou metodu, přinesly ve vzdělávání těchto dětí průlomové výsledky. Zdánlivě nevzdělatelné a tupé děti se najednou dokázaly učit tak, až to bylo k nevíře. To se rychle rozkřiklo a na tento alternativní projekt se již po krátké době jezdily dívat delegace z celého světa. Z Marie Montessori se prakticky přes noc stala vzdělávací celebrita. Její metoda byla vnímána jako pedagogický objev tisíciletí. Velmi rychle se začala aplikovat i na běžné děti, neboť se ukázalo, že je platná univerzálně.
Zdánlivě nevzdělatelné a tupé děti se najednou dokázaly učit tak, až to bylo k nevíře.
O „otci“ zakladateli
Rudolf Steiner je na rozdíl od přísně vědecké Marie Montessori považován za ezoterika. Tento pohled je ale zjednodušený. Rudolf Steiner byl členem Teosofické společnosti (než se od ní odštěpil a vytvořil svou Antroposofickou společnost) stejně jako byla zamlada členkou i Marie Montessori (později z ní vystoupila). Nicméně ještě v pokročilém věku byla Montessori blízkou přítelkyní předsedy Teosofické společnosti, u jehož indické rodiny bydlela během válečných let. Členství v podobných spolcích bylo v té době pro lidi z vyšší společnosti poměrně běžné. Maria Montessori byla navíc věřící katolička, i když v duchu teosofických ideálů velmi otevřená vůči jiným náboženským směrům.
Rudolf Steiner se s výchovou a vzděláváním poprvé do hloubky setkal jako dvacetiletý. V té době několik let působil jako vychovatel mentálně zaostalého chlapce z velmi bohaté rodiny. Toto dítě, původně považované za nevzdělatelné, se v dospělosti stalo doktorem medicíny.
Toto dítě, původně považované za nevzdělatelné, se v dospělosti stalo doktorem medicíny.
Jinak ale pro Steinera vzdělávání původně nebylo středem jeho velmi širokých zájmů, které sahaly od německé literatury a filosofie přes filosofii vědy až k otázkám dělnického nebo anarchistického hnutí.
První waldorfská škola vznikla až šest let před jeho smrtí a spíše na popud jeho okolí. S myšlenkou založení školy pro děti dělníků ho oslovil Emil Molt, ředitel prosperující továrny na cigarety Waldorf Astoria. Steinerovi ale nakonec škola velmi rychle přirostla k srdci a snažil se v ní pobývat co nejčastěji.
Rudolf Steiner byl mimochodem mimořádně vzdělaný člověk, jeden z největších znalců německé kultury, proslavil se jako dodnes nepřekonaný interpret Goethova přírodovědeckého díla. Velmi vzdělaná byla ostatně i Maria Montessori, neunikl jí žádný nový objev na poli přírodních věd a bedlivě sledovala vývoj společnosti. Přírodovědně vzdělaní učenci té doby měli zároveň i velmi široké znalosti literatury, filozofie a historie.
Ještě k výuce na waldorfu
Ve waldorfské škole je, v kontrastu k tomu, co se o alternativách traduje, velmi obsáhlý učební plán, který v některých směrech přesahuje vzdělávací plány běžné školy. Zejména výuka historie je podrobná a zahrnuje i mytologickou prehistorii, která je podle Steinera pro pochopení světa velmi důležitá. Waldorfská škola se také snaží o to, aby si děti symbolicky i prakticky prošly procesy a vývojem, které prodělalo lidstvo samo. Děti staví malý model domu, pěstují obilí a pečou chleba. A to i proto, aby jejich životní prožitky nebyly zautomatizované. Je to vzdělávání, jehož pobočným, ale nikoli primárním cílem, je rozvíjení kompetencí. Primárním cílem je pak harmonické včlenění dítěte do celku světa. Důraz se klade na umění jako vzdělávací prostředek. Waldorfskými školami prošlo mnoho výrazných hudebníků. Byl jsem na německé waldorfské střední škole, kde maturitní třída brilantně nacvičila Dvořákovu operu Stabat Mater. Známým vyučovacím prvkem je takzvaná eurytmie, pohybové umění precizně vyjadřující řeč, tóny a duševní nálady. Mimochodem, dnes už se ví, že rozvoj hudebních vloh má vliv na rozvoj matematických schopností.
Waldorfské vzdělávání je v určitém smysl velmi konzervativní, učí respektu ke kořenům lidské civilizace a ke kultuře minulých století a tisíciletí.
Waldorfské vzdělávání je v určitém smysl velmi konzervativní, učí respektu ke kořenům lidské civilizace a ke kultuře minulých století a tisíciletí. Typickým učebním formátem je epocha, která trvá jeden měsíc a zaobírá se jedním tématem. Děti se hodně pohybují, hodně mluví a recitují, vše je umělecky ztvárněno. Učitel je vzorem a hlavním dirigentem. Waldorfské třídy jsou věkově homogenní a poměrně velké, třicet dětí není výjimka. Waldorfská škola nepodporuje raný intelektuální rozvoj. Vyčkává, až se v dětech probudí vztah k abstraktnímu myšlení a odpovědnost za vlastní učení, což je podle steinerovské vývojové psychologie až kolem 9.roku, v plné míře až kolem 12.roku.
A co nové školy?
Z dalších ucelenějších vzdělávacích koncepcí, aplikovaných na českých školách, je důležité zmínit výukový program Začít spolu, méně známé jsou Daltonský a Jenský plán. Svým duchem jsou blízké montessori, větší prostor v nich však zabírají skupinové aktivity a projektové vyučování. Svobodné neboli Sudbury školy jsou kapitolou samy o sobě a již jsme se jim zde věnovali.
Nové soukromé školy, které vznikají zejména v posledních letech a často na popud rodičů, nejsou většinou waldorfské, ale často ani montessori, i když se třeba montessori vzděláváním inspirují. Často jde o eklektické vzdělávací modely bez specifického názvu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Přiznávám,že o waldorfských školách toho moc nevím.Ale o montessori školách,tedy spíše školkách už ano.Mají výborné pomůcky pro seznamování se psaním čtením a počítáním,ty mne opravdu nadchly.Ale měla jsem možnost se seznámit blíže i s fungováním konkrétních pár školek.Třeba je to jen jen pocit,ale zdá se mi,že je tam ten důraz na individuální práci dítěte až přehnaný.Vpodstatě tam děti pracují individuálně,skupinu dětí,které by se něčím zabývaly společně tam vpodstatě neuvidíte.Také něco jako volná hra, tam téměř neexistuje.Ale třeba mě to tu někdo vysvětlí.
Paní Montessori byla vlastně lékařka, která se začala z pohledu své profese zaměřovat na děti, které netrpěly nemocemi, ale postižením funkcí některých orgánů, které ovlivňovaly život dítěte a způsobovaly to, že děti nemohly žít plnohodnotný život. Pozorovala, pomáhala, získávala poznatky a zkušenosti. Od toho se potom začala vyvíjet vlastně ve spojení i pedagogická činnost. Takže na základě svých zkušeností dosáhla takových výsledků. Zeptám se, mají naši mladí kantoři prostor na získání patřičných zkušeností a poznatků pro práci s inkluzí? Sledovala jsem dnes na programu ČT2 nazvaný Inkluze. Bylo to velmi zajímavé a podnětné. Bylo tam mnoho námětů pro práci, vypovídaly samy děti. Taky mi prošly tři děti vietnamské a protože měly při příchodu do mateřské školy dobře zvládnutý český jazyk, přesně jak uváděl v pořadu jeden chlapec, normálně se začlenily mezi děti. tyto tři rodiny jsou už u nás běžně brány jako další obyvatelé v našem městě.Celý pořad jsem sledovala pozorně až do konce a překvapil mě právě závěr celého pořadu. V něm paní, která má určitě dobrý přehled o školství u nás, konstatovala, že zavedení inkluze bylo provedeno špatným směrem. Od shora dolů, ne od škol, odkud se mělo začít s patřičným vyškolením učitelů, asistentů, s dostatkem odborníků, kteří by byly oporou ve školách. Což je můj názor taky. Špatně vytvořené podmínky, špatné nastavení a teď se budou hledat cesty, jak se z toho všeho dostat. Máme odborníky, kteří poradí jak cestu najít? Mají už kantoři alespň nějaké zkušenosti pro to, aby řekly, ano, to je správná cesta, tohle je řešení, nebo zkušenosti, čeho se vyvarovat, aby se nedělaly zbytečné chyby?
Děkuji za tip,ten pořad jsem neviděla ,ale ráda si to najdu a poslechnu si to.Odborníky sice máme,ale mám prostě dojem ,že je nikdo kompetentní neposlouchá.Vyjadřoval se k tomu leckdo ,už když se to tak nahonem zavádělo.To ostatně nebylo poprvé.To samé probíhalo i s povinným posledním rokem pro předěkoláky, i pro přijetí dvouletých dětí do stávajících,nijak neupravených školek.Alespoň to poslední se teď zase slavně zrušilo.Paní Montessori byla jistě obdivuhodná žena,poro děti toho udělala opravdu hodně.Dodnes mi není jasné,proč se její pomůcky v běžných školkách více nevyužívají,opravdu od té doby nikdo nic lepšího nevymyslel.A jak už píše autor článklu,není zas tak obtížné se s nimi naučit pracovat.Spíš mi trochu nesedí ta celková koncepce,kde se dětem upírá právo na hru a hračky jako takové.
Doba, kdy se z Ministerstva školství projevoval zájem o vzdělávání je mateřských školách je pryč., co se týče hraček Starší učitelky si určitě pamatují dodávky odborníky prověřených hraček, které, pomáhaly v rozvoji rozumového i tělesného vývoje, tak zvané hračky z Komenia, které byly placeny ze státních peněz. Dnešní doba je jiná, přichází peníze na pomůcky a hračky, ale na trhu zase takový výběr není, když se něco objeví je to vzácné a stojí to spoustu peněz. Hračky už taky mají jen krátkodobou hodnotu, brzy se ničí a musí se nakupovat nové. Přechází se k interaktivním tabulím, které jsou dobré, ale zase popírají myšlenku, poznávej všemi smysly. Dítě si věc nemůže ohmatat prozkoumat, pouze ji vidí jako ve výloze obchodu. Proto možná ta myšlenka, vracejme se k přírodě. Tam je všechno opravdivé, hmatatelné, pozorovatelné a je dána možnost, to prozkoumat. Faktem je, že dítě, které žije ve městě nemá možnost tolik poznávat přírodu, jako děti na vesnici, zase mají jiné dovednosti, nelze všechny a všechno srovnávat ale dávat jim co nejvíce příležitostí, jak to poznat. Osobně mám taky raději, když měly děti možnost na všechno si sáhnout prozkoumat vlastnosti. Byla na to krásná hra, kouzelný košíček, nebo krabice, děti procvičovaly hmat a podle něj i svou představu a hned konfrontovaly se skutečností. Kouzelníci chtěly být všichni. Když ji hraje dítě jako jednotlivec, nemá tato hra kouzlo, protože chybí obecenstvo. Jsou hry, kdy k sobě dítě partnera nepotřebuje a naopak, kdy je potřebným spoluhráčem ve hře i zkoumání. Všechny metody je třeba vyzkoušet, prostřídávat, aby byly pořád zajímavé. Nechtěla bych si celý den hrát a zkoumat sama. Dítě do třech let vyžaduje ke hře staršího, což je máma a ta umí ty bábovičky naučit. Po třetím roce si dítě postupně hledá ke hře kamaráda, proto do kolektivu vlastně jde. Kolektiv mí zase jiné možnosti pro rozvoj dětských dovedností a charakterových vlastností. které navážou a doplní rodičovskou výchovu. je to krásná práce ale, člověk by měl mít vytvoření podmínky, jako ta máma. Když má paterčata, musí mít chůvy, které ji v prvním roce hodně pomáhají. Zrovna tak ve větším kolektivu dětí musí být podmínky, aby si učitel našel pro každé dítě možnost dát mu najevo, že je tam pro něj a že mu může dítě důvěřovat, jako té mámě.
Montessori pomůcky jsou na trhu dostupné ,i někteří čeští výrobci je poskytují.Ne, že by byly zrovna levné,.ale hračky obecně, jsou čím dál dražší.Ale jsou kvalitní,většinou dřevěné a vydrží opravdu i nápor většího počtu dětí v mateřské škole.Opreoti interaktivním tabulím,jakkoli mají své místo i v mš,opravdu umožňují dětem vlastní manipulaci s materiálem.Ten pořad jsem si pustila,byl zajímavý.Ale mám pocit,že tam více než ikluzi řešili integraci cizinců do našich škol. I když i to do inkluze patří.Vzpomínám například,že už před dost lety jsem měla ve své třídě osmiletou holčičku ,myslím,že z Ukrajiny,která neuměla slovo česky.U nás se to naučila a pak mohla nastoupit do zš,kam dávno patřila.Ještě ,že moje ruština v této zkoušce obstála.Domluvily jsme se dobře.
V pořadu, který je víc zaměřen na děti přistěhované a je vybrána vzorová škola, s tím taky moc nesouhlasím. Měla bych návrh. Článek a velkou diskusi tady vyvolal článek paní učitelky, dávat v první třídě dětem romského původu jedničky, nebo ne. Možná by to bylo zajímavější, porovnat vzorovou školu a tuto běžnou školu v které opravdu taky o něco jde. Je třeba ukazovat vzory. Ale takto koncipované školy mohou být jen ve velkých městech, kam jezdí cizinci za zaměstnáním. Na vesnických školách, kde je dětí s problémem víc, se musí řešit situace podle podmínek a zakládat nové školy na menších vesnicích je dost nereálné. Pokud jsem viděla, tak jenom jednu dívenku, která hovořila s učitelkou francouzsky. nic podstatného z výuky, jen jeden úryvek z přípravky. Také frontální výuka formou hry, Kdo jsem- připomínala hru z televizní obrazovky. Ale nápad dobrý, rozšiřuje povědomí děti o historii. A hlavně děti mají zájem a baví je to.
Vracím se k článku- učitel na waldorfské škole skoro jako bůh. Příklad, – píšeme jako pan učitel, čteme jako pan učitel….., tedy ten nejlepší vzor, který je dětem předkládán. V tom by mělo být kouzlo každého učitele, ukázat dítěti, že to co on umí je chce naučit a být jím příkladem. To znamená i v chování, dovednostech, schopnostech vnímat co děti potřebují a jak jim to předávat. Taky jsme měli takového kantora. Když přišel do třídy na začátku roku a byl náš třídní, měl vadu výslovnosti a hned v první větě a jeho jménu se vada řeči projevila. Nezvyklé pro bandu čtrnáctiletých puberťáků. Jenže a to jenže bylo, že přes svůj problém se uměl lehce přenést, zavedl si svou důsledností a dodržování pravidel řád, který jsme se hodně rychle naučili respektovat, protože nešlo tak o výchovu, ale o známky. Ta výchova šla ruku v ruce. Naučili se ho respektovat i ti největší hříšníci, protože byl spravedlivý. Dal všem stejné podmínky a snaž se, si za svůj úspěch zodpovědný. Dnes za námi dojíždí na společné srazy jako jeden z nás a vzpomíná. ,,Já jsem byl na vás velkej ras, neštvalo vás to?,, ba naopak, všichni rádi vzpomínají na společný výlet a na závěrečný odchod ze ZDŠ. Podařilo se mu dát dohromady všechny tři třídy deváťáků a dal nám možnost na společném odpoledni se rozloučit. program jsme si udělali sami. patřil nám celý sál sokolovny. Předal nám do života jednu z důležitých vlastností člověka – přátelství – a to k tomu ještě ty vědomosti.
Valdorfská škola je něco jako česká zvláštní, nebo dnes praktická škola. Původně to byla škola pro děti negramotných nádeníků pracujících v továrně na cigarety.