Tři druhy rodičů, kteří posílají děti do alternativních škol: úspěšní, sentimentální a pohodáři

O alternativních rodičích se ví, že jim moc nezáleží na školním prospěchu jejich dětí. Ale co za tím je? Jsou snad lhostejní k tomu, jak to s potomkem v životě dopadne? Tady se dozvíte víc o tom, jak přemýšlejí.

 Ještě do nedávné doby nejpočetnější skupinou rodičů byli lidé vyznávající filozofií „co člověka nezabije, to ho posílí“. Sami zažili tvrdou školu a třeba i ponižování, ale říkají: „Přežil jsem to, a kdoví co by ze mě jinak bylo.“ Myslí si, že škola, která je postavená na přísných pravidlech, odměnách a trestech, je dobrá příprava pro život, který je obecně tvrdý a neúprosný. Člověk je přece vystaven různým tlakům, musí často ustupovat, podřizovat se, dělat i věci, které dělá nerad. Klasická škola funguje podobným způsobem: dítě se tam musí přizpůsobovat, ustupovat, dělat věci, které dělá nerado. Taková škola dítě připravuje na dospělost v dravém, soutěživém světě.

I pokud je tento postoj upřímný a neskrývá de facto nezájem o vlastní dítě, je problematický. Přinejmenším v předpokladu, že bez takové školy by onen rodič skončil hůř. Není tu i možnost, že by skončil lépe?

Teď tu jsou ale v rostoucím počtu rodiče nového typu.

Úspěšní
Tuto skupinu tvoří nejčastěji muži pracující v moderních profesích, které jim dávají svobodu i slušný příjem. Založili s kamarády nějakou IT firmu, práci si zkrátka vymysleli. Dělají, co je baví, a tohle chtějí umožnit i svým dětem. Tito rodiče jsou hluboce a radikálně přesvědčeni o tom, že klasická škola a klasické metody nemají žádný smysl, nevidí v nich nic pozitivního. Sebejistě požadují školu alternativní, která ponechá jejich dítěti volnost a nebude se ho snažit „dávat do latě“.

Mají načtené životopisy Steva Jobse nebo Billa Gatese a knihy o osobním rozvoji a vědí, že životní úspěch se školním úspěchem nemusí vůbec souviset. Bill Gates, donedávna nejbohatší člověk na světě, přece ani nevychodil vysokou školu. Spíš než znalosti by podle nich dítě mělo ve škole rozvinout schopnosti, neboli klíčové kompetence, a nezakrnět tam. Vědí, jakou výbavu potřebuje člověk v době rychlých změn. Jsou pragmatičtí, škola podle nich má připravovat na život, ale o podobě této přípravy mají úplně jiné představy než běžný rodič středního proudu.

Jsou to rodiče spokojení se svou profesní dráhou, a nepřenášejí tak na své děti nenaplněné ambice a nerealizované sny. Jsou to většinou vysokoškoláci, ale když se jejich dítě nakonec stane truhlářem, vadit jim to nebude. Myslí si, a asi správně, že pokud se jím stane, bude to jeho volba, nikoli nouzové řešení.

Tito rodiče jsou často tahouny alternativních škol. V některých zemích, které jsem navštívil, alternativní školství zafinancovali a vybudovali právě oni.

Sentimentální
Druhá skupina radikálů je převážně ženská, i když v poslední době zahrnuje víc a víc mužů.

Tito rodiče považují běžnou školu a priori za hrubou a nelítostnou. Takovou ji zažili, takovou si ji pamatují. Bytostně nesnášejí výchovu příkazy a donucováním. Jsou velmi citliví na jakékoli trestání a ponižování dětí, prožívají to, jako by se to dělo jim samotným. Někdy nedokáží odlišit pocity své od pocitů svého dítěte.

Pro své dítě si přejí školu, kde se všichni mají rádi, usmívají se na sebe, o děti je tam krásně a láskyplně postaráno. Trochu jako v pohádce. Takovou pohádkovou školu pomáhají aktivně budovat a zkrášlovat, vkládají do toho spoustu energie.

Tito útlocitní rodiče těžce snášejí jakoukoli disharmonii, nesnášejí spory ani výměnu názorů, nedokáží v nich obstát a považují každý konflikt za něco velmi špatného. Jejich sluníčkové nastavení se může změnit ve svůj opak, když se v někom zklamou. Někdy jejich počáteční vlna nadšení ze školy a učitelů opadne a najednou to, co viděli růžově, vidí černě. Dokáží pak být velmi negativní. Někteří začnou školu vinit ze zrady původních principů a začnou s ní i bojovat.

Umírnění a pohodáři
Umírněný rodič by cestu do alternativní školy nehledal, ale na vlastní oči vidí, že klasická škola – tedy ta, která ani nehnula prstem, aby něco změnila, nikoli každá běžná škola – prostě nedosahuje výsledků, kterých dosahovala ještě v minulé generaci. Nezavírá oči před tím, že výuka i výchova jsou v této škole slabé. A tak jde a dívá se po dalších možnostech. K alternativní škole má zpočátku určitou nedůvěru – tam si přece děti jen hrají, a nic pořádného se nenaučí, myslí si – ale když takovou školu pozná více zblízka, vidí, že to není úplně pravda, že výsledky tam jsou. Navíc se mu líbí přátelská atmosféra a partnerský přístup k žákům. Na rozdíl od ideologických zastánců alternativy tento rodič přece jen očekává, že škola dítěti předá určitý znalostní základ, a požaduje alespoň nejzákladnější kontrolu školního prospěchu. Chce vědět, jak na tom jejich dítě je třeba v porovnání s dětmi v klasické škole. Rodiče první a druhé kategorie toto srovnání nezajímá vůbec.

Umírnění rodiče jsou nejúspěšnějšími věrozvěsty alternativního školství.  Sami byli původně skeptičtí, do skeptiků se tedy umí vcítit, a skeptici jim proto naslouchají.

K umírněným patří ještě pro Českou republiku poměrně typická skupina, kterou bych nazval pohodáři. Rovněž bez ideologických vášní zvažují klady a zápory alternativního vzdělávání a když nakonec vyhodnotí, že alternativní škola je lepší volba, vidí i její nedostatky. Tito lidé nejsou skálopevně přesvědčeni, že alternativní přístup je jediný správný nebo že většina běžných škol způsobuje v dítěti nenapravitelná traumata. Celkově se ale spíš přiklánějí k alternativě. Jsou to lidé často klidní a vyrovnaní, bez extrémních názorů. Nejsou moc ambiciózní, umí hezky trávit volný čas a svým dětem se věnují. Nejsou soutěživí a nevštěpují dětem dravost.

Tato skupina se postupně zvětšuje a vychází z české tradice zlaté střední cesty. Střední cesty orientované méně na kariéru, vnější úspěch, a více na pohodu, zážitky ve volném čase a pospolitost.

A do které kategorie byste se zařadili vy?

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

9

 
3 Počet vláken diskuze
6 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Václav
Václav

„Mají načtené životopisy Steva Jobse nebo Billa Gatese a knihy o osobním rozvoji a vědí, že životní úspěch se školním úspěchem nemusí vůbec souviset… Spíš než znalosti by podle nich dítě mělo ve škole rozvinout schopnosti, neboli klíčové kompetence, a nezakrnět tam. “ V životopise žádného z těchto známých, úspěšných a bohatých lidí nenajdete ani zmínku o tom, že se stali bohatými navzdory tomu, že nechali znalostní výuky na škole a soustředili se na nějaké kompetence. Naopak, každý z nich se stal znalostním expertem ve svém oboru! Źádný z nich se na školu (ve smyslu vzdělání) nevykašlal. Jenom vyměnili formální… Číst vice »

Libor
Libor

Bohužel, ať se nám to líbí nebo ne, tak způsob výuky školství je hodně zastaralý a vidím jej hlavně jako nástroj k výchově prosystémově poslušných lidí na základě místa kde žijí. Překonat potom v životě tyhle svobodu omezující dogmatické bariéry může některým lidem trvat desítky let a některým tahle vnitřní transformace uvědomění nedojde za celý život. Domnívám se, že škola je především nástrojem na programování dětí jak mají bezmyšlenkovitě poslouchat a ne jak mají myslet, být kritičtí a utvářet si vlastní názor. Možná se někde tohle snaží učit určitou formou v pozdějším věku, kdy už ovšem jsou ale vnitřní dogmata… Číst vice »

Petr
Petr

Trošičku propaganda, viz první a poslední kategorie. Ne každý úspěšný a ne každý pohodář chce mít dítě na alternativní škole. Obvykle k tomu mají i dost racionální důvody.
A chybí tam zastydlí rebelové, kterých je mezi propagátory „alternativy“ taky docela dost.
Nicméně netvrdím, že kdo dá dítě na „waldorf“, ten je blb, to určitě ne.