Nejvíc se mi líbí, že jim pořád svítí oči. Vyprávění maminky, co učí své děti doma

Osmiletá Nikolka sedí v pyžamu u stolu v obýváku a hraje se svou mámou násobilkovou deskovou hru. Je pondělí, deset dopoledne a žákyně třetí třídy má právě hodinu matematiky. Opodál na koberci si její pětiletý bratr Matěj – předškolák, který by měl být povinně ve školce – hraje s legem. Vítejte v učebně domácího vzdělávání v pražských Stodůlkách.

Bývalá veterinární sestra Zuzana Svěcená o domácím vzdělávání nikdy nesnila. Před třemi lety, když se blížila doba zápisu, pečlivě pro dceru vybírala školu. Obešla všechny v okolí i pár vzdálenějších, ale uvědomila si, že tudy cesta nevede. „Většinou mi stačily dvě věty s učitelkou. Chtěla jsem pro své děti školu, kde bude co nejvíc svobody. Aby mohly zůstat takové, jaké jsou. Aby je nikdo netlačil do škatulek.“ Nakonec se dozvěděla o komunitní škole, která by měla od září vzniknout nedaleko jejich bydliště. Bylo rozhodnuto. Nikolka se školy nemohla dočkat. Jenže když tam spolu s mámou v září celá natěšená vyrazila s růžovou taškou na zádech, našly jen rozestavěný dům. Tak nějak nezbylo, než si doma zařídit školu vlastní.

Matěj a Nikola s mámou, která je i jejich učitelkou.

První tři měsíce byly – jak říká Zuzana – „krvelačné“. „Nevěděla jsem co, nevěděla jsem jak a byla jsem ve stresu, takže jsem strašně tlačila na pilu – každý den psát, každý den písmenka, počítání. Protože ve škole to taky tak je.“ Svou snahou zavést doma školu v tradičním slova smyslu, s pevným režimem, Nikolku velice rychle znechutila. „Daly jsme si na měsíc pauzu, nedělaly jsme vůbec nic, a pak jsme začaly jinak. Já jsem mezitím pochopila, že dítě je schopné se naučit cokoliv, když na to má náladu a chuť,“ říká Zuzana. Od té doby neznají rozvrh hodin, ani učebnice, řídí se čistě tím, co Nikolku – i Matěje – zajímá a na co přijde řeč.

A už třetím rokem to skvěle funguje. „Je potřeba ji buď navnadit a nalákat, což lze snadno, protože na všem lze najít něco zajímavého. Anebo počkat, až nastane ta správná chvíle, kdy je na tu konkrétní věc nastavená. To je pak schopná se učivo jednoho pololetí naučit za dva dny. Zajímá ji to, tak jde do hloubky a kolikrát ještě dál.“

Pololetí ve třech týdnech
Domácí vzdělávání vyhovuje i rodinnému provozu. „Partner má veterinární ordinaci, odchází ve tři odpoledne a vrací se v deset. Navíc pracuje každý druhý víkend. Kdyby děti chodily do školy a školky, vůbec by je neviděl.“ Takhle spolu „školní“ dopoledne tráví celá rodina. Občas vyrazí do divadla, na výstavu nebo se schází s dalšími „domškoláky“.

Nikolka v pyžamu a násobilková hra.

Koncem ledna je čeká přezkoušení, takže teď mají režim trochu přísnější. „Ptala jsem se Nikolky, jestli se chce učit každý den trochu, nebo mít většinu roku pohodu a před zkouškami máknout. Vybrala si druhou variantu. Možná se to někomu nebude líbit, ale troufám si říct, že se celé učivo jednoho pololetí dokážeme naučit za tři týdny.“

Učebnice jim posílá škola, do které musí každý domškolák být formálně zapsaný. Tam také chodí každý půlrok na přezkoušení. Nikolka je zapsaná v několik set kilometrů vzdálené škole v Březové, která se na domškoláky specializuje. Má jich „pod sebou“ už tolik, že organizuje přezkušování v Praze, Brně, na Kladně, ale i přes skype. „Zkusila bys najít Březovou na mapě, Niki?“ obrací se Zuzana na Nikolku. Profesionální deformace rodin s domácím vzděláváním. „Sice ráno nevstáváme a nesedáme do lavic, ale učíme se vlastně pořád. Vždyť děti se učí vším, co vidí a co dělají.“

Školské systémy znají domácí vzdělávání od 60. let, kdy s ním jako první přišly Spojené státy. V současnosti jej umožňují všechny státy EU s výjimkou Německa. V Česku se poprvé objevilo v roce 1998, tehdy ještě jako experiment, legislativa ho ukotvila – a oficiálně povolila – v roce 2005. Od září 2016 je povoleno individuální vzdělávání i pro děti na druhém stupni a existují i první střední školy, které umožňují distanční studium.


Počet „domškoláků“ rok od roku narůstá, a to poměrně svižným tempem. Od roku 2012 se jejich počet více než zešestinásobil. V loňském školním roce už školní tašku nevyvětraly přes dva tisíce dětí. Při kontrolním přezkoušení prospělo osmdesát procent doma vzdělávaných dětí s vyznamenáním.

Osm kroužků týdně
Odpoledne se vyráží na kroužky. Nikolka jich má celkem osm od baletu, keramiky a výtvarky až po atletiku a skauta. Rodina plánuje přidat ještě jízdu na koni. Obvyklý argument proti domškoláctví – že děti nemají dostatek socializace s vrstevníky – je tedy v jejím případě lichý. „Kdyby chodila do školy, nikdy by tolik kroužků nezvládla. Vidím to na dětech kolem nás, jak jsou ze školy unavené,“ říká Zuzana.

Nikolka se učí vyjmenovaná slova.

Domácí vzdělávání je podle ní vyčerpávající spíš pro rodiče. A to si na rozdíl od takových, co si vybaví doma kabinet plný učebnic a pomůcek, nedělá na „vyučování“ vůbec žádnou přípravu. „Jsem líná něco vyrábět a doufat, že je to bude bavit. Spíš pozoruju, co je baví, a když vím, že bych to mohla podpořit nějakou pomůckou, tak teprve jdu a vyrobím ji. Nemusím přemýšlet, čím je zaujmu. Život je vždycky něčím zaujme a já to jen podpořím,“ shrnuje svoji roli.

Že jim pořád svítí oči
Sama vidí domácí vzdělávání jako lekci seberozvoje, ale i rodinnou terapii. „Jste spolu 24 hodin denně a musíte si ty vztahy v rodině vyžehlit, aby vám v tom bylo dobře,“ říká. Zato širší rodině chvíli trvalo, než alternativní cestu přijali. „Můj tatínek, pedant a celoživotní úředník, mi třičtvrtě roku volal a šťoural do mě, jestli si vážně myslím, že jsem chytřejší než učitelé. Kouzelný moment nastal, když Nikolka ukazovala na konci první třídy dědovi portfolio, které nosí na přezkušování. Nadšeně mu vyprávěla, kde všude jsme byli a co se naučila, a děda byl okouzlen. Od té doby je náš velký fanda.“

„Je to těžký, ale ve finále nádherný,“ shrnuje Zuzana svůj úděl. A co se jí na domácím vzdělávání líbí nejvíc? „Že jim pořád svítí oči. Pořád je tam to nadšení, radost z objevování. Máte vidět Nikolčinu radost, když něco správně vypočítá.“ Netvrdí ale, že si nechá děti doma až do maturity, což už je dnes v českém vzdělávacím systému možné. „Kdo jsem, abych určovala, co bude. Teď nám to vyhovuje, ale co bude za půl roku, rok, pět let, netuším. Až řeknou, že chtějí do školy, nechám je jít.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

105

 
9 Počet vláken diskuze
96 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Misa
Misa

Ale zapomnela je naucit jak se cisti zuby ne?? 🙄

Káča
Káča

Mám své děti moc ráda, ale neumím si přestavit, že bych jim obětovala svůj profesní život. Současně si myslím, že jim musí nutně chybět kamarádi. Nepřijde mi normální, že je někdo pouze a jen s rodiči, takový domácí akvárko a v něm máma, táta a děti. Možná i pes.

Anna
Anna

Mozna kdyby radeji naucila deti jak se cisti zuby udelala by lepe… ale chapu ja byt tou holcickou a mela jeji chrup taky bych byla rada kdybych nemusela mezi deti ktere si zuby cistit umi…

Kačena
Kačena

Nemůžu si odpustit námitku vůči poznámkám k čištění zubů. Krom toho, že je to celkem blbé rýpání mimo téma a na fotce já sama nepoznám zda má dívka zuby černé od kazu nebo od povidel, je tu kazivost zubů daná geneticky. Nevěříte? Je mi 35 a nikdy jsem neměla kaz, zuby čistím halabala 2x denně. Moje děti čistí stejně (snad i lépe), jedno bez kazu druhé má čtyři ještě na mléčných.

Sája
Sája

Paráda, článek se mi moc líbí, nacházím v něm inspiraci a uklidnění :-) Je skvělé číst, že někdo zažívá podobné pocity, jako já, a prochází si podobnou cestou. Já učím doma své 4 děti, vlastně zatím jen 2 školáky, jednoho předškoláka, a k tomu tady máme ještě dvouleté batole. Takže je to trošku divočejší, a učíme se takhle teprve prvním rokem, takže stále ještě tápu, bojuji, hledám nápady jak to dělat lépe… Je to velmi náročné, ale po prvním přezkoušení, které máme za sebou, jsem hned klidnější a zároveň nadšenější do toho všeho, protože vidím, že to má smysl :-)… Číst vice »

Johannka
Johannka

Z mé duše a zkušeností psané. Též čtvrtým rokem učíme dcerku doma a vlastně už teď máme polovinu učiva i z pátého ročníku zvládnuté, pro samotný zájem dcerky. Nyní se velmi zajímají o dějiny, tudíž nečeká, až se něco bude probírat v dalším roce , chce pokračování hned. Utváří si sama vlastní názory, nekopiruje druhé, ani spolužáky. A hlavně oblíbená socializace a absence děti, těmto dětem skutečně nechybí. Každý jsme jiný, někdo potřebuje v životě měnit nevyhovující systémy a někdo má rád zaběhnuty řád, který ale lidstvo nikam dál neposouvá. A komentáře ohledně zoubků dívenky je právě důkazem toho, kam… Číst vice »

Katka
Katka

Dala bych si pozor na tu nalevarnu pred zkouskama. Nejde totiz o to umet neco tyden, a pak to cele zapomenout, coz se stane, pokud jen „nalevate a vylevate“. Uci se pro sebe, ne kvuli projiti zkouskama. Ucivo prvniho stupne povazuji za klicove pro cely dalsi zivot. Moje prvnacka mi „pochopila“ i mocniny a odmocniny kvuli hre Abaku. Ale realne jim nerozumi, nechape ten zapis, ani proc to tak je, jen to mechnicky spocita. Pak to neni pouzitelna dovednost, protoze staci zapomenout postup a je to cele v haji.

Kateřina
Kateřina

Mám děti, které procházejí klasickou školkou i školou, věnuji se jim ve volném čase, tzn. před a po práci (ony mezitím stíhají školu a kroužky). Nejsou unavené, nejsou zdrcené a ani zdecimované systémem. V očích jim neustále hrají rarášci spokojenosti, protože mají spokojenou maminku!! Ví, jak se mají chovat, neubližují ostatním a mají nastavené hodnoty z rodiny, nečekám, že by to za mě udělala škola. Při setkání s dětmi s „domácím vzděláváním“ mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Když k nám přišly (poprvé a naposled) s rodiči na návštěvu, v přítomnosti dospělých byly spořádané a tiché.. a neustále ponoukaly naše… Číst vice »

Anna
Anna

Komukoliv, kdo je ochoten obětovat něco pro dobro svých dětí, když cítí, že mu to samé jinde nenabídnou (ať už je tento pocit oprávněný nebo ne), fandím. Ale co mi vadí? Když na jeho způsobu této činnosti vyzdvihuje aspekty, které prostě v té druhé formě musí zákonitě z povahy věci být jiné. Že se dítě učí v pyžamu? Že nemají rozvrh? Že se děti učí to, na co zrovna mají náladu, co se jim chce, a že se tak učí líp? Samozřejmě. Ale kdyby tahle maminka měla 25-30 dětí a měla je najednou vyučovat spolu s dalšími x kolegy mimo… Číst vice »