Svoboda a nejistota spolu souvisejí, říká propagátorka absolutní svobody ve vzdělávání, která je proti povinné školní docházce

 „Potlačování nelibých pocitů, vytěsňování strachu z nejistoty – toho se dopouštíme často. Pro mě je to i určitý barometr: když stavím své jednání a myšlení na strachu nebo na pokusech ho utišit, tak to většinou stojí za prd. Takže pro mě je i učení a vzdělávání primárně o tom, jak se konstruktivně vyrovnat s nejistotou. Svoboda a nejistota spolu souvisejí,“ říká Michaela Řeřichová, která je aktivní členkou Svobody učení. Propaguje svobodu, dobrovolnost a takzvané sebeřízení ve vzdělávání a je proti povinné školní docházce. Svoboda učení sdružuje na FB velmi početnou, dvacetitisícovou komunitu.

Waldorfské nebo montessori školy, abychom uvedli nějaký příklad jiných známých alternativních vzdělávacích systémů, učí podle nějaké metodiky, je možné se v ní vzdělat. Jak je to u svobodných škol, které kladou hlavní důraz na svobodný projev všech členů školní komunity? Kde není předem daný plán ani metoda, není pak těžší zajistit kvalitu vzdělávání?
Každá svobodná škola, ale i každá škola obecně, je jiná, protože ji vytvářejí konkrétní lidé. Bylo by ale omylem se domnívat, že ve svobodných školách panuje nečinnost nebo zmatek jen proto, že hlavním principem je dobrovolnost. V lidech je přirozená zvídavost a chuť k učení a zároveň je přirozený a zdravý i pocit nudy. Nuda je líhní vnitřní motivace. V těchto školách spontánně od dětí vzniká poptávka po vzdělávání a učení. A na tu reaguje nabídka. Nabídnout nějaké vzdělávání, třeba nějaký workshop, může kdokoli, dítě i dospělý. To, co umí, třeba fyzika nebo vaření, ale není primární. Druzí se od nich rádi učí proto, že je jim s nimi dobře, ne proto, že vystupují z pozice odborníka. Dospělí, kteří nevyrostli svobodně, se tady učí nenabízet, nevnucovat, co nikdo nechce, odnaučují se dělání pro dělání, učí se umění nedělat nic, když je třeba.

Někteří lidé, a není jich málo, namítají, že ten zájem, ta poptávka, od dětí taky nemusí přijít. Opírají se o svou zkušenost se znuděnými, nemotivovanými dětmi, a myslí si, že některé děti jsou prostě takové…
Ze zkušenosti ze sociální práce s dětmi mohu zodpovědně říci, že ty děti jsou takové proto, že se do té doby nesetkaly s dospělými, kteří by je respektovali, nikdo jim neukázal model sebeřízení. Tenhle jejich stav je reakce na potřebu lidí kolem nich je nějak řídit, vnucovat jim svou vůli. To, že tyto děti selhávají v daném školském systému, neznamená, že by selhávaly v každém případě. Pracovala jsem s romskými dětmi v nízkoprahových centrech a v doučovacích službách pro sociálně znevýhodněné děti. A pochopila jsem, že jim umím pomoct spíš mimo systém než v rámci systému. Pomáhalo jen to, co bylo osobní. Když jsem investovala svůj čas a vzala je do kina, když jsem je inspirovala tím, jaká jsem, když jsem s nimi vedla autentický rozhovor. Funguje setkání člověka s člověkem, nikoli to, že máme nějaké cíle a do nich chceme ty děti vmanévrovat. Tomu se dítě vzpírá.

Jak jste se k těmto dětem dostala?
Vystudovala jsem sociální práci.

Proč jste si vybrala zrovna tento směr?
Sama jsem vyrůstala jako sociálně znevýhodněné dítě, tak asi proto. Vychovávala mě babička s dědou, a byl to teror. Často mi hrozili tím, že můžu kdykoli skončit v děcáku nebo v diagnosťáku. A škola, ta to doklepla. Tam jsem byla outsider už jen proto, že jsem nežila s rodiči. Vztahy se v té škole nijak nekultivovaly, v hodinách se jim spíš zabraňovalo a o přestávkách tam zase nebyl žádný dospělý, ke kterému by se děcka bez obav mohla obrátit pro radu nebo mediaci, někdo, kdo by s nimi o vztazích mluvil. Takže tam byly jasné tendence k šikaně, k ostrakizaci, když bylo dítě jiné. Zachraňovalo mě jen čtení, unikala jsem do světa příběhů, pak jsem se začala zajímat o psychologii. A snažila jsem se dostat pryč. Začala jsem chodit za školu a v určité chvíli jsem pochopila, že mě systém nemůže zadržet.

Jaké jste měla známky?
Zkoušení, zvlášť to veřejné, jsem sabotovala, přišlo mi nemorální, že mě chce někdo takto testovat a hodnotit, odcházela jsem tedy se čtyřkami a pětkami. Škola ale nechtěla mít na krku nějaký případ, a tak mi nějaké známky na vysvědčení vždy napsali a nechali mě projít. I neomluvené hodiny mi omluvili.

Asi taky viděli, že jste bystrá, o to by bylo zvláštnější vás nechat propadat, ne?
To si nejsem jistá, že vnímali. Moc se nad námi nezamýšleli. Směrodatné bylo maximálně to, jestli odcházíte od tabule s jedničkou. To znamenalo, že jste perspektivní, jinak ne.

Nebála jste se, co s vámi bude?
Bála jsem se spíš vždy, co za peklo ve škole nebo doma bude následovat za nějakým mým vzdorem. Dopředu jsem nepřemýšlela. Byla jsem paralyzovaná teď a tady. V posledním ročníku můj konflikt s okolím vygradoval a já si jednoho dne sebrala svých pár švestek a odešla z domova. Na ulici. Tam mě v noci sebral jeden kluk a spolu jsme se protloukali v dost šíleném pražském prostředí feťáků a dalších lidí na dně. Trvalo to asi půl roku a byl to sešup. Říkala jsem si, tak tady umřu. Pak jsem si konečně našla práci. To bylo obrovsky těžké. Nebylo mi ještě ani patnáct, takže jsem legálně nemohla jít ani na brigádu. Škemrala jsem, až se našli lidi, kteří mě zaměstnali načerno. To jsou hrdinové mého dětství. Prodávala jsem párky v rohlíku, ve fabrice jsem plnila kelímky krémem na obličej, dělala jsem kompars, vždy jen krátkou dobu, protože se báli kontroly. Taky jsem si nemohla pořídit legálně bydlení, nebyla jsem plnoletá. Sdílela jsem tedy byt s lidmi, se kterými to nebylo vůbec jednoduché, všichni nějak vypadávali ze systému a nezažili respektující chování, takže ho sami neovládali… Bylo to těžké období. Na druhou stranu to byla taky doba, kdy mi život konečně dával nějaký smysl, kdy jsem se konečně mohla začít učit a plánovat. Už to nebyl život pod kontrolou, byl to prostě život. V necelých sedmnácti jsem začala studovat střední ekonomickou při zaměstnání.

Měla jste ukončené základní vzdělání?
Ano, dali mi to. To studium na střední se mi líbilo. Byla jsem tam nejmladší, mezi dospělými, a chovali se tam ke mně s respektem. Z ekonomie jsem měla jedničku, bavila mě matematika, přírodní vědy, přímo jsem učení hltala, i v předmětech, kde nade mnou předtím lámali hůl. Co byla ta hybná síla, která se předtím neukázala?

Podle vás?
Dostala jsem možnost se do věcí ponořit, kdy jsem chtěla a jak jsem chtěla, a najít v té hloubce, co mě baví, a když člověk dělá, co ho opravdu baví, tak u toho vytrvá a většinou v tom má i úspěch…

Myslím, že mnozí rodiče mají strach dát volný průběh tomu, co děti baví, a kladou důraz na to, co je „potřeba“.
Strachy a nejistoty existují, život je jedna velká nejistota. Jde o to, jak s tím zacházíme. Můžeme pocit nejistoty potlačit, nebo se můžeme odhodlat k otevřenému postoji, klást otázky, komunikovat, a na základě interakce s lidmi docházet k poznání a k řešením. To se mi zdá jako lepší způsob, jak reagovat na nejistotu a strach. Sama nejsem v tomto ohledu nijak za vodou, strachy zažívám, ale snažím se s nimi vědomě pracovat. Impulzivní reakcí rodiče je zákaz, omezení, restrikce, ale nemyslím si, že to je ta nejlepší volba. Takže se snažím situaci reflektovat, klást si otázky: pokud to udělám, třeba něco zakážu, co nastane ve vztahu, nepřijdu o důvěru toho člověka, třeba mého dítěte? Bude nám spolu dobře, bude za mnou dál chodit s důvěrou?

Zpět k vašemu příběhu. Studujete střední školu, a co bylo dál?
Přišla další ťafka. Babičce s dědou někdo vnukl myšlenku, že když mi ještě není osmnáct a jsou za mě zodpovědní, měli by mít strach, co se mnou je. A tak podali návrh k soudu, aby mi posunuli hranici zletilosti na dvacet jedna let a dostali mě z „ulice“ do diagnosťáku, případně do dětského domova. Na tenhle popud mi jednoho dne přišla obsílka, že se mám dostavit na odbor sociální péče… Tam jsem sociální pracovnici řekla, že pracuju, studuju, bydlím (to tedy načerno, ale že to jinak nejde) – no a ona vůbec nechápala, co ti mí prarodiče vlastně po mně chtějí, a jejich požadavek soud zamítl.

Takže by se dalo říct, že v tomto případě vás „systém“ zachránil před vlastní rodinou…
No, ano, to bylo zajímavé. A s tou sociální pracovnicí jsem byla dál v kontaktu… Takže mě nechali být a můj život pokračoval směrem, který nabral. Navíc jsem začala podnikat v tom, co jsem okoukala jako brigádnice. Vzala jsem si krátkodobý úvěr u banky, který jsem během půlroku splatila, protože jsem měla celkem rychle dost vysoký obrat.

V čem jste podnikala?
Prodávala jsem boty, kabelky, oblečení. Nejdřív jsem podobné zboží prodávala na stánku pro někoho, pak jsem si řekla, že to dokážu i sama zorganizovat jako podnikatel. Tak jsem si taky pronajala stánek, dodavatele jsem znala, takže jsem si pro zboží začala jezdit sama, do Polska, do Itálie, do Francie… Pak jsem si otevřela jeden obchod, druhý…

To už vám bylo osmnáct, tedy…
Ano, byla jsem plnoletá, finančně zajištěná, ale pořád ve mně bylo, že bych chtěla nějak pomáhat dětem, které se ocitly v podobné situaci jako já. Tak jsem začala studovat sociální práci, opět dálkově. Super na tom studiu bylo, že bylo postavené na praxích, od prvního ročníku. Takhle si představuju dobré vzdělávání: člověk se pro něj rozhoduje vědomě, učí ho lidi z praxe a on sám je hned do praxe vnořený, teorii se učí za pochodu, a hned si to porovnává s tím, jak to je v praxi.

A dávalo to smysl?
Cyklicky jsem narážela na to, že mi něco nesedělo, něco nefungovalo, jak bych si představovala. Pracovala jsem s dětmi, které chodily za školu, ale odpoledne za mnou do nízkoprahového klubu přišly. A klidně si řekly o pomoc třeba s matikou. Jak je možné, říkala jsem si, že tady se učit chtějí, a ze školy, která je k tomu určená, zdrhají? Vnímala jsem, že jestli ty děti něco potřebují, tak je to moje osobní angažovanost, skutečný vztah. Ale pro to nebyly podmínky, ani na škole to nebylo chápáno jako to důležité, dokonce nás od toho zrazovali, správný profesionální postoj byl si naopak udržovat odstup. Myslím, že se pletli v tom, že zaměňovali profesionální odstup za hranice. Ty jsou důležité v každém vztahu. Když člověk nemá osobní hranice, tak má pak problém si je nastavit v jakémkoli vztahu, i v tom profesionálním. Ta takzvaná profesionalita je vlastně zbytná kategorie, je to prostě o hranicích obecně. Takže jsem se v tom zkrátka nenacházela. A říkala jsem si, co s tím.

Pokračování rozhovoru čtěte ZDE

Michaela Řeřichová se narodila a vyrůstala v Praze. V šestnácti letech nastoupila jako studující při zaměstnání na ekonomickou školu. Paralelně s následným studiem oboru sociální práce na Jihočeské univerzitě cestovala po světě, navštěvovala tamní sociálně vzdělávací centra ve vyloučených lokalitách a provozovala velkoobchod a řetězec obchodů s koženým zbožím. Kolem roku 2005 začala pracovat v nízkoprahových centrech pro děti a mladé lidi, věnuje se dobrovolnické činnosti a osvětě v oblasti sebeřízeného vzdělávání. V poslední době ji naplno zaměstnává projekt inkluzivních sociálně vzdělávacích center pro děti a mladé lidi.

Rozhovor vyšel  9. října v Deníku N a předplatitelé si jej mohou přečíst na tomto odkazu. Na těchto stránkách vychází ve dvou dílech.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..