Máme pověst školy, která si poradí s každým dítětem. Chodím do práce rád a dbám na spokojenost učitelů, říká ředitel

„Neříkám, že to je jednoduché, je to složité, ale mám na co navázat. Integrace na této škole začala už dávno před mým příchodem na pozici ředitele. Ty děti nepřišly najednou skokově odnikud…“ S ředitelem základní školy v Čelákovicích Jiřím Kyliánkem o jeho škole a inkluzi. „Vždy jsem byl zastáncem toho, že sám do práce musím chodit rád. A když jsem spokojený já, dělám spokojené i jiné lidi, učitele i rodiče, a jejich spokojenost zase působí dobře na mě. Je to takový koloběh,“ říká.

Kolik je ve vaší škole dětí?
Aktuálně šest set třináct.

To je dost, na to škola ani nevypadá.
To proto, že v této budově se aktuálně učí děti od čtvrté do deváté třídy a už dva roky máme dvě detašovaná pracoviště pro první, druhé a třetí třídy. Až dostavíme přístavbu, žáci se k nám zase vrátí. Od 1. 9. 2021 bychom zas měli být všichni spolu.

Kolik mají Čelákovice obyvatel?
Asi dvanáct tisíc. Počet žáků se za poslední čtyři roky zvýšil o třetinu. Proto zvyšujeme kapacitu školy na osm set padesát dětí. Druhá čelákovická základní škola má podobnou kapacitu a už je taky skoro plná. Náš zřizovatel si nechal udělat demografický průzkum, který ukázal, že tento trend se udrží, a tak projekt rozšíření školy podpořil.

Jakou máte skladbu žáků? Ptám se s ohledem na společné vzdělávání.
Je to taková všehochuť, řekl bych. Máme tu sedmdesát žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Jen tak namátkou: jsou mezi nimi děti s poruchou autistického spektra, dva žáci s lehkým mentálním postižením, několik dětí s poruchami učení a chování… Celkem je to asi jedenáct a půl procenta. Máme čtrnáct asistentů.

Učitelé si často stěžují na děti, kterým by poradna podpůrné opatření třeba ani nepřiznala, jsou to hraniční děti, většinou zanedbané rodiči. Jsou ve vaší škole výrazněji zastoupení i takoví žáci?
Nemáme tu žádnou vyloučenou lokalitu, ale máme tu děti z okolních vesnic, které by do této kategorie spadaly. V okolí máme pověst školy, která si poradí s každým dítětem. Troufám si říct, že to tak je. Čímž neříkám, že to je jednoduché, je to složité, ale mám na co navázat. Integrace na této škole začala už dávno před mým příchodem na pozici ředitele před třemi lety. (Před tím jsem tady učil, ve škole působím od roku 2008.) Ty děti nepřišly najednou skokově odnikud.

Je společné vzdělávání neboli inkluze dobrá myšlenka?
Je to skvělá myšlenka, ale není bohužel dobře personálně a finančně zajištěná.Ve škole mám pět nebo šest učitelů, kteří vystudovali speciální pedagogiku, ale ani jeden speciálního pedagoga nedělá. Normálně učí. Speciálního pedagoga na půl úvazku si platím z šablon.To je ale nesystémové. Až mi šablony skončí, naše speciální pedagožka zase přejde na normální úvazek učitelky na prvním stupni a pedagogické intervenci pro integrované děti se dál věnovat nebude. Na dvě stě až tři sta dětí by škola měla mít automaticky nárok na speciálního pedagoga, to by bylo o něčem jiném. Takže za mě k inkluzi: určitě na škole chybí nárokový speciální pedagog a školní asistent. To jsou teď pozice hrazené ze šablon. Takto to má spousta škol. Co se stane, až nebudou?

Je to skvělá myšlenka, ale není bohužel dobře personálně a finančně zajištěná.

Jak to budete řešit vy, až dojdou peníze ze šablon?
To nevím. Je fakt, že náš zřizovatel, než přišly nárokové peníze na asistenty v roce 2016, nám na jednoho asistenta platil ročně šedesát tisíc korun. Na asistenty teď peníze jsou, ale jsou v tom různé zádrhele. Smlouvu na dobu určitou mohou dostat jen dvakrát, pak mají nárok  na pracovní poměr na dobu neurčitou. Jejich působení na škole je ale vždy vázané na posudek pedagogicko-psychologické poradny a konkrétní dítě. Když dítě odejde nebo se mu změní diagnóza a asistent již není potřeba, musím ho propustit. A musím mu dle zákoníku práce vyplatit odstupné. Ale na to mi peníze nikdo nedá, musím použít finance na ohodnocení pedagogů.

Ředitelé se smluv na dobu neurčitou bojí, přitom nejistá vyhlídka zas může odrazovat schopné lidi od toho, aby se ucházeli o pozici asistenta…
Samozřejmě. My tu o zavedené asistenty stojíme, máme tu některé už pět let, investujeme čas naší speciální pedagožky do přípravy každého, kdo na tu pozici přijde. Aby přítomnost asistentů ve škole k něčemu byla, nedá se to odbýt. Ještě se mi nestalo, že by asistent při nástupu byl již plně kvalifikovaný.

Aby přítomnost asistentů ve škole k něčemu byla, nedá se to odbýt.

Co by byla pro vás taková žádoucí kvalifikace?
Minimálně střední škola a hotový kurz pro asistenty.

To znamená, že přijímáte i asistenty bez kurzu? To jde?
Je to na mou zodpovědnost, ale tak to chodí. První tři měsíce jsou zkušební, zjišťujeme, zda je to pro nás vhodný člověk. Důležité je taky, aby si sedl s učitelem. Pak mu škola zaplatí kurz – ten stojí deset až dvanáct tisíc korun – a asistent se zaváže, že z vlastní iniciativy od nás alespoň dva roky neodejde. Začlenění asistenta je složitý mechanismus, pořád je potřeba něco hlídat a něco řešit. Příklad: jedno dítě potřebuje asistenta po celou dobu vyučování, do půl druhé, ale má ho napsaného jen do jedenácti čtyřiceti. A co ten zbytek? A pak jde do družiny a tam taky potřebuje asistenci. Přitom od osmi do deseti hodin je ten žák v daleko lepší kondici než druhou polovinu dne, ale přizpůsobit to nejde.

Začlenění asistenta je složitý mechanismus, pořád je potřeba něco hlídat a něco řešit.

Myslíte si, že nějakému dítěti od vás by bylo lépe ve speciální škole?
Asi dvanáct, patnáct kilometrů odsud, v Brandýse-Staré Boleslavi, je praktická škola. Mají tam SPC, takže tam někdy posíláme děti na posouzení a spolupracujeme. Teď jsme zvažovali přeřazení žáka sedmé třídy s lehkým mentálním postižením do této školy. Myslíme si, že by mu prospělo pomalejší tempo a menší kolektiv, než má naše běžná třída o dvaceti osmi žácích. Na druhou stranu on to tak nevnímá a ani jeho rodiče. Dostává dvojky, trojky, takže maminka má pocit, že je vše v pořádku. Je to ale hodnocení snížených výstupů. Maminka by po určitém váhání i s přeřazením souhlasila, ale dojíždění je problém. Je to sociálně slabší rodina a nemá, jak tam syna dopravit.

Má ten žák nějaké problémy v kolektivu?
To bych neřekl, není nijak vyčleněný. Do ŠVP jsme si totiž dali, že jsme škola vzájemného porozumění, a na tom pracujeme. S dětmi, s rodiči, a to neustále. Jakmile je nějaký problém, voláme rodičům a společně to řešíme. Dobré klima a nálada jsou pro školu důležité.

Do ŠVP jsme si dali, že jsme škola vzájemného porozumění, a na tom pracujeme.

A jak se zajišťuje dobrá nálada učitelů?
Vždy jsem byl zastáncem toho, že sám do práce musím chodit rád. A když jsem spokojený já, dělám spokojené i jiné lidi, učitele i rodiče, a jejich spokojenost zase působí dobře na mě. Je to takový koloběh. Abych mohl po učitelích něco chtít, musím jim dát podporu. Materiální, finanční i psychickou. Odkláním od nich administrativu, jak to jen jde, ta se stahuje ke mně a k mým zástupkyním. Učitel má hlavně učit. Dávám učitelům volnost, nebudu je povinně držet ve škole do půl čtvrté. Jsou to dospělí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, kterým svěřuji odpovědnost. Potřebuju učitele, který mi přijde do třídy spokojený, usměvavý. Musí mít zajištěné pomůcky, má služební notebook, v každé třídě funguje počítač. Když přijde učitel, že něco potřebuje, neberu to nikdy tak, že si vymýšlí, věřím, že to opravdu potřebuje, a snažím se mu to zajistit. Když něco chtějí, musím na to sehnat peníze.

Učitel má hlavně učit. Dávám učitelům volnost, nebudu je povinně držet ve škole do půl čtvrté. Jsou to dospělí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, kterým svěřuji odpovědnost. Potřebuju učitele, který mi přijde do třídy spokojený, usměvavý.

Jste šikovný ve shánění peněz?
Ano, čerpáme peníze ze šablon, máme granty ze Středočeského kraje. Pomáhá nám Spolek rodičů pro Kamenku. Máme také výborné vztahy se zřizovatelem. Školy a školky jsou jedna z velkých priorit města. Pan starosta má u nás své tři děti, místostarosta založil soukromou vysokou školu, o vzdělání se zajímají.

Zaplatila vám už radnice něco nadstandardního?
Hradí nám – všem školám a školkám – celkem nákladný program primární prevence, který nám každý závidí. My ředitelé jsme si vymínili, že program musí být nejen pro děti, ale i pro učitele. Takže zahrnuje například peer programy pro děti, ale i víkendové výjezdy pedagogů. Právě jsme se z jednoho takového v Krkonoších vrátili. Je to kombinace wellness pobytu, přednášek i individuálních konzultací s psychologem a považuju to za velmi prospěšné.

My ředitelé jsme si vymínili, že program musí být nejen pro děti, ale i pro učitele.

Máte školního psychologa?
Nemáme, ale supluje to dvojice lektorů, kteří nám zajišťují ten program primární prevence. Manželé Kašparovi vedou pedagogickou, právní a psychologickou poradnu v Praze a úzce s nimi spolupracujeme, naše žáky průběžně sledují. Známe se deset let, mohu zvednout telefon a zkonzultovat s nimi problém, když se objeví.

Jak vypadá typická pedagogická intervence vaší speciální pedagožky?
Vytáhne si vždy ze třídy dvě tři dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a probírá s nimi danou látku, ale jako speciální pedagog, tedy s ohledem na jejich problémy. Běžný učitel v dnešní velmi početné třídě jim podle mě individuální přístup poskytnout úplně nedokáže.

Zvažoval jste někdy možnost vytvořit nějaké paralelní vyrovnávací třídy, kde by děti se speciálními vzdělávacími potřebami doháněly učivo a podle možností se pak vracely do hlavního vzdělávacího proudu?
Ne, podle mě to zákon neumožňuje, protože nelze děti s různými problémy takříkajíc sesypat na jedno místo. V této škole byly do roku 2006 dvě speciální třídy, kde jsem i působil jako asistent. Ty se pak zrušily, mimo jiné i z tohoto důvodu. Pro otevření takové třídy by musel být v jednom ročníku určitý počet dětí se stejnou diagnózou, třeba s vývojovou dysfázií, a to se nestává. Nehledě na to, že to je bezpředmětná úvaha, protože nemáme nárokové peníze na speciální pedagogy, jak jsme o tom již mluvili. Nebo, přesněji řečeno – mohl bych si je zaplatit, ale půjde to na úkor učitelských peněz. Nikdo mi nebrání, abych z nich vytvořil úvazek pro speciálního pedagoga, ale musel bych to vzít z peněz na osobní ohodnocení učitelů.

Co byste vzkázal ministerstvu?
Kompetentní úředníci by měli vědět, jak to v praxi funguje a co se stane, když… A mít na tyto situace připravená řešení. Mám pocit, jako by někdo tam nahoře neovládal projektové řízení. Vymyslí se vyhláška, ale už se nikdo nepodívá na zákoník práce. Levá ruka neví, co dělá pravá. V případě, kdy mi při odchodu asistenta daného odchodem dítěte vznikne náklad, stát by mi na to měl dát peníze nebo to vymyslet jinak. Na školení ohledně vykazování podpůrných opatření byli jako školitelé IT specialisté, kteří na otázky lidí z praxe nebyli schopni odpovědět. Znali formuláře, kam kliknout, ale neuměli poradit v kontextu praktického fungování školy, rozpočtu a tak dále. Teprve po třech letech, kdy už financování podpůrných opatření existuje, jsme v rámci APIVu dostali pořádné školení.

Kompetentní úředníci by měli vědět, jak to v praxi funguje a co se stane, když… A mít na tyto situace připravená řešení.

Peníze na podpůrná opatření a asistenty jsou samozřejmě fajn. Ale poradit si s vykazováním je oříšek. Já jsem před tím pracoval v soukromé sféře jako manažer, takže to nějak zvládám, ale pro spoustu ředitelů to musí být noční můra. Nejde jen o administrativu k inkluzi, na ředitele se toho valí opravdu hodně, a to nejsou jen požadavky ministerstva, je třeba podávat hlášení zřizovateli, hygieně, ČSÚ… A ředitel běžně nemá asistentku, to bych zase nemohl dát třeba plný úvazek účetní, zdroje na nepedagogické pracovníky jsou omezené. Zkrátka, úřadování je strašně moc. Pocit z toho je, že se ředitelům nevěří. Ostatně ani učitelům. Nálada ve společnosti je taková.

Jiří Kyliánek vystudoval chemii na Vysoké škole chemické ve Vyškově, dvacet let pracoval na různých pozicích v Armádě ČR (jako bezpečnostní manažer informačních systémů ve výzkumném ústavu a v chemické laboratoři), pak přešel do soukromé sféry. Ve školství působí od roku listopadu 2008, nejdříve jako učitel chemie a tělesné výchovy. V roce 2016 zvítězil v konkurzu na místo ředitele Základní školy Čelákovice, Kostelní.

(Rozhovor vznikl pro Řízení školy a vyšel v říjnovém čísle časopisu.)

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..