FOTO: Archiv Ivany Matyášové

Domácí učení je velký boj, říká máma dcery s ADHD. Ta neupadá na mysli jen díky tomu, že chodí do školy, kde děti neznámkují a nesrovnávají

Psycholožka Ivana Matyášová vychovává s manželem tři děti. Zkušenost s výchovou nejstarší dcery Adiny (8), která má ADHD, ji nasměrovala k pomoci rodinám dětí s touto poruchou. „Pomáhá nám dobré plánování, strukturování práce a pohyb,“ říká o domácí práci s dcerou. 

První díl povídání o výchově dítěte s ADHD si můžete přečíst ZDE

Minule jsme se bavily o tom, že Adinka si ve škole zvykla a dokáže už víc spolupracovat s dětmi a soustředit se na úkoly. Znamená to, že se děti s ADHD můžou s věkem zlepšit?

Určitě se můžou zlepšit. Nechci říct, že by děti z ADHD „vyrostly“, ale prostě vyzrávají, vyvinou si kompenzační mechanismy, jak svou poruchu zvládnout a v životě uspět. Naučí se přizpůsobit i v situacích, kdy je něco nebaví. Jejich mozek se vytrénuje a ony se vydrží soustředit déle a déle. Neříkám, že by to pro ně bylo snadné, a rozhodně jim nepomůže, když je budeme srovnávat s bezproblémovými vrstevníky. Pro děti s ADHD je naprostá většina školních činností mnohem těžší práce, na to často zapomínají jak učitelé, tak frustrovaní rodiče.

Jak náročný je život s poruchou pro rodiče?

Děti s ADHD umějí překvapit. Jsou specifické i velkými výkyvy ve výkonech – jednou jsou úžasné, spolupracují na sto procent, všechny otázky správně zodpovědí… a my to potom bereme jako normu. Když se jim pak opět nedaří, jsme zklamaní a říkáme: „Kdybys jen trošku chtěla, tak by ti to šlo, ale ty se vůbec nesnažíš.“ Tím ale ničemu nepomáháme… Ta překvapení jsou u nás součástí každodenního života. Občas nás čeká nějaká situace, které se už předem bojím, a Adinka jí projde bez mrknutí oka. A jindy přijde náraz z ničeho nic, zasekneme se na nějaké maličkosti a nemůžeme se přes ni dostat. Je to život jako na houpačce a je třeba to prostě přijmout. 

Jak vlastně Adinka zvládá svoji odlišnost? Ze zkušenosti a vyprávění rodičů podobných dětí vím, že jsou někdy smutné a připadají si nedostatečné…

Je pravda, že děti s ADHD často zažívají ve škole neúspěch, a tím pádem mívají nízké sebevědomí. Já jsem ale naštěstí od Adinky nikdy neslyšela, že by řekla: „Já jsem hloupá.“ Je to pravděpodobně tím, že její škola je prostě jiná, nedostávají tam známky a k dětem je opravdu individuální přístup, nesrovnávají je. I pro ostatní děti je Adinka prostě Adinka a nikdo jí nedává najevo, že třeba nejpomaleji čte. 

Nikdy jsem od ní neslyšela, že by byla nešťastná. Hodně pracujeme i doma na jejím sebehodnocení. Učíme ji, aby sledovala svoje vlastní pokroky. Díváme se, jak se třeba zlepšilo její písmo během posledních měsíců. Kvalitní sebehodnocení a náhled na svůj posun, to není jen tak automatické. Musí se to natrénovat, protože jinak děti sklouzávají k porovnávání s ostatními. Myslím, že i díky tomu, že se soustředí na sebe a své pokroky, je Adinka nastavená pozitivně. Toto by prospělo všem dětem, nejen těm s poruchami.

Myslím, že i díky tomu, že se soustředí na sebe a své pokroky, je Adinka nastavená pozitivně. Toto by prospělo všem dětem, nejen těm s poruchami.

Co vám vlastně pomáhá se školní přípravou – jak za časů koronavirové domácí školy, tak i za běžného chodu?

V dceřině škole děti nedostávají klasické domácí úkoly, ale protože Adinka pracuje pomalu, často si přinese něco na dodělání, takže pro nás se prostě škola koná i odpoledne. Teď v době domácí výuky toho samozřejmě musíme dělat ještě daleko víc. Svoje zkušenosti jsem sepsala do manuálu pro rodiče dětí s ADHD, který ráda pošlu každému, kdo si o něj požádá.

V zásadě jde o to, vytvořit si dobrý plán. Je třeba pracovat s časem a předem si stanovit, jakou dobu kterému úkolu má smysl věnovat. Je vhodné si činnosti naplánovat tak, aby se střídaly, protože příliš dlouho sedět třeba u psaní není efektivní. Pomáhá, když soustředěnou práci proložíte pohybem, protože ten stimuluje mozek a dítě si u něj odpočine. A v neposlední řadě je skvělé, když se u školní práce rodiče střídají a zapojí třeba i prarodiče, protože v jednom člověku je to velice náročné. 

Jak konkrétně to tedy děláte, abyste školní přípravu zvládaly?

My si každý den napíšeme v bodech plán, co je třeba udělat, a k tomu orientačně, kolik by nám to mělo zabrat času. U domácí výuky Adince dlouho trvá, než vůbec začne. Když má před sebou časový plán, tak jí jen jemně připomínám, kolik jí ještě zbývá času. Když jen sedí, dělá všechno jiné, rozptyluje se, tak po uplynutí času prostě jdeme dál. Nepovažuju za vhodné ani efektivní, aby se nám domácí výuka natahovala a natahovala. Průběžně také dávám zpětné vazby: „Teď pracuješ, hodně se snažíš, ubývá ti to.“ „Teď nepracuješ, neděláš, co máš.“ Rozhodně ale netvrdím, že se nám vždy povede zvládnout vše.

Když jen sedí, dělá všechno jiné, rozptyluje se, tak po uplynutí času prostě jdeme dál. Nepovažuju za vhodné ani efektivní, aby se nám domácí výuka natahovala a natahovala.

Jak zvládáte vybalancovat roli mámy a učitelky?

Čím dál víc zodpovědnosti dávám Adince. Přece jen je už ve třetí třídě, způsob práce má zažitý, takže už se umí za sebe rozhodnout a měla by být schopná nést si důsledky. Jsme domluvené, že pokud nám to nefunguje, úkol se v daném časovém limitu ani nezačne, tak můžu napsat učitelce, že Adinka nespolupracovala. Adinka ví, že když takových zápisů v deníčku bude hodně a vypracovaných úkolů málo, může se stát, že se domluví s paní učitelkou na opakování ročníku, a to se jí nechce. Touha pokračovat dál s kamarády ji žene dopředu, takže teď se nám nedaří tak desetina úloh, což není vůbec špatné. Někdy se může stát, že je úkol nad její síly, třeba v matematice. Zásadně ale nedělám to, že bych úkol vypracovala za dceru, prostě napíšeme, že tomu nerozuměla, a jedeme dál. Opět je výhodou naší školy, že za férové přiznání nenásleduje trest v podobě špatné známky.

O ADHD a dalších poruchách se často mluví dost negativně jako o něčem, co lidem komplikuje život a snižuje jejich uplatnění. Je třeba něco, co jste se naučila díky životu s Adinkou?

Člověk toho s dětmi s poruchami učení natrénuje hodně, třeba trpělivost a důslednost, ale to věřím, že bychom se třemi dětmi v rodině natrénovali i jinak. Nemám ráda rutinu a naopak mám ráda překvapení, čehož mám s Adinkou spoustu, často nás překvapí velmi příjemně. 

Celoživotně mě také baví hledání silných stránek u lidí v mém okolí, a to je u dětí s poruchami pozornosti možná ještě důležitější než u ostatních. Ve škole třeba nejsou za hvězdy, protože školní práce se soustřeďuje na dovednosti, ve kterých jsou slabší. Každý ale má na něco talent, jen ho objevit. Adinka je třeba velmi nadaná na vyprávění příběhů, má neskutečnou fantazii a cit pro drama, podle jejích příběhů by se daly sepisovat velké romány. Třeba když ve škole řešili povinnost nosit roušky, měly děti za úkol to nařízení nějak uchopit – udělat plakát, napsat básničku a podobně. Adinka vymyslela pohádku O Červené roušce, která byla velmi propracovaná a vtipná. To jsou momenty, kdy je třeba se zastavit a naplno si uvědomit, že to je velký úspěch.

Dá se říct, že tato kreativita je druhou stránkou ADHD?

Nemám moc ráda, když se o dětech s ADHD lidé mluví jaksi „en bloc“. Každé dítě je jiné, včetně dětí s ADHD. Ano, Adinka je velmi kreativní, ráda maluje, má dobré nápady a silnou schopnost vcítění se do druhých lidí, ale rodič jiného dítěte s poruchou soustředění by zase třeba mluvil o úžasném talentu na sport… Musíme jen být ochotní ty silné stránky svého dítěte vidět a objevit. 

Jsme navíc dost zvyklí věnovat zvýšenou pozornost tomu, co dětem nejde, a dohánět to. Když ale budeme do úmoru drilovat čtení, psaní a počítání, strávíme tím mnoho času a pak nám nezbude prostor vidět, v čem je naše dítě dobré. S Adinkou musíme trénovat pořád něco, třeba oblékání, uklízení, ale pak se nám může stát, že pro samé nacvičování úplně ztratíme schopnost vidět a rozvíjet její talenty a silné stránky. 

Je něco, co byste ráda vzkázala ostatním rodičům dětí s poruchou soustředění?

Je něco, co bych ráda vzkázala úplně všem rodičům. Navzdory tomu, že s dětmi často řešíme různé nepříjemnosti, problémy, povinnosti, bídnou pracovní morálku a nechuť k práci, neměli bychom se tím nechat zválcovat. Musíme si hlídat, aby se nám z toho rodičovství nevytratila radost. Každý den musíme s dítětem zažít aspoň jednu pěknou chvilku, jinak to úplně ztrácí smysl.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Lea Havrdová
Lea Havrdová
9 dní před

Děkuji za pěkný a podnětný článek, paní doktorko. Vím velmi dobře , o čem píšete. Mám tři vnuky a ten nejstarší(5. třída),Má nejen ADHD, ale také je dyslektik a dysgrafik. Věděly jsme s dcerou, že to nebude snadné, od malinka byl „jako uragán“, jak jste psala v prvním článku. Je ale velmi společenský a ve školce neměl větší potíže. I dcera a její manžel jsou dys, takže bylo skoro jisté, že nás to nemine. A protože jsem měla už zkušenosti s ní,hned jak jsem šla do důchodu, jsem začala pomáhat vnukovi s domácí přípravou. Měli jsme štěstí, že jsme narazily… Číst vice »

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x