K rozdělování dětí už dochází i na prvním stupni. S Janou Strakovou o tom, proč jsou velké rozdíly mezi školami problémem nás všech

„V běžných veřejných školách vznikají výběrové třídy, za které si rodiče často připlácejí, a dětem se v nich dostává lepší péče. Odneseme to my všichni,“ říká akademička Jana Straková. Už dlouhá léta upozorňuje na to, že kvalita vzdělání českých dětí extrémně závisí na tom, do jaké školy chodí, v jak bohatém regionu žijí a jaké mají rodinné zázemí. Za prosazování rovného přístupu ke vzdělávání pro všechny děti získala v únoru ocenění Nadace České spořitelny.

Jak si stojí český vzdělávací systém z hlediska nerovností v mezinárodním srovnání?
Když budeme mluvit o druhém stupni základních škol, tak tam jsme jednou ze zemí s nejvyššími rozdíly mezi školami z hlediska složení žáků a výsledků, kterých tam dosahují. K tomu samozřejmě přispívají víceletá gymnázia. Na prvním stupni se nacházíme zatím zhruba v průměru, i když i tam se školy a třídy začínají od sebe hodně odlišovat.

Jak konkrétně?
Nejvíce se mluví o soukromých školách, ale ty tvoří pouze 4 % všech škol a vzdělávají se na nich pouhá dvě 2 % dětí. Krom toho ale vznikají v běžných veřejných školách výběrové třídy, za které si rodiče často připlácejí, a dětem se v nich dostává lepší péče. Do jedné třídy pak chodí děti rodičů, kteří se ve vzdělávacím systému tak dobře neorientují, nedoceňují význam vzdělávání nebo nemají finanční prostředky, a do vedlejší třídy děti těch, kterým na vzdělávání jejich dětí záleží a mohou si ho zaplatit. Ty mají nejen lepší výuku angličtiny, ale třeba navíc kurzy osobnostní a sociální výchovy, speciálně vybranou paní učitelku a jejich rodičům je přislíbena vstřícná komunikace a pravidelné informace o pokroku dítěte. Nejhorší na tom je, že se za poplatky slibuje něco, co by veřejné školství mělo poskytovat automaticky. Je ale zajímavé sledovat, čím se ty výběrové třídy, za které jsou rodiče ochotni platit, liší od běžných – ukazuje nám to, o co rodiče vlastně stojí. A často jsou to jiné věci, než bychom čekali.

Do jedné třídy pak chodí děti rodičů, kteří se ve vzdělávacím systému tak dobře neorientují, nedoceňují význam vzdělávání nebo nemají finanční prostředky, a do vedlejší třídy děti těch, kterým na vzdělávání jejich dětí záleží a mohou si ho zaplatit.

Co tedy rodiče chtějí?
Čekali bychom, že do specializovaných tříd dávají své děti rodiče, kterým záleží na jejich vzdělání, takže výuka bude náročnější, učitelé přísnější, pracovní úsilí soustředěnější, děti budou mít víc úkolů. Ale pozorování ukazují, že v těchto třídách je často naopak méně striktní paní učitelka, vztahy jsou uvolněnější, více se diskutuje, panuje tam větší ruch ve výuce. Bylo by dobré, kdyby se tím veřejný systém inspiroval.

Já jsem měla naopak dojem, že výběrové třídy byly módou devadesátých let a že teď se spíš ruší…
Máte pravdu, že i k tomu dochází. Znám několik ředitelů, kteří zavedli diferenciaci podle prospěchu, ale zjistili, že to nepřináší nic dobrého, tak to zase zrušili. Ale zároveň se objevují školy, které výběrové třídy zavádějí, často za podpory zřizovatelů, kteří doufají, že se tím zbaví stížností angažovaných rodičů. Zřizovatel vybere nějakou školu, která si dobře vede, a motivuje ji, aby zřídila výběrovou třídu. Ti nespokojení tam dají své děti, přestanou si stěžovat a zřizovatel se zbaví problému. Tím pádem ovšem nedochází ke zlepšování systému jako celku.

Dochází k tomu všude, nebo jen v některých krajích?
Sama jsem si myslela, že to bude věc Prahy a Brna, ale není to tak. Diferenciace probíhá i v menších městech v celé republice a má mnoho podob. Kromě tříd s rozšířenou výukou angličtiny vznikají ve veřejných školách často také Montessori třídy. Koneckonců i když si rodiče vybírají, jestli chtějí nebo nechtějí matematiku Hejného, může to vést k rozdělení dětí podle socioekonomického statusu. Ale za to se aspoň nedoplácí.

Požadavek alternativy je legitimní, ale měla by být dostupná všem. V některých zemích školy mohou uplatňovat různé pedagogické metody, ale nesmějí vybírat děti ani inkasovat peníze. Takže všechny školy jsou zdarma, všechny jsou otevřené všem, a mají možnost se profilovat určitou pedagogikou za předpokladu, že splní základní standardy. Tohle se mi zdá jako dobrá cesta. Myslím, že bychom rozmanitost v systému neměli potlačovat, ale nepřipadá mi správné, aby některé děti měly lepší podmínky než jiné děti.

Myslím, že bychom rozmanitost v systému neměli potlačovat, ale nepřipadá mi správné, aby některé děti měly lepší podmínky než jiné děti.

Školek se diferenciace vůbec netýká?
Školkami jsme se zabývali v roce 2014 a zjistili jsme, že jsou mezi nimi velké rozdíly v tom, co nabízejí služby a kolik za to chtějí. Zhruba pětina školek nabízela všechny služby zdarma a zbylých 80 procent něco zpoplatňovalo. Angličtinu, hru na hudební nástroj nebo třeba kroužek předškoláků. To je přece divné – předškolní přípravu by měly všechny školky poskytovat zdarma.

Jak byste vysvětlila člověku, který si může si dovolit připlatit za vzdělání svého dítěte, proč je špatné, že jsou školy diferenciované?
V jednom výzkumu se ukázalo, že asi třetině lidí stačí argument, že je to nespravedlivé. V Ústavě je ukotveno právo na vzdělávání, není správné, aby některé děti měly, například kvůli svému původu, šance nižší. Argumentovat lze ale i ekonomicky: když části dětí poskytujeme kvalitnější vzdělávání, na druhé straně se vyprofiluje skupina nevzdělaných – s vyšší nezaměstnaností, kriminalitou. Tito lidé nepřispívají ekonomice, naopak zatěžují sociální systém. Zároveň s nimi ale ti vzdělaní, kteří si zajistí elitní školu, budou žít. A ti méně vzdělaní také chodí k volbám. Takže já jsem opravdu přesvědčená o tom, že každé společnosti se daří tak dobře, jak vzdělaná je její nejméně vzdělaná část. Když se jedné společenské vrstvě dlouhodobě špatně daří, tak se s tím nakonec musí konfrontovat všichni. Příkladem je třeba Francie, kde se dlouho zanedbávalo vzdělávání přistěhovalců. Společným vzděláváním dětí s různým původem předcházíme rozdělení společnosti.

Já jsem opravdu přesvědčená o tom, že každé společnosti se daří tak dobře, jak vzdělaná je její nejméně vzdělaná část. Když se jedné společenské vrstvě dlouhodobě špatně daří, tak se s tím nakonec musí konfrontovat všichni.

Co byste ale řekla rodičům, kterým záleží na vzdělání jejich dětí a mají pocit, že je ve třídě brzdí méně motivované děti?
Aby zvážili, zda to, že se jejich dítě učí žít s rozmanitými dětmi, není větší hodnota než rychlé osvojování například vyjmenovaných slov. Současná společnost je a bude rozmanitá, naše děti budou žít a pracovat s lidmi z jiných kultur, takže z hlediska sociální výbavy pro život v moderním světě je výhodné, když se děti naučí sdílet životní prostor s dětmi, které mají velmi jiné zázemí.

To ale platí, pokud jsou třídy opravdu rozmanité. Pokud systém umožňuje diferenciaci, nabízí výběrové třídy, víceletá gymnázia a na druhé straně se profilují zbytkové třídy a školy, rodiče, kterému jde o prospěch jeho dítěte a v systému se orientuje, nemůže nikdo nutit, aby dal dítě do „zbytkové třídy“, logicky zvolí třídu výběrovou. A nikdo mu to nemůže mít za zlé.

Řešení asi není zrušit víceletá gymnázia a výběrové třídy.
Víceletá gymnázia hodně komplikují situaci základním školám. Například v menších městech, kde je jedno víceleté gymnázium, mají školy často potřebu čelit odchodu žáků tím, že tvoří všelijaké výběrové třídy. To vede k soutěži a znemožňuje to spolupráci mezi školami. Bude obtížné víceletá gymnázia zrušit, ale pokud v systému zůstanou, části problémů se nezbavíme. Některé problémy je ovšem třeba řešit hned. Není možné, aby si rodiče připláceli ve veřejných školách za služby, které by v dobrém vzdělávacím systému měli dostávat zcela automaticky.

Bude obtížné víceletá gymnázia zrušit, ale pokud v systému zůstanou, části problémů se nezbavíme.

Vy sledujete nerovnosti v českém vzdělávání už dlouho, jak se to vyvíjí v čase?
Situace se zhoršuje. O nerovnostech způsobovaných víceletými gymnázii se debatuje deset, patnáct let, ale ta diferenciace na prvním stupni je ve stávající podobě nový fenomén. Leckde už mají dokonce přijímací zkoušky do prvních tříd…

V sousedním Německu se děti taky selektují brzo. Mají z toho společenské problémy?
V Německu, stejně jako u nás, společnost věří v užitečnost diferenciace. Zdá se mi ale, že problémy víc reflektují a snaží se je řešit, i když to jde pomalu. V některých spolkových zemích, kde se děti rozdělovaly do různých vzdělávacích drah v deseti letech, prodloužili společné vzdělávání do šesté třídy, někde až do osmičky. Probíhají snahy spojit průmyslové školy s učilišti, právě proto, aby nevznikaly zbytkové školy. S nerovnostmi ve vzdělávání se potýkají všechny vyspělé země, v tom není Česká republika nikterak specifická. Rozdíly jsou v tom, jak důsledně se jim systémy snaží čelit.

V současné době zkoumáte vedle nerovností také postoje českých učitelů. Jak vás to napadlo?
Zalíbil se mi koncept, který se nazývá akademický optimismus a zahrnuje tři důležité aspekty postoje učitele: Zaprvé víru v to, že je škola důležitá a může mít pozitivní dopad na životy žáků, a také ve vlastní schopnosti být dobrým učitelem. Zadruhé důvěru k rodičům a k dětem, tedy v to, že se děti chtějí učit a že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a učitele podpoří a zatřetí nároky na výkony dětí.  Tento koncept mi připadá pro český vzdělávací systém mimořádně relevantní z toho důvodu, že mám pocit, že česká škola je strašně nesebevědomá a v systému nepanuje důvěra. Ve vzdělávacích systémech, k nimž vzhlížíme, je to zpravidla tak, že škola je k rodičům vlídná, otevřená, trpělivě vysvětluje, baví se s nimi o dětech, ale je pevná ve svých zásadách ve chvíli, kdy by ji rodiče chtěli nepřiměřeně ovlivňovat. U nás je to často naopak: škola jedná s rodiči sporadicky a nevlídně, ale když si něco prosazují, má tendenci jim ustupovat. A to často v situaci, kdy ustupovat nemá. Nevěříme si a je to dané i tím, že si myslíme, že se nás nikdo nezastane – učitel se bojí, že za ním nebude stát ředitel, ředitel se bojí, že za ním nebude stát zřizovatel, atd.

Ve vzdělávacích systémech, k nimž vzhlížíme, je to zpravidla tak, že škola je k rodičům vlídná a otevřená, ale pevná ve svých zásadách ve chvíli, kdy by ji rodiče chtěli nepřiměřeně ovlivňovat. U nás je to často naopak: škola jedná s rodiči sporadicky a nevlídně, ale když si něco prosazují, má tendenci jim ustupovat.

Zmínila jste potřebu důvěry, můžete to více rozvést? 
O tomto aspektu se teď k mé radosti začalo mluvit. Nízká důvěra panuje obecně v celé společnosti – nízká důvěra v instituce, ale i ve spoluobčany. Ve škole je nedůvěra všudypřítomná. Učitelé podezírají rodiče, že jim chtějí zasahovat do práce nebo naopak že se o školu vůbec nezajímají a učiteli nepomáhají. Učitelé podezírají žáky, že se nechtějí učit a že mají obecně špatné úmysly. Rodiče nedůvěřují škole, mají pocit, že učitelky jsou hloupé nebo nesmyslně přísné a že škola dětem k ničemu není. Kdyby důvěra byla větší, všem by se ulevilo, ale myslím, že s budováním důvěry musejí začít učitelé. Proto mi připadá důležité zkoumat, jaké jsou postoje českých učitelů ve srovnání s učiteli v jiných zemích a jak je možno je měnit.

Už máte nějaké výsledky?
Chtěli jsme původně ukázat, že postoje učitelů ovlivňují vzdělávání dětí nezávisle na složení třídy. Že když má učitel pozitivní přednastavení, dosáhne lepších vzdělávacích výsledků i ve třídě, kde jsou méně disponované děti. Ale ve skutečnosti jsme ukázali, že postoje učitelů se posilují tím, jaké mají ve třídě děti. Takže dochází k tomu, že v těch výběrových třídách jsou děti zvýhodněné ještě víc tím, že se v nich učitelé motivují od dětí a zpětně je zase podporují v dosahování lepších vzdělávacích výsledků. V nevýběrových třídách to funguje přesně opačně.

Jak se čeští učitelé liší v postojích od zahraničních?
I z mezinárodních výzkumů vyplývá, že čeští učitelé vykazují ve srovnání s učiteli z jiných vyspělých zemí velmi nízkou důvěru a sebedůvěru. Na seminářích Fulbrightovy komise jsem měla několikrát příležitost pozorovat rozdíly v tom, jak vnímají svoji práci američtí a čeští učitelé. Američtí učitelé jsou vedeni k tomu, že cítí velkou zodpovědnost za rozvoj každého dítěte a za jeho spokojenost. Vůbec se nevymlouvají na rodinu. Hodně našich učitelů vidí svoji prioritu v předávání znalostí, ale často si stěžují na malou podporu rodičů žáků. Vycházejí z toho, že když rodina nefunguje, nic nezmohou. Při řadě dalších příležitostí jsem si uvědomila, že čeští učitelé ve srovnání se svými zahraničními kolegy většinově cítí velkou zodpovědnost za výsledky v podobě vědomostí, ale menší zodpovědnost za výchovu, socializaci a spokojenost dítěte a jeho motivaci k učení, ty přisuzují primárně rodině. To mi připadá hodně zajímavé, protože si myslím, že nastavení té zodpovědnosti je důležité a málo se nad ním zamýšlíme. U nás je tradiční sdílená představa o tom, jaká je role učitele, ale nepoložili jsme si otázku, jestli tato představa vyhovuje moderní době a moderní škole.

Američtí učitelé jsou vedeni k tomu, že cítí velkou zodpovědnost za rozvoj každého dítěte a za jeho spokojenost. Vůbec se nevymlouvají na rodinu. Hodně našich učitelů vidí svoji prioritu v předávání znalostí, ale často si stěžují na malou podporu rodičů žáků.

Co se dá s postoji učitelů dělat? Jak docílit toho, aby se změnily?
Ukazuje se, že je hrozně těžké postoje měnit, ale lze toho docílit prostřednictvím zkušenosti. Například v případě sebedůvěry by určitě pomohlo, kdyby se učitelům dostalo podpory v situacích, které jsou pro ně obtížné. Když zjistí, že tyto situace mohou zvládnout, přirozeně vzroste jejich sebedůvěra a ruku v ruce s ní jde i důvěra k ostatním. Sebevědomý člověk je otevřenější k okolí, nežije v neustálé obavě, že ho někdo nachytá při nějaké chybě. V tom je ale třeba učitelům pomoci. Z hlediska dostupnosti pomoci a podpory mají naši učitelé horší podmínky než jejich kolegové v jiných vyspělých zemích. Pořád ještě jsou na řadu věcí sami.

Jana Straková pracuje v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK, kde se zabývá zejména výzkumem nerovností ve vzdělávání. Koordinovala českou implementaci řady mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností.  Za prosazování rovného přístupu ke vzdělávání pro všechny děti získala v únoru ocenění Nadace České spořitelny.

Rozhovor vznikl pro přílohu Akademie Lidových novin.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

217

 
24 Počet vláken diskuze
193 Počet reakcí v diskuzi
2 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Simona
Simona

Pro své děti jsem vybrala nestátní školu. Není to ale kvůli ostatním dětem, které by mohly být z chudších poměrů než jsme my. Vadí mi spíše vedení a organizace na naší spádové škole. Vedení je laxní, řekla bych i chaotické, připadá mi (na základě získaných informací), že problematické situace se neřeší spolu s rodiči, ale spíše se zametají pod stůl, z doslechu vím, že učitelka dokonce ztratila na školním výletě nějaké děti. Já svoje děti miluju a takové situace riskovat nehodlám. Chci, aby se k nim učitelé chovali hezky a když nastane problém, tak chci, aby se řešil s námi,… Číst vice »

Markéta M.
Markéta M.

Já to nechápu. Jak se dá na ZŠ udělat jiná, placená třída? To rodiče platí oficiálně, mají jiné učitele, nebo jak to je? Do naší školy dojíždějí od 6. třídy děti z okolních obcí, kde mají školy pouze 1. stupeň. Já si nemůžu stěžovat, škola je to dobrá. Některé učitelky nemusím, ale to je spíš můj problém, i ony naučí kvalitně. Syn nás letos překvapil ve scio testech 5. tříd- matematika 86 percentil, čeština 89 percentil( a to má v obou předmětech za 2)….literatura a čtenářská gramotnost 92 percentil….což je bomba. Byla jsem dost překvapená, že je mezi těmi 16… Číst vice »

Umfa
Umfa

Nase deti vychodily soukromou skolu i soukrome gymnazium. Oboji presne z tech duvodu ktere jsou uvedene v clanku – lepsi anglictina (castecne vyucovaci jazyk), moderni pristup (dovednosti, diskuse, ne tupe biflovani), vyhnout se hluboce podprumernym spoluzakum. Ovsem co se tyka spravedlnosti, tak bych spis chapal jako nespravedlive, kdyby nam ty soukrome skoly byly zakazany. Jako rodice jsme udelali vse pro nejlepsi mozne vzdelani nasich deti, intenzivne pracovali abychom ty skoly mohli zaplatit. At radeji ostatni rodice udelaji totez, nez by prosazovali nejakou spravedlnost formou zamezeni elitnich trid a skol.

Pavel
Pavel

Upřímně, mně kdyby někdo sdělil, že mám jako rodič veškerou nebo většinovou část péče o dítě nechat na škole, se zlou by se potázal. Já jako rodič rozhodnu o tom, do jaké školky dítě půjde a na jakou základní školu – a pokud se posléze třeba ukáže, že je dítě s to pokračovat na osmileté gymnázium, nechť tam jde, budu ho v maximální možné míře podporovat, přičemž je mi lhostejné, budou – li to instituce státní nebo soukromé.

Jura
Jura

Všemu tomu se jen směju, už za mého mládí v tzv totalitě byly výběrové třídy, výběrové kroužky, sportovní školy a nevím co ještě i spousty mých vrstevníků tj 40+ cpalo děti do všeho co šlo.
A výsledek? Z premiantů toho všeho jsou dnes absolutní nuly s jedinou vyjímkou z jediného důvodu, ten člověk o to opravdu sám stál a sám si za tím šel. Z dá se říct stovek jedinců je několik úspěšných bohatých lidí ale nikdo z nich nebyl školní typ zato v reálném životě se opravdu vyznaj, a ti výběroví studenti na ně pracují v jejich firmách.

berda
berda

Americké základní školství patří k nejhorším na světě. Zkusme se vrátit k dobám totáče, kdy jsme patřili v dosaženém vzdělání na základních školách na přední světové příčky. Základní škola má dát dítěti všeobecný přehled a to dnes nedává. A to jak se dnes žáci chovají k učitelům je především obraz rodinné výchovy. Ty kecy o vstřícnosti a výsledcích amerických pedagogů na těchto školách mě nějak nejdou sdohromady s počtem mrtvých po střelcích na těchto školách, které jsou dnes na denním pořádku.

Kolejová
Kolejová

Do těch placených tříd můžou chodit i naprostí jednoduši a obráceně-syn měl samé jedničky, jeho kamarádka taky a zůstali v obyčejné třídě. Placenou si tady otevřela jedna iniciativní paní učitelka, nepříliš oblíbená, to se původně nevědělo, místní snobi tam své ratolesti nacpali prospěch neprospěch. Teď ani nevědí, co se jejich děti učí, sloučili několik ročníků, ani je nemůžou vyzkoušet. Děti jim sice do školy chodí s nadšením, ale když se jich zeptám na něco anglického, stejně nevědí. Tenhle rozhovor mě sejmul taky, ve skutečnosti v něm z z takových, jako jsou naši místní snobi, dělají elitu tím, jak se o… Číst vice »

Veronika
Veronika

Až školy budou umět naplnit individuální potřeby jednotlivých dětí v rámci jedné skupiny, tak můžeme s diferenciací přestat. Ale k tomu máme sakra daleko. Takhle má alespoň část možnost rozvinout svůj potenciál. Že to není spravedlivý? No není. Ale to on život tak nějak obecně.

Tehir
Tehir

Až bude běžná škola ochotná a schopná se plně postarat o široké spektrum žáků a pracovat jejich tempem, můžeme zrušit výběrové třídy. Jsem produkt osmiletého gymnázia a také pedagog. Na bežné základní škole jsem měla výchovné problémy. Je sice skvělé být ve třídě s různě šikovnými dětmi, ale stejně vás ta nuda frustruje. No abych to zkrátila, následovala PPP, papír na poruchu chování a onálepkování nápisem „nevychovaný hajzlík“. Víte, co to spravilo? Přestup na gymnázium k náročnějším úkolům. Sice jsem nebyla jedničkář, ale přestala jsem se nudit. A tenhle problém by nenastal, kdyby se na prvním stupni přestalo tempo přizpůsobovat… Číst vice »

Petra
Petra

Jsem dislektik. V důsledku to jsem chodila do rozmanité třídy. Bylo to velice …jak to řísct? Ti méně zdatní šikanovali, koho mohli, škola to zametala pod stůl. Když už to nešlo utajit, šli do speciální školy. Co jsem si z toho odnesla? Nesnáším lidi! A jestli můžu dát svoje děti do jiné třídy, nemám o čem přemýšlet. To vaše slučování není o tom, naučiut se žít v rozmanité společnosti. To je jenom hezká zástěrka. Když jede třida podle nejpomalejších žáků, jsou pak všichni s prominutím nevzdělaní…

Pavel Vohnout
Pavel Vohnout

S tvrzením o tom, že se společnosti daří tak dobře, jak se daří dobře nejméně vzdělané části souhlasím tak napůl. Rozhodně hraje roli i to, kolik jich je. Řešením podle mého není potlačit možnosti rozdílné úrovně vzdělávacího procesu pro nadanější anebo prostě jen bohatší děti. Řešením podle mého je metoda cukru a biče. Vzdělání je záležitostí z 1/3 školy a ze 2/3 rodičů. A tam by mělo podle mého směřovat nejvíce úsilí. Něco na způsob… „Vážení rodiče, pořídili jste si potomky, tak hleďte, aby se měli dobře a udělejte proto maximum ! Jinak uvidíte….“ Jak píši, cukr a bič. Od… Číst vice »

Surcuf
Surcuf

VELMI dobře si pamatuji, jak jsem musel za socíku absolovovat „standardní“ školu, která mne brzdila a nudila, protože tempo se přizpůsobovalo nejslabším (bylo to dle stejné filosofie jako v celém socbloku, ne dohnat ty lepší, ale čekat na ty zabržděné), proto a jedině proto jsem své dítě dal na víceleté gymnásium, kde je naprosto markantně vidět rozdíl, když přijdu děti na 1.gymnaziální stupeň z běžné ZŠ, vypadají v porovnání s osmiletým gymple jako retardované.
Řešení rozhodně není rušit ty selektivní třídy, ale snažit se na stejnou úroveň dostat i ty běžné….

Elena
Elena

Učivo základky jsem zvládala levou zadní a ve vyšších ročnících mi strašně vadilo, jak povrchně se všechno bere. tolik mě zajímaly přírodní vědy a chtěla jsem vědět víc, než pár základních definic. Ležela jsem v knihách a u dokumentů, vadilo mi, že si o tom nemám s kým popovídat, že ať se ve škole zeptám na cokoliv zajímavého, dostane se mi většinou sice ochotné, ale dost zkratkovité odpovědi s dodatkem, že tohle ale vůbec nebereme a brát nebudeme. Z toho důvodu bych byla ráda za možnost jít do lepší třídy. Ale osobnostně mi pitomější spolužáci nevadili. S některými se přátelím… Číst vice »

Jana
Jana

Pro své čtyři syny jsem před 15 lety akceptovala v dobré víře školu moderního typu, která je naší nejbližší a spádovou školou. Je to škola zavádějící a testující různé novinky Mnohé z nich považuji za skvělé – psaní na klávesnici od 4. třídy, práce s počítačem, prezentování, společné výjezdy dětí každý rok, více sportovních i přírodovědných aktivit, hodina tělocviku týdně navíc , práce s chybou, vstřícnější přístup pedagogů k dětem atd. Jiné po zkušenostech tak růžově nevidím. U dvou ze čtyř synů by bylo lepší čtení pomocí slabikování, poslední píše Comenia skriptem, což mu nevyhovuje a píše hodně neupraveně (mám… Číst vice »

Jaroslav
Jaroslav

Tato paní neví, co chce. Její odpovědi jsou nevěrohodné. Podporuje vznik alternativní veřejné školy v Praze http://www.strasnickaskola.cz/podporovatele/ ta by měla mít exkluzivní vzdělávací program hrazený z veřejných peněz. Pochopitelně ne pro všechny děti, ale jen některé. Kde jsou ty její ideály o rovném vzdělávání?

Parabellum
Parabellum

Ta podle zprávy OECD je ČR zemí, kde nejtěsněji koreluje vzdělání rodičů, a míra toho, jak se dětem věnují s prospěchem ve škole. Z toho vyplývá, že přidaná hodnota českých škol je velmi malá. Zbytek, který je poukazován jako problém, je situace, která je ve světě normální. Všude ve světě chodí děti převážně do spádových škol, a tudíž ať si to chceme připustit nebo ne, dochází k přirozené segregaci podle toho v jaké čtvrti se daná škola nachází. Pouze ČR a SR se 40 lety socialistických experimentů ve snaze vytvořit jednotného socialistického člověka je typická tím, že uklízečka bydlí na… Číst vice »

Mirka
Mirka

Paní z toho článku na mě působí jako prodejná sluníčkářka, tzv. vítačka. Moje dítě ve škole trpělo, na víceletém gymnáziu rozkvetlo. Každý potřebuje něco jiného, protože jsme jiní. Někdo pomocnou školu, jiný je spokojen v běžné škole, někteří potřebují školy pro nadané. Když se to smíchá, bude chaos.

Rita
Rita

Chodila jsem do školy v severních Čechách. Nechápala jsem jako dítě, proč nás máma obě děti pořád dávala do výběrových tříd. Časem jsem pochopila. Půlka normálních tříd byli jen naši “příjemní spoluobčané”, takže morálka ve třídě nulová, holky těhotné ve čtrnácti, rvačky, krádeže, bordel. Ostatní bílé děti neměly šanci se něco naučit a nemělo smysl se chovat slušně, za to by byli šikanovaní. Tak se vezly na jejich vlně. Své děti dám také do výběrových tříd. A to co nejdříve. A jestli tahle paní tvrdí, že lepší školy jsou škodlivé, tak ať jde učit třeba do Teplic a pak může… Číst vice »

Droběna
Droběna

Mě vytáčí, že o tom pořád píše jako o škole pro chytré. U nás taková třída vznikla, hustě placená-většina samojedničkářů zůstala v té původní, protože rodičům došlo, o co jde. Taky se o tom píše v souvislosti s inteligencí žáků, holt reklama. Děti se tam taky učí vyjmenovaná slova, rodiče je však nemůžou ani vyzkoušet.

Gabriela
Gabriela

Domnívám se, že by českému školství velmi pomohlo, kdyby ve třídách na prvním stupni bylo max. kolem 15 dětí a na druhém stupni max. kolem 20 dětí. V takovém kolektivu by se lépe utvářely vztahy mezi dětmi i mezi učitelkou a dětmi. Snadněji by se prohlubovaly znalosti a dovednosti dětí, protože by každému z nich mohla učitelka věnovat více pozornosti a současně by ji to tolik nevysilovalo. Koneckonců, kdo z nás pracuje v týmu nad 30 lidí/kolegů? Neznám nikoho takového. Nejbližší tým spolupracovníků bývá spíše menší asi kolem 5 – 20 lidí, tak proč by měly mít děti tolik nejbližších… Číst vice »

Dita
Dita

Po přečtení článku jsem pocítila velkou potřebu se v diskuzi také vyjádřit. Po přečtení většiny příspěvků má potřeba trochu ochladla, ale přesto bych nakonec chtěla pár řádků napsat. Tentokrát k tématu, který úzce souvisí s článkem a také spoustou příspěvků. Mě osobně připadá, že mnoho problémů dne vyplývá z toho, že dnes obecně škola jako instituce zásadně ztratila autoritu. Bohužel si za to může sama, postupnou úpravou školního systému. A teď nemyslím tím, že neposkytuje odpovídající služby. Vždy jsem si myslela, že základem školy je předat žákům vědomosti, něco je naučit a známkami vyjádřit míru osvojení učiva. Potom ale samozřejmě… Číst vice »

Zdeněk
Zdeněk

Já ten problém vidím úplně někde jinde. V této společnosti je dlouhodobě zažité, že jedinec nemá stejnou příležitost být úspěšný, pokud se bude snažit. Vysoká míra korupce a protekce sráží jeho zájem něco dokázat. To se týká především rodičů, kteří přenáší svoji skepsi na děti. To má za následek apatii, nezájem.

Jakub M.
Jakub M.

Bohužel to celé plave na vodě, když Jana Straková vůbec nerozlišuje, za co a v jakém míře „může“ možnost si ve veřejné škole něco navíc zaplatit a za co „může“ zájem rodičů o vzdělání vlastních dětí. Rozdíly na základě toho prvního vidím jako problematické, to druhé je z velké části přirozené a přehnaná snaha to vyrovnávat vede k egalitářskému modelu komunistických teoretiků či/a diskriminaci těch rodin, které se o vzdělání dětí zajímají. Stejně tak není zřejmé, zda je rozdíl v příjmech rodin, kulturním kapitálu či zájmu. Ptal jsem se na to paní Strakové už na jedné akci, kde hovořila o… Číst vice »

Baruška Nyklová
Člen
Baruška Nyklová

Ehm, paní akademička se asi věnuje převážně výzkumu, takže je trochu odtržená od reality … Rodičům zpravidla naprosto vůbec nevadí sociální různorodost ani multikulturní prostředí ve třídě, zato jim vadí velmi, když se jejich děti nedostanou k učení vůbec, jelikož se paní učitelka musí přednostně věnovat dětem, které jsou velmi těžce motivovatelné. Učit takové děti totiž znamená učit je jejich rodičům navzdory. To je jen pro silné povahy, které k tomu navíc potřebují bezvýhradnou podporu vedení, a i tak výuka není ideální, pro nadanější děti při současném počtu dětí ve třídě prostor prostě není, sebekvalitnější učitel je pořád jen člověk.… Číst vice »