Krásná a poloprázdná… Proč asi? Na skok v teplické škole, jejíž prvňáky lidi před dvěma lety posílali do plynu

Před školou na teplickém sídlišti stojí malý snědý kluk. Přišel na kroužek logiky. O jeho škole se před dvěma lety mluvilo široko daleko. Po zveřejnění fotky prvňáků této sídlištní základky v místním Deníku se pod obrázkem usměvavých dětí šířícím se najednou sociálními sítěmi roztrhl pytel s komentáři uživatelů, které dráždilo, že velká část tvářiček byla nápadně tmavší. Někdo narážel na název ulice, ve které škola stojí, a posílal děti do plynu. Bylo z toho nakonec pozdvižení, dokonce i jeden odsouzený. Co se do školy podívat teď, když pozornost opadla? 

Sídliště, které je spádovou oblastí školy v Plynárenské ulici, vypadá udržovaně. Domy mají nové oranžové, žluté a modré fasády, téměř u každého okna je přilepený satelit. Romy tu člověk potká rychle, například starší ženu s dětmi na pískovišti nebo výrostka, jenž vychází z jednoho z paneláků. Nízký objekt, který vypadá jako škola, ale školou není, a jeho část zabírá herna. Z druhé strany je obchod s nápisem na výloze Čerstvé arabské pečivo. Škola, kterou hledám, je ještě o kus dál, nahoře na kopci. Před jejími dveřmi čeká malý kluk. Přišel na kroužek logiky. O týden se spletl, dozvím se pak, kroužek začne až příští středu.

Kdyby to aspoň řekli
Ředitelně vévodí stůl zavalený papíry. „Pracuji dvanáct hodin denně, někdy i o víkendu, ta práce prakticky nikdy nekončí,“ říká Marcela Prokůpková, která školu šestým rokem vede. „Když jsem nastoupila, škola už byla rekonstruovaná, měla vyměněná okna, ale hodně věcí nebylo hotových,“ vrací se do minulosti, když pochválím, jak je škola mimořádně čistá, udržovaná a vybavená.

 

„Mívali jsme přes tři sta dětí, teď je to o něco méně,“ říká paní ředitelka. Kapacita je ale více než dvojnásobná. Jestli sem nechodí dětí víc, je to jistě i proto, že je zde velký podíl žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí a cizinců. Do takové školy mnozí „majoritní“ rodiče z okolí své děti posílat nechtějí. „Nedávno mi ale jedna maminka řekla, že je za to ráda, že v Praze se za možnost chodit do multikulturní školy platí,“ usmívá se paní ředitelka, ale hned dodává, že je to ale spíš perlička a rozhodně výjimka.

Teď začali děti dávat jinam i rodiče z arabské komunity, kteří bydlí na zdejším sídlišti. Skladba žáků je neustálená, a to i proto, že děti přicházejí a odcházejí. Ředitelce se vybaví hned několik příkladů z poslední doby, například jeden žák z cizojazyčné rodiny, který nastoupil v průběhu roku, škola mu zajistila hodiny češtiny navíc, ale do dalšího ročníku ho pak rodiče zapsali jinam. „Aniž by nám cokoli řekli,“ poznamenává smutně.

Arabské děti s občanstvím
„Ten rok jsme výjimečně otevírali jen jednu první třídu, měli jsme asi dvacet dětí. Proto víc vyniklo, jak moc různorodá byla, jinak třídy skládáme tak,  aby byly vyváženější,“ vrací se Marcela Prokůpková k nešťastné události. Největším trnem v oku byly hejtrům arabské děti. Kde se tu v Teplicích vlastně vzaly? „Nejčastěji jsou to děti lékařů, kteří již v Česku vystudovali, většina má české občanství. Tehdy se ale v médiích neustále řešili běženci,“ říká paní ředitelka a pokračuje: „Ty komentáře patřily lidem, kteří v Teplicích nežijí a o tom, jak to tu chodí, nevědí nic. Na druhou stranu i podpora přišla od lidí odjinud. Tepličáci nás aktivně nepodpořili.“

S čím to může souviset? ptám se. Co by mohlo být zdrojem špatné nálady ve městě a týkat se nějak cizinců? Teplice mají téměř padesát tisíc obyvatel, cizinců je podle statistik asi 8400. V celém Česku žije přes půl milionu cizinců, což je asi 5 % z celkové populace. Teplických cizinců je tedy proporčně o dost víc, skoro 17 %.

„Možná to, že město prodalo v minulosti hodně obecních bytů cizincům, kteří tu většinu roku nebydlí, a ty jsou teď prázdné,“ uvažuje paní ředitelka. „Když se projdete po Masarykově třídě, vidíte dole herny a vietnamské obchody a nahoře prázdné byty… Lázeňská čtvrť Šanov se prakticky považuje za arabskou.“

Dobrého učitele těžko najdeš
Jaký máte učitelský sbor? ptám se. Škola má třicet šest pedagogických pracovníků, z toho je deset asistentů pedagoga. Najít dobré učitele není snadné. A to i přesto, že se jim vedení snaží zajistit dobré finanční podmínky. Když se posčítají všechny kroužky, „pedagogické intervence“ (péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami) a další aktivity, učitelé si tu mohou přijít na zajímavé peníze. Snadná práce to ovšem není. A učitelé obecně raději učí někde, kde zažijí úspěch rychleji, někde, kam svážejí děti „dobré rodiny“. To není tahle škola, i když vietnamští žáci jsou cílevědomí a pracovití, mnoho arabských žáků má rodiče vysokoškoláky, celkově tu nejsou žádné výrazné problémy a ředitelka má chuť nabízet učitelům párové učení a další vymoženosti. Představa, že nejlepší učitelé by měli mířit právě do těchto škol, že by je k tomu stát mohl finančně motivovat, v debatách o vzdělávání není moc slyšet.

To jméno už jsem slyšela
Marcela Prokůpková mi ukazuje učebny na odborné předměty, zeměpisný kabinet, velkou moderní kuchyni na pracovní výchovu. „Nakoupili jsme knihy za sto tisíc korun hrazené z evropské výzvy číslo 56,“ říká. Odemyká jazykovou učebnu, kde na každém stole leží nový notebook. Další nablýskané laptopy jsou ve třídě informatiky. Je jich dvacet čtyři a byly nakoupené z daru, který škole předal Patrick Zandl jménem „party obyčejných ajťáků“ neboli firmy, kde pracoval, jak napsal do emailu, který si paní ředitelka schovala.  „Ale to jméno přece znám, říkala jsem si,“ usmívá se. Dar byl myšlen jako odškodnění školáků za to, že oni nebo jejich spolužáci byli vláčeni sociálními sítěmi proto, že jsou jiné barvy pleti. Fundraising pro školu organizoval i server romea.cz, přispělo skoro osm set dárců.

O všech něco vědět
V každé třídě jsou u stěny barevné boxy, každému žáku patří jeden a je na něm jeho jméno. Jména jsou opravdu velmi často jiná než v běžné české škole. Paní ředitelka většinu žáků zná. „Moc šikovná holčička,“ řekne a vysloví jedno jméno. U jiných zmiňuje velmi složité rodinné zázemí. Další box patří arabskému chlapci, jehož kazuistika je k poučení učitelů na portálu RVP a spoluautorkou je jedna z učitelek školy, Zlatuše Štiková. Chlapec přišel do druhé třídy z jiné západoevropské země, přistěhoval se od maminky za otcem. Když nastoupil, neuměl ani slovo česky.  „Před nástupem Josefa do třídy jsem děti seznámila s tím, že k nám přijde nový žák, že nám asi nebude rozumět, ale i tak že ho mezi sebou přivítáme, aby se mezi námi cítil dobře a bezpečně,“ popisuje situaci v případové studii učitelka. „Velkou oporu jsem měla v arabsky mluvících dětech, které mi pomáhaly překládat. Ve třídě není asistent pedagoga.“

Kdo tehdy pomohl
Když se to před těmi dvěma lety semlelo, nejdřív volali z Úřadu vlády. A doporučili organizaci In iustitia. Ta, jak píše na webu, zajišťuje „pomoc obětem násilí z nenávisti“. Tým škole v krizových dnech radil, koho vpustit a koho ne, co říkat… Dvě pracovnice přijely a pomáhaly odpovídat na otázky rodičů, radily, jak zabezpečit facebookový profil. A se slovy podpory se ozývali i další lidé. Třeba krajanka z Prosetic – což je čtvrť, kde tahle škola stojí – která se odstěhovala do Německa a třicet let tam pracovala jako ředitelka školy. „Kontaktovala mě a pak jsme se i spřátelily. Její slova mi dost pomohla,“říká paní ředitelka. Do nějaké zahraniční školy, která řeší podobné problémy jako ta jejich, by se ráda vypravila a vzala s sebou i učitele. Trochu se ale obává jazykové bariéry. V hlavě má i spoustu dalších nápadů, co by se dalo dělat. Rozhýbat školní parlament, například. Z okna mi ukazuje, kde chce vybudovat školní zahradu. „Jednou v pátek jsem opravdu intenzivně myslela na to, že by to chtělo nějakého zahradního architekta. No a v neděli mi do pracovní schránky přišel email od zahradní architektky, která kolem naší školy chodí s kočárkem – a nabízí pomoc.“

Kdyby se tu před vámi najednou objevila zlatá rybka s mocí splnit opravdu každé vaše přání – co by to bylo?, ptám se Marcely Prokůpkové na závěr. „Asi co nejvíc zapálených učitelů, kteří ocení, když řeknu ´mohli bychom ještě dělat toto´, bude je to zajímat a sami budou přicházet s dobrými nápady.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..