Lenka Felcmanová

Není pravda, že děti s postižením jsou v běžné škole nutně nešťastné, říká pedagožka, která se zabývá inkluzí

Které děti s postižením se mohou úspěšně vzdělávat a integrovat v běžné škole, a které již ne? To je jádro debaty o inkluzi neboli společném vzdělávání.  A jaké možnosti nabízejí těmto dětem školy speciální? „Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení,“ říká Lenka Felcmanová, která vyučuje speciální pedagogiku na pražské pedagogické fakultě a je místopředsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. 

Jak to je u nás s dostupností speciálních škol a s jejich zaměřením?
Existují speciální školy s dlouhou tradicí zaměřené na určitou skupinu postižení: pro neslyšící nebo nevidomé děti, ale třeba i pro děti s poruchami autistického spektra. Učitelé, kteří v nich pracují, jsou většinou specialisté na daný druh postižení. Tyto školy se ale nacházejí hlavně ve velkých městech a pokud je rodina odjinud, znamená to pro dítě dojíždění nebo přímo internátní pobyt. Nabízí se otázka, zda je pro dítě speciální škola lepší i za cenu, že bude přes týden samo na internátu, a zda to je pro některé děti vůbec možné.

Dále existují speciální školy obecnějšího charakteru rozeseté v regionech, které byly zřízeny za minulého režimu v poměrně husté síti pro děti se sníženým intelektem a poruchami učení.  Nabíraly i žáky s problémovým chováním nebo slabými školními výsledky, aniž by zkoumaly jejich inteligenci, jednalo se do velké míry o děti z romských rodin. Speciální školy tohoto typu nejsou vhodné pro děti se specifickými postiženími, ale s normální inteligencí, jako je třeba zrakové postižení. Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení. Nemusí být pro dítě vhodnější než běžná škola.

Jak by podle vás mohlo vypadat rozdělení rolí mezi běžným a speciálním vzděláváním?
Třeba tak, jako se to podařilo v jiných zemích, kde dobře využili a rozvinuli expertízu speciálních škol a dali ji do služeb škol běžných. Ze speciálních škol se tam stala něco jako centra excelence. Dokázaly se vybavit pro specifické hendikepy, zároveň jejich odborníci obsluhují i běžné školy v okolí, dojíždějí tam a předávají jim know how, jak pracovat s žáky se specifickými potřebami. U nás zatím žádnou takovou strategii transformace nemáme.

Odpůrci inkluze vidí jako řešení speciální třídy v běžné škole.
Naše legislativa zřizování takových tříd umožňuje, a pokud to v praxi není moc rozšířené, může to mít několik důvodů. O vzniku speciální třídy rozhoduje kraj. Speciální vzdělávání totiž spadá pod kraje, zatímco zřizovatelem školy je obec. Krajský zřizovatel může mít zájem na tom, aby se naplnily existující speciální školy, jejichž provoz platí, nikoli aby se podpořilo speciální vzdělávání v běžné škole.

Vyrovnávací vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) by v běžné škole mohlo probíhat v takzvaných disponibilních hodinách, o kterých si rozhoduje každá škola. Někdy jimi posiluje hodinovou dotaci „důležitých předmětů“ jako je čeština nebo matematika, nebo také dává žákům na výběr z předmětů volitelných. V rámci těchto disponibilních hodin by děti, které potřebují speciální péči, mohly mít výuku části hodin některých předmětů zvlášť pod vedením speciální pedagožky. Jako podpůrné opatření se dítě se SVP může vyvázat i z 2.cizího jazyka, který je teď ve školách povinný. V některých školách to takto probíhá. Problémem může být opět to, že skupiny žáků s postižením jsou velmi heterogenní, to za prvé, a často ne dost velké, aby se dala vytvořit třída a té se přidělil speciální pedagog.

Jak příznivci, tak odpůrci inkluze se odvolávají na finské školství, kde jsou údajně speciální třídy běžné…
Ve finském školství jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami vzděláváni v některých předmětech odděleně, se speciálním pedagogem, cílem je ale vyrovnávat jejich hendikep tak, aby se co nejvíce vzdělávaly s ostatními. Při školách také existují pavilóny pro žáky s těžšími formami postižení, kteří se sice vzdělávají odděleně, ale účastní se akcí školy.

Slyšela jsem tvrzení, že Finové mají ve speciálním školství více dětí než my…
Srovnávání s námi je někdy matoucí, protože v mnoha zemích včetně Finska se mluví souhrnně o speciální péči a ta je ve velké míře poskytovaná při běžných školách, nikoli odděleně speciálními školami. Oddělené speciální školství bylo u nás budováno systematičtěji, už za minulého režimu.

Roste u nás v poslední době dramaticky počet žáků s postižením v běžných školách, jak někteří tvrdí?
Počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je asi na deseti procentech všech žáků běžných škol. Jejich podíl roste od roku 2005, kdy školský zákon stanovil právo rodičů rozhodnout o umístění dítěte do spádové školy a nadřadil je názoru školských institucí. Poradenské zařízení může sice rodičům doporučit vzdělávání ve speciální škole, ale nemůže je k tomu nutit. Poslední slovo má rodina. To je jeden z horkých bodů, o který se přou zastánci a odpůrci inkluze. Někteří odpůrci by si přáli, aby názor rodiče byl podřízen rozhodnutí poradenských zařízení. Od roku 2005 to tak není a rodiče dětí s postižením přihlašují děti do běžných škol častěji než dřív.

Některá postižení zdají se být pro školy obtížnější než jiná…
Učitelé se naučili pracovat s různými „dys“ poruchami jako dysgrafie nebo dyslexie. Největší zátěž pociťují při vzdělávání dětí s poruchami chování a také dětí s psychiatrickou diagnózou a mentálním postižením. Žáci s lehkým mentálním postižením (LMP) ale z 85 % chodí do speciálních škol, v běžných základních školách jich jsou necelé dva tisíce. Pro srovnání: v základních školách se celkem vzdělává přes devět set tisíc žáků. Bavíme se tedy o jednom žáku s LMP na skoro pět set dětí.

Jako největší problém znemožňující inkluzi uvádějí učitelé příliš velký počet žáků ve třídách.
Početnější třídy jsou pro učitele objektivně náročnější než třídy s méně žáky. V tomto smyslu by plánovaná reforma financování mohla pomoci. Bude podporovat dělení tříd, protože školy budou placené podle odučených hodin, ne podle počtu žáků.

Někteří odpůrci společného vzdělávání říkají, že současné nastavení inkluze znevýhodňuje speciální školství. Jak je to podle vás myšleno?
Zákon a příslušné vyhlášky říkají, že speciální škola má být žákovi poradenským pracovníkem doporučena v případě, pokud nemůže být úspěšně vzděláván v běžné škole, s pomocí podpůrných opatření. Je to podle mě logické, dítěti je lépe ve svém prostředí, ve své vesnici, mezi lidmi, které zná, než ve vzdálenější speciální škole, i kdyby byla dobře vybavená pro jeho druh postižení, což ani často není. Pro další úspěch v životě je velmi důležitý sociální kapitál, kontakty, zakořenění v komunitě. Navíc pro rodiče může být velmi logisticky náročné dovážet dítě do padesát kilometrů vzdálené školy. Zejména pro rodiče samoživitele, kteří jsou v rodinách dětí s postižením bohužel zastoupeni častěji.

Přečtěte si rozhovor s maminkou, jejíž syn Martin má Downův syndrom a chodí do spádové školy.

 

Rodina a škola jsou při vzdělávání a výchově spojené nádoby, co když nefunguje rodina? Někteří učitelé i část veřejnosti se ohrazují proti tomu, aby škola nesla následky, když rodiče neplní své povinnosti.
Takto bychom se na to dívat neměli. Když rodina nefunguje, je učitel jediný člověk, který může dítěti pomoci. Víc než psycholog nebo nějaký odborník. V jiných zemích se debata takto nehrotí, jaksi je jasné, že škola musí nefunkční rodiny do jisté míry kompenzovat. Máme ale rezervy i v podpoře rodin. V zahraničí je daleko větší měkká intervence do rodin, podpora rozvoje rodičovských kompetencí, třeba ve svépomocných edukačních rodičovských skupinách s podporou odborníka.

Práci s žáky s vývojovými poruchami chování hodnotilo 36 procent učitelů jako spíše či velmi obtížnou. V uplynulém školním roce se v běžných základních školách vzdělávalo 7 777 žáků se závažnou poruchou chování. Pro učitele je náročná také podpora žáků s psychickým onemocněním.

Jak jste řekla, školy jsou dnes financované podle počtu žáků. Může to způsobovat, že se speciální školy přetahují o žáky s těmi běžnými?
Může. Počty dětí v mnoha regionech klesají a speciální školy přicházejí o žáky i tím, jak se daří víc a víc žáků se speciálními potřebami integrovat. Učitelé v průzkumech uvádějí, že nemají problém mít ve třídě dítě dysgrafika nebo smyslově či pohybově postižené dítě a rodiče jsou samozřejmě raději, když mají dítě ve spádové škole. Je přirozeným trendem, že do speciálních škol jde tedy méně těchto dětí.

Určitý „boj o žáka“ tedy logicky může nastat. Z jednoho našeho průzkumu jasně vyplynulo, že v konkrétním regionu byl přímý vztah mezi počtem diagnóz lehkého mentálního postižení a počtem míst ve speciálních školách. Žádná jiná data tento vztah tak silně nevysvětlovala.  Poradenská zařízení, která diagnostiku mají na starosti, jsou v řadě případů součástí speciálních škol a přímo podřízená jejich ředitelům.

Jaké jsou podle vás objektivní faktory, které vyvolávají vlny nevole vůči inkluzi?
Jednoznačně je to složitá administrativa související s podpůrnými opatřeními. Poradenští pracovníci také nedostali dost jasnou a kvalitní metodickou podporu a dohání se to za pochodu. V této oblasti se v posledních třech letech vzdělávalo i padesát procent učitelů a sedmdesát procent ředitelů. Na druhou stranu devadesát pět procent učitelů a devadesát sedm procent ředitelů v našem průzkumu uvedlo, že má se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami dlouhodobou zkušenost.

Co asistenti pedagoga? Jsou pro učitele dostatečnou podporou?
Asistenty sama školím, dosud jsem jich proškolila již několik set a musím říct, že je mezi nimi mnoho skvělých a obětavých lidí, kteří šli tuto profesi dělat i přes to, že je tak mizerně zaplacená. Mají třeba v širší rodině postižené dítě, mají k této problematice vztah. A vzdělávají se ochotně a s radostí, kurz si i sami platí, někdy se mi zdají i víc motivovaní než učitelé, které taky vzděláváme. Asistenti pedagoga se navíc osvědčili i v jiných zemích, takže to je cesta dobrým směrem.

Ale kvalita asistentů ve školách samozřejmě kolísá. Stejně jako schopnost škol asistenty dobře vést a využít. Mnoho českých učitelů není zvyklých na to, aby s nimi byl ve třídě ještě někdo jiný. Stejně tak není v českých školách zvykem vzájemné sdílení problémů a řešení v rámci pedagogického sboru, věc běžná v německých, britských nebo finských školách, kde takovými poměrně dlouhými debatami startují každý školní týden. Říkají nám, že bez této koordinace by byli úplně vedle.

Co by se dalo zlepšit v běžných školách, aby společné vzdělávání nikoho nebolelo?
Více podpůrných profesí ve škole. Jejich přítomnost by neměla být striktně vázaná na konkrétní podpůrné opatření, protože to znamená, že když dítě odejde, skončí i financování. Takto si ředitel jen těžko buduje tým specialistů, od speciálních pedagogů po psychology a asistenty. Ročně tady na pedagogické fakultě absolvuje třicet až čtyřicet hotových speciálních pedagogů z denního studia a ještě více z dálkového, ale mnoho z nich pak zamíří mimo školství, prostě proto, že jim málokde nabídnou stabilní místo. Nejenže budou ve školství brát nízký plat, jako ostatní pedagogičtí pracovníci, ale kromě toho budou mít nejspíš smlouvu na dobu určitou a menší úvazek. To už pro mnoho z nich není přijatelné. A teď je to i lepší než dřív, právě díky dva roky platné změně financování „inkluze“. Dřív, když je nezaplatil zřizovatel, školy si vůbec tyto specialisty nepořizovaly.

Určitě by bylo i dobré umožnit flexibilitu v organizaci výuky, aby mohli žáci se speciálními vzdělávacími potřebami některé předměty absolvovat v menších skupinách se speciálním pedagogem. Někde se to děje, vybavuji si jednu pražskou základní školu, a je to podle mě dobrá praxe. Nyní takto lze realizovat výuku předmětu speciálně-pedagogické péče, vhodné by to bylo ale i pro běžné předměty.

Šetření, ze kterého pocházejí informace znázorněné v grafech a uvedené v rámečcích, realizovala agentura Nielsen Admosphere, zadavateli jsou Nadace Open Society Fund Praha, Českomoravský odborový svaz pracovníků školství a Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Sběr dat probíhal prostřednictvím strukturovaných elektronických dotazníků. Cílovou skupinou byli učitelé a ředitelé základních škol, jejichž reprezentativní vzorek byl vybrán z databáze škol České republiky spravované ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Finální velikost vzorku zahrnuje 507 učitelů a 126 ředitelů základních škol ze všech krajů.

Novela zákona o změně financování by také měla umožnit ohodnocení učitele, kteří žáky se speciálními potřebami mají ve své třídě. Což teď úplně nejde. V budoucnu by se mělo diferencovat ohodnocení podle pedagogické zátěže a přítomnost žáků se speciálními vzdělávacími potřebami takovou zátěží je, stejně jako větší počet žáků ve třídě. Dřív existoval takzvaný příspěvek na postižení, který se v jednotlivých regionech velmi lišil, a to až desetkrát. Někteří ředitelé z něj část používali na ohodnocení učitelů, kteří měli postižené dítě ve třídě. Nový systém umí hradit pouze podpůrná opatření – asistenta pedagoga, pomůcky – a někteří ředitelé začali poukazovat na to, že mohou zaplatit učiteli pouze práci navíc, třeba doučování, ale nikoli mu zvýšit ohodnocení v případě práce s náročnější třídou.

Lidé, kteří argumentují proti společnému vzdělávání, taky říkají, že děti s postižením v běžné škole nejsou dobře přijímané, necítí se tam dobře a nedá se to změnit.
To je naprosto různé a záleží to na učiteli a na klimatu třídy a školy. Kde společné vzdělávání berou jako normu, jako třeba v alternativních školách, ale i v mnohých běžných školách, tam se tohle neděje. Zvláště menší školy, ať už alternativní nebo ne – často jsou to taky školy ve vesnicích – děti s postižením umějí sociálně začleňovat velmi úspěšně a neprojevuje se při tom negativní dopad na ostatní děti, jak ukázaly průzkumy. V některých školách se ale děti s postižením mohou cítit špatně. Ale rozhodně to není pravidlo, to mohu dosvědčit.

Lenka Felcmanová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK a učí zde speciální pedagogickou diagnostiku a poradenství, inkluzivní pedagogiku a vzdělávání dětí s poruchami učení a chování. Je místopředsedkyní ČOSIV, České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Rozhovor jsme připravili pro Akademii LN, kde vyšel 20.listopadu.

Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

34

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
2 Comment threads
32 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
9 Comment authors
EvaJanaKateřina *Pan TauJitka Polanská Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
L ea
Host
L ea

Znám jednoho chlapce,kterého jsem měla dva roky ve školce. Byl to hodný kluk,naprosto nekonfliktní,neměl problémy ani s učitelkami,ani s dětmi.Takové „šťastné dítě“.Bohužel,ani při nejlepší snaze se nepodařilo, ani po odkladu, ho jakkoli přiblížit standartu dětí,které nastupují do školy.Přesto do školy nastoupil,dojíždí do vesnické malotřídky.Ředitelku tam dělá moje dlouholetá kamarádka,takže mám zprávy, jak to vypadá. Dnes je ten hoch už v páté třídě.Má samozřejmě individuální plán ,i asistenku, která se věnuje jenom jemu. Číst se dosud nenaučil,ale po několika letech práce prý napočítá do deseti. Ráda bych se zeptala paní učitelky,co bude s tímto dítětem,až příští rok bude muset opustit prostředí… Číst vice »

Jana
Host
Jana

Jistojistě sociálně to dalo hodně jemu i okolí.

Káča
Host
Káča

Ze střední školy (minulý týden ) Student třetího ročníku studijního programu náhle zjistil, že má nějaký problém. I navštívil PPP, kde opravdu zjistili nějaké to dis a poruchy učení a to vše po 12 letech školní docházky. I psycholožka napsala učiteli, mj. žåk má být učitelem dostatečnē chvålen při spravnēm splnění úkolu. Tak bych byla ráda, kdyby mi paní psycholožka vysvětlila jak chválit dospělého studenta. Já osobně bych tedy vzala klackem přes záda milého žáka a pak paní psycholožku. Tohle jako daňový poplatník nechci opravdu platit

Budulínek
Host
Budulínek

Když nám přijde dítě s PPP a náhodou není celý text kopírován (rozumějte, že v historii najdeme absolutně totožnou zprávu včetně čárek všeho – jen změna jména) nebo nedošlo v textu z PPP k časté změně pohlaví – chviličku píšou o chlapci potom o dívce, případně rodič nenadiktuje co přesně v té zprávě má být tak se dozvíme o individuálním přístupu (docela vtipně napsané od člověka, který dítě vidí všehovšudy pár hodin a šupne ho do ctrl+c a ctrl+v) častému chválení, dyslexii případně se rozšoupnou i s něčím víc, poradí doplňovačku dítěti, které by evidentně mělo psát co nejvíce a… Číst vice »

Káča
Host
Káča

Krásně jste to napsal, člověk by se i zasmál, kdyby to nebyla katastrofa do budoucna. Jen doplním perličku z dnešního dne. Psycholožka poslala doporučení pro učně oboru automechanik: – tolerovat nedokonalosti, tolerovat nedokončení práce. Jen aby paní psycholožce neměnil kola a v rámci tolerance nedokončení práce a nedokonalosti nezapomněl dát šrouby na kola. To už by legrace skončila. Inkluze byla určitě míněná dobře, ale to co se z toho stalo je šílenost, kdy omlouváme většinou líná a nevychovaná individua. Chodila jsem do školy v osmdesátých letech a prostě nevěřím tomu, že se v naší zemí objevilo najednou takové množství idiotů… Číst vice »

Nulatko
Host
Nulatko

Čekám, až se diskuze rozběhne a ono stále nic. Asi všichni finišují s přípravami na adventy – školní jarmarky. Inkluze z mého hlediska – katastrofa. Učím přírodovědné předměty a tak se mi na druhý stupeň dostali – klučina, co stěží slabikuje – toho mám vzdělávat pod minimální výstupy, dívčina – totéž plus nedostatečné hygienické návyky, tady mám minimální výstupy splnit a když to nepůjde, jít i pod ně, klučina autista – chce zabít spolužáky, celou obec, návaly vzteku. Každý z nich má asistenta. Všichni jsou v pubertě. Začleněni ve třídě přiměřeně – o přátelství stojí (ano i ten, co nás… Číst vice »

Káča
Host
Káča

Krásně popsán stav českého školství. Je mi Vás upřímně líto, pak ještě slyšíte jak jste přepláceni. Smekám před učiteli v této zemi.
Přemýšlím nad jednou věcí, jak je možné, že může člověk, který má diagnostikovánu nerozhodnost, neschopnost dokončit práci atd. získat řidičský průkaz. No já se tedy dotážu na Ministerstvu vnitra.

Kateřina *
Host
Kateřina *

Moc se mi líbil popis Vaší hodiny! :) A souhlasím s Vámi, že neustále se přizpůsobovat menšině je cesta do nikam. Věřím, že z pozice učitele je to velmi ošemetná záležitosti a nezávidím ani minutu. Držím Vám pěsti ať ve Vašem „snažení“ máte co největší podporu a uznání nejen v kolektivu, ale i od rodičů.

Nulátko
Host
Nulátko

Děkuji, fakt se snažím. Pořád mě to baví, ale jen jsem někdy fakt unavená. Jen aby to nebylo málo.

L ea
Host
L ea

Vyborná taktika ,Budulínku.A bohužel si myslím,že se spousta ředitelů chová stejně.A v závěru se pani Valachová a jí podobné ohánějí těmito „statistikami“ jako důkazem,jak nám ta nepřipravená a diletantsky provedená inkluze krásně funguje.

Kateřina *
Host
Kateřina *

Nerozumím, v čem je problém. Na vyšší místa dáte černé na bílém, jak je všechno sluníčkové, proč tedy ten negativismus? Co a na základě čeho se má změnit, pokud jsou ohlasy z řad kantorů všeobecně pozitivní a úžasné? Pochybuji, že ti, kteří o daných záležitostech rozhodují někdy byli ve škole, mají přehled o tom, jaké to je pracovat dlouhodobě s diametrálně odlišnou dynamickou skupinou, atp. Jediné, z čeho mohou čerpat, jsou ty „upravené“ statistiky a ty vy a vám podobní servírujete na zlatém podnose a ještě je plácáte po zádech, jací jsou kabrňáci a jak je to super. Je to… Číst vice »

L ea
Host
L ea

Je to problém nás všech Kateřino.Půl století života pod vedením komunistů se prostě na duši lidí podepíše víc,než bychom si přáli. Říkat veřejně svůj názor a stát si za ním, se moc nevyplácelo. Jedna generace to nespraví,bude to trvat ještě dlouho. A co si budeme povídat,ani naše součané školství moc nepodporuje vlastní názory dětí,nebo jejich inicativu,spíše naopak. I MŠ donedávna spíše házelo klacky pod nohy těm,co chtěli nějakou změnu.

Budulínek
Host
Budulínek

Nejsem stará generace socialismus nepamatuji. Bohužel tento režim je ve spoustě věcí podobný. Viz vtip: Baví se Honza s Markem. „Honzo koho budeš volit?“ říká Marek. Honza na to: „Komunisty.“ „No jasně, ale ze které strany?“ zeptá se znovu Marek.

L ea
Host
L ea

Vaši rodiče ale jistě ano a myslím,že se to na každém nějak podepíše.Jinak Vám bohužel v tomto musím dát za pravdu.

Kateřina *
Host
Kateřina *

Leo máte pravdu a mnohdy se to nevyplácí ani dnes. Ale zjistila jsem jednu věc, když řeknu, co si opravdu myslím i na místech, kde se může iniciovat změna, jsem v pohodě s tím, že se nic nestane a neřeším to neustále v sobě. „Problém“ tak můžu vyřešit-přijmout-obejít. Nastoupila jsem do velké firmy, kde oddělení mezi sebou přinejmenším nespolupracovala, některá si dělala i naschvály. Všechno proto, že si nikdo do očí neřekl pravdu. Vyříkala jsem si to s každým, bez emocí a na rovinu. Pak nebyl problém se na kohokoli obrátit s žádostí o pomoc. Samozřejmě se našlo pár lidí,… Číst vice »

L ea
Host
L ea

Souhlas

Eva
Host
Eva

Ještě jednou jsem se vrátila k článku a k jeho názvu. že dítě s postižením nemusí být ve škole nutně nešťastné. Jedno takové dítě jsem zažila, u dalších případů jsem se snažila pro takové dítě udělat co se dalo. Poslední případ byl ten, že dítě bylo v kolektivu dětí, těch malých šťastné, ale učitelky si držely hlavu, aby vydržely. Vyřešila to až poslední věc. kdy nastoupila poprve na naši školu asistentka pedagoga. Pomohla hodně nám, protože to byla velmi empatická paní, která to s dítětem dotáhla až do 5. třídy a pak stejně dítě přecházelo do školy speciální. Záleží opravdu… Číst vice »