Třesky plesky, hezky česky. Jaké to je učit se v jazyce, který neznám? V českých školách je takových dětí 90 tisíc

Je osm ráno, krátce před Vánoci. Z okna třídy v Pernerově ulici v pražském Karlíně je výhled na vrch Vítkov a sochu Jana Žižky z Trocnova. Zatímco v ostatních třídách se už učí, v integrační jazykové třídě se děti teprve scházejí. Paní učitelka Lenka Kader Aghová vítá novinářskou návštěvu: „Děti, dnes tu máme hosta. Jmenuje se Lucie. Já se jmenuji Lenka. Jak se jmenuješ ty?“ Žáci v lavicích do tvaru písmene U se představují. Je tu Cristina, Nataška, Bi, Jara, Lisa, Dita, Maruška, Rodine – jsou z Itálie, Ruska, Vietnamu, Číny, Thajska či Filipín. Později dorazí ještě Mitko z Bulharska.

Všechny tyto děti žijí v Praze a měly by navštěvovat běžnou základní školu v místě bydliště. Místo toho teď ale tráví tři až šest měsíců čtyři hodiny denně ve speciální třídě pro děti s odlišným mateřským jazykem, kterou zřídil pražský magistrát. Podobných tříd je v hlavním městě pět a brzy by se měly otevírat další, protože zájem a potřeba dalece převyšují kapacitu.

Třesky plesky, hezky česky

„Děti, co budeme brzy slavit? Vánoce, ano! A s kým budeme o Vánocích?“ ptá se učitelka Lenka a děti vyjmenovávají: máma, táta, sestra, bratr, rodina. Postupně chodí k tabuli, kreslí panáčky a píší slovíčka, u toho rovnou opakují části těla a oblečení. Pak dostávají papír s předtištěným stromečkem a dárky a kreslí, jak svátky stráví.

„Musím říct, že učit v této třídě je naplňující, ale nesmírně náročné. Pořád táhnu děti svou energií, neustále mluvím, hlídám si pečlivě výslovnost,“ říká Lenka Kader Aghová, která v integrační třídě vyučuje dvě hodiny denně a jinak je třídní třeťáků. Jejím cílem je, aby děti po čtvrt roce uměly základy: poprosit, poděkovat, a znaly „školní“ slovní zásobu – podepiš, nakresli, vystřihni. Navíc se snaží s nimi procvičovat i matematiku, protože zatímco se malí cizinci učí česky, jejich kmenové třídy jdou dopředu v psaní a počítání. Proto také učitelka ke konci druhé hodiny zařazuje pohybovou hru na geometrické útvary. Když si udýchané děti sedají ke svačině, vytvoří tři černovlasé holčičky kroužek a začnou štěbetat vietnamsky. „Holky, třesky plesky, hezky česky,“ napomíná je Lenka, děvčata si jazykovou hříčku hned zkoušejí a smějí se, až se zalykají.

ZŠ Lyčkovo náměstí, k níž budova v Pernerově ulici patří, poskytuje cizincům mezi svými žáky nadstandardní podporu. Děti mají individuální plány, a pokud to potřebují, až třikrát týdně mohou chodit na doučování češtiny. V matematice se obvykle chytí rychle, prvouku jim škola upravuje mírně, v češtině mají individuální plán. „Kupodivu neplatí, že by to děti ze slovanských zemí měly jednodušší, naopak, podobná slova mohou znamenat něco docela jiného. Zejména děti z rusky mluvících oblastí se pak s námi někdy hádají, že ony mají pravdu,“ dodává Lenka Kader Aghová.

Nejvíce je Ukrajinců a Vietnamců

Ačkoliv se to v některých koutech Česka nemusí tak zdát, žáků-cizinců ve školách neustále přibývá, a potvrzují to i údaje MŠMT. V loňském školním roce jich navštěvovalo všechny stupně škol zhruba 90 tisíc, což tvoří 4,44 % všech žáků a studentů v ČR. Prakticky polovina cizinců (45 tisíc) studuje na vysokých školách, 25 tisíc na základních školách, 9 tisíc cizinců navštěvuje v ČR střední školy a 11 300 pak školy mateřské (jejich počet se za posledních šest let téměř zdvojnásobil). Nejčastěji jde o Ukrajince (31 %), Vietnamce (24 %), Rusy (9 %), Bulhary, Mongoly (shodně 2,7 %) a potom mix dalších národností. Dětí ze zemí EU je zhruba třetina a dominují mezi nimi Slováci.

Jen pro srovnání – například ve školním roce 2013/2014 bylo cizinců-předškoláků pouze 6 300 a školáků 15 100. Zajímavé je, že počet středoškoláků se po celých šest let od roku 2013 prakticky nemění a drží se kolem devíti tisíc. Ovšem je nutné říct, že počet cizinců se nekryje s počtem dětí s odlišným mateřským jazykem než je čeština.

Malí Češi, co nemluví česky

To potvrzuje i učitelka Dita Kochanová z MŠ Perunova v Praze 3. Upozorňuje, že poměrně často přivedou rodiče do školy malého Čecha, který ale česky nemluví: „Může jít o rodiče vietnamské národnosti s českým občanstvím, které v ČR sice dítě porodí, ale v roce ho odešlou k prarodičům, odkud se vrací ve třech, nebo také v pěti letech. Případně jsou to děti ze smíšených rodin, které žily v zahraničí, nebo děti z bilingvních rodin, u nichž převládá jiný jazyk než čeština. Možností je spousta, důležité je, co s tím.“

Školka na rozhraní Vinohrad a Žižkova se snaží děti bez znalosti jazyka dovést co nejdál, aby zvládly nástup do školy. Tříleté děti se učí hlavně nápodobou a při hře s ostatními, pětileté mají intenzivní kroužek češtiny v době, kdy se ostatní učí první anglická slovíčka. Rodičům předškoláků tu doporučují logopedii a přípravný ročník školy, aby dítě šlo do první třídy maximálně vybavené.

„Snažíme se, aby se tu děti cítily bezpečně. Při ranním kroužku si je posadíme k sobě; když mají nějakou těžkou chvilku – někdo je bouchne, něco je bolí – tak máme piktogramy, na nichž nám ukazují, co se stalo,“ popisuje Dita Kochanová. „Moc bych si přála, aby rodiče přiváděli děti s odlišným mateřským jazykem co nejdříve. Bohužel ale v některých uzavřených komunitách se málo mluví o tom, jak je předškolní vzdělávání pro dobrý start dítěte důležité.“

Situace se zlepšuje, ale pomalu

MŠMT na narůstající počty žáků s odlišným mateřským jazykem reaguje tak, že vypisuje rozvojové a dotační programy. Kraje jsou například povinny určit školy, v nichž se dětem nemluvícím česky dostane výuky nad rámec povinné školní docházky. Do jednotlivých krajů jdou také peníze na nákup učebnic nebo pomůcek.

Ministerstvo navíc prostřednictvím svých dceřiných organizací zajišťuje krajská centra podpory pro pedagogy, provozuje web s radami a nápady pro učitele, elektronickou poradnu a e-learningový program pro učitele, kteří jsou přímo „v první linii“ a musejí se vyrovnat s tím, že kromě dětí s poruchami učení jim ve třídách přibývají i cizinci. Hlavní město Praha, kde žije 40 % všech cizinců v ČR, v posledních letech zřizuje „průtokové“ třídy a snaží se dál investovat do služeb pro učitele.

Jak ale poznamenává Kristýna Titěrová z neziskovky META o. p. s., to všechno nestačí: „Situace se zlepšuje, ale pomalu. Podle statistik nemá 75 % dětí s odlišným mateřským jazykem podporu prakticky žádnou. Na tři hodiny výuky češtiny týdně navíc dosáhne v ČR 300 dětí, a na středních školách dokonce jen 20. To je tragicky málo, a navíc české školy ve většině nejsou vůči cizincům vstřícně nastaveny.“

Jak známkovat dítě, které nerozumí?

Jak se vůbec hodnotí děti, které se do ČR přistěhují až na základní školu? Pokud přijdou v prvním pololetí, jsou v lednu nehodnoceny. Pokud ale do školy přijdou kdykoliv během druhého pololetí, měly by být normálně známkovány ze všech předmětů. Škola by pak měla vypracovat na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny individuální plán. Dítě je pak hodnoceno podle toho, jestli dosahuje určených cílů. Je to ale samozřejmě práce navíc, a jak podotýká Kristýna Titěrová z obecně prospěšné společnosti META, jen málokterá poradna a učitel umí takový plán dobře napsat. Velká část dětí bez dostatečné znalosti češtiny je tak ponechána sama sobě.

„Je těžké si představit frustraci dítěte, které přijde například do 7. třídy a bez znalosti jazyka se účastní hodin fyziky nebo chemie. Zároveň jsou ale frustrovaní i učitelé, protože takový žák logicky nedává pozor a může začít zlobit a vyrušovat,“ říká Iveta Kurdzielová, zástupkyně ředitele ZŠ Špičák v České Lípě. Všechny školy ve městě se kvůli podnikům v průmyslové zóně potýkají s nárůstem žáků z Mongolska; v ZŠ Špičák jich momentálně je asi 65 z celkových 760 žáků školy. Zkušenosti s jejich integrací jsou smíšené, ale v podstatě se potvrzuje, že čím mladší je dítě po příjezdu do ČR, tím lépe si zvyká. Škola se snaží mongolské žáky rovnoměrně rozmisťovat do všech tříd, protože jakmile jsou ve třídě více než tři, baví se prakticky jen spolu. Z grantů MŠMT pak platí dětem 2 hodiny češtiny pro cizince každý týden. Některé děti je využívají, jiné ne; hodně záleží na motivaci rodičů.

K přijímačkám na střední slovník a čas navíc

Zatímco mateřské a základní školy mají ještě nějaký manipulační prostor, jak usnadnit dětem s odlišným mateřským jazykem adaptaci, největší problém nastává u škol středních. První potíží je se na ně vůbec dostat: „Pokud žák na základní škole v ČR vůbec nestudoval, může požádat o prominutí přijímací zkoušky z češtiny. Nicméně stále zůstává test z matematiky a třeba i obecného rozhledu, které jsou samozřejmě komplet česky, takže pro cizince to představuje velký problém,“ vysvětluje Kristýna Titěrová. „Pokud tu ale navštěvovali základní školu i jen pár měsíců, mohou pouze na základě doporučení z pedagogicko-psychologické poradny získat nějaký čas navíc a slovník.“

Podle Kristýny Titěrové tak část dětí volí cestu učilišť nebo středních odborných škol. Na ty to ale vytváří další tlak, kdy se často kromě nemotivovaných dětí se špatným prospěchem musejí vypořádávat i s žáky, kteří neumí dostatečně česky. Další variantou jsou soukromé střední školy, které si nastavují vlastní kritéria k přijetí. Poslední výzvou je pak maturita, u níž neuspěje zhruba dvojnásobný počet cizinců než rodilých Čechů. Pro některé cizince je tedy podle Titěrové jednodušší vystudovat dálkově střední školu v zemi původu a v ČR jít až na vysokou, kde už se na skvělé češtině tolik nelpí.

„Domnívám se, že rovnost v přístupu ke vzdělání je v Česku spíše teoretický koncept,“ uzavírá Kristýna Titěrová. „Od mladých cizinců často slýcháme, že systém jako by stál proti nim, a nakonec jim pomohl jeden učitel nebo učitelka, který se jim věnoval daleko nad rámec svých povinností. Je skvělé, že tyto nadšence ve školách máme, ale zároveň na nich nemůžeme dlouhodobě stavět. Bylo by skvělé, kdyby ministerstvo žákům s odlišným mateřským jazykem systematicky pomáhalo. Odlehčilo by se nejen jim, ale i jejich učitelům.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

2 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Hugo Pilný
Hugo Pilný
3 měsíců před

Neměli by mít zájem na zvládnutí českého jazyka především rodiče? Proč se neustále mluví o jakési nevyřčené „povinnosti“ státu strat se o menšiny, cizince atd…?

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour
2 měsíců před

Jaké to je, učit se v jazyce, který neznám? Dost blbé! (tedy aspoň z hlediska naučení se toho, co se naučit mám)

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x