Už neplatí, že na inkluzi nejsou peníze. Chybí ale asistenti a podpora pro učitele, říká Klára Laurenčíková

„Rodiče by neměli slyšet od školy, že na podpůrná opatření pro jejich dítě nemá peníze. To už neplatí,“ říká předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková. Větším problémem je nedostatek asistentů a dalších specialistů. Učitelé by uvítali menší počet dětí ve třídách a větší metodickou podporu.

Nedávno jste představili výsledky průzkumu mezi řediteli a učiteli škol. Co vás na nich nejvíc zaujalo?
Mně přišlo jako velmi dobré zjištění, že přes 70 procent ředitelů škol už nevnímá jako bariéru inkluze nedostatek peněz na asistenty a pomůcky. To bylo donedávna zmiňováno jako důvod číslo jedna, proč inkluze nejde. Pozitivní také je, že 49 procent ředitelů má pocit, že poskytují žákům se speciálními vzdělávacími potřebami lepší podporu než před zavedením „inkluzivní novely“ školského zákona.

Ještě nějaké dobré zprávy?
Třeba ta, že 94 procent ředitelů uvedlo, že mají dlouhodobé zkušenosti se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Takže se dá říct, že v téměř každé základní škole jsou nějaké děti s potřebou podpory, ať už jsou to hendikepy zdravotní či sociální. A jsou tam už dlouho, žádné dramatické přesuny dětí nenastaly. Právo vzdělávat se ve spádové základní škole přiznává každému dítěti ve věku povinné školní docházky školský zákon již 14 let. Přibývá také podpůrných pracovníků v terénu, což je jednoznačně pozitivní trend. Ukazuje se, že i učitelé vnímají přítomnost asistentů pedagoga jako něco, co jim usnadňuje práci.

Co naopak školám chybí?
Ředitelé škol uvádějí jako největší překážku nedostatek uchazečů na pozice asistenta pedagoga nebo speciálního pedagoga. Pro učitele je největší problém velký počet žáků ve třídách. Polovině učitelů vadí zatíženost administrativou. Obě skupiny se shodují, že jsou oblasti inkluze, kde se necítí být dobře informováni. Na tom, že by potřebovali intenzivnější metodickou podporu, se shodla naprostá většina učitelů i ředitelů. 

Je to ten důvod, proč se stává, že škola žáka se speciálními potřebami přijme, ale pak neví, co s ním?
Určitě se takové případy dějí a asi bohužel ještě nějakou dobu dít budou. Jsme na cestě, je to proces. Nyní ale mají školy rozhodně více možností, jak žáka podpořit než v době před novelou zákona. Je zároveň dobře, že rodičům zůstala možnost volby školy. Není pravdou, že do speciální školy či třídy může dítě s těžkým zdravotním postižením přejít až na základě selhání v běžné škole, to je mýtus, který je bohužel v laické i odborné veřejnosti poměrně hojně rozšířen.

Liší se nějak míra úspěšnosti inkluze u jednotlivých typů znevýhodnění?
Učitelé v průzkumu uvedli, že nejhůře se jim daří pracovat s žáky s psychickým onemocněním, poruchami chování a poruchami autistického spektra. Těchto dětí přibývá a poskytovat jim podporu je v českých školách považováno za velmi náročné. Pomohlo by, kdyby si učitelé mohli v kurzech osvojit efektivní metody práce s těmito dětmi, a také větší spolupráce s externími odborníky – terapeuty, sociálními pracovníky, psychiatry. Ovlivňování náročného chování žáků totiž často vyžaduje koordinovanou multioborovou spolupráci, která v České republice téměř není rozvinutá. Koneckonců všech jmenovaných odborníků je velký nedostatek.

Co s tím?
Součástí výsledků našeho průzkumu je doporučení pro ministerstvo školství a Národní ústav pro další vzdělávání, aby ve spolupráci s pedagogickými fakultami navýšili počet kvalifikačních a specializačních kurzů, ale také počet přijímaných studentů oboru speciální pedagogika. Pomohlo by i rozšíření nabídky v programu celoživotního vzdělávání. Ruku v ruce s navýšením počtu a kvality těchto odborníků by měly růst i jejich platy.

Kterým žákům se speciálními vzdělávacími potřebami se naopak daří ve školách nejlépe?
Nejsnadněji se učitelům pracuje s žáky s poruchou učení a s těmi, kteří mají tělesné nebo smyslové postižení. A pro ně je opravdu dobře, že mohou chodit na běžné školy. Dřív bývalo častou realitou, že takového žáka škola odmítla a rodiče potom hledali podporu od čerta k ďáblu, nuceně vzdělávali své dítě doma nebo ho museli poslat na speciální internátní školu daleko od domova s vědomím, že svého prvňáčka budou vídat jen o víkendech a prázdninách.

Jsou krajové rozdíly? Funguje inkluze někde líp než někde jinde?
Ano. Velké rozdíly jsou například v počtu vykazovaných hendikepů, což svědčí o nejednotné diagnostice. A jsou i rozdíly v tom, jak zodpovědně chápou kraje svou roli. Některé jsou proaktivní a jiné možná ještě ani nepřijaly fakt, že rodiče mají právo na svobodnou volbu toho, kde bude jejich dítě vzděláváno. Jedná se o regiony zatížené i dalšími problémy jako je karlovarský, ústecký nebo moravskoslezský. Jak ukázal průzkum, v Praze a dalších větších městech se školám snadněji hledají asistenti, a ředitelé z Prahy a Středočeského kraje také absolvovali nejvíc školení a doputuje k nim nejvíc informací týkajících se inkluze.

Máte nějakou radu pro rodiče, kteří mají pocit, že se jejich dítěti ve škole nedostává dostatečné podpory?
Škola by určitě neměla odpovídat na žádosti rodičů tak, že na asistenta nebo jiné podpůrné prostředky nemá peníze. To už prostě neplatí. Pokud mají rodiče pocit, že škola neposkytuje jejich dítěti podpůrná opatření v souladu s doporučením poradenského zařízení, školský zákon jim umožňuje svolat tripartitní jednání se školou a poradenským zařízením. Ředitel školy je povinen toto jednání bezodkladně svolat a společně s odborníky z poradenského zařízení nastavení podpory zlepšit. Rodiče mají samozřejmě také i nadále právo obrátit se i na Českou školní inspekci.

Mění se české školy spolu s tím, jak v nich přibývá inkludovaných žáků?
Ano, inkluzivní vzdělávání přináší do škol jiný styl a mění principy, na kterých stojí práce učitele. Netlačí pouze na akademický výkon, ale rozvíjí děti celistvě. Základním principem je podpora maximálního rozvoje vzdělávacího potenciálu každého dítěte, skutečně každého žáka. Není to přitom o tom, že by učitel měl trávit s každým žákem individuální čas. Stačí více diferenciovat vzdělávací cíle, využívat kooperaci žáků. Je to jiný styl práce, ale rozhodně jej lze aplikovat i v běžně početných třídách.

Výzkum s názvem ROK POTÉ zjišťoval názory ředitelů a učitelů na dopady reformy společného vzdělávání (inkluzivní novely). Mezi respondenty bylo 507 učitelů a 126 ředitelů základních škol ze všech krajů ČR.

Zadavatelé: Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, Nadace OSF a Českomoravský odborový svaz pracovníků školství.

Kompletní výzkumnou zprávu si můžete přečíst zde

A jakou radu máte pro rodiče, jejichž děti prospívají dobře, ale mají pocit, že jim pobyt ve škole ztrpčují inkludovaní spolužáci?
Ten pocit je naprosto legitimní, máte právo chtít pro své děti bezpečné vzdělávací prostředí a dobrou práci učitelů. Když jsou dobře ošetřeny podmínky pro společné vzdělávání – to znamená přítomnost asistenta a možnost pedagogů konzultovat s experty a dostat supervizi – měla by být většina běžných obtíží bez problémů zvládnutelná. A navíc: v pestrých žákovských kolektivech se děti učí navzájem si pomáhat, učí se, že rozmanitost je něco přirozeného, rozvíjí své komunikační a sociální dovednosti. Když se jako děti naučíme zvládat náročnější situace, je to dovednost, ze které budeme těžit celý život. Je třeba si uvědomit, že benefity inkluze nejsou jen pro děti, které potřebují podporu trvale. Můžou se hodit i dětem momentálně oslabeným třeba rozpadem rodiny. A to je věc, která se může stát každému.

Klára Laurenčíková je speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV). Externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky PedF UK. Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a předsedkyní správní rady Asistence, o.p.s. Působila jako náměstkyně ministra školství, poradkyně ministryně práce a sociálních věcí, pracovala v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. Intenzivně se zajímá o kvalitu a otevřenost vzdělávacích systémů, je aktivní rovněž v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

22

 
8 Počet vláken diskuze
14 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Brázdil
Brázdil

Za mých let existovaly zvláštní školy, kde měli tito žáci svou výuku a na základních školách se vyučovalo normálním způsobem.

Dana
Dana

No já nevím.. a co zřídit speciální školy pro normální děti..to by šlo ne?

Host
Host

Kdybych neměla denně inkluzi v přímém přenosu, tak bych vám mohla i uvěřit. Asi jste ale chtěla slyšet a vidět jen to, co chcete….

Lea
Lea

A jse si tím opravdu jitá, paní Laurenčíková? Já jsem nedávno četla vyjádření nového ministra školství,které vyzněnělo trochu jinak.Podpůrná opatření jsou drahá,zvláště asistenti, vlastně celá inkluze vyšla dost draho,budeme se nato muset ještě podívat atd.To mi nějak nesouzní s názvem článku,naopak.

Eva
Eva

Dobrý den paní Laurenčíková. Zaujala mne úvodní věta článku a s tím obrázek s vaším portrétem. Na tabuli máte formulované jednotlivé body vize. Tak jsem je trochu přičetla, protože mi připomínaly tak trochu několik školení absolvovaných v rámci dalšího vzdělávání učitelů. Prošla jsem jimi už po třiceti letech praxe ve školství a vždy jsem konfrontovala nové s bývalým. Zjistila jsem, že práce s dětmi zůstává pořád stejná. Jen metody a nové formy musí člověk zařazovat do práce vzhledem k tomu, s kým pracuje. Od roku 1980 jsem pracovala jako logopedická asistentka a tak mi bylo dopřáno projít si metodikou diagnostiky… Číst vice »

martin vaněk
martin vaněk

Další blábol na téma rozvratu školství a dalších generací. Kdo stále nechápe inkluzi, doporučuji velmi jednoduchý text z LN: „…Ponechme teď fyziku stranou a podívejme se na již naznačenou problematiku inkluze. Hawking, skvělý příklad, že zdravý duch může sídlit i v nezdravém těle, nám názorně dokázal, že inkluze má smysl – tedy tam, kde může rozvíjet potenciál, jenž by jinak zůstal nevyužit. Na druhou stranu – prosím bez jakéhokoliv cynismu – je zřejmé, že inkluze (například) paraplegiků do běžných sportov­ních aktivit či hodin tělocviku by asi nebyl optimální nápad. A teď nechrne vstoupit symet­rii: pokud se lidé s nemocným tě­lem… Číst vice »

Sylvia Kotercova
Sylvia Kotercova

Co k tomu,prosla jsem si vaši inkluzí ze synem,pracovala jsem hako asistent pedagoga a můžu říct jen jedno,ze je to v lidech,bud chteji nebo nechtějí.Kdyz chtějí tak jsou peníze a funguje toa obráceně když nechtějí nejsou peníze a nefunguje to.

Lenka
Lenka

Paní Laurenčíková, vy o inkluzi asi jen přednášíte na vysoké škole, že? Běžte si to na týden zkusit a pak realisticky napište, co si o tom myslíte. Určitě byste tak více pomohla českému školství. Jsem učitelka, která vzdělává v běžné třídě dva mentálně retardované žáky, věřte mi, je to beznaděj.. jak házení hrachu na zeď. Ať mentálně retardované děti navštěvují běžné základní školy, ale prosím, ať je učí odborníci ve speciálních třídách, kteří to vystudovali a kteří to chtěli dělat, a ne my chudáci, kteří to musíme dělat, protože tak někdo rozhodl..