Jako problémové dítě s ADHD jsem byl postrachem doma i ve škole, říká lektor a terapeut Julius Bittmann

„Po čtvrt hodině, co jsem byl ve škole, už byl první konflikt,“ říká Julius Bittmann. V tomto rozhovoru se rozpomíná, jaké to bylo být problémovým dítětem. Dětem, jako byl on sám, teď pomáhá: „Je to těžké pro ně i pro okolí. My tomu říkáme cesta kříže. Nechci, aby to vyznělo jen tak, že jsou to pouze chudáčci, oběti učitelů a systému. Mohou být nesnesitelní, ale jak jsem řekl, nejsou zlí. A velmi trpí tím, že si rychle zničí vztahy a pozici ve třídě, a to se s nimi pak roky táhne.“

Kdy jste se začal projevovat jako problémové dítě?
Že je něco jinak, bylo evidentní už v předškolním věku. Navštěvoval jsem postupně čtyři školky, ve všech mě nakonec nechtěli kvůli nezvladatelnému chování a musel jsem odejít.

Co jste prováděl?
Provoz školky má dva neuralgické body – chození ven a spaní po obědě. Odmítal jsem chodit na procházky, případně jsem je nějak narušoval. Takové dítě nechce jít ve dvojici, utíká učitelkám, trefuje se kamenem do lampy, dráždí psa, strká do ostatních dětí, nebo je kope. Nemá respekt k autoritě, takže na napomínání učitelek nereaguje. Odpolední spaní jsem taky sabotoval. Ve chvíli, kdy si paní učitelky chtěly uvařit kávu a chvilku si vydechnout, já jsem řádil, a tím pádem nespaly ani další děti.

Pamatujete si, jak jste se cítil?
Ano. Někdo říká, že tyto děti si svůj problém začínají uvědomovat kolem devíti let, ale to je blbost, samozřejmě že začnete svou situaci vnímat hned s prvními sociálními interakcemi mimo rodinu. Pamatuju si tresty, vychovatelky mě běžně fackovaly, zavíraly za dveře nebo stavěly do kouta, venku jsem chodil s paní učitelkou za ruku. Děti se ode mě odtahovaly a paní učitelka tomu „mezi řádky“ dávala zelenou, takže jsem se pak od dětí dozvídal, že se se mnou bavit „nemůžou“. Měl jsem pocit vyčlenění a už tehdy o sobě dítě začne pochybovat, děti s ADHD mají obecně nízké sebevědomí. Nemají kamarády, cítí, že pro učitele znamenají hlavně problém. Již v předškolním nebo mladším školním věku o sobě mluví negativně, setkáte se s tím, že samy sebe popisují jako dementy, kretény, idioty, říkají, že by bylo lepší, kdyby se nenarodily.

Jak často tahle situace vyústí v šikanu?
Prakticky vždy. Sedmdesát procent dětí s ADHD je šikanovaných a třicet procent je těmi, kdo sami aktivně šikanují. Děti s ADHD a problémovým chováním se dávají dohromady s jinými průšviháři, ale v těchto vztazích jsou velké turbulence: dva týdny jsou velcí kámoši, další dva týdny největší nepřátelé. V sociálních vazbách není normalita.

Dá se to chování dát do souvislosti s nějakou potřebou, která nebývá rozpoznaná?
Děti s ADHD jsou více unavitelné, silná únava na ně může dolehnout už v deset nebo v půl jedenácté dopoledne, často zase poleví kolem jedné odpoledne, ve tři nastane další krize. Menší výdrž je spojená s poruchu pozornosti, soustředění stojí takové dítě daleko víc sil. A co je důležité: s únavou se jeho hyperaktivita, zbrklost a neposednout paradoxně netlumí, ale zhoršuje. Když je unavené, má takové dítě pocit, že se mu rozpadne hlava, jak v ní všechno víří, chová se jako šílenec. Každý rodič dítěte s ADHD vám řekne, že největší drama nastává mezi sedmou a desátou, kdy má jít potomek spát. Není to tak, že by byl klidnější a klidnější a pak usínal při čtení pohádky. Vyvádí do poslední chvíle, a pak se najednou vypne, usne během pěti vteřin.

Jaký byl pro vás přechod ze školky do školy?
Pamatuju si na první školní den. Seděli jsme na tu hodinku ve třídě a přede mnou visel na stěně plakát s obrázky věcí, které začínaly na nějaké písmeno, a k tomu to písmeno. U „L“ tam byla loď. Přihlásil jsem se a řekl, že to není loď, ale tlačný remorkér, takže by to mělo být u písmene „T“. Paní učitelka trvala na tom, že to je loď, já zase na svém, takže po čtvrt hodině, co jsem byl ve škole, už byl první konflikt, a pamatuji si, jak mě zasáhlo překvapení, že dospělí chybují, a u věcí, které jsou přece tak jasné! Myslím, že se u mě začínala projevovat druhé složka mé „diagnózy“, Aspergerův syndrom. Už od čtyř let jsem plynule četl, chodil pro knížky do knihovny. V kombinaci s ADHD to byla výbušná směs. Základka byla jeden velký průšvih. Učitelé mě nesnášeli, spolužáci mě nebrali. Kromě toho, že jsem je otravoval sám, jsem taky často orchestroval lumpárny partičky dalších problémových dětí. A cokoli se ve třídě stalo, šlo automaticky za mnou. Za všechno mohl Bittmann, číhalo se na to, co zase Bittmann provede.

Byl tam nějaký učitel, který vám byl víc nakloněn?
Kluci s tímto problémem, tím spíš, když jsou z rozvedené rodiny, což jsem byl, se silně upínají na mužské vzory, a zároveň proti nim rebelují. Velice jsem toužil po přijetí a pochvale od nějakého chlapa. Je třeba ale v tomto kontextu zdůraznit, že dítě s ADHD nebo s Aspergerovým syndromem aktivního typu nemá standardní reakce. Když ho někdo seřve, nestáhne se, naopak, jde do protiútoku, nebo se zašprajcuje. Takže pokud ho učitel chce zkrotit „na sílu“, nefunguje to. Velmi dobře na děti s ADHD působí naopak učitelé, kteří je přijmou, za něco pochválí, a dokáží tak kompenzovat jejich pocit méněcennosti. Pro mě tohle na základní škole udělal pan učitel Šolc, tělocvikář. Ten mi trochu nahrazoval tátu a díky němu ta škola ještě byla snesitelná. Tělocvik jsme měli naštěstí třikrát týdně.

Můžete popsat jeho osobnost?
Byl to docela mladý kluk, bylo mu nějakých osmadvacet. Měl jsem u něj pocit, že mým problémům rozumí, že si něčím podobným třeba i prošel. Těžko jsem tehdy snášel lidi, kteří měli standardní hezký život, rodinné dovolené a tak, takové ty spořádané paní, jejichž maximální průšvih byl, že se na maturitním plese vyzvracely do kabelky. Protože já jsem takový život neměl. Pan učitel Šolc si uměl velmi dobře nastavit hranice. Vlastně to bylo tak, že ten respekt, který mi dal, jsem si já sám přetavil do toho, že jsem nezneužil jeho důvěry, neprovokoval jsem ho, nezačal mu třeba tykat, a když mi podal prst, vzal jsem si prst, ne celou ruku. Cítil jsem z něj partnerský přístup. Byl trpělivý, věci mi vysvětloval, dokázal se se mnou dohodnout. Nezaujímal postoj „já jsem učitel, ty jsi dítě, a proto budeš poslouchat.“ Chápal, že nemá cenu se mnou cokoli řešit v manické fázi, kdy se potřebuju předvádět. Nedohadoval se se mnou před ostatními, věděl, že je třeba najít vhodnou chvíli, a že v takovou chvíli je domluva možná. Myslím, že se mě často i zastal na poradách a v kárných komisích. Uměl rozlišit, že ač se chovám jako hovado, nejsem zlý. To některým učitelům splývá. Přitom naprostá většina dětí s ADHD má svědomí i empatii, jen není schopná sama sebe ukočírovat. Děti, které jsou zlé nebo mají prognózu stát se zlým člověkem, naopak umí velmi dobře předstírat. Mohou plakat, kát se, a přitom jsou uvnitř na vás vzteklé. U dětí s ADHD je to spíš naopak. Říkám učitelům: to dítě, které vás otevřeně provokuje a tolik štve, velmi často vůbec není zlé, a dokonce by se chtělo chovat jinak, i když to tak nevypadá.

Leckterý učitel se asi neumí oprostit od pocitu, že mu to dítě dělá naschvál. Jeho postoj pak bývá zaujatý. Jak s vámi jednali jiní učitelé, ti, kteří neměli pochopení?
Když jsem měl nějaký průšvih, musel jsem se omluvit před celou třídou, postavit se na stupínek, nebo zajít za tím člověkem, podat mu ruku. Což jako dítě vnímáte jako nesmírně ponižující a nevede to k poučení. Jen to dále narušuje vaše sebepojetí a sebevědomí. Já jsem navíc vždy hrál frajera, který to má všechno na háku. A podle toho jsem se tak při těchto omluvách tvářil. Byla to samozřejmě jen maska. Uvnitř mi bylo do breku a bylo mi to všechno líto.

„ADHD se tenkrát – na konci 80. let – říkalo ´lehká mozková dysfunkce´, bylo jiné názvosloví, což není až tak podstatné, podstatnější je, že škola většinou dostala z poradenského zařízení zprávu, která konstatovala nějaký nález, a to bylo vše. Málokdy nějaká terapeutická doporučení, co si počnout. Kdybych býval prošel nějakou sofistikovanější diagnostikou, pravděpodobně by mi bývali zjistili i Aspergerův syndrom. ADHD je ale pro okolí dítěte z mého pohledu více zatěžující diagnóza než Aspergerův syndrom, alespoň do určitého věku,“ říká Julius Bittmann.

Co měli podle vás udělat jinak?
Ten den to vůbec neřešit. Absolutně rezignovat na takové divadlo před třídou. Tím pedagog ukazuje jediné, že má moc. A to i když to dělá z pocitu bezmoci. Snažíte se ukázat, že to máte pod kontrolou, i když to pod kontrolou vůbec nemáte. Je tedy dobré nechat to na druhý den a řešit to s tím dítětem striktně individuálně. A pokud dojdete k závěru, že je vhodné, aby se dítě omluvilo, má to být pouze mezi oním dítětem a tím, komu se omlouvá. Tedy nikoli před publikem.

Učitelé mají sklon řešit věci před třídou asi i proto, že chtějí mít svědky. Bojí se, že dítě podá jinou verzi příběhu…
Tohle je věčné téma, a tak to i zůstane. Vždy bude existovat verze dítěte, verze učitele, a verze kolektivu. Děti s ADHD mají opravdu úplně specifické vidění situace a často o ní mohou referovat manipulativně. Tady jde spíš o to, na co se pedagog soustředí. Měl by jít zkoumat pozadí problému, a ne ucpávat díry, kudy se něco klube ven. Chápat, o co vlastně jde. Primárně porozumět, proč to to dítě dělá, spíš než reagovat na to, co dělá. Vystopovat příčiny, sledovat vývoj. Neřešit jen následky, najít příčiny. Jasně, někdy to je velmi těžké. Děti s ADHD jsou velmi vztahovačné a přecitlivělé. Berou si vše daleko osobněji a reagují velmi silně na podněty, které by jiné děti nechaly téměř bez povšimnutí. Pokud k tomu mají ještě Aspergerův syndrom aktivního typu, mohou mít sklon upozorňovat na sebe za každou cenu. Řeknou vám, že jsou radši, když jim někdo nadává, než když si jich nikdo nevšímá. Takže mohou rozvracet kolektiv. Je to těžké pro ně i pro okolí. My tomu říkáme cesta kříže. Nechci, aby to vyznělo jen tak, že jsou to pouze chudáčci, oběti učitelů a systému. Mohou být nesnesitelní, ale jak jsem řekl, nejsou zlí. A velmi trpí tím, že si rychle zničí vztahy a pozici ve třídě, a to se s nimi pak roky táhne.

Funkční model chování pedagoga je tedy s dítětem nebojovat…
Bojovat s takovým dítětem může učitel jen ze dvou důvodů: buď z neznalosti, nebo proto, že to dítě nezvládá. Ve hře je často učitelova osobnost. Konkrétní čerstvý případ: mladá paní učitelka, druhý rok po fakultě, dvacet sedm let. Učí v menší škole. Je perfekcionistka a potřebuje, aby ji děti poslouchaly, potřebuje držet dění ve třídě pevně v rukou. Děti, které vybočují, jí iritují, špatně je snáší. Je jasné, že pedagog s touto osobností je pro dítě s ADHD problém. Ve školách chybí supervizní-terapeutická pozice, která by takové paní učitelce pomohla zreflektovat, proč je pro ni tak důležité, aby ji každý poslouchal na slovo a aby měla splněné všechny osnovy. Proč vidí děti tak černobíle? Je tam obrovský prostor pro terapeutickou intervenci, které se učitelům nedostává. A i když jim dáte do ruky krásně vypracovaný návod, jak zacházet s dítětem s ADHD, nepomůže to, protože by měli pracovat s vlastní osobností.

Podařilo se vám jako terapeutovi, který pracuje i s učiteli, tuto sebereflexi nastartovat, učitele k ní dovést?
Záblesky sebereflexe jsem viděl, ale nikdy po nich nedošlo ke změně chování. Pochopili ten mechanismus, uznali ho, ale změna v přístupu nenastala, ta totiž vyžaduje ještě další úsilí. Představte si, že byste jako učitelka měla žáka v sedmé třídě, se kterým už tři roky bojujete, a prošla jste nějakým třítýdenním výcvikem, který by vás přesvědčil. Pochopila byste problém z perspektivy dítěte a změnila k němu přístup. Ale to, že změníte chování vy, nebude znamenat, že ho hned změní i ono. Bude vás pozorovat a říkat si: „Co to na mě zkouší?“ Nebude vám věřit, a to může trvat dlouho. A to samé zažívají mimochodem i polepšené děti s ADHD. Když se v osmé třídě začnou chovat jinak, jejich hyperaktivita zeslábne a ony samy mají dobrou vůli sekat latinu, trvá velmi dlouho, než jim to učitelé a spolužáci uvěří a přijmou to. Já tu nálepku na sobě cítil ještě dlouho poté, co jsem se z role otravného třídního šaška začal opravdu vymaňovat. Jakmile jste jednou „známá firma“, ať už jako učitel, nebo jako žák, potřebujete daleko víc času a námahy na to, abyste jednak uvěřili svému novému obrazu, a jednak aby vám uvěřili i ostatní. Častější případ je takový, že to jedna nebo druhá strana dřív vzdá a změna neproběhne.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst ZDE

Julius Bittmann je kognitivně behaviorální terapeut, psychoterapeutické praxi se věnuje od roku 2010. Vystudoval sociální pedagogiku a učitelství na Husitské teologické fakultě UK, absolvoval pětiletý výcvik v kognitivně behaviorální terapii, od roku 2007 působí v liberecké pobočce neziskové organizace Národní ústav pro autismus (NAUTIS). Pracuje s dospělými i dětmi od předškolního věku. Věnuje se přednáškové a publikační činnosti v oblasti terapií, speciálního školství a problematiky PAS, ADHD, OCD apod.

Rozhovor byl 19. 11. zveřejněn ve zkrácené verzi v Akademii LN.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

9

 
2 Počet vláken diskuze
7 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
František Šibrava
Člen

ADHD, Aspergrův syndrom, jiné disfunkce v chování dítěte? Před šedesáti lety se tomu říkalo rozjivenej, neukázněnej sprostej parchant. A na jeho léčbu stačil tátův řemen, nekompromisní učitel a ukázněný spolužáci. A není od věci, že jak v minulosti tak dneska se v drtivé většině jedná o synáčky a dcerušky s tzv. „lepších rodin“. A na výchovu v rodinách by se oni všeznalí mudrcové musí zaměřit. Rodina je vždy základ společnosti a jak říkal můj děda : „škoda rány která padne vedle“.

bětka.báthory
Člen

Geniální rady! Dítě s ADHD kope do spolužáků, ale podle pana Bittmanna učitelé nemají zasahovat okamžitě, nýbrž projevit pochopení a čekat, až s tím násilník sám skončí :-o Musíme přece mít pochopení a soucit pro chudinky děti s ADHD! Co na tom, že ostatní, ADHD syndromem neprivilegované děti, budou chodit do školy se strachem a vracet se domů zkopané, s modřinami, ne-li rovnou s otřesem mozku nebo zlomeninami… Opravdu pan Bittmann věří, že zmlácené děti se vyhýbají agresivním spolužákům nikoli na základě vlastního rozhodnutí, ale jsou k tomu naváděny „zlými“, „neempatickými“ učiteli? Neklidnému, nesoustředěnému dítěti se zdravotními problémy lze leccos… Číst vice »