Terapeut o dětství s ADHD: Polepšit se bylo strašně těžké. Šlo to, až když jsem si dal méně ambiciózní cíle

„I když se dítě chce změnit, nechce dělat problémy, často to prostě nedokáže. Aby uspělo, někdo mu musí pomoci,“ říká terapeut a lektor Julius Bittmann, který se věnuje dětem s problémovým chováním a využívá k tomu vlastní zkušenost z dětství.

Pokračování rozhovoru, jehož první část najdete ZDE

Kdy u vás začal obrat k lepšímu?
Mám to spojené s takovými dvěma momenty. Na začátku sedmé třídy mě přivedla domů policie, protože jsem napadl spolužáka. Tedy porval jsem se se spolužákem, jehož otec byl policajt. A byl z toho velký průšvih. Pamatuju si mámu, jak celé odpoledne brečí a opakuje: „Ježíšmarjá, co z tebe bude, co z tebe bude…“ To mě zasáhlo. Došlo mi, že se můžou začít dít i větší průšvihy než dvojky, trojky z chování. A padl na mě strach, nechtěl jsem skončit v pasťáku a pak ve vězení. A další událost byla o rok později, kdy s námi výchovný poradce probíral naše další směřování, a mně vyšlo, že bych měl jít na učňák. U nás v Jablonci je učňák v LIAZu a měl velmi špatnou pověst. Zaskočilo mě to. Měl jsem sice dvojky a trojky, ale zároveň jsem byl velký čtenář a spíš studijní typ. „Přece nemůžu jít do LIAZu, když jsem úplně levej, tam mě zabijou,“ říkal jsem si s hrůzou. Měl jsem pohovor s třídní a ředitelem a pamatuju si, že mi řekl: „Mohl bys studovat jakoukoli školu, ale pokud by ses nechoval jako blázen. Jestli chceš někam jinak než do LIAZu, máš rok a půl na to, aby ses srovnal.“ To, co řekl, není pravda, protože o přijetí rozhodují výsledky přijímaček, ale mě to nakoplo k rozhodnutí, že se sebou něco udělám, postupně. A změna se mi začala dařit, a to proto, že jsem si zadával reálnější cíle než dřív.

Takže přání se změnit vás provázelo i dříve?
No ano, bylo to takové to „od zítřka se budu chovat jinak, už to nebudu dělat, polepším se…“ To mi ovšem vždycky vydrželo tak dvě až tři hodiny, byl to moc absolutní, málo konkrétní, příliš vysoký cíl, a žádný plán. Takže to při první příležitosti ztroskotalo. Reálná změna nastala ve chvíli, kdy jsem se zaměřil na kratší časový úsek a na konkrétní cíl. Třeba „tento týden zkusím nedostat poznámku“. Trvalo mi to přes rok, ale v polovině devítky jsem pak měl poprvé jedničku z chování. Celý ten proces „detoxu“ byl velmi bolestný, protože jsem se musel pustit navyklého chování, celého toho divadla, humbuku, které mi nějak kompenzovaly pocity méněcennosti, vyloučení a zoufalství, ale místo toho jsem neměl nic. Byl jsem pořád neoblíbený, ale už jsem nepoutal pozornost. Učitelé a spolužáci mi změnu dlouho nevěřili. Ze středu dění jsem se stáhl do sebe, skoro jsem až měl sociální fobii. A zároveň mi to dávalo prostor se opravdu pozorovat a uvidět, že se chovám jako magor, a to mi způsobovalo další utrpení. Uvědomil jsem si, že umím být jen zticha, nebo dělat bordel a urážet lidi, že si s nimi neumím normálně povídat. Že nemám témata.

Byly tam naopak nějaké momenty nebo situace, které vám pomohly?
Asi to, že třídní kolektiv se v osmé, deváté třídě proměňuje. Je víc kohezní, dávají se dohromady skupiny dětí, které spolu do té doby vůbec nekomunikovaly. Třída tak nějak víc zesmečkovatí a šprti i lumpové se stanou součástí téhle smečky, už nejsou na extrémním okraji. Další věc byla, že někteří spolužáci se teď dostávali do fáze vzdoru a rebelie a začínali zlobit, zatímco já jsem se zlobením pomalu přestával, to taky zamíchalo kartami v můj prospěch.

Na jakou střední školu jste šel?
Nakonec na gympl. Udělal jsem přijímačky, všichni se strašně divili. A stala se velmi zajímavá věc. Za ty čtyři roky na gymplu jsem neměl jediný kázeňský problém. Jedinou poznámku. Úplně jsem se nezměnil, pořád jsem se předváděl a choval přepjatě, ale bylo to daleko slabší a hlavně jsem pomalu přestával lhát. Na základní škole jsem neustále spřádal různé výmysly. Bydleli jsme jen s mámou a sestrou, která má psychiatrickou diagnózu, neměli jsme peníze. Za to všechno jsem se styděl, a tak jsem vytvářel různé konstrukty, jak jsme bohatí, táta je herec, proto věčně není doma, na školní výlety nejezdím, protože jezdíme s našima na daleko lepší, a k nám na návštěvu se nedá jít, protože nebýváme doma, a ne proto, že máme záchod na chodbě a černobílou televizi. Na gymplu už jsem dokázal říct aspoň kus pravdy, přiznat, že žijeme v polorozpadlém domě a že táta s námi nežije. Byl jsem víc schopen přiznat, že prostě nemáme zrovna skvělý život… Obzvlášť blbé pro dítě s ADHD je, když to není dobré ani doma, ani ve škole.

Jací byli vaši rodiče?
Máma byla v pohodě, ale s tátou jsem měl velký problém. Nežil s námi, ale musel jsem za ním jezdit a poslouchat neustálá kázání o tom či onom, co musím. Pořád jsem něco musel, měl takové polovojenské způsoby. Měl jsem z něj hrůzu. Trávil jsem hodně času s jeho rodiči, babičkou a dědou, a tam neexistovaly pochvaly. „Jsi šikovný, jsem na tebe pyšný,“ to v téhle rodině neexistovalo, zato negativní komentáře byly na denním pořádku. To, že jsem blbej, že jsem něco podělal, to jsem slyšel tisíckrát. Velmi špatná práce s chybou, řekl bych jako terapeut (smích). Člověk se zkrátka musí pořád snažit, aby byl výš a výš. Nakonec i ta volba gymnázia byla ovlivněná touhle mentalitou. S ekonomkou by ze mě byla podle nich sekretářka, s průmyslovkou nějaký „umazaný blbeček ve fabrice“. A jak jsem se uvnitř cítil úplně prázdný, tak jsem těmhle „zakázkám“ podléhal, plnil jsem je, byť bez chuti. Nevěděl jsem, co jiného. Takže ten den, co mě přijali na gympl, jsem byl pyšný, ale pak to zase vyprchalo a nastoupila ona prázdnota, a ta mě provází i teď. Toho pocitu, že člověk není dost dobrý, se nezbaví tak lehce. Myslel jsem si, že to přejde, až dokončím vysokou školu a dostanu diplom. Nezmizelo to. Tak možná až napíšu první knihu. Taky ne. Vždy když něco splním, cítím se jako v temnotě a musím se znovu nastartovat. Vnitřně spokojený jsem jen tehdy, když něco zrovna plním.

Jak jste se nakonec dostal k práci terapeuta?
Po gymplu přišla od rodiny zakázka, že bych měl být právníkem. Statusová věc, že ano, doktor nebo právník. Dostal jsem se na práva do Brna, ale nebavilo mě to, a uvědomil jsem si tam, že už mě ani nebaví plnit něčí zakázku. Tak jsem nechal školy a šel do Prahy. Tam jsem pracoval jako operátor, zvedal telefony a smiřoval se s tím, že tohle bude má práce. Ale něco ve mně hledalo dál nějakou cestu dalšího rozvoje. Poohlížel jsem se po nějaké škole, kam berou každého, kdo chce a dostaví se k přijímacím zkouškám. A narazil jsem na Husitskou teologickou fakultu, a tu jsem nakonec dokončil. Na studiích jsem si pohrával s myšlenkou, že budu farář. Nebo učitel. Pak jsem jednou měl zpracovat seminárku na téma „autismus“. To na mě zbylo, protože jsem přišel jako poslední a ostatní témata byla rozebraná. Šel jsem do knihovny, napůjčoval jsem si vše o autismu, a během hodiny se mi změnil svět. V tom, co se tam psalo, jsem se do puntíku našel. Chtělo se mi brečet, a zároveň jsem měl ohromnou radost, protože mi to všechno najednou dávalo smysl.

Ve své terapeutické praxi pomáháte dětem s podobným problémem, jako jste měl vy. Pomáháte i školám a učitelům v tom, aby uměli s těmito dětmi vycházet a pracovat. Zároveň ale říkáte, že to velmi souvisí s osobností učitele a že tam je změna těžká. Tak v čem cítíte, že můžete doopravdy pomoci?
Většina dětí s ADHD, když si je vytáhnete z kolektivu a jste s nimi jeden na jednoho, nemají potřebu dělat kašpary, fungují výborně. Takže vy si to s takovým dítětem vše zanalyzujete, vyložíte si to, dítě vám všechno odkývá, všemu rozumí. Ale přijde zpátky do školy, vše se mu z hlavy vykouří a je zase v zajetých kolejích svého třeštění. Mám desítky, stovky klientů, kteří byli ode mě teoreticky dokonale připraveni na změnu, ale neudělali ji. A když si je zas vytáhnete ze třídy a ptáte se „týjo, co blbneš? Vždyť jsme si to přece říkali…“, tak se chytí za nos a řekne vám „nojono“. A úplně přesně vám taky řekne, co mělo udělat místo toho, co udělalo. Ví to, ale je to silnější než on. Snažíme se tedy terapii překlopit co nejvíc na rodiče. Aby jim pomohli tu změnu udělat. A zvážili medikaci, farmakoterapii.

Měla bych v tomto případě laicky k lékům předsudek, obávám se, že jejich účinky přesně nedohlížíme a věřím na velkou moc úpravy životního stylu. Vy ale léky doporučujete…
Máte samozřejmě pravdu. Neexistuje medikace určená přímo dětem, takže berou léky pro dospělé, jen přizpůsobujete dávkování. Nicméně, když si to vztáhnu ke svému případu a vrátím se myslí do první třídy, tak bych pro léky v mém případě byl. Ta cesta byla šílená pro mě, ale ještě víc pro mé spolužáky a učitele. Pro mou mámu. Ta hrůza, co za mnou zůstala, měl jsem na ni nárok? Problémy, které kvůli takovému dítěti vznikají v rodině, se často odrážejí i na sourozencích, a ti v té situaci taky trpí.

V čem je tedy hlavní působení léků?
Dítě se trochu zpomalí, není tak šíleně rozjeté. A upraví se jeho porucha pozornosti, takže se může lépe a delší dobu soustředit. Je tedy schopné lépe fungovat ve třídě a ve výuce a není tak zatěžující pro své okolí. Osm z deseti mých klientů s ADHD, kteří mají problémy s chováním, medikaci má. A zhruba šest matek z deseti s takovým dítětem bere antidepresiva. Je to pro ně tak těžké…

V debatě o ADHD zaznívají dvě protichůdná tvrzení. To první říká, že nejde vysledovat žádnou souvislost mezi tím, jací jsou rodiče, a tím, zda jejich dítě bude mít ADHD. Opačné tvrzení sugeruje, že tam tento vztah je, že výskyt nemoci není náhodný…
Mám klienty z úplných, harmonických rodin, stejně jako z neuspořádaných rodin. Takže nemohu říct, že by převažující model byl „matka na všechno sama, neumí nastavit hranice“. Ale vypozoroval jsem, že ty nejtěžší případy poruch chování jsou spojeny s faktory podobnými těm, které jsem měl doma já. Vyskytují se u dětí, které mají extrémně přísné, hyperkritické, na výkon zaměřené rodiče, nebo naopak rodiče velmi osobnostně slabé, které dítě nerespektuje. Když jsem byl se svým otcem, byl jsem přidušený a moc jsem se neprojevoval, ale pak jsem si to vynahrazoval. Moje máma byla snadno manipulovatelná a já jsem s ní hrál nepoctivou hru. Dokázal jsem jí nalhat hodně věcí, nikdy jsem nepřiznal svou vinu, házel jsem vše na učitele a spolužáky. Chodí za mnou hodně maminek, kterým jejich dcery nebo synové sprostě nadávají. Nejsou to vůbec špatné matky, ale osobnost dítěte je válcuje. Já jim často říkám: „Kdybyste neměla dítě s ADHD nebo Aspergerovým syndromem aktivního typu, tak dostanete metál jako nejlepší matka století.“ Pro tyhle rodiče je to nesmírně těžké. Od chvíle, kdy vkročí se svým dítětem na pískoviště, jsou konfrontovány s pocitem, že jsou špatné matky, že nezvládají vlastní dítě. Tyto mámy pak často mezi půlnocí a třetí hodinou ráno koukají do zdi a přemýšlejí, kde se stala chyba.

Je ADHD civilizační choroba, je podle vás takto nemocných dětí víc než dřív?
Je to multifaktoriální záležitost a některé hypotézy naznačují, že ano, dnešní zrychlená doba výskytu ADHD napomáhá. Taky je ale lepší diagnostika a záchytná síť, a to se promítá do toho, že se o ADHD víc mluví a ví.

Julius Bittmann se věnuje psychoterapeutické praxi od roku 2010. Vystudoval sociální pedagogiku a učitelství na Husitské teologické fakultě UK, absolvoval pětiletý výcvik v kognitivně behaviorální terapii, od roku 2007 působí v liberecké pobočce neziskové organizace Národní ústav pro autismus (NAUTIS). Pracuje s dospělými i dětmi od předškolního věku. Věnuje se přednáškové a publikační činnosti v oblasti terapií, speciálního školství a problematiky PAS, ADHD, OCD apod.

Rozhovor byl 19. 11. zveřejněn ve zkrácené verzi v Akademii LN.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..