Kateřina Prentice pochází z jižní Moravy. Během studií na obchodní akademii i po maturitě pracovala jako modelka. Se svým manželem Geoffem, který pracuje v bankovnictví, se seznámila v Londýně. Tady se také vzali a narodily se jim tu obě děti – Lucas (8 let) a Emma (6 let). Rodina se před pěti lety přestěhovala do Hong Kongu. Geoff tu pracuje jako manažer, Kateřina je v domácnosti a obě děti navštěvují základní školu Kellett British International School.
Můj manžel je Američan, takže doma se mluví hlavně anglicky. Češtinu není jednoduché zachovat nebo rozvíjet, taky proto, že do Česka nejezdíme moc často. Já na děti mluvím napůl anglicky, napůl česky. Lucas obvykle odpovídá v angličtině, Emma, ačkoliv je mladší, tak se snaží mluvit česky víc. Naštěstí nás rodina v Hong Kongu pravidelně navštěvuje, a to pak s babičkou a dědou děti mluví českými slovíčky s anglickou gramatikou a výslovností – ale domluví se v pohodě. Ve škole se učí také mandarínskou čínštinu.
Tady v Hong Kongu jsou státní školy zdarma, ale chodí na ně jen místní. Je to také proto, že se na nich učí v kantonštině a mandarínštině. Na soukromých školách se učí v angličtině a mandarínštině. Na většinu lepších základních škol se dělají přijímačky. Čtyřleté děti si ve skupince hrají s dalšími dětmi, učitelé tam jsou s nimi a pozorují je. Pak je nechají něco namalovat, popovídají si s nimi, a mezitím probíhá rozhovor s rodiči, proč si vybrali konkrétně tuto školu. Na střední a vysoké školy jsou samozřejmě přijímačky daleko drsnější, ale protože našich dětí se to ještě dlouho týkat nebude, tak to moc neřešíme.
Do školy se jde ve 4 letech a ve školní uniformě
Naše škola se nachází asi deset minut autem. Vozím je já nebo řidič. Některé děti jezdí s chůvami nebo školním autobusem. Studuje tam asi 1300 dětí od 4 do 18 let ve dvou kampusech – v jednom jsou děti mladší, ve druhém starší. Začíná se takzvanou reception class, kam jdou čtyřleté děti, a v našem kampusu pak jsou děti do 6. třídy. V ročníků jsou 3 třídy zhruba po 21 dětech. Protože je škola britská a učí se v ní podle britských osnov, jsou tu také povinné uniformy v kombinaci červené, bílé a šedé.
Školní den začíná o půl deváté a končí v 15:15. Pak dětem začínají kroužky, které trvají do 16:30. Syn má po škole šachy, astronomii a fotbal, dcera tanec. Mimo školu pak oba chodí na tenis, Lucas na programování a Emma na jógu a na koně.
Děti ve škole nesedí v lavicích, ale ve skupinkách po šesti u velkých stolů. Výuka se vede formou aktivní diskuse, kdy učitel dává otázky a děti na ně hledají odpovědi. Musí se hlásit, když chtějí něco říct, ale třeba na záchod si můžou zajít kdykoliv.
Projekty, eseje, výchova ke zdraví
Ve škole se neznámkuje, systém hodnocení funguje tak, že je nastavená požadovaná úroveň znalostí, a dítě buď exceluje, dosahuje požadovaného levelu, nebo je pod ním. Nemají tu ani klasické písemky, pouze z pravopisu (spellingu) a matematiky se jednou týdně píše test, kde nejlepší škóre je 10 z 10. Děti hodně pracují na různých projektech, píšou eseje v angličtině a čínštině, samozřejmě na úrovni, v jaké se zrovna pohybují, takže ti nejmenší píšou pár vět a nejstarší už třeba několik stránek. Hodně se tu dbá taky na různé vyrábění, malování, hudbu, secvičují se divadelní představení.
Škola pořádá pravidelné schůzky s rodiči, na nichž si můžeme popovídat o tom, jak se dětem daří, a taky si můžeme prolistovat jejich portfolia. Kolikrát jsem až překvapená, jaké věci probírají. Soustředí se tu hodně i na zdravý životní styl, na psychickou i fyzickou pohodu dětí.
Domácí úkoly dostávají děti od druhé třídy jednou týdně a mají zhruba 3-4 dny na to, aby je vypracovaly. Většinou bývají z jazyků a matematiky. Úkol může být na papíře i na počítači. Co se týká technologií, tak děti v nultém ročníku – reception class– mají ve třídě iPady, starší děti pracují spíš v počítačové učebně. V každé třídě je interaktivní tabule, na níž učitel dětem promítá to, co má na obrazovce. Svoje tablety a telefony děti do školy nenosí. Ty naše mají iPady prakticky od narození, ale používají je minimálně. Mají pořád co dělat a po tabletu ani nevzdechnou. Když o tom přemýšlím, tak je vlastně používají jen na cestách, aby se nenudily v letadle.
S různou úrovní žáků se pracuje tak, že je každá třída na každý předmět rozdělená na čtyři skupiny, přičemž s tou nejšikovnější se probírá to nejsložitější učivo a ostatní skupinky pak následují. Je to pro učitele asi dost náročné, ale na druhou stranu učitel s dětmi nebývá ve třídě sám, obvykle mají jednoho až dva asistenty. Ve škole jsou také specialisti, kteří pomáhají dětem s různými poruchami učení a soustředění. Kdo má potíže, může chodit do školy o půl hodiny dřív a využít nabídku doučování. Ve škole jsou také tety, které ve třídách udržují pořádek, převádějí děti ze třídy do třídy, nebo těm nejmladším třeba pomáhají na záchodě.
Družina není potřeba, všichni máme chůvy a pomocnice v domácnosti
Děti mají jednu velkou přestávku v 10:30, kdy si snědí svačinu a můžou si vyběhnout na hřiště. Pauza na oběd má půl hodiny, zase si ve třídě snědí oběd a můžou si jít hrát ven. Obědy si nosí v lunchboxech. Nedají se ve škole nikde ohřát, takže v létě mají hlavně sushi, ovoce, sendviče nebo saláty, a v zimě používají takové termosky, které jim třeba rýži nebo těstoviny udrží relativně teplé. Družina není potřeba, rodiny prakticky všech našich známých zaměstnávají takzvané helpers, což jsou většinou Filipínky, které jim uklízejí, vaří a starají se také o děti a domácnost.
Atmosféra ve škole je opravdu velmi přátelská, děti jsou tu vedeny ke slušnému chování a ohleduplnosti. Spolužáci pocházejí doslova z celého světa a velmi časté tu jsou smíšené rodiny. Nejlepší kamarádi našich dětí jsou z rodin Angličana a Japonky, Švéda a Číňanky, Singapurce a Australanky atd.
Se zapojením rodičů se počítá
Rodiče se tu do dění ve škole zapojují velmi aktivně a škola s nimi počítá. Každá třída má dva takzvané class parents, a já jsem ve třídách obou dětí jedna z nich. Představuji takovou spojku mezi školou a rodiči. Role class parents spočívá v tom, že hledáme dobrovolníky, kteří by děti doprovodili na výlety a exkurze. Ty se konají zhruba jednou za měsíc až dva. Taky pomáháme se školním vařením, které je jednou týdně, při školních představeních řešíme kostýmy a make-up, vypomáháme na vánočních koncertech a dalších akcích školy. Pořádáme také spoustu dobročinných akcí. Škola má vlastní charitativní organizaci, kterou také řídí rodiče. Pořádáme různé jarmarky, pečeme a prodáváme pizzu, jednou za rok se koná velký školní ples. Charita je na Kellett British International School velmi důležitá.
Musím říct, že úroveň vzdělání mi v naší škole v Hong Kongu připadá opravdu vysoká. Líbí se mi také atmosféra, která ve škole vládne, a to, že jsou žáci vedení nejen k učení, ale také k hodnotám. Vím, že se o asijském školství vyprávějí hororové historky, jak jsou děti přetěžované a páchají sebevraždy, když se nedostanou na vysněnou školu. Myslím, že se to ale týká hlavně žáků ze státních škol, i když naši kamarádi z asijských zemí běžně dětem platí navíc ještě soukromé učitele, aby se víc naučily. Jeden Lucasův spolužák má každý den po škole sport a pak ještě hodinu výuky s tutorem. Já uvažuju, že dětem zaplatím ještě extra výuku čínštiny, ale zatím mi připadá, že toho mají až dost. Životní styl je tady obecně dost hektický a náročný, všichni jsme v jednom kole od rána do večera, ale tak to tady prostě funguje. Jako většina našich známých si ten blázinec kompenzujeme častým cestováním, ke kterému Asie nabízí dokonalé podmínky.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tj aby inkluze fungovala, v Hongkongu soukromá škola s dobrým renomé musí zaměstnávat v každé třídě učitele, jednoho-dva asistenty a několik tet (chůvy a dohled v jednom). Plus VŠ specialistu pro děti s problémy.
Zatímco české ministerstvo školství očekává, že tohle všechno zastane jedna kantorka, maximálně s jednou pedagogickou asistentkou. Soudruzi nepochopili, že funkční inkluze je vzdělávací luxus, ne standard. A pak se hrozně diví, že se rodiče i pedagogové proti inkluzi bouří!
právě dnes, na https://www.respekt.cz/spolecnost/jak-jsem-potkal-inkluzi
Docela chápu,že srovnávat možnosti soukromé školy v Honkongu s našimi státními základními školami asi není to pravé ořechové.Ale i tak.Článek jsem si přečetla ,i videorozhovor,ale to na skutečnosti,že inkluze nebyla dobře připravená a hlavně na ni nejsou připraveni učitelé,nic nemění.Paní Laurenčíková jen odborně a plynule povyprávěla o tom, jak by to fungovat „mělo“,ale skutečnost je bohužel taková,jak to ve svém příspěvku říká paní Bětka.
Úplně ne, a to v tom sloupku Tomáše Feřteka je taky. Nemusíme brát jako nositelku pravdy Kláru Laurenčíkovou, ale ještě jsem neslyšela mluvit proti „inkluzi“ žádnou učitelku ani ředitelku alternativní školy a ani běžné školy, pokud smýšlejí moderně (ta fotka u sloupku je z běžné školy v Horce nad Moravou, která měla skvělou ředitelku, s ní u nás byl taky rozhovor). Dokážou zázraky, nebo je to v každých lidských silách? Nevím. Ale určitě není pravda, že to vždy musí dopadnout špatně, a to platí, i když je pravda, že stát pro „společné vzdělávání“ mohl udělat více. Rozumnější argumenty, co by mohl udělat, vidím nicméně na straně těch, co jsou pro společné vzdělávání, a kupodivu se to do určité míry kryje i s tím, co říkají odpůrci: méně dětí ve třídách, více specializovaných profesí ve škole, větší odměny pro učitele s inkludovanými dětmi. Způsob debaty taky o něčem svědčí. Když začnete opravdu jít po faktech a argumentech, najednou se ukáže, že o ty ani tolik nejde. Viz opět sloupek Tomáše Feřteka, který to dobře rozklíčovává. Ale pro Vás jako kdyby to tam nebylo, opět se vracíme k obecné litanii. Proč nereagujete na konkrétní body, ale vždy se vše zakončí tím, že ano, ale pravdu má „Bětka“, i když ta „pravda“ není moc informovaná ani promyšlená, boduje. Proč se nebavíme konkrétně?
Záměrně jsem neuváděla konrétní body,protože úvodní článek nepojednává o problému inkluze.To by bylo nadlouho a nedávno tu jedna taková diskuze proběhla.Jen aby to bylo zcela jasné-nemám nic proti myšlence inkluze,ale proti způsobu,jakým tady byla zavedena a prováděna.A v tom se vzácně shodují „oba tábory“ i pár zahraničních odborníků,kteří naše školy už navštívili.
To se ale nedá pak okomentovat stylem „pravdu má Bětka“. Jeden až dva asistenti na třídu, to zas není taková utopie. A je velmi zvláštní, že odpůrci inkluze (kteří taky všichni tvrdí, že nejsou proti inkluzi obecně, ale proti této podobě) se snaží teď podpořit snahu o změnu vyhlášky, podle které by ve třídě neměl být víc než jeden asistent. Celkově roli asistentů zpochybňují, což mi zní nevěrohodně. Podle nich se rodiče musejí podřídit názoru expertů – protože často neumějí rozhodnout dobře o tom, zda jejich dítě patří do běžné, nebo speciální školy. A škola má podle nich mít poslední slovo v tom, zda děti může přijmout, nebo ne. Tohle platilo do roku 2005 a samozřejmě to mělo za následek, že školy, které to uměly nebo aspoň byly otevřené, děti braly a tím se učily, jak s nimi pracovat, zatímco ty méně připravené ne, a nic je nenutilo se modernizovat. Odpůrci neustále trvají na tom, že u nás máme bezchybné a kvalitní speciální školství a když argumentujete tím, že i kdyby to tak bylo, často není na dosah rodiny (a dítě by muselo být na internátě), tak jsou schopni se k tomu postavit velmi cynicky (no a co). A už jen tohle jejich pohled do velké míry pro mě diskvalifikuje. Hájí především učitele, což má svou logiku, ale tváří se, že hájí i děti, a hlavně ty postižené. Samozřejmě že jsou situace, a je jich dost, kdy si školy nevědí rady, ale kdyby byla opravdu dobrá vůle se podívat na to proč, a energie by nešla do této zákopové války, byli bychom řešení daleko blíže. Ale ono tomu brání principiální nastavení obou stran – a zejména odpůrců. Zatímco se příznivci inkluze netají svým postojem – společnému vzdělávání do maximální míry ano, odpůrci (často nějak spojení se speciálním pedagogickým školstvím) zaujímají postoj jakoby na straně dítěte, a proti nesoudným rodičům. Na to společnost ráda slyší, ale je to dobrý postoj? Chceme, aby o dítěti rozhodovala nadřazeně instituce, a ne rodina? To by přece znamenalo velké omezení práva rodin. I když některé rodiny možná rozhodují nekvalifikovaně, budeme zbavovat práv všechny rodiny, není lepší stav, který rodinu vidí jako svéprávnou, a je schopný se vyrovnat s výjimkami? Od roku 2005 je určující změna, která vnesla do inkluze dynamiku, právě právo rodičů s postiženým dítětem si zvolit běžnou školu. Rozdíl, který to celkově potencioval, je že už 2 roky zároveň škola dostane nárokové peníe, takže nemůže dítě odklánět s tím, že na to nemá prostředky. A to způsobuje nikoli přesun dětí z praktických škol do běžných, ale příchod většího podílu dětí se SVP do prvních tříd a taky zvýšenou diagnostiku dětí, které ve škole už byly. Plus, existuje rostoucí procento dětí s poruchami chování, které jsou skutečným problémem, ale s tou argumentací odpůrců v podstatě nesouvisejí, protože speciální školy pro tento typ dětí neexistují, je to nový fenomén. Je řešením vytvořit novodobé pasťáky pro tyto děti, nebo se spíš naučit, jak s nimi pracovat? Příklady jednoznačně ukazují, že to je možné, za podmínek, že se vzdělávání a péče o děti v rodině i ve škole postaví na jiném základě. O kterém se tady snažíme psát. Chápu, že přechodové období může dost bolet, ale odvolávat se na staré dobré časy mi nedává smysl.
Tady je otevřený dopis rodin s postiženým dítětem, které se zároveň v debatě nějak angažují.
https://www.eduin.cz/clanky/otevreny-dopis-asociaci-specialnich-pedagogu-a-panu-pilarovi-zvlast/
.
Děkuji za obsáhlý příspěvek.Ujišťuji Vás,že nemám žádné vazby ne speciální školství,i když si jejich práce velmi vážím. Také rozhodně nejsem žádným příznivcem té nové vyhlášky.A hlavně se pořád nějak nemohu dočkat toho,co se mělo udělat jako první , zkvalitnění a změna přípravy učitelů na pedagogických školách.To „přechodové období“ nás tedy bude bolet ještě pěkně dlouho.Tedy,nás ne.Děti a učitele.
I to je asi složitější téma, než se zdá. Chystám se na něj, chtěla bych zprostředkovat pohled zevnitř. Zajímavé je video o iniciativě Otevřeno. Chytří studenti, se zápalem pro změnu. Čím víc kritizovali, tím víc naráželi, a zároveň i zjišťovali, že i mezi kritizovanými je hodně těch, kteří si změnu přejí. A tak změnili přístup z kritického na proaktivní a v zásadě pozitivní. Pozitivní znamená veřit na změnu, která vychází z nás. Hezký den přeju paní Leo, jsem ráda, že tu s náma jste.
https://www.tedxprague.cz/videa/jak-muzeme-zmenit-vzdelavani-pedagogu-k-lepsimu
Jenže paní Polanská, bětka.báthory nikde neřekla a nenapsala, že inkluze je špatná. Nikde nenapsala, že by se měla inkluze zrušit. Napsala, že to české pojetí – jedna vytížená učitelka na hromadu žáků – je nonsens. Napsala, že aby to fungovalo, musí to být jako v Honkongu – učitel-asistent-tety-VŠ specialista. A pokud mě chcete odkazovat na článek pana Feřteka, že se tam dozvím nějaké další informace, které věci vysvětlí z jiného úhlu, tak pan Feřtek mluví úplně stejně jako bětka.báthory – doslova píše „Ano, problém, a to zásadní, je nedostatek podpůrných profesí ve školách. Kvalifikovaných asistentů, speciálních pedagogů, etopedů a vícejazyčných asistentů pro děti – cizince… “
Opravdu nerozumím, proč jste z Bětky udělala nesoudnou odpůrkyni inkluze, z jejího příspěvku nic takového nevyplývá.
Je to hodně o lidech, jak píše paní Kotercová. Možná to paní Bětka tak nemyslela, ale v podstatě opakuje argumenty těch, kteří tvrdí, že na inkluzi u nás nejsou vhodné podmínky, že to je luxus.. Přitom různé školy k tomu přistupují různě a ve stejných podmínkách mají úplně různé výsledky. Ono to totiž opravdu není o tom, že jedna kantorka má strhnout vše, ale často to tak bývá. Proč? Někdy si neví rady vedení, někdy asistent není na výši, někdy ho učitel odmítá, někdy chybí ve škole chuť ke spolupráci, někdy v tom hraje roli, že učitelé si připadají nebo jsou přetížení (může to být neefektivním pojetím výuky) a někdy je to i proto, že jim děti s postižením vadí nebo s nimi nedokáží soucítit. Tohle vše hraje roli, není to jen mechanická otázka peněz a podmínek. Místo zkoumání jednotlivých příčin ale někteří učitelé zaujímají defenzivní postoj, který v zásadě vyznívá proti „inkluzi“. To jsem tím chtěla říct. Navíc jsem reagovala na komentář paní Ley, paní Bětky se to týkalo druhořadě.
Tak do tohoto mě prosím nezatahujte,Já jsem obhajovala Bětčin názor,jen jsem ho naopak zmírnila tím,že srovnávat oba typy škol,není to pravé ořehořechové. Jinak s ním zcela suhlasím.
Však já vím, že s ním souhlasíte, i když není moc s čím souhlasit, v tak obecné rovině. Proto jsem sem napsala nějaká fakta, aby byla debata konkrétnější.
Diskuse je o inkluzí,zazila jsem to před 11lety,kdy můj syn autista zacal chodit do ZŠ s asistentem, nám to hodně pomohlo,a to mnel střední těžkou mentální retardaci, postupem času jsem si také udělala kurz asistent pedagoga a pracovala jsem .Dneska můžu ze své zkušenosti říct,ze vse záleží na přístupu ředitele, učitele a asistenta jak spolu spolupracují, pokud jeden z nich ma negativní přístup k inkluzi tak to nefunguje.Je to vše v lidech buď chtějí nebo ne.
Paní to velice pěkně popsala. Rodiče dětí v Asii už na základních školách velice dbají na vzdělání a neváhají zajistit doučování. Škola začíná sice o půl hodiny déle, ale trvá do 15,15. V Čechách nemyslitelné. Co dělají čeští rodiče? Jsou schopni hnát školu k soudu, když mají děti úkoly. Hází neúspěch na pedagoga, místo toho, aby začali u sebe, resp. svém přístupu ke vzdělání dítěte. Inkluzi jsme dohnali do nesmyslných detailů – doporučuji zprávy ČT minulý týden. Holčička zcela zjevně neschopná zvládnout 1. stupeň základní školy ve 3. třídě má zvláštní učebnice (sotva čte) a učí se sice ve třídě s ostatními dětmi, ale vlastně zvlášť, protože se učí velice pomalu. Tak nevím, opravdu se jí v tomto kolektivu líbí, neučí se s nimi, ale vedle nich. Nadšení zastánci inkluze mi určitě řeknou, že je to špatným postupem školy. Ale když dítě má ve 3 třídě problém číst, ani sebelépe zvládnutá inkluze nic nezmůže. Občas by to chtělo zapojit rozum.
Budu reagovat pouze a jen na Vaši poznámku o domácích úkolech- v článku jste jistě postřehla, že děti na té Asijské škole dostávají 1 úkol týdně, na jehož zpracování mají několik dní. To se dost diametrálně liší od českého školství, kde děti dostanou i čtyři úkoly denně a odevzdat ideálně zítra nebo nejpozději za dva dny. Sice jsou ve škole o hodinu kratší dobu, ale zase musí večer unavené po kroužkách sedět nad haldou úkolů….
Dovolím si jen reagovat na drobnou nepřesnost. Paní má děti na 1. stupni základní školy, tedy patrně o tom také píše. Vaše tvrzení, že u nás mají děti i 4 úkoly denně je trochu úsměvné. Určitě se nebude jednat o 1. stupeň, ale možná o 2. stupeň základní školy. I zde bych se ale velice divila, že to bude ze dne na den, neboť každý den nemají všechny předměty max. matematiku a český jazyk. Pokud děti paní autorky dostanou jeden úkol na několik dnů, nejspíš bude náročnější, ale zase je to vyváženo délkou školního dne. Nebudeme se snad přít o tom, že na 1. stupni českých škol se končí max. 5. vyučovací hodinou, tj. cca ve 12.30 hodin. Pokud tvrdíte, že děti píší večer úkoly unavené, neboť mají hodně kroužků, patrně jste špatně odhadla jejich vytížení. Tedy problém je na vaší straně a nikoli českého školství. Jinak mám 3 děti, dvě již studují vysokou školu, ale minimálně od druhého stupně jsem jejich úkoly vůbec neřešila, protože to byla jejich povinnost a zcela automaticky je udělali a připravili se do školy. Poslední syn je ve 4. třídě, úkol nezabere víc jak 15 minut denně. Opravdu máte 4 úkoly denně nebo jsou to jen nedodělky ze školy?