Proč jsou dnešní děti tak nemotorné? Může za to náš strach. To je závěr britské školní inspekce, která zkoumala režim v mateřských školách a zjistila, že učitelé dětem zakazují lézt na prolézačky a nechtějí s nimi jezdit na výlety. Podle ní jsou tedy na vině přehnané nároky rodičů a provozovatelů školek na bezpečí dětí.
Podle zprávy britské školní inspekce mají tamní předškoláci čím dál méně příležitostí k pohybu, získávání síly a pružnosti. Jejich učitelé jim zakazují lézt na prolézačky a nechtějí s nimi jezdit na výlety. Mají totiž obavy z nepříjemností, které by mohly nastat, kdyby se některé z dětí zranilo. A inspektoři namítají, že „bez určité míry riskování“ přicházejí zkrátka nejen jejich svaly, ale navíc nedostávají dostatek příležitostí k učení a celkovému rozvoji.
Modřiny a škrábance patří k dětství
Hlavní inspektorka Amanda Speilmanová řekla deníku Independent: „Setkáváme se s nepřiměřenými obavami z běžných modřin a škrábanců, které prostě patří k dětství. Školky by se k věci měly stavět s trochou zdravého selského rozumu. Děti potřebují pohyb, potřebují zkoumat, potřebují testovat své fyzické hranice. Přílišná ochrana jim neprospívá.“
Inspektorka Gill Jones dodává, že problém se týká i některých drahých soukromých zařízení. „Tam čeká na pracovníky složitý úkol. Budou muset na rodiče dětí velmi působit a vysvětlit jim, že bezpečnost dětí je sice důležitá, ale rozvoj hrubé motoriky také. Děti, které nikdy neručkovaly po prolézačce, si nevybudují dostatečnou sílu v rukách, aby pak ve škole zvládly psát. Všechno je to propojené. Děti musejí zažít i to, jaké to je, když se brodí suchým listím nebo skáčou v kalužích. Nemůžeme jejich mozky ve jménu bezpečnosti ochuzovat o podněty.“
Společnost odmítá riziko, děti ho ale potřebují k vývoji
Melanie Pilcher ze Svazu poskytovatelů předškolní péče závěry školní inspekce vítá a doufá, že se jim podaří přesvědčit jak rodiče, tak některé učitele a ředitele mateřských školek, aby dětem umožnili trochu dobrodružnější hry. „Žijeme ve společnosti, která odmítá riziko a nebezpečí. Pro děti je ale zdravé, aby si zkusily sáhnout na své limity. Zároveň tak zjišťují, jak fungují pravidla. Věřím, že učitelé získají sebedůvěru a rodiče jim začnou také víc věřit, že když vezmou děti na prolézačky, že je tam dokážou uhlídat.“
Podobnou zkušenost mají také pedagogové z českých lesních mateřských škol. Česká školní inspekce ve většině z nich vítala pečlivý přístup k otázce bezpečnosti. „Přistupujeme k riziku velmi vědomě – vyhodnocujeme míru rizika pro místa, kde si děti venku hrají, máme krizové plány, pravidla s dětmi, kvalitní školení první pomoci, samozřejmě lékárničky vždy s sebou. Pokud vyhodnotíme, že je míra rizika nepřípustná, musíme zakročit – například snížíme počet dětí, které mohou v jednu chvíli pracovat s nožem,“ říká Tereza Valkounová z Asociace lesních mateřských škol, která přednáší pracovníkům mateřinek o takzvaném přínosném riziku.
Svíčka na baterky nenaučí zacházet s ohněm
K vyhodnocení rizika podle ní patří ještě zásadní otázka: Co se děti rizikovou situací naučí? „V rizikových situacích je obrovský učební potenciál – hranice osobní svobody, fyzika, pracovní postupy a nepřekvapivě také samotná dovednost chovat se v rizikové situaci bezpečně – jak jinak se to má dítě naučit? Pokud si někdo myslí, že se to naučí slovním ponaučením na začátku hodiny, tak vlastně ohrožuje děti, protože je jasné, že takto se děti bezpečnému chování nenaučí.“
Typickým příkladem v lesních školkách je oheň. „Setkávám se s tím, že pedagogové používají napodobeninu svíčky – plamínek na baterky. Takto ale svět nefunguje. Co tím děti získají? Zkreslenou představu, nulovou zkušenost s kvalitou skutečného ohně. Nenaučí se, jak s ním bezpečně zacházet – oheň se přece nezapíná tlačítkem. Přístup, kdy dětem riziko zapřeme nebo proměníme v neškodné, považuji za mnohem rizikovější než setkání s rizikem pod vedením pedagogů,“ říká Valkounová.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
nedivím se. děcko si odře koleno a rodiče na školce vysoudí majlant. a ještě učitelku popotahujou po soudech.
Máte pravdu v tom, že právní ochrana u učitelek je na opačném pólu než rozumný přístup u rodičů. vždycky když jsem šla do nějaké činnosti, probrala jsem si postupně, kde jaká rizika mohou nastat, na co si musím dávat dobrý pozor. jdeš do toho a musíš si to ohlídat. Zažila jsem dost rizikových situací zvlášť na vycházkách. Mnohokrát jsem umývala zablácené boty, aby se rodiče nezlobily, ale odměnou byly zážitky dětí a rozzářené obličeje, že něco dokázaly, překonaly. Myslím, že děti mají právo na zajímavé a objevitelské dětství. Učila jsem děti klouzat se na ledovce, aby udržely rovnováhu, taky jsme zkoušely, kdo uměl na bruslích, chodili jsme dlouhé vycházky do přírody. Taky k rybníku i když mi tuhly nohy a bála jsem se, aby tam nikdo neskončil. Kupodivu jsme to vždycky ustáli a vrátili se v pořádku domů. Riziko sebou taky přinášelo cvičení na nářadí – lavička, švédská bedna, kotouly na žíněnce, ale ta radost dětí, že to dokázaly stála za to. Měla jsem také třídu s většinou kluků. Byli to fotbalisti a uměli hrát, kolegyně měla tento sport v malíčku protože její chlapi, jak ona říkala, hráli všichni fotbal , tak samozřejmě měla roli hlavního rozhodčího. Rozdali si to taky s klukama z jiné třídy na MDD. To byl fotbal. Tihle kluci to dopracovali až na přemety na žíněnkách, kotouly pro ně byly málo. Taky to bylo veliké riziko, ale uměli to a já jim věřila. Ráda jsem cvičila s nimi. Teď mi někdy ten protahovák chybí. Riziko v pohybu máte také, když učíte děti správně chodit po schodech. Riziko máte taky, když děti zachází s nůžkami, kluky jsem učila zatloukat hřebíky a nikdy žádný úraz. Dětem se musí dát šance. Ale musí taky vědět, že nebezpečí existuje. Každý den, když se něco většího chystalo, říkával jsem si, holka v našem povolání si každý den jednou nohou v kriminále. Ale těch čtyřicet let jsem kupodivu přežila. A mám na co vzpomínat.
Obrázky jsou krásné a vyvolaly ve mně vzpomínky, protože jsme takhle pracovaly také. Mohla bych poslat obrázky zimy, kde jezdí děti taky po břiše z malého svahu. Dnes už jsou to středoškoláci. vzpomínám.
Je super, když čtu, že to někde jde i s rizikem. Od kamarádek, co mají děti v českých školkách většinou slýchám, že děti nic nesmí. My žijeme v Bavorsku – školky jsou tu opravdu různě zaměřené a tomu odpovídá i jejich kvalita. Ale jedno má většina státních a městských školek společné – děti opravdu dostanou dostatek příležitostí ozkoušet si své schopnosti. No a podle toho vypadá i oblečení – boty myju každý den, zimní oblečení na ven každý den suším a práším z něj zaschlé bláto, tepláky bez záplat máme jen pokud syn dostane nové a stejně tak nevydrží dlouho. Kolikrát mají děti bahno i ve vlasech, škrábance na čele, zalepené prsty leukoplastem a modřiny ani nepočítám. Na druhou stranu je to malá daň za nesrovnatelné schopnosti s dětmi mých kamarádek z Česka (lezení po žebříku, lezecké stěně, stromech, i po tyči, ručkování, houpání na provaze, držení rovnováhy na kládách, kamenech, kladině, samozřejmě kolo a koloběžku má v malíku, a ještě mnohem víc … ). Tady si nejspíš už problémy s fyzicky neschopnou generací prošli.
V článku se píše o britských školkách.Myslím,že u nás to nebude tak zlé. Bezpečnost se sice hlídá ,to je v pořádku,ale prostor pro volnou hru venku a dostatek pohybových zkušeností je myslím u nás dost zažitý.Záleží samozřejmě na lidech.Ale není přece problém,aby dítě mělo na ven,jiné oblečení,které může zamazat,jen je třeba o tom přesvědčit rodiče.
No naštěstí asi úplně neznáte poměry českých školek. Jistě, školka v centru města má jiné podmínky a možnosti pro „lezení dětí po stromech“, než školka v obci nebo na okraji města. Ne vždy je možné jít s dětmi ven do volné přírody, často mohou pobývat jen na školní zahradě, která může mít k dokonalosti daleko. Ve školkách učím řadu let, byla jsem ředitelka, zástupkyně ředitelky, mám tři odrostlé syny, kteří školkou prošli – a že by někdy byl problém s volným pohybem dětí, ať už mých nebo mně svěřených – nebyl. České děti jsou rozhodně šikovné a systém českého veřejného mateřského školství přináší rozhodně soustu pozitiv, do kterých neumíte nahlédnout. Ale jistě – jako všude, a jistě i v Bavorsku – najdou se zařízení, učitelky, ředitelky, kde není vše stoprocentní. Záleží na konkrétní osobě (a místních podmínkách).
Ano, je to trochu dilema.Ale není co řešit. Ve školce je ideální čas rozvíjet přirozené pohybové aktivity, i s trochou toho rizika,ale pod dohledem. Kdy jindy a jinde to mají děti vyzkoušet. Když jim to nedopřejeme,dříve či později to zkusí někde samy a protože to neumí,neodhadnou míru rizika.Nejvíce úrazů mají právě děti,které jsou přehnaně chráněny.
Paní Vlaďko, jste máma podle mého gusta. S takovými se vždycky dobře spolupracovalo. I když se něco stalo, odpověď byla máme doma pračku. Měla jsem ráda výlety s dětmi kdy si mohli něco zažít, poznat. Příroda nabízí v každém ročním období plno zážitků. V posledních letech, kdy přibývalo teplého počasí, užívali jsme si na zahradě i malé koupání. Nafoukli jsme malý bazén, napustily vodou a já se musela smát, protože se jich tam naskládalo vedle sebe co se tam vešlo. Byla by to bezva fotka, s foťákem jsem nepočítala. Ale děti zajásaly, když jsem řekla, zítra plavky sebou. Prostě s dětmi se dá dělat spousta věcí. Svoje mám jenom jedno, ale všechny ty děti mi ty radosti vynahradily. S rizikem musí počítat i máma, když má jedno, stačí přeskakovat kamínky v potoku, když se špatně šlápne, sedí se ve vodě. Ale od toho rodiče jsou, aby tu cestu do života společně zvládli. Mám v rodině jednu takovou mámu. Když jsem se nabízela, že pomůžu, bylo mi řečeno. Chce si s dítětem užít všechno, babička i prababička, hlídají jen v nejnutnějším případě.
Neměla by náhodou hlavní tíha v této oblasti ležet na rodičích, aby děti brali ven a nechali je lézt na prolejzačkách a stromech.
Myslím, že i při nejlepší snaze rodičů, musí být bohužel v současné společnosti značná část tohoto úkolu na předškolních zařízeních. Rodičů jednoduše není dopřáno být s dětmi celý týden a víkendy to nevytrhnou. A taky ne všichi bydlí v místech, kde jsou stromy vhodné k lezení, mnohde není ani dětské hřiště (např. v obci, kde jsme původně bydleli, byly prolejzačky jen v areálu školky), to pak rodič bere za vděk i starším posedem, aby se dítko dostalo alespoň na žebřík.
Paní jmenovkyně, myslím si, že je to především na rodičích, jak nám předávají děti do péče. V tom máte pravdu, taky je to dost poznat, které dítě jen sedí doma u obrazovky čehokoliv, nebo se umí v terénu bezpečně pohybovat. Ono motorika hrubá i jemná souvisí s rozvojem myšlení, řeči. Takže bylo i v mém zájmu, abych dětem dala co nejvíce příležitostí k pohybovým aktivitám. Přidám vám k tomu jednu perličku o chlapci, o kterého se se starala babička se zvýšenou péčí, a tak byl trochu Budulínek. Když odcházel na toaletu, říkala jsem mu, běž sám. Jeho odpověď zněla, já se utřu sám, ale neumím se zkontrolovat. Tyhlety perličky se nedají zapomenout. Zvlášť, když tenhle kluk už se vodí za ruku se slečnou. Ono se všechno má dělat tak jak jde vývoj dítěte, pomáhat mu, aby, aby se správně vyvíjelo postavení a držení celého těla, dítě se umělo pohybovat a reagovat adekvátně na prostředí. Učilo se
odhadnou na co má, v čem potřebuje ještě dopomoci dospělého. Taky jsem se jednou lekla, když jsem uviděla kluka v koruně stromu na zahradě. Ale pak jsem si dala do souvislosti všechno kolem a viděla tátu, jak hlídá každý jeho krok a je připraven kluka zachytit,když by bylo třeba. Uvědomila jsem si, co pro kluka, pro jeho zvýšení sebevědomí dělá, protože to byl takový bázlivý, uplakaný kluk. Když jsem ho pak později viděla, myslím ,že to byla dobrá inijekce pro jeho psychiku.