Čech vzpomíná na střední školu v New Yorku: U předmětů si můžete navolit i obtížnost, každý jede podle sebe

„Rozvrh si každý může složit dle vlastního výběru, a to včetně obtížnosti jednotlivých předmětů. Je zodpovědností každého studenta, jestli se chce flákat, nebo jestli má nějaké cíle,“ popisuje Michal Kolafa středoškolská studia ve výběrové škole na newyorském Manhattanu. 

Michal Kolafa

V Praze jste studoval na vyhlášeném gymnáziu, o jakou školu se jednalo v Americe?
Byla to výběrová škola, ale veřejná, to znamená, že se na ní neplatí školné. Studenti se na ni dostali skrze přijímačky, ale ty já jsem coby účastník výměnného programu nedělal. Byla to obrovská škola, měla osm nebo deset pater, mezi nimi jsme jezdili na eskalátorech. Sídlila na Manhattanu, ale dojížděli do ní žáci z celého New Yorku. Na první pohled tam bylo velké množství Asiatů, sem tam nějaký Afroameričan.

Co byl ten nejkřiklavější rozdíl, který jste na americké škole zpozoroval?
Svoboda výběru. Středoškoláci si tam vybírají nejen jednotlivé předměty, ale třeba i jejich obtížnost. Už na střední škole pěstují zodpovědnost a musejí promýšlet, co budou potřebovat vzhledem ke své budoucnosti. Když chce být někdo právník nebo ajťák, asi by si měl zvolit obtížnější level matematiky, ale pokud má někdo umělecké ambice, nikdo se na něj nezlobí, když exaktní obory proleze v těch nejnižších obtížnostech.

Nemůže se pak stát, že někdo propluje studiem na nejnižší obtížnosti všeho?
Může. Byli tam třeba lidi, kteří začínali každý rok s novým cizím jazykem, místo aby se nějaký naučili dobře. Je to prostě na zvážení každého, co bude v životě potřebovat. Podle mě se tím fakt dobře učí samostatnost a zodpovědnost.

Jak jste si tu svobodu výběru užil vy?
Pro mě byla úleva, že se na chvíli obejdu bez základů společenských věd, dějepisu, prostě humanitních oborů. Ty jsem neměl rád. I v USA jsou povinné, ale ten systém je jiný, skladba předmětů se střídá po letech: v prváku je třeba pět povinných předmětů, ve druháku jiných pět, a k tomu si studenti volí ty výběrové. V praxi to vypadá tak, že jste na každé hodině s jinými lidmi, ale vždy jsou to lidi ze stejného ročníku, jen na angličtinu jsem chodil s prvákama.

Další výhoda svobodné volby je v tom, že se v těch předmětech může jít víc do hloubky, protože se předpokládá, že je navštěvují lidi, které to opravdu zajímá.

Jaké výběrové předměty jste si zvolil?
Programování, elektroniku… Prostě ty věci, které mě už v té době zajímaly a kterým se dodnes věnuju. Další výhoda té svobodné volby je v tom, že se v těch předmětech může jít víc do hloubky, protože se předpokládá, že je navštěvují lidi, které to opravdu zajímá.

Ještě něco bylo jinak?
Napadá mě třeba tělocvik – i tam bylo na výběr, škola měla vlastní bazén, jedna z možností byl takzvaný záchranářský tělocvik. Anebo to, že se učitelé se studenty oslovují křestním jménem a jelikož angličtina nemá vykání, vlastně si tykají. Celá atmosféra ve škole je pak trochu jiná.

Jak to bylo s domácími úkoly – dnes u nás horké téma?
Úkolů bylo hodně, ale učitelé je většinou nekontrolovali, takže to bylo spíš na bázi dobrovolnosti. Já jsem je dělal, protože jsem jednak byl ze všeho vykulený, a druhak si myslím, že když si člověk předměty sám zvolí, i domácí úkoly pak mají větší smysl. A co bylo skvělé – neexistuje tam ústní zkoušení. To je věc, která mi na českých školách vždycky vadila, protože se u ní nedá zajistit objektivita. Pokud je učitel na někoho zasedlý, ústní zkoušení je skvělý prostor, aby to mohl realizovat. Že se u nás na vysoké škole i důležité zkoušky typu státnic odehrávají někde za zavřenými dveřmi bez objektivních měřítek, je už úplně na pováženou.

V USA za pololetí napíšete víc esejů než v Česku slohovek za celou školní docházku.

Výuka byla frontální, jako u nás?
Víceméně ano. Což třeba při jazycích byl docela problém, protože s třiceti žáky ve třídě se frontálním způsobem jazyk podle mě naučit nedá. Ale to přičítám tomu, že pro Američany s angličtinou jako rodným jazykem není obecně tak podstatné být jazykově vzdělaní. Ani v ostatních předmětech ale nebylo tolik šprtání jako u nás, spíš jsme hodně psali.

Eseje?
Ano. V USA jsem jich napsal za půlrok víc než v Česku slohovek za celou školní docházku. Výhoda je, že se píšou doma, takže to člověk líp promyslí, než když jsme ve škole měli na slohovku hodinu. To bylo také to jediné, co učitelé z domácí přípravy kontrolovali. A dávali si na tom záležet – vepsali, kde něco chybí, přebývá, kde to nemá hlavu a patu. Tak, aby to příště student napsal už lépe.

Jaký byl pak návrat domů? Cítil jste nějaký efekt pobytu v jiném vzdělávacím systému?
Možná mě to trochu naučilo starat se o své vzdělávání sám, přemýšlet, co budu v životě potřebovat a co pro to mám udělat. Na vysoké škole jsem pak byl známý třeba tím, že jsem si angličtináři říkal o domácí úkoly. V hodinách jsme se toho moc nenaučili, tak jsem měl potřebu to dohnat doma. A možná v tom byla i špetka takové té americké drzosti.

Michal Kolafa maturoval na pražském gymnáziu Nad alejí. Část středoškolského studia strávil na veřejné střední škole v New Yorku, část magisterského studia ve španělské Tarragoně.  Pracuje ve firmě, která spravuje firemní data. Žije v Praze, je ženatý, má tři děti.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

2

 
1 Počet vláken diskuze
1 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Eva
Eva

Dobrý den, ano myšlenka vyslovená právě téměř k datu našeho učitele národů. Nějak na to druhé slovo zapomínáme. Národů, myslím, že mnoho jeho myšlenek, převedených na současnou dobu, nám má co říci. Řekl jste jednu pěknou větu ,,Starat se o své vzdělání sám, přemýšlet co budu v životě potřebovat a co pro to mám udělat. Vybavila jsem si svůj život. Že školy jsem plánovala, že se stanu švadlenou. Rodiče mně přesvědčili, abych to zkusila na Pedagogické škole. Zpočátku jsem doháněla nedostatky že základky, ale kantoři, profesoři, které jsem během studia měla, mi ukázali, že to půjde dohnat a u maturity… Číst vice »