Jaroslavova třída (Jaroslav zrovna chyběl) - všichni v uniformách!

Češka o Walesu: Ani známky, ani testy, domácích úkolů jak šafránu. Vše podstatné se děti musí naučit ve škole

Baranovi žijí v jižním Walesu, sedmiletá Alexandra chodí na první a třináctiletý Jaroslav na druhý stupeň základní školy. Dětem se ve škole líbí a spokojení jsou i rodiče. „Jediná věc, co mi opravdu vadí, je to, že se ani malé děti ve školách nepřezouvají. Oproti všemu ostatnímu, co funguje skvěle, je to ale samozřejmě nepodstatný detail,“ říká Šárka.

První část vyprávění o školách ve Walesu čtěte ZDE

Ve školách se vůbec neznámkuje. V pololetí a na konci roku děti dostanou psanou zprávu, která popisuje jejich přístup k učení, chování, v čem vynikají a na čem je nutné zapracovat. Písemky a testy v primary school (obdoba českého prvního stupně) v podstatě neexistují, až na národní test, který posuzuje všechny děti a školy v Británii. Jeho výsledek ale na hodnocení dítěte nemá vůbec vliv.

V secondary schools jsou děti posuzovány podle práce v hodinách i občasných testů. Ale stále se neznámkuje, děti jsou zařazené do určitých kategorií podle svých schopností a možností. Výuku mají tematicky stejnou, ale dělají například matematiku, psaní a čtení ve skupinách se spolužáky, kteří jsou na stejné úrovni jako oni. Skupiny jsou označené barvami, nikdo dětem neříká, že jsou v nejhorší nebo nejlepší skupině. Jsou zvyklé takhle pracovat a učitelé kladou velký důraz na to, aby děti chápaly, že každý člověk je jiný, učí se lépe jiným způsobem a nebo jinou rychlostí.

Domácí úkoly jsou obzvláště v primary schools minimální a jejich nevypracování nemá žádný důsledek. Dcera má většinou jeden úkol na týden, často je to jen něco namalovat nebo napsat pár vět. Prostě něco, co je dítě schopné zvládnout i samo. Také dostává na týden knížku, kterou si má číst.

Šárka Baran s dcerou Alexandrou a synem Jaroslavem.
Šárka Baran s dcerou Alex a synem Járou.

Syn má úkolů o něco více, ale pořád nesrovnatelně méně, než co si pamatuji já z české školy. Děti vůbec nemusí doma sedět nad učením, škola počítá s tím, že co se učí, musí zvládnout ve škole. Ne každý má doma vhodné podmínky na učení nebo podporu rodičů a školy si toho jsou vědomy. Všechny děti mají stejné možnosti, stejnou šanci.

Technologie jsou součástí výuky, ale osobní mobily do školy nesmí
Technologie jsou součástí výuky – ve třídách jsou k dispozici počítače, laptopy a tablety a dětí se učí základní ovládání, hledají informace na internetu, natáčejí videa, nebo se učí o bezpečnosti. Učitelé používají interaktivní tabuli – tady se tomu říká Smart Board.

Ale například v primary school děti nesmí mít ve škole svůj mobil, pouze ve výjimečných případech. Naše děti používají různé technologie doma od mala, stejně jako my. Nemá cenu tyhle věci zakazovat úplně, jsou součástí doby, ale mají to používání hodně omezené. Na světě je tolik jiných věcí, co můžou dělat. Nerada vidím děti zavřené doma, přilepené na mobilu nebo herní konzoli, ale bohužel je takových kolem nás hodně, spousta rodičů podle mě nechává dětem příliš volnou ruku. A je to poznat i ve škole – některé děti mají například americký přízvuk a používají slova z americké angličtiny, což je důsledek toho, že tráví spoustu času sledováním videí na YouTube.

Propadnout se nedá. Komu se nedaří, dostane ještě víc pomoci
Ve školách je hodně asistentů, někteří pomáhají učitelům s organizací, doučováním, prostě se všemi dětmi ve třídě, a někteří pomáhají jen jednotlivým žákům, kteří mají z různých důvodů na asistenta nárok. Ve školách bývají učitelé, kteří se zabývají i rodinným nebo výchovným poradenstvím. Školy spolupracují s psychologem, zdravotní sestrou, sociálními pracovníky, terapeuty a policií, ale ti jsou do školy voláni, pouze když je potřeba, ať kvůli jednotlivcům, skupinám nebo celé škole, například kvůli přednáškám nebo očkování.

Obzvláště ve velkých městech je ve školách hodně dětí imigrantů. Dcera chodí do malé místní školy a většina dětí je tady z Walesu nebo z Anglie, jen pár dětí je rodičů, kteří jsou původem z Indie nebo Afriky. Dcera žádný rozdíl nevnímá, řekla mi, že všichni jí připadají ‘british’. Což ve mně vyvolává trochu smutek v tom ohledu, že ona tak vidí i sama sebe, necítí české (a slovenské – muž je Slovák) kořeny, ale na druhou stranu mi přijde fajn, že ty rozdíly nedělá.

Syn je naopak hrdý na to, že je původem z Čech a často o tom ve škole mluví, když má možnost, dělá o České republice referáty. Také školu má mnohem pestřejší, co se národností týče. Jsou tam děti z Polska, Čech, Indie, Pákistánu, Afriky nebo Ruska a podle toho, co říká, spolu všichni vycházejí velice dobře. Jeho tři nejlepší kamarádi pocházejí z Indie, Polska a Walesu a já jsem za to opravdu ráda. Je krásné poznávat jiné kultury a zvyky.

Škola dětem jiných národností pomáhá, jak může, někdy mívají asistenta, který jim pomáhá se zorientovat, obzvláště ze začátku. Za některými dochází asistent, který mluví jejich rodným jazykem a pomáhá s doučováním angličtiny. Jakákoliv diskriminace ve školách je naprosto nepřípustná a považuje se za velmi závažný přestupek proti školním pravidlům.

V místních školách se vůbec hodně dbá na inkluzi. Každý den jsou vedle sebe žáci různých úrovní, kteří se učí to, co pravě potřebují, ve skupinách nebo jednotlivě. Pomoc dostávají děti, které jsou pozadu, ale i děti nadané, které by se jinak nudily. Propadnout nelze – komu se nedaří, jde dál, ale s ještě větší pomocí. Děti s fyzickým nebo lehkým mentálním postižením jsou ve školách také, do speciálních škol jdou jen děti, které normální školu naprosto nezvládají nebo pro ně není vhodná a vyžadují speciální péči. Jsem s inkluzí tady moc spokojená. Každý je součástí, každý je respektován a každý má šanci.

Ve školách panuje přátelská atmosféra
Komunikace mezi školou a rodinou probíhá většinou ve formě dopisů, které nosí děti domů. Bohužel je docela často nepřinesou, nebo zapomenou rodičům dát. Naštěstí většinu informací dostáváme také elektronickou formou, SMS, emailem nebo na sociálních sítích. Případné stížnosti rodičů se řeší osobně, většinou při vyzvedávání dětí nebo po domluvení schůzky.

Složení pedagogického sboru je podobné jako v Česku – převládají ženy učitelky, ale najdou se i učitelé. Většinu z těch, kdo je učí, mají naše děti rádi a mají v nich velikou oporu. Ve školách panuje přátelská atmosféra, učitelé podporují soudržnost, jak ve škole, tak společenskou. Školy pořádají různé charitativní akce, akce pro rodiče i jen pro děti. Děti i rodiče mohou být součástí školní rady a pomáhají rozhodovat o tom, co se ve škole děje a jak se využijí finance školy.

V obou školách našich dětí se obědy vaří, ale děti mají více možností. Dcera si může vybrat teplý masitý pokrm, vegetariánský pokrm, pečený brambor ve slupce s přílohou nebo bagetu. Svůj výběr musí nahlásit každé ráno. Syn to má velice podobné, ale mají v nabídce i pizzu nebo burger. Děti ze sociálně slabších rodin mají obědy zdarma.

Jediná věc, co mi opravdu vadí a nemohu si na ni zvyknout, je to, že se ani malé děti ve školách nepřezouvají. Celý den jsou v botách, ve kterých přišly, v zimě jsou to samozřejmě různá zimní bagančata. Ve většině tříd jsou koberce, na kterých se děti učí nebo si hrají a i na ně chodí v botách, to mi přijde prostě nevhodné. Ale je to samozřejmě detail oproti všem ostatním věcem, které ve velšských školách podle mě fungují skvěle.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..