Ve Vídni...

Člověk je v cizině tak zranitelný, a rodič zvlášť… Vyprávění české maminky o školkách (a úřadech) v Rakousku a USA

Mariana Slačálková Otterová před dvěma lety prožila půl roku ve Vídni, odjela tam s mužem Ondřejem a čtyřletou Rózou kvůli manželově studijnímu pobytu. Pak se vrátili do Prahy a po roce a půl zase na dalších šest měsíců odcestovali, tentokrát do Providence, města na východě USA. Srovnání vyhrává Providence. „Rakouské učitelky nikdy nezvýšily hlas, ale my jsme se jich trochu bály i tak, na můj vkus vše moc hrotily,“ říká Mariana. „Pro Američany naopak nic nebylo problém, až jsem byla překvapená.“

Byla to vlastně zkušenost emigrantky, byť dočasná. Člověk přijede do úplně neznámého místa a musí co nejdříve začít fungovat, třeba vodit dítě do školky. A klidně se mu tak může stát, že ho tam přivede v den státního svátku, protože prostě o tom svátku neví.

Německy jsem sice mluvila obstojně už při příjezdu, ale na rakouskou němčinu to nestačilo. I proto, že úředníci nebyli moc ochotní, bylo jim dost jedno, že od přepážky odcházím se zjevným výrazem nepochopení ve tváři. Posílali mě s prominutím od čerta k ďáblu, začátek byl opravdu zoufalý. To byl asi největší stresor, ta neochota a nepružnost. Hodně věcí musíte zařídit hned v prvních dnech, kdy se orientujete úplně nejméně.

Vídeň nepatří mezi má oblíbená města, secese a kávička mě moc nebere. Na druhou stranu jsem oceňovala dobře vymyšlenou veřejnou dopravu a spoustu zeleně, hodně hřišť, na člověka to město pak tolik nepadá. Taky mě překvapilo, že mateřská školka je tam snad na každém rohu. Klidně i na rušné ulici.

Nejdřív jsme bydleli víc v centru, v bytě kamarádky, která na tři měsíce odcestovala. Druhou část pobytu jsme žili v okrajové čtvrti s malými domky, vypadalo to tam trochu jako v Brně-Husovicích.

Potřebovala jsem dopsat bakalářskou práci, a tak jsem hledala pro Rózu školku. Přijeli jsme uprostřed školního roku, v lednu, a nemohli jsme proto nastoupit do žádné státní. Napsala jsem e-mail do několika soukromých školek v okolí a měla jsem velkou radost, že zrovna z té, která mi připadala jako nejlepší, mi odpověděli. A Róza tam začala chodit.

Ačkoli na školky nebo různé dětské skupiny byla zvyklá od 2,5 roku, na adaptaci byli ve školce velmi opatrní, až přehnaně. První den měla dcera přijít jen na deset minut, druhý den na dvacet… Jestli to půjde tímhle tempem, normální režim stihneme někdy před odjezdem zpátky do Prahy, říkala jsem si. Róza, ta s adaptací problém neměla. Třeba vůbec neřešila, že neumí jazyk, což bylo asi dané i věkem. Později, v Americe, svou odlišnost vnímala výrazněji, tady ve Vídni ale ještě vůbec ne. Trochu mluvit německy začala až na samém konci.

Ze školky jsem měla smíšené pocity. Zařízená byla moc hezky, pomocí prvků montessori, byl to takový útulný mezonetový byt rozdělený na minipokojíky pro jednotlivé třídy. Do školky chodily děti různých barev a jazyků a stejně různorodí byli i učitelé. Rózinu třídu měla na starosti černoška původem z Mauricia a Chorvatka, ve vedlejší třídě učila Slovenka.

Děti ve vídeňské školce.

Ze začátku jsem byla za všeho nadšená, negativ jsem si začala všímat až později. Dětí bylo na dvě učitelky hodně, 27-28. A odpoledne, když jsem Rózu vyzvedávala, s nimi byla dokonce jen jedna učitelka, to už tedy i dětí bylo méně, ale stejně – prakticky se s ní nedalo nic probrat, protože musela pořád dávat pozor. Aby se mnou mohla prohodit pár vět, nařídila třeba dětem, aby si zatím všechny lehly na žíněnky, na kterých spávají, a čekaly…

Taky mi moc nevyhovovalo, že školka s rodiči komunikovala různými kanály a ty se celkem nevyzpytatelně střídaly. Něco bylo na nástěnce, něco šlo přes email, něco ústně. Nedokázala jsem všechny pokyny odchytit a často jsem mívala pocit selhání. Člověk v cizí zemi je trochu vyjukaný, zranitelnější, hlavně zpočátku mě doprovázel strach, co jsem zase „provedla“ nebo naopak neudělala. Myslím, že disciplinovaní Rakušané to ve mně ještě posilovali. V Americe jsem měla naopak pocit, že vše je ok, včetně mých přešlapů. Až mě to překvapilo, možná jsem očekávala od Američanů větší lpění na předpisech a pravidlech, ale jako by bylo nejdůležitější ze všeho, aby se spolu lidi cítili dobře.

Asi nejvíc mi v rakouské školce vadilo, že se učitelky snažily děti sjednotit a unifikovat za každou cenu.

Asi nejvíc mi v rakouské školce vadilo, že se učitelky snažily děti sjednotit a unifikovat za každou cenu. Róza se v té době nerada držela s dětmi za ruku, hlavně s kluky. A z toho se stal problém. Na konec roku se nacvičovalo představení na zahradní slavnost. (Dělala se z toho celkem velká věc, kvůli nacvičování kolikrát nešli ani ven na procházku.) Děti měly na představení nastoupit v hadu, držet se střídavě kluk a holka za ruku. A protože tohle Róza nechtěla, učitelky ji z představení vyloučily, seděla v hledišti jako divák. Přišlo mi ujeté, že nehledaly žádné náhradní řešení a tolik trvaly na tom, že se musí přizpůsobit. Jde údajně o to, aby byli všichni spolu, aby se každý uměl kamarádit s každým. Pro mě to „všichni spolu“ spíš znamená najít způsob, jak nikoho nevydělovat. Volila bych individuálnější přístup.

Nakonec i ta jejich snaha o jednotu měla viditelné trhliny – třeba každý den při odchodu i příchodu se Róza převlékala v jiné místnosti než ostatní a neměla skříňku u nich. Ačkoli u nich sice prázdná skříňka pro ni byla, nemohla ji použít, protože nepatřila mezi děti, které mají zaplacený celý školní rok. Takže byla jako jediná úplně stranou a tohle nikomu z pedagogů zvláštní nepřišlo. Ač učitelky nikdy nezvýšily hlas a „obsahově“ bylo jaksi vše v pořádku, stejně jsme se s Rózou obě necítily úplně příjemně.

Pro mě to „všichni spolu“ spíš znamená najít způsob, jak nikoho nevydělovat. Volila bych individuálnější přístup. Nakonec i ta jejich snaha o jednotu měla viditelné trhliny.

A teď více o pobytu v USA. Tam jsme odjeli na dalších šest měsíců, když bylo Róze pět. Providence, kde jsme žili, je hlavní město státu Rhode Island na východní straně USA, ale počet obyvatel má jako Plzeň a rozlohu jako Mariánské Lázně.

Už v Providence

Školku jsme tam hledali co nejblíž od našeho domu, protože jsme neměli auto. V USA děti obvykle chodí už od pěti let do školy, jsou to sice předškolní třídy, ale už se tam učí číst a psát. To jsme nechtěli, nechtěli jsme, aby se začala učit abecedu anglicky. Přáli jsme si spíš školku, kde si děti hrají a ještě se neučí. V úvahu přicházely dvě, židovská a křesťanská, zřízená Ymkou. Obě byly tak dvacet minut pěšky, ta YMCA o kousek dál. V obou nám byli ochotni vyjít vstříc s cenou – obě byly soukromé – až na polovinu (100 USD za týden). V Ymce si děti víc hrály, a to rozhodlo. Sice i tam už měli trochu učení, ale nemělo to ráz školy a s Rózou byli opatrní, věděli, že jsme v USA dočasně.

Učitelé byli super. Mr. Paris, mladý Afroameričan, každé ráno Rózu nadšeně vítal, celý se rozzářil, začal něco gestikulovat, poskakoval a volal při tom „Rosa, welcome!“ Černošských učitelů tam bylo hodně. I dětí, ze začátku jsem měla pocit, že skoro půl na půl, ale bílých dětí bylo přece jen trochu víc. Taky hodně Asiatů.

Róza přišla do období, kdy jinakost začala řešit, i to, že je někdo černý. Přitom před tím ve Vídni měla učitelku černošku, a bylo jí to úplně jedno. Myslím, že to přichází s věkem, to vnímání odlišností. Velmi si také začala všímat toho, že neumí jazyk jako ostatní. Bylo zajímavé sledovat, že odlišnost začala být pro ni něco negativního a první dva měsíce říkala, že si vezme za muže jen toho, kdo bude mluvit česky. Když jsme si ale na svátek Martina Luthera Kinga Jr. vyprávěly o různých nerovnostech mezi bílými a černými, vůbec nerozuměla tomu, proč by někdo měl mít kvůli barvě kůže jiné postavení.

Nejzvláštnější na té školce bylo, že se děti nepřezouvaly. A to ani na spaní. Ne že by si lehaly v botách do postýlek, měly na spaní takové podložky na zemi a zakrývaly se dekami, ale stejně, dělá to zvláštní dojem. Nějakou dobu jsem se snažila jet po našem a Róze jsem dávala přezůvky. Přešlo mě to jednou, kdy jsem pro ni přišla a našla ji v úplně promočených bačkorách. Nestihla se přezout, když šli na plavání do vedlejší budovy a ten den lilo… Lepší spaní v botách, než promočené bačkory, řekla jsem si a rezignovala.

Ve školce mi nikdy neřekli, že mám něco dělat jinak, že je něco špatně. Když jsem se zeptala, tak ano, ale jinak byli ke všemu tolerantní. Pravidla tam měli taky, ale hlavně dbali na pocit bezpečí, pro děti i pro rodiče. Bylo to pro mě překvapení, americký úsměv jsem předtím brala jako strojený, ale tam na mě lidé působili přirozeně otevření.

Róza chodila nakonec do školky tři dny v týdnu, občas i častěji. Středy měla volno a dopoledne jsme chodily do nedaleké knihovny, kde bylo každý týden dvacetiminutové pásmo pro děti ve věku 3-5 let. Jedna knihovnice předčítala dětem ze tří nebo čtyř krátkých dětských knih a mezi jednotlivými čteními s nimi zpívala anglické písničky, které doprovázela gestikulací. Chodili tam rodiče s dětmi a rozhodně jsme tam nebyli jediní cizinci. Měla jsem ty středy v dětské knihovně ráda, protože to bylo útulné místo se spoustou fakt zajímavých knížek pro děti. Po programu jsme si s Rózou ještě pár knížek vzaly a četly si samy. V knihovně bylo také duplo a pár dalších hraček, což bylo ideální, protože my s sebou kvůli případné nadváze zavazadel do USA moc hraček brát nemohli.

Kdybych to měla nějak shrnout, tak obě ty moje zahraniční zkušenosti způsobily, že mám teď větší vnímavost na to, co zažívají rodiny migrantů, zvláště mámy. Cítím potřebu jim nějak pomoci, nebo aspoň vyjádřit podporu. Pamatuju si, jak jsem byla vděčná, když mi někdo podal pomocnou ruku a nevykašlal se na mě.

Mariana Slačálková vystudovala religionistiku a judaistiku na Husitské teologické fakultě University Karlovy. Nyní je administrativní pracovnicí v Multikulturním centru Praha.

Celá rodina v Bostonu.

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..