Je to třídní učitel, kdo řekne: tohle dítě by mělo jít na gymnázium, nebo na reálku. A to už po 4.třídě. Váha jeho slova je veliká. Když dá doporučení, dítě ani nemusí skládat přijímačky. Na druhou stranu se dbá na to, aby děti, které se rozkoukávají později, měly vždy šanci změnit kurs… Pěvkyně Dagmar Pecková vypráví o německých školách na základě zkušeností svých dvou dětí, Theodora a Dorothey.
V Německu je stejná základní škola pro všechny děti od 1. do 4. třídy. Pak se to rozvětví na tři druhy dalšího všeobecného vzdělání. Když to vezmu odspodu, podle složitosti, tak buď může jít dítě na takzvanou Haupt Schule, v překladu hlavní školu, nebo na Real Schule, na reálku, nebo na osmileté gymnázium. Haupt Schule trvá čtyři roky, Real Schule šest let, Gymnasium osm. Reálnou školu vychodil můj syn, dcera šla na gymnázium. Ta reálka je dobrá v tom, že dává dětem čas se rozhodnout, čím chtějí být. Poskytuje všeobecné vzdělání, ale v jednodušší formě než gymnázium.
Moc paní učitelky
Na prvním stupni mají děti v Německu jednu paní učitelku první dva roky, další pak druhé dva roky. Nejdřív je to spíš ještě taková máma, která učí děti laskavým, mateřským způsobem. Ve třetí a čtvrté třídě je přebírá jiná třídní a ta během dvou následujících let vyhodnocuje, kam by měly pokračovat. Doporučení učitelky má velkou váhu. Když ho dá, děti nemusejí dělat přijímací zkoušku. Tak to bylo u mé dcery Dorothey, například, kterou doporučila na gymnázium. O synovi mi řekla „paní Pecková, Theodor není gymnaziální typ“. V té chvíli se to ve mně pralo, vždyť je to tak chytrý kluk, říkala jsem si. Vedla jsem s ní o tom debatu a ona mi pak řekla „zkusit to můžeme, ale pro jistotu si dejte přihlášku i na nějakou slušnou reálku“. Theodor byl nakonec přijat na reálku. Gymnázium je vyloženě pro studijní typy.
Křesťanská mateřská školka
Bádensko-Württembersko, kde žijeme, je dost katolické, a naše děti chodily do katolické školky. Na základní škole je předmět náboženství a má tam velký prostor, dvě až tři hodiny týdně, tak nějak. Ale není to úzce zaměřené na nějakou katolickou věrouku, probírají se tam i jiná náboženství. Tenhle předmět pokračuje pak i na té reálné škole a gymnáziu, od 7.třídy se nazývá etika a probírají tam i dějiny filozofie. Proto podle mě v Německu lidé reagují jinak, uvážlivěji, i na horká témata, jako je třeba migrace. Mají větší znalosti o náboženstvích ze školy, například o islámu, a je jim vštěpována kultura tolerance. Což jim asi umožňuje si zachovat víc chladnou hlavu.
Však on si cestu najde
Dcera a syn vychodili každý jinou školu, ale obě jsou v jedné budově a v obou se učí metodou montessori. Obě děti dostávaly na začátku roku učební materiály na celý rok. Jak budou postupovat, jak plnit úkoly, v jakém pořadí, to bylo na nich. Do určitého data to ale musejí mít hotové. Naučili se tak samostatné práci.
Po ukončení reálky odešel Theodor na gymnaziální nástavbu, ale před maturitou odtamtud zběhl, na gymnáziu je totiž velmi těžká maturita z matematiky. Můj muž mi říkal „netrap se tím, on si svou cestu k maturitě najde, ví, že ji pro život potřebuje.“
Dcera je jiná, ta má vše ujasněné. To já jsem v jejím věku teda neměla. Ani trochu. Myslím, že na mladých lidech jako ona si politici vylámou zuby, nenechá si nic vnutit ani diktovat. Dorka je výtvarně nadaná. Já jako praktický rodič jí říkám „udělej si práva nebo medicínu, malovat si můžeš o víkendech, nemocní tu budou pořád, a rozvádět se lidi taky budou, takže o práci budeš mít postaráno“. A ona na mě kouká a rozhodně by si nedala rozmluvit to, co chce. Asi to říkám i proto, že vím, jak je těžké se prosadit v umělecké oblasti, a pak se tam nějaký ten pátek udržet.
O škole Dagmar Peckové je tento článek.
Dostaneš další šanci
V Německu je to tak, že nic není rozhodnuto napořád. I když třeba jdete do „hlavní“, té nejsnadnější školy, ale pak se rozhodnete, že to chcete změnit a jít na gymnázium, je to možné. Systém je propustný. A možností, jak dojít k maturitě, je víc. Dcera ji bude skládat letos a ještě jí nebude osmnáct, syn si ji dělá teď ve třiadvaceti. Je na obchodním učebním oboru, kde je odborná maturita, ta se od té akademické liší. Kluci podle mě vyzrávají později. Dcera možná zamíří někam k designu, bytové architektuře.
Manžel je pozounista. Jeho život „sežrala“ muzika. Když mu bylo deset, objevil u dědečka na půdě křídlovku a to rozhodlo. Začal se věnovat muzice, hrál po zábavách, pak se vrhnul na pozoun. Ale design interiérů, k tomu ho to celý život táhlo, možná to má Dorka po něm. Je taková všestranná.
Jak to máme s češtinou
Tedys, tedy syn, mluví česky dobře, Dorka ne. Můj muž Klaus, Dorčin otec, je Němec. Theodorovi bylo pět, když jsme se přestěhovali do Německa. Má jiného tatínka, Čecha. Když syn začal v pěti chodit do školky, tak na nás začal doma na všechny mluvit německy. Vlastně on na nás začal mluvit německy hned od začátku, když jsem se s Klausem seznámila, to mu byly dva roky. Vyrůstal dvojjazyčně.
U Dorky to bylo jinak. Taky se ještě narodila v Česku, ale pak jsme se hned přestěhovali do Německa. Mluvila jsem na ni česky, ale když začínala s prvními slůvky, to jí bylo třeba šestnáct měsíců, tak jsem odjela na čtyřměsíční angažmá v USA. Když jsem se vrátila, Dorka nemluvila, ani česky, ani německy. Trochu jsme se lekli a já jsem na ni začala pro jistotu mluvit německy, no a ona se chytla. Mluví německy, anglicky a francouzsky, tak se neztratí. A když bude chtít, češtinu se naučí levou zadní, je velmi jazykově nadaná.
K Česku má ona i bratr velký vztah, Praha se jim strašně líbí. Hlavně aby byly šťastné, ty moje děti. Což záleží hodně na nich samých, to jsem v životě pochopila. Přála bych všem mladým lidem, aby si do života nesli tohle zásadní poznání.
Dagmar Pecková se narodila v Chrudimi. Absolvovala Pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Vystřídala angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, představila se též v řadě dalších významných světových scén (Stuttgart, Ženeva, Mnichov, San Francisco, Paříž, Barcelona aj.) včetně londýnské Královské opery Covent Garden. V rámci své koncertní činnosti vystupuje na pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall. Vystupuje i na mezinárodních festivalech v Bregenzu, Salcburku, Praze či San Sebastianu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Když je učitel zkušený a nestranný, určitě pozná u svého žáka, na co se hodí a jestli na studium má. Bohužel u nás, kde maturitu-pofiderní-bude za chvilku mít i uklízečka, by se to jaksi míjelo s účinkem. Ke škodě nás všech, bohužel, ale na to přijdeme, až bude pozdě.
Já tedy nevím…, rozhodovat o dětech tak brzy? Můj syn končil devítiletku a hlásil se na střední školu a paní učitelka mi sdělila, že to nemá cenu, že není studijní typ. Syn úspěšně udělal přijímací zkoušky a dnes je vystudovaný inženýr, doktor a dělá docenturu. A troufám si říci, že to byla skutečně výborná učitelka, které si dodnes vážíme. Jinak souhlasím, kvalitních řemeslníků opravdu ubývá.
Souhlasím,je to brzy.U mé dcery se takto spletla i poradna.Snad výhodou je ,že prý je systém prostupný.Co ale nechápu,že dcera nemluví česky,je-li to matčin mateřský jazyk,zato ovládá tři jiné jazyky.
Ten základní systém je ve všech spolkových zemích stejný, ale jinak si každá spolková země prostupnost upravuje sama. Třeba v Bavorsku není náboženství povinné, ač jde o zemi, kde je víra pevně zakotvená – pokud se rodiče k náboženství nehlásí, mají dokonce problém, když chtějí dítě na náboženství přihlásit (automaticky se od 1.třídy učí etiku). Pak je tu rozdíl v tom, zda dítě jde na vyšší školu bez příjmaček – v Bavorsku rozhodují známky a vyučující pouze doporučuje, navíc s horším průměrem se na gymnázium ani hlásit nemusíte (nevezmou vás). A taky soukromé školy, jako montessori, jsou zde považovány za nekvalitní. Zkrátka Německo je velké a většina spolkových zemí je větších nebo srovnatelných s velikostí ČR, takže i školní systémy nejsou zcela stejné všude.
A pokud jde o to rozhodování v cca 10ti letech – no, možná lépe se rozhoduje před pubertou, než na jejím vrcholu. Někteří už ve školce vědí, čím chtějí být, a jiní tápou ještě v pětadvaceti… Tady se žádný dokonalý systém vymyslet nedá.
V německém systému mi vyhovovala komplexnost hodnocení – hodnotí se jak to, jak jste napsali testy, tak to, jestli se při hodině hlásíte, jestli pokládáte dotazy a jsou-li to dotazy, které hodinu obohatí, a že se hodnocení načítá dlouhodobě. Aspoň na škole, kde jsem byla já, ale pochopila jsem z komentářů žáků jiných škol, že toto je vnímáno jako německý standard. Není možné, aby někdo zvoral jednu písemku a na základě toho propadl nebo dostal čtyřku, když jinak skvěle spolupracuje a látce rozumí. I u nás jsou osvícení učitelé, kteří takto postupují, ale není jich moc. To mi velice pomohlo, když jsem jednou při písemce chytla prostě špatné téma – pořád to v průměru bylo přijatelné.
Samozřejmě jakýkoliv učitel, který na vás vydává posudek, vám svým způsobem předurčuje život, ale koneckonců to je všude. Učitel, který vám dá právě jen ty dvě písemky za rok, vám ho taky předurčí, stačí, abyste nezvládali práci pod tlakem nebo se před písemkou špatně vyspali.
To si nemyslím že je úplně správně, hodnotit děti podle aktivity v hodině. Někteří lidi jsou od své přirozenosti pasivní, to ale neznamená že nerozumí látce. Potom aktivní děti nejsou hodnoceni na základě znalostí, ale na základě toho, jestli mají žádoucí povahové rysy. Ještě jsem nezažil učitele, který by rozdával body za pasivitu (přitom je to srovnatelná blbost).
Z výše uvedeného je vidět , že jde všem o dobro žáka. U nás učitelé jenom křičí , že nemohou naše děti vzdělávat , že mají malé platy . Výsledky testů , maturit a přezkoušení ukazují , že jsou ještě přeplacení protože žáky nic nenaučí.Ženy – učitelky mají v mnoha případech psychické problémy , které se potom projevují v kvalitě výuky.Má známá učitelka (55 let ) mně sdělila : zobeme všechny , jinak bychom se z toho zbláznily.
To nemyslíte vážně. Já už na výšce byla vyhozena od zkoušky z algebry a na otázku, proč položenou vyučujícímu jsem dostala odpověď, že když začínal, neměly dívky na FJFI ani jeden záchod a teď se jich tam hlásí moc! Přijde Vám tohle normální? Prostě v systému jsou lidé, co to nezvládají, ale házet to na jedno pohlaví je nesmysl.
(Pro upřesnění: Moje zkouška se skládala z písemné a ústní části – písemná jen se strátou jednoho bodu a ústní pohovor na hodinu a pak mě chytil na látce z vyššího ročníku. Je to už přes 15let zpátky…)