Divná škola bez ředitele, bez známek a s hodnými učiteli. Na rebely tu čeká druhá šance. Složí nakonec maturitu?

Každý rok v Německu vzdá střední školu celých 60 000 mladých lidí a zůstanou bez maturity. Jediná škola, která je ochotná je přijmout po 21.roce věku a k závěrečné zkoušce je tři roky vést, je berlínská Škola pro vzdělávání dospělých. O této podivné „svobodné“ škole je dokumentární film Rebelská střední, v Berlíně.

Co znamená svobodná v tomto případě? Hned zkraje je třeba říct, že škola vypadá ležérně, trochu jako squat. Jeden konformnější student se na kameru svěřuje, že to těžko vydýchává. Ale třeba Lena, ocvočkovaná, s napůl oholenou hlavou a divoce obarvenými vlasy, to tak asi nevnímá. Hlavně že si sem může brát svého psa.

„Rebelská střední, v Berlíně“. Pod tímto názvem se film bude v březnu promítat na festivalu Jeden svět. Ten probíhá v 37 českých městech. Pražské projekce a debaty, která následuje, se zúčastní i režisér Alexander Kleider. Jeden z žáků rebelské školy.

Školu založili v roce 1973 studenti a učitelé jako komunitu řízenou samosprávou. O všech záležitostech školy se hlasuje. Principy, na kterých to tady funguje: žádný ředitel, žádné známky, žádné propadání.  Škola se definuje jako projekt přímé demokracie a praktikuje svobodu ve vzdělávání. Má státní licenci, ale jinak je na státu zcela nezávislá, financuje se sama. Platí se tu školné kolem 150 EUR měsíčně. Není to nějaká malá školička. Chodí sem asi 350 žáků.

Jak nevyhořet: být sám sebou a nedělat ze školy středobod života
Učitelé na studenty nevyvíjejí tlak, ani neprosazují svou autoritu. Jsou přátelští, motivují pozitivně a se studenty upřímně prožívají jejich cestu k maturitě. Pohodově vypadající pán s delšími vlasy, Klaus, šedesát pět let, začíná výuku němčiny takto: „Dobrý den, milí přátelé, těším se na práci s vámi a na to, že získám nějaké nové duše pro literaturu“.  Svůj učitelský styl a životní krédo popisuje Klaus takto: „Učitel by měl být víc než učitel a neměl by z učení udělat středobod svého života, jinak bude nešťastný.“  Klaus říká, že stačí být sám sebou a mít nadšení pro věci, to je základ didaktického úspěchu a blahodárného působení učitele na žáka. „Proto mám různé jiné zájmy, aby mě škola o to nadšení nepřipravila, nevysála mě,“ dodává. Z popisku se dozvídáme, že tento pan učitel dovedl k maturitě již 2500 studentů – původně odpadlíků.

O Simonovi, 29 let, se zase z popisku dozvídáme, že zbavil strachu z matematiky již 350 lidí. „Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že matematiku se může naučit každý, jen někteří k tomu potřebují více času,“ říká. „Myslím si to pořád,“ dodá po krátké odmlce a s lišáckým výrazem.

Učitelé na této škole mají málo peněz – 12,5 EUR hrubého na hodinu. Nevybrali si ji kvůli výdělku, ale proto, že odpovídá jejich naturelu.

Byl jsem strašně líný, ale už mě to přechází. Možná se stanu inženýrem
Film sleduje příběhy několika studentů. Nechá je mluvit o jejich problémech a diváka zas napjatě sledovat cestu k „řešení“. Povede se jim to? Udělají si nakonec tu maturitu? Třeba Hanil, 23 let, z Aachenu, černovlasý kluk v kšiltovce, s šikmýma očima. V minulé škole měl 61 neomluvených hodin absencí. Ředitel ho navíc přistihl při kouření trávy a od té doby ho nesnášel. Třídní učitel neměl rád cizince. Ale Hanil neříká, že odpadl vinou ředitele nebo učitele, i když on i další studenti popisují své předchozí učitele jako konzervativní prudiče, kterým vadily nepodstatné věci, jako třeba extravagantní nebo prostě jiné oblečení. „Největší překážka, která stojí mezi mnou a maturitou, je moje lenost, “ říká zkraje filmu Hanil. „Dřív jsem býval extrémně líný, a ještě dnes se při tom občas přistihnu,“ konstatuje a když to říká, divák ho za tu upřímnost miluje. Ale Hanila baví matematika a teď, když opět naskočil, dokonce uvažuje o studiu technického směru na univerzitě.

Tihle lidé vypadli ze vzdělávacího systému kvůli problémům s adaptací a s autoritami. A teď jsou na škole, která nejde na studenty silově, nenálepkuje, nemoralizuje. Je tady přátelský prostor, aby se se svými problémy nějak vypořádali sami. Chtějí si dodělat maturitu, už vědí, že bez toho bude jejich život o dost těžší. Nebo spíš to věděli vždycky, ale tady našli nějaký záchytný bod a uvěřili mu. Našli tu sobě podobné a podporu pedagogů, kteří věří v jejich schopnosti.

Hanil, kterého ovládla lenost. Ale asi z něj nakonec bude inženýr.

Druhá šance jako výhra na všech stranách
Obvyklá reakce společnosti na to, když někdo udělá v životě chybu, je „zaplať“ – nebo spíš „plať až do konce života“. V obecném povědomí je správné, když chybu následuje trest nebo znevýhodnění. Proto je málo takových měkkých škol. Ale je to opravdu správné, i z pohledu celospolečenského prospěchu? Není inteligentnější řešení férová druhá šance? Když se to povede, je to „win-win“ situace. Vyhrává student – má svou maturitní zkoušku. Vyhrává společnost – nemá již na krku odcizeného flákače bez maturity, ale úspěchem povzbuzeného člověka, který nejspíš bude mít daleko méně důvodů pro to chovat se asociálně, upadnout do deprese nebo pobírat sociální dávky.

Film neskrývá, že ve škole se odehrávají i konflikty, konfliktní je sama dynamika skupiny. Ostatně, studenti této školy obvykle procházejí těmito čtyřmi fázemi: Nadšení, Deziluze… Jaké jsou ty další dvě, se nechte překvapit.

Celým generacím se vštěpovalo, že učení není žádná zábava. Proto si ho tolik lidí spojuje s trápením. Je to velmi smutné, protože učení opravdu může být zábavné. Učit se spolu, objevovat, opravovat si chyby může být úžasný zážitek.

Klaus, učitel německého jazyka a literatury na Rebelské střední škole

Jeden konflikt je ve filmu velmi dobře nasvícený a je to konflikt, který se netýká jen této zvláštní, svobodné školy. Jak se postavit k tomu, že někteří žáci občas vynechávají hodiny, a tím chtě nechtě zpomalují postup celé třídy? Jeden ze studentů tohle ostře kritizuje, připadá si tím poškozený. Chtěl by studovat, ostatní se flákají a on za to musí platit. Obviňuje spolužáky z nezodpovědného chování. Režisér ho to nechává vyslovit, zatímco sedí u nějaké střílecí počítačové hry. Tentýž student opakuje svůj nesouhlas s přílišnými ohledy na ty, kteří absentují a nesnaží se, i na krizové schůzce. Ta byla svolána, aby se zabývala ´krizí motivace´  některých studentů, způsobenou  nástupem hezkého počasí jakožto faktorem externím, který se setkal s hendikepy studentů jakožto faktory interními. Mladý muž, který kategoricky vyjadřuje svou nespokojenost, ovšem sám přichází na tuto schůzi o půl hodiny později. Jedna z přítomných, Beata, která má na starosti administrativu školy, na tento rozpor a paradox upozorňuje.

Klaus a Lena, o jejímž eseji se právě ve skupině diskutuje. Esej to je velmi dobrý, říká Klaus.

Je to velmi napínavé. Dobro je možné
Přítomní studenti včetně toho, který přišel obvinit druhé, díky této situaci docházejí k určitému prozření: každý musí začít od sebe, hlídat především sebe a věřit, že osobním příkladem se inspirace přenese i na druhé. „Tahle škola vás učí, co je to osobní odpovědnost,“ říká Beata na jiném místě filmu. Nemáme tu známky ani se tu nedělá kariéra, ale rozhodně to tu není nějaký flákačský ráj, vysvětluje.

Filmové záběry jsou chronologicky pomíchané a na samém začátku vidíme to, co se odehrálo až po třech letech. Napjatí studenti si jdou pro závěrečná vysvědčení. Kluk jako hora se chvěje a učitel se ujišťuje, jestli nehodlá omdlít. Záběr na jiného ukazuje jeho napjatý výraz ve tváři. Ale výsledek se dozvíme až na samém konci filmu. Jak Hanil a spol. dopadli?

Škola má být bezpečným prostředím bez soutěžení, kde každý může rozvinout svůj talent.

Klaus, učitel německého jazyka a literatury na Rebelské střední škole

Divák se přistihne, že jim po celou dobu drží palce. Přeje jim, ať to dají. Ať jsou jim jejich hříchy odpuštěny. Oni také tím, že se přihlásili do téhle školy, ukazují, že odpustili nám ostatním. To, že strávili pár let života v dětském domově, že je učitel v bývalé škole ponižoval, že se na ně svět zatím spíš mračil.

Film má moc hezké obrazy i hudbu, bude vás bavit a zahřeje vás u srdce. Vysílá tuhle zprávu: dobro je možné. Nikdy není pozdě.

(p.s. Lena po maturitě začala pracovat ve veterinární ambulanci a začala se připravovat na studium veteriny.)

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.