„V Česku se již v deseti letech začínají děti třídit na dobré žáky a ten zbytek, zatímco francouzské školství se drží záměru, aby všechny děti co nejdéle studovaly za stejných podmínek,“ říká Benoit Meunier, překladatel české beletrie do francouzštiny a učitel na jednom pražském gymnáziu.
Kde jsou podle vás největší rozdíly mezi vzděláváním ve Francii a u nás?
Ve Francii jde velká většina všech dětí po ukončení povinné školní docházky na gymnázium. Ale vezmu to od začátku. Vzdělávací systém ve Francii vypadá asi takto: základní škola je pětiletá, pak jdou žáci na takzvaný collège, což je ekvivalent českého druhého stupně základní školy a trvá čtyři roky. Collège není úplně snadný, není výjimkou, že žák musí ročník opakovat a závěrečnou zkouškou neprojdou úspěšně všichni. V bohatší čtvrti složí tuto zkoušku úspěšně třeba 95 % dětí, v té sociálně více ohrožené třeba jen 70 %. Tuším, že méně úspěšným žákům se nabízí doučování ve středu nebo v pátek odpoledne, ale nejsem si jistý, jestli to vedou přímo školy, nebo jiné instituce v rámci občanské společnosti. Nynější vláda usiluje o to, aby všechny první třídy základní školy neměly více než 12 dětí, což by mělo pozitivní vliv na ty žáky, kteří potřebují na začátku více pozornosti.
V Česku nastává první dělení dětí strašně brzy, ve Francii devět let studují všechny děti více méně stejně.
Povinná školní docházka stojí na třech pilířích: vzdělání je oddělené od církve, je zdarma a je povinné. Zákon o sekulární, povinné a bezplatné školní docházce prosadil už na konci 19.století tehdejší ministr vzdělávání Jules François Camille Ferry a každý Francouz to ví.
Program výuky je všude stejný, centralizovaný, stejně jako příprava učitelů. Cílem je, aby byly všechny školy stejné a aby všechny děti měly přístup ke stejnému vzdělání po celou dobu školní docházky. V Česku nastává první dělení dětí a jejich vzdělání už ve věku, kdy některé z nich jdou na osmiletá gymnázia, další po dvou letech, kdy další část přechází na gymnázia šestiletá. Ve Francii devět let studují všechny děti více méně stejně.
Co následuje pak, po ukončení povinné školní docházky?
Dvě třetiny dětí pokračují na takzvané obecné gymnázium, lycée général, které je tříleté. Ostatní jdou buď na takzvané lycée professionel, což jsou odborné střední školy, případně na učiliště.
Gymnázií je tolik, že přijmou každého, kdo o to stojí?
Přijímací zkoušky na střední školy ve Francii neexistují, takže v zásadě ano, i když třídy jsou dost přeplněné. Na gymnáziích je ve třídě zhruba 30 studentů, občas i 35. Někdy si studenti mohou vybrat ze dvou škol, když jsou stejně blízko od domova.
Učím na Akademickém gymnáziu Štěpánská v Praze. Mám ve třídě samé šikovné, motivované děti. Kdybych byl učitelem ve Francii, tak bych měl ve třídě třeba deset šikovných, deset průměrných a deset nemotivovaných žáků. Taky se mě často francouzské návštěvy na to ptají, když vidí moji vzornou třídu: a kde jsou ty ostatní děti? No, koncentrují se na horších školách, odpovídám jim.
I když rovný přístup ke vzdělání je ve Francii někdy více deklarovaný, než faktický, je nicméně důležitým ideologickým principem vzdělávacího systému, který se stát snaží naplňovat celkem nekompromisně. Pro mě jako učitele by bylo určitě náročnější učit v méně homogenním francouzském prostředí. Tady to je pro mě pohoda, tam by to byl boj a nevím, jestli bych si ho zvolil, ale společensky je francouzský systém prozíravější a myslím si, že sklon oddělovat „dobré“ děti od méně dobrých se české společnosti nevyplácí.
Mám ve třídě samé šikovné, motivované děti. Kdybych byl učitelem ve Francii, tak bych měl ve třídě třeba deset šikovných, deset průměrných a deset nemotivovaných žáků. Taky se mě často francouzské návštěvy na to ptají, když vidí moji vzornou třídu: a kde jsou ty ostatní děti? No, koncentrují se na horších školách, odpovídám jim.
Ve Francii je všeobecná shoda na tom, že o tu rovnost a jednotnost se má starat stát a má ji hlídat: od jednotných školních osnov po jednotnou maturitní zkoušku a veřejný status škol. Soukromých škol je málo a jsou často považované za méně kvalitní, okrajově ale existuje i pár prestižních soukromých škol.
Jaká je francouzská maturita?
V první řadě je státní. Já se osobně domnívám, že to je dobře. Opět, zajišťuje se tím její stejná úroveň na všech školách a taky objektivita hodnocení. Když srovnávám státní a školní maturitu z francouzštiny na našem pražském gymnáziu, je ta státní propracovanější a lépe podle mě prověřuje všechny jazykové kompetence. No ale zpět do Francie. Maturuje se ze všech předmětů, ale mají různou váhu podle specializace. Maturuje se také v jiné škole a s jinými profesory, kteří vás neznají, což podle mě umožňuje objektivnější hodnocení. Maturita se skládá z přesně daných kompetencí, zkouší se všude a všichni stejně a maturitní diplom je tím pádem univerzální certifikát. Na odborných školách se zkouší podobné předměty jako na obecném gymnáziu, ale nezkouší se ze všech předmětů. Student se specializaci na chemii třeba nebude zkoušen z filozofie.
V kolika letech nastupují děti do školy a jak to je s předškolní přípravou?
Řekl bych, že nástup do školy je tady v Česku často o rok pozdější. Ve Francii děti chodí do školy od šesti let, a to i když jim na začátku školního roku ještě nebylo šest. Velkým rozdílem oproti Česku je ale také časný nástup francouzských matek do práce z mateřské dovolené, nezřídka již čtyři až šest měsíců po porodu. Děti jsou tedy o dost dřív konfrontovány s fungováním v kolektivu jiných dětí. Je to docela brzy, ale na druhou stranu být s dítětem doma tři roky, jak to dělají některé české ženy, je podle mě pro maminky psychicky náročné a děti si nemůžou tolik hrát s jinými dětmi. Dobré by bylo něco mezi.
A co věhlasné vysoké školy jak École normale supérieure? Jaké mají postavení v rámci francouzského školství a kdo v nich studuje?
To jsme se tedy dostali již na úroveň univerzitního vzdělání. Nejdřív tedy obecně, a pak k té Vaší otázce. Univerzity ve Francii také nevypisují přijímací zkoušky, ale nějaká selekce tam je, podle dosavadních výsledků, studenti musí napsat motivační dopis a ještě jsou další kritéria, podle kterých se přijímá. Jak stoupá tlak na výkon, není to už tak jako před dvaceti třiceti lety, kdy mohl jít na vysokou, kdo chtěl.
Francouzská maturita se skládá z přesně daných kompetencí, zkouší se všude a všichni stejně a maturitní diplom je tím pádem univerzální certifikát.
Kromě těchto veřejných vysokých škol existují grandes écoles, což je francouzské specifikum. Jsou to prestižní vysoké školy s velkou autonomií, ale z velké části financované státem. Na těchto školách přijímací zkoušky jsou, a to tak těžké, že studenti, kteří se tam hlásí, často tráví rok až dva předtím v přípravkách.
Příklady těchto škol: École nationale d’administration (ENA) připravuje budoucí vysoké státní úředníky a politiky. Řekl bych, že 80 % francouzských politiků prošlo touto vzdělávací institucí. Prestižní technické vzdělání poskytuje École Polytechnique, její absolventi nastupují do velkých státních i soukromých firem a do armády, École normale supérieure připravuje budoucí univerzitní profesory v oblasti humanitních věd.
Faktem je, že tyhle školy navštěvují spíše děti rodičů, kteří sami dosáhli podobného vzdělání a pro studenty z běžných rodin systém není moc propustný.
Benoit Meunier vystudoval ruský a český jazyk a literaturu na pařížské Sorbonně. V České republice žije od roku 2004, ale poprvé v Praze pobýval již v roce 1998. V té době se začal učit česky a jeho profesní vášní se nakonec stalo překládání české beletrie do francouzštiny. Přeložil mimo jiné knihy Bohumila Hrabala, Karla Čapka, Michala Ajvaze a Patrika Ouředníka a nyní pracuje na novém překladu Osudů dobrého vojáka Švejka. Vydal česko-francouzký slovník zrádných slov. Učí francouzštinu na gymnáziu i jako externista na FFUK.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
