Česká maminka v Benátsku: Italské děti dostávají ve školách dost zabrat, píší písemky i z tělocviku, s učiteli se nediskutuje

Marta Kučíková žije s manželem a třemi dětmi v jednom malém podhorském městě na severu Itálie. V Česku vystudovala vysokou, v Itálii ale je, jak sama říká, “holkou pro všechno”. Její manžel pracuje v obchodě. Jejich dvě dcery (Sára 19, Marie 18 let) a syn Simon (14 let) odmalička navštěvují pouze italské školy.

Na češtinu nezapomínáme, vzhledem k tomu, že jsme česká rodina, mluvíme doma rodným jazykem, sledujeme české filmy a čteme české knihy. A milujeme český humor! Ovšem děti mluví italsky stejně dobře jako jejich italští kamarádi, takže se jim do českých tu a tam zamíchá italské slovíčko, asi nejvíc nejmladšímu synovi. 

První díl vyprávění o české rodině v Itálii čtěte ZDE

Dříve jsem se s dětmi doma dokonce učila česky, ale pak jsem toho ze zdravotních důvodů musela nechat. Po Itálii existují takzvané České školy, kam docházejí děti českých maminek, většinou jednou za čtrnáct dní v sobotu. Znám Českou školu v Miláně, kde funguje báječná parta nadšenců. Tato česká škola nenahrazuje povinnou italskou školní docházku, je to jenom dobrovolná aktivita, aby děti Češek, vdaných v Itálii, uměly česky a znaly část svých  kořenů. 

Budovy jsou strohé, pravidla přísná
Při vší úctě k italskému národu je výuka na škole oproti českému vyučování zaostalejší, tedy alespoň v našem přilehlém okolí. Školní učebny jsou vybaveny jen oddělenými lavicemi, židlemi a tabulí, bez nějaké další výzdoby na zdech, spíše strohé, jen nad  vchodovými dveřmi je vždy pověšený prostý kříž. Až v poslední době si některé školy začínají pořizovat interaktivní tabule a barevnější výzdobu. Není to ovšem masivní změna, spíše pozvolná a dlouhodobá. Ve třídě se nesmí užívat v žádném případě mobilní telefony, ani během vyučování ani o přestávce, tento zákaz si drtivá většina dětí nedovolí překročit. 

Alternativní výuka formou her (zábavnější formou, například výuka násobilky, kterou jsem nadšeně sledovala v jedné české škole) zde absolutně není.  Tento strohý systém mi připadá přesně jako v českých filmech pro pamětníky, třeba jako ve filmu Škola, základ života z roku 1938.

Vzhledem k tomu, že je přestávka během vyučování jenom jedna čtvrthodinová, a to na svačiny, musí všichni žáci během této přestávky opustit nejenom třídu, ale i školu – a v jakémkoliv počasí (v dešti pod stříškou) jedí venku na školním dvoře. S nostalgií vzpomínám na naše české malé a velké přestávky, kdy se daly ještě na poslední chvíli dohnat zapomenuté úkoly. 

Inkluze je v italských školách všudypřítomná
Ptala jsem se dětí, jestli mají jejich spolužáci z rodin imigrantů nějaký hendikep. Odpověď zněla: a proč by ho měli mít? Takhle by asi odpověděly všechny italské děti.

Italské školy a školky jsou opravdu pestrobarevné a všichni to berou jako úplnou samozřejmost.

Je tu hojně indických dětí nebo arabských dětí, ale ve škole jsem žádný rasismus nikdy nezaznamenala. Často se stává, že vyučující zorganizuje hodinu, při které rodič z jiné země vypráví o své rodné zemi a říká různé zajímavé informace. Tím seznamuje se svou kulturou spolužáky svého dítěte, což přispívá často k pochopení různých odlišností.

Kdysi bývaly v Itálii děti s nějakým fyzickým či mentálním hendikepem ve zvláštních třídách, ale přibližně od sedmdesátých let jsou začleněny do běžných tříd s ostatními dětmi. Učitelům to nezpůsobuje žádné problémy, berou to jako běžnou věc.

O děti se speciálními potřebami se ve třídě stará asistentka, v případě potřeby pomáhá i vyučujícímu. Zdravé děti si se svými hendikepovanými spolužáky rády hrají, baví se s nimi, berou to jako samozřejmost. Dcera měla ve třídě chlapce na vozíčku se svalovou artrofií, a o přestávce na školním dvoře se pokaždé děti hádaly, kdo ho bude vozit a kdo bude u něj sedět a povídat si. 

Být dítětem s postižením v Itálii neznamená mít cejch, ale spíš znamení, že jste výjimečný. Děti mají v sobě silné sociální cítění a postižení druhých neberou v žádném případě jako něco podivného, ale spíše jako výzvu tomu druhému pomoci.

I přes různé technické i jiné nedokonalosti musím říci, že kdybych měla jedním popsat atmosféru v italské škole mezi dětmi, je jím rozhodně slovo soudržnost.

Latina, řečtina, matematika… a hlavně italština!
Naše tři děti dnes studují zdejší lyceum, pětileté gymnázium, které má ovšem pravidla jako kdysi naše gymnázia za první republiky. Škola je náročná, mají povinně latinu, v klasické třídě i starořečtinu. Povinným jazykem je angličtina, ve větších městech se děti někdy učí i francouzštinu nebo němčinu. Všude ale panuje přesvědčení, že vše italské je nejlepší, a italský jazyk je tak krásný a jednoduchý, že ho musí zvládnout každý. Anglicky tu mluví v poslední době zejména přistěhovalci, jako jedni z mála mají angličtinu opravdu plynulou. Ital si hlídá to své, svůj jazyk, svoji kuchyni, svoje zvyky, a protože je tu takový poměrně rozmanitý národnostní galimatyáš, tak o to více Italové ulpívají na svých tradicích a hodnotách.

Úroveň výuky jazyků na středních školách není špatná, záleží jak kde, ale konkrétně na našem lyceu je velmi náročná zejména matematika, fyzika, latina, starořečtina, a vlastně i samotná italština. I v tělocviku mají kromě cvičení i teorii, z které pak píší písemky. Porovnávali jsme učebnice české vysoké školy a zdejší střední, a tady na střední ve druhém ročníku probírají stejné věci jako na české vysoké škole ve druhém ročníku. Pravda je, že může být nějaká odchylka v úrovni škol jako všude, obecně se říká, že ty školy zde na severu jsou výrazně náročnější než dole na jihu. 

Náročnost se odráží i v hodnocení. Známkovací škála je od 10 do 1, přičemž 10 je známkou nejvyšší. Čím vyšší stupeň školy (od základní po střední), tím víc se stává, že vyučující dává maximální známku 8 (neboť na 10 umí pánbůh, na 9 já, a na 8 jen někteří géniové z vás). Rodiče však spíš než známky zajímá, jestli děti udělaly pro přípravu maximum. 

Kučíkovi v horách.

Učitelé jsou autority, mají respekt dětí i rodičů
Škola, stejně jako jiné státní instituce, je autoritou. Mnohdy neprůstřelnou. Rodiče to respektují, nějaké individuální konzultace na schodech před sborovnou neexistují, pouze čtyřikrát ročně rodičovské schůzky.

Osobně neznám ani jednoho rodiče, který by si dovolil stěžovat na vyučujícího. Výjimečně se objeví nějaký podivný vyučující (například nervově labilní paní učitelka, která děti učila naprosté nesmysly), to pak rodiče napsali žádost na školu o přešetření hodin, hromadně. Ale toto se stává tak jednou za deset, dvacet let. 

I děti respektují svého učitele jako autoritu. Ač to v souvislosti s tzv. bláznivou Itálií zní neuvěřitelně, děti jsou alespoň zde, na severu, vedeny odmalička k respektování autorit, k dodržování pravidel. Opisování či taháky se zde moc nenosí, respektive téměř vůbec. Zkrátka pravidla, pravidla a hranice. 

Po celý první stupeň od první do páté se vyučujícímu tyká a oslovuje se “maestro”, učiteli, s jeho křestním jménem, například “maestro Paolo”. Od druhého stupně se vyká a oslovuje “profesore”. 

Děti si zde na učitele nedovolují, je to dané postavením učitele ve společnosti i naučeným respektem k autoritě a dodržování pravidel. A to platí nejenom ve škole. Ač mám k některým věcem v Itálii výhrady, tento přístup oceňuji a myslím, že v mé rodné hroudě tak trochu chybí. Obyčejný respekt, uznání toho druhého, slušnost a dodržování pravidel.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

1

 
1 Počet vláken diskuze
0 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Ludmila Papežová
Člen
Ludmila Papežová

Děkuji za báječné nahlédnutí do Italského školství.