Každý rok jedno téma, kolem něj se točí celá výuka. Čtvrtou třídu strávil syn na hradech, říká česká maminka z Bruselu

Dagmar Straková žije s manželem a dvěma dětmi v Bruselu. Šestadvacetiletá Bára už prošla celým belgickým vzdělávácím systémem, právě se připravuje na státnice na vysoké škole. Jedenáctiletý Jenda je na druhém stupni základní školy. „Výuka se dost liší od té v Česku. Každý školní rok má své jednotné téma, na jehož podkladě se učí všechny předměty. Ve čtvrté třídě měl Jenda dějiny středověku, což v praxi znamenalo, že strávil se třídou spoustu času v muzeích a na hradech, ale učili se tam i matematiku nebo jazyky,“ popisuje Dagmar Straková.

Bára a Jenda Strakovi

Do Belgie jsme přijeli v roce 2004. Původně jsme plánovali zůstat jen jeden rok, a letos v září to bude už 14 let, co jsme se usadili na vlámském předměstí Bruselu. Manžel pracuje pro Evropskou komisi, má na starosti dopravní projekty, infrastrukturu a elektromobilitu. Já se momentálně věnuji vzdělávání bilingvních dětí a cizinců, kteří studují češtinu jako cizí jazyk.

Do Bruselu jsme se odstěhovali, když naší Báře bylo jedenáct let. Začala chodit do anglické sekce Evropské školy a v počátku to neměla lehké. V Česku se sice učila cizí jazyky od 2. třídy, s realitou anglického prostředí to ovšem nemělo nic společného. Jejím hlavním vyučovacím jazykem byla angličtina, druhým jazykem francouzština a maturovala i ze svého mateřského českého jazyka.

Všechny děti v Belgii chodí do jesliček už od chvíle, kdy jim je pár měsíců.

Do jesliček chodí všechny děti
Jenda jede od malička trochu po jiné koleji. Ten se v Belgii narodil a hned od začátku jsme ho chtěli vychovávat bilingvně. S manželem jsme na něho mluvili jen česky a já jsem ho vozila na čtyři hodiny denně do jesliček, aby se co nejdříve začlenil do belgického prostředí. Nebyli jsme žádná výjimka, v Belgii chodí do jesliček všechny děti už od věku několika měsíců.

Děti nasávají informace jako houby a jsou schopné od narození vnímat i několik rozdílných jazyků. Naše dcera mluví anglicky, částečně francouzsky, ale dodnes u ní převládá mateřská čeština. Jenda mluví česky jen s námi doma, všude jinde používá k dorozumívání francouzštinu. Oba jazyky používá jako své mateřské, oba má na plus mínus stejné úrovni, navíc se od 2. třídy učí třetí jazyk – nizozemštinu.

Odklady neexistují
Belgický školský systém je s malými detaily podobný tomu českému. Povinný poslední ročník mateřinky, od šesti let povinná školní docházka rozdělená na primární a sekundární cyklus, v případě zájmu studium na vyšší odborné škole nebo univerzitě. Co se liší od České republiky – neexistují odklady nástupu do první třídy. Pokud dítě školu nezvládne, jednoduše si ročník zopakuje.

Vybrat školu pro Jendu bylo obtížné. Měli jsme zkušenosti jen s Evropskou školou, ve které studovala Bára. Jenže mezitím se změnil systém: v době, kdy tam nastupovala, ještě na 2. stupni neexistovala česká sekce, Bára tedy mohla studovat v jakémkoli jiném jazyce. Jenda už by musel – jelikož jsme s mužem oba Češi – do nově vzniklé české sekce. Měli jsme tehdy jasno, že touto cestou jít nechceme. Chtěli jsme zachovat bilingvní výchovu a naučit se reálie země, ve které bydlíme a pracujeme.

Belgie je bilingvní země a kmenové školy jsou buď frankofonní nebo vlámské. Záměrně pomíjím mezinárodní školy, kterých je v Belgii hodně a jsou téměř nenahraditelné pro žáky diplomatů a zaměstnanců mezinárodních firem, kteří žijí v Belgii jen dočasně. Mohou se díky nim učit pořád ve stejném jazyce a stylu, i když se stěhují ze země do země.

Těžkosti výběru školy
Výběr školy je na rodičích. Obvykle se vybírá podle vzdálenosti od místa bydliště, ale samozřejmě také podle kvality školy. Jakou ale vybrat, když nejste starousedlíci a neznáte dobře místní poměry? Chybí vám nuance, takové ty velmi jemné rozdíly, které dokážete rozlišit jen tehdy, pokud jste ponořeni do prostředí, v němž žijete. Víte, Brusel je destinace sama pro sebe. Je to město euroúředníků, mnoha národností, které žijí a pracují společně, bydlí tady tisíce cizinců ze všech koutů světa, kteří přijíždí a odjíždí za prací.

Nakonec jsme se rozhodli pro frankofonní školu se zaměřením na ochranu životního prostředí. Je 5 minut pěšky od našeho domova, syn je naprosto spokojený a my také. Výuka ve škole je každý den od 8.30 do 15.20, ve středu jen do 12 hodin.

Čtvrtá třída na hradech
Ze začátku jsem měla ze školního systému smíšené pocity. Žáci nemají učebnice, učí se z pracovních listů, které si tvoří sami učitelé. Používají různé výukové metody, převažuje projektové vyučování. Nakonec jsem došla k tomu, že to funguje skvěle.

Uvedu příklad: každý ročník je zaměřen na jedno klíčové téma. Třeba ve čtvrté třídě jsou to dějiny středověku. Žáci nejprve jedou na výlet, do muzea, na středověký hrad, kde se dozví velkou část o životě dané doby. Pak ve škole zpracují téma, hledají dodatečné informace a historické souvislosti. Téma se prolíná v určité časové ose a napříč všemi ostatními vyučovacími předměty. Třešničkou na dortu je několikadenní výlet před koncem školního roku, opět na starý hrad nebo zámek, kde děti po celou dobu bydlí a prakticky si upevňují a prohlubují své znalosti.

„Propadnout“ není neobvyklé
V Belgii není jednotný hodnotící systém. Některé školy používají desetistupňovou hodnotící škálu, jiné dvacetistupňovou. Na vysvědčení, které žáci dostávají 4x do roka, je jednotná škála až do výše 100 procentuálních bodů. Minimum pro postup do vyššího ročníku je šedesát bodů. V Belgii není neobvyklé, že žáci ročníky opakují, aby si své znalosti upevnili.

Fantastický ředitel = fantastická škola
Atmosféra školy roste a padá s vyučujícími a ředitelem školy. Ve škole, kam chodí Jenda, je zhruba pět set dětí a dvacet tři národností. Pan ředitel zná všechny děti křestním jménem a každý den stojí u brány do školy a vítá své žáky. Jakýkoliv problém řeší okamžitě a ve spolupráci s rodiči. Náš pan ředitel je fantastický, proto je fantastická celá škola!

Vztahy mezi rodinou a školou
Samozřejmě, že se vyžaduje i aktivní zapojení rodičů. Dobře funguje asociace rodičů, která organizuje různé aktivity pro děti. Belgie je známá svojí solidárností a sociální podporou. Naše škola organizuje ve spolupráci s rodiči charitativní sbírky pro dětské domovy nebo děti v uprchlických táborech, spolupracuje se školou pro hendikepované děti. Na jaře a na podzim se pořádají výprodeje obnošeného oblečení, hraček a všeho možného. Asociace rodičů pořádá sportovní a kulturní dny pro děti i rodiče. Škola se velmi snaží, abychom se tam cítili všichni dobře.

Výborně funguje například i inkluze. Existují nástroje k začlenění všech žáků bez ohledu na zdravotní, sociální či jiné znevýhodnění. Všechny děti také mají možnost dělat si domácí úkoly ve škole po vyučování za asistence učitelky, která jim poradí a úkoly zkontroluje. Škola je v tomto směru hodně otevřená a pro nás rodiče je to služba k nezaplacení. Děti pak přijdou domů a mají čas na své zájmy.

Obědy nejsou nic pro omáčkové Čechy
Školní obědy existují, pro mě jsou ale noční můrou. Jenda nadšený není, je to typický „omáčkový Čech“. Chápe, že vařený losos a zelené fazolky je zdravé jídlo, ale to je asi tak všechno, co je ochoten pro zdravou a pestrou belgickou stravu udělat. Stokrát ne, raději bude hladem a nezlomí ho ani to, že je po obědě zákusek.

Hodně diskutované téma mezi rodiči jsou mobilní telefony a tablety. Do školy se nosit můžou, ale děti je smí použít až na konci dne, když odchází domů. Nikdy ne o přestávce nebo v pauze na oběd. Pokud mají problém a potřebují se spojit s rodiči, vyřeší to buď učitel nebo ředitel školy. Podle mě je to v pořádku, oni si to stejně pak vynahrazují po škole, kdy se jako drogově závislí napíchnou na nějakou „super cool“ strategickou hru a pak je to jen na rodičích, jaké hranice jsou ochotny svým dětem tolerovat.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

2

 
2 Počet vláken diskuze
0 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Václav
Václav

„Pokud mají problém a potřebují se spojit s rodiči, vyřeší to buď učitel nebo ředitel školy.

V dávné historii, když ještě nebyly mobily, se volalo se přes kancelář ředitele. A fungovalo to. Jenže to byla taková znouzectnost – nebylo to ideální řešení, ale jiná možnost neexistovala. A i když je jasné, že povolené mobily děcka využijou především ke hrám, zákaz také není ideální. Školských zaměstnanců si vážím, ale co mají co kecat do toho, jestli chci o přestávce zavolat svému potomkovi, nebo naopak, a o čem chceme mluvit? Takové omezování osobní svobody je navíc obzvlášť na svobodomyslnou Belgii dost neobvyklé.

Václav
Václav

Něco na způsob ročníkového tématu není nic nového pod sluncem. Nevím, jak je tomu dnes, ale dříve se u nás zcela běžně vyučovalo tak, aby se učivo napříč předmětama (společenskýma, přírodovědnýma i technickýma, podotýkám) překrývalo a tvořilo konzistentní celek, doplněný patřičnou školní exkurzí. Na konci střední školy jste tedy měli jasnou představu a všechno vám do sebe zapadalo. Teda jenom pokud jste studium neflákali, protože jediné, co vás zajímalo, bylo to věčné: „éééé, a k čemu mi to jako budééé? a já se chcííí učit jenom to, co mě bavííí!!“