Foto: Archiv rodiny Janouškových

Lucembursko utrácí za vzdělávání nejvíc peněz a ve školách je to vidět, ale na výsledcích bohužel ne, říká česká maminka

Jana, Zdeněk, Tatiana a Alexander Janouškovi žijí v Lucembursku. Až na to, že tam velmi často prší, se jim v maličké zemi, kterou většina lidí těžko hledá na mapě, velmi líbí. Hlavním problémem tamního školství je podle Janouškových přehnaná mnohojazyčnost. Jak to vypadá v lucemburských školách? A je vidět, že země utrácí za školství na hlavu nejvíc peněz ze zemí OECD?

První díl vyprávění o Lucembursku si můžete přečíst ZDE

Když se naše rodina nějak srovnala s výukou minimálně ve třech jazycích, stáli jsme před dalším rozhodnutím: jaká škola pro naše děti? Po zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli dát děti do běžné státní školy. Lucembursko ale, jako země jazykově a národnostně pestrá, samozřejmě nabízí také alternativní možnosti vzdělávání. Existuje několik škol, které vyučují v angličtině nebo francouzštině, možností je také škola montessori či waldorfská. Děti evropských úředníků mají dále možnost navštěvovat Evropskou školu, kde alespoň na prvním stupni probíhá výuka ve všech unijních jazycích, tedy i v češtině.

Všechny tyto školy mají ale jeden společný problém: děti se nenaučí lucembursky a nikdy se nemohou plně integrovat do místního prostředí. Nelezou s dětmi sousedů po stromech za domem a neběhají s partou spolužáků po okolí a místním hřišti. Děti z evropských a mezinárodních škol jsou odkázány na taxikářské služby rodičů, protože nejlepší kamarády mají až někde na druhém konci města. A těžko se spontánně připojí ke skupině dětí někde na plovárně, protože „jazykem integrace“ je v Lucembursku přece jen lucemburština.

Co peníze ve školství zmohou, a co ne

Jak už jsem se zmínila, Lucembursko vydává nejvíc peněz na jednoho žáka základních škol ze zemí OECD (a vlastně i ve světovém srovnání), a to s velkým odstupem před druhým Norskem (Česko je až daleko za polovinou žebříčku). Důvodem jsou pravděpodobně jak vysoké platy učitelů, tak velmi malé třídy: naše dcera má ve třídě pouhých deset spolužáků! Také vybavení škol bývá po všech stránkách špičkové a učitelé obvykle nezápolí s vyčerpáním organismu, protože by si museli po večerech přivydělávat.

Co ale vypadá na první pohled jako sen, začne velmi brzy ztrácet pozlátko, protože všude jsou věci dobré a věci špatné. Jako velký deficit ve zdejších školách vnímáme to, že škola jako by do značné míry rezignovala na svou úlohu propagátora vzdělanosti a kultury. Učitelé dětem často nekriticky podsouvají moderní trendy v technologiích a z kultury nabízí to, co se na ně beztak hrne ze všech stran z médií. Děti se tak třeba učí vkládat animace do PowerPointu, ale na klávesnici počítače hledají písmenka, na vánoční besídce zpívají místo klasických koled popové šlágry a v době vyučování občas místo nějakého alespoň trochu pro školní prostředí vhodného pořadu zhlédnou třeba Angry Birds. 

Jako velký deficit ve zdejších školách vnímáme to, že škola jako by do značné míry rezignovala na svou úlohu propagátora vzdělanosti a kultury. Učitelé dětem často nekriticky podsouvají moderní trendy v technologiích a z kultury nabízí to, co se na ně beztak hrne ze všech stran z médií.

Na druhé straně školy disponují dostatečnými prostředky, aby dětem zajistily kvalitní pomůcky, braly je do divadel, na koncerty, do galerií, na všemožné výlety. Děti tak s uměním a kulturou nějaký kontakt mají, ale přijímají je spíše negativně, protože jejich hodnota se moc netematizuje, a jiné aktivity (zábavní park, akvapark, kluziště) jsou pro ně přitažlivější. Děti samy nemají moc zkušeností s tím, že naučit se něco stojí velké úsilí a disciplínu, a samozřejmě nechápou, že jakýkoli druh umění či jakákoli dovednost, schopnost tvořit (od výšivek po abstraktní obrazy) je alternativou konzumu a přináší uspokojení daleko větší a trvalejší.

Jak to vypadá v lucemburské základní škole

Polední pauzy doma se dají využít k relaxaci … a třeba i ke cvičení na klavír v županu. Foto: archiv rodiny

Jedním z důvodů, proč mám tendenci mít na zdejší školu vlastně přehnané nároky, je to, že děti v Lucembursku tráví ve škole hodně času: od pondělí do pátku je výuka od 8.00 do 12.00 a v pondělí, ve středu a v pátek je ještě odpolední vyučování od 14.00 do 16.00. Na mimoškolní aktivity děti v Lucembursku tudíž mají podstatně omezenější prostor než děti v Česku.

Prakticky všechny děti zaměstnaných rodičů pak ještě chodí na obědy do školní jídelny a navštěvují družinu. My jsme se rozhodli děti neposílat ani do jídelny, ani do družiny, a to právě proto, aby děti netrávily ve školním prostředí ještě více času, než je nutné. Pro nás, rodiče, je to logisticky trochu náročnější, ale dětem to evidentně prospívá.

Výuka v lucemburské škole probíhá klasickým způsobem, žádných alternativních metod se zde většinou nedočkáte. Nicméně třídy jsou malé (obvykle do 15 dětí), učitel má na děti čas, není přetížený, děti mají k dispozici všemožné pomůcky a v případě potřeby doučování. Z pohledu rodiče dětí, které nikdy neměly žádné specifické potřeby, je tento systém naprosto vyhovující. Obě naše děti jsou ve škole velmi spokojené, požadavky na ně kladené bez problémů zvládají. Snad jen odpolední škola třikrát týdně je na děti někdy trochu moc, ale to se projevuje nikoli ve škole samotné, nýbrž posléze doma.

Třídy jsou malé (obvykle do 15 dětí), učitel má na děti čas, není přetížený, děti mají k dispozici všemožné pomůcky a v případě potřeby doučování.

Provoz v lucemburské škole se celkově hodně podobá provozu ve škole české – děti si nosí svačiny, na velkou přestávku chodí ven, učí se, píšou testy, někteří učitelé jsou přísnější, někteří tolerantnější. I známkování má podobný systém, jaký známe z českého prostředí, jen místo číselné stupnice od jedničky do pětky se používají písmena A až D, s podstupni A+, A, B+, B atd.

Co je odlišné, je to, že se v lucemburské škole „známkují“ nejen znalosti v jednotlivých předmětech, ale třeba i sociální dovednosti či přístup k učení. Děti také nedostávají klasické vysvědčení. Místo něj se třikrát za rok (školní rok se nedělí na naše klasická „pololetí“, nýbrž na takzvané „trimestry“, tedy na tři zhruba tříměsíční období) vyplňuje dlouhá „bilanční“ zpráva, která zaznamenává veškeré výsledky žáka a porovnává dosaženou úroveň s požadavky pro dané období. Zprávu pak učitel projedná s rodiči každého žáka na schůzce, konané na konci každého trimestru. Stejný systém vlastně funguje už od předškolní výchovy.

A co je ještě odlišné a co se mi na lucemburské škole líbí asi nejvíc, je to, že se děti k sobě navzájem chovají mnohem lépe, než je tomu zvykem ve většině českých škol. Pochopitelně se také pošťuchují a mají svoje dětské spory, ale celkově spolu vycházejí velmi dobře a mají ve třídě i s učiteli pěkné vztahy.

Základní škola… a co dál?

Základní škola je v Lucembursku do šesté třídy. Pak se děti rozcházejí na střední a odborné školy. Oproti českému systému nejrůznějších víceletých gymnázií, středních škol a učilišť s maturitou či bez ní má Lucembursko velmi jednoduchou strukturu: po šestém ročníku základní školy stojí dítě před volbou mezi sedmiletým „enseignment secondaire classique“ neboli „lycée classique“, které zhruba odpovídá našemu gymnáziu, nebo „enseignment secondaire général“ neboli „lycée technique“, které by se dalo přirovnat k našim středním průmyslovkám, a konečně „formation professionelle“, tedy učebními obory. (Ve skutečnosti je přece jen trochu složitější, ale na podrobnější popis není prostor.)

V lucemburské škole „známkují“ nejen znalosti v jednotlivých předmětech, ale třeba i sociální dovednosti či přístup k učení. Místo vysvědčení je dlouhá „bilanční“ zpráva, kterou učitel projedná s rodiči.

Zde je opět důležité připomenout, jak to vypadá s jazyky. Výuka na středních školách je dvojjazyčná, německo-francouzská. Obvykle se začíná v němčině, kterou děti umí zprvu o mnoho lépe, ale postupně se více a více přechází na francouzštinu. Přitom platí, že na klasických gymnáziích je francouzštiny více než na technické větvi; z nějakého důvodu je například matematika vždy vyučována ve francouzštině. Přitom se ale stává, že se vyučovací jazyk některého předmětu v průběhu studia vystřídá i vícekrát podle toho, který učitel zrovna daný předmět vyučuje.

PISA testy, aneb „kdo se moc ptá, moc se dozví“

Ve třetím ročníku středních škol se lucemburské stejně jako české školy účastní testů PISA – mezinárodního projektu OECD, který srovnává úroveň čtenářské, matematické i přírodovědné gramotnosti mezi žáky ve věku patnácti let. A zde se Lucembursko soustavně umísťuje na podprůměrných příčkách. Experti si lámou hlavu, jak je to možné v zemi, která vydává tolik peněz na jednoho žáka, a většinou se shodují na tom, že důvodem je právě jazyková situace. Účastníci testů si totiž musí zvolit, v jakém jazyce budou celý test absolvovat – jenže to často znamená, že pracují či odpovídají v jiném jazyce, než v jakém se daný předmět učí! 

My jsme byli donedávna skálopevně rozhodnuti, že naše děti absolvují lucemburskou základní školu, ale poté přestoupí na Evropskou školu, do její německé sekce, kde by jazyková situace měla být přece jen přehlednější. Syn ale pochopitelně pokukuje po různých lyceích, tedy gymnáziích, protože tam přece půjdou všichni jeho lucemburští kamarádi. A nám se nechce v tomto uplatňovat příliš velkou rodičovskou autoritu: i když mu bude jen dvanáct, je to jeho život. Uvidíme, jak se nakonec rozhodneme.

Aby byla mnohojazyčnost výhodou

Lucembursko většina lidí vnímá jako bohatou zemi, která přece nemůže mít žádné zásadní potíže. A přesto se i tato malá země potýká se svým velkým problémem. A musím říct, že v rámci možností úspěšně a že je velmi příjemné pozorovat velké a všestranné úsilí, které Lucembursko směřuje do oblasti vzdělávání a rovného přístupu k němu. Investice do školství a vzdělávání je investicí do budoucnosti, a je vidět na každém kroku, že Lucemburčané o tom nepochybují.

Proto věřím, že nakonec dokáží ukočírovat a zužitkovat svou mnohojazyčnost tak, aby dětem přirozeně přinášela více výhod než překážek.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..