Naše česko-mexická rodina

Mámou v Mexico City: 98 dnů mateřské a to jen pro někoho. Ale ve školce nás hýčkají

Eva Kubátová žije s rodinou ve 22milionové megalopoli Mexico City. Její manžel se jmenuje Israel, což je překvapivě poměrně běžné mexické jméno, a mají spolu dvouletou dceru. Eva je tlumočnice a překladatelka a také „sběratelka mexických podivností“, jak o sobě sama říká. A tyhle podivnosti právě sepisuje do knihy Mexikopedie a stejnojmenného blogu.

Andulka jde do školky. Takhle vypadá uniforma.

Přijela jsem kdysi do hlavního města Mexika bádat v archivu kvůli své dizertační práci. Nejdříve jsem se zamilovala do země jako takové a brzy i do jednoho Mexičana, co se stal mým životním parťákem. Máme spolu dvouletou Annu Carmen, která zdědila jména po české prababičce a mexické babičce. Neplánujeme s největší pravděpodobností v Mexico City zůstat navždy, z velké části právě kvůli vzdělávání, jehož kvalita je tu zásadně odvislá od ceny a stává se tak velmi nákladnou záležitostí. Andulka však zatím chodí necelý rok do školky a tu si tady patřičně užíváme.

125 milionů obyvatel i bez podpory v rodičovství
V Mexiku prakticky neexistuje sociálně podpůrný systém, aneb jak můj manžel s ohledem na řadu sociálních problémů v zemi hořce podotýká: „Je nás 125 milionů i bez podpory v rodičovství, a co teprve, kdyby tu mateřská existovala?“ Často zde schází osvěta v sexuální rovině a v řadě rodin se drží striktně katolické principy, takže není bohužel výjimkou vidět „děti mít děti“. Ale chce se mi věřit, že stále větší přístup k informacím související s rozmachem chytrých telefonů, které mexická mládež ovládá úplně stejně dobře jako ta česká, způsobí ve střednědobém horizontu, že případy extrémně mladých maminek budou spíše výjimkou. Protože jinak je mexický vzdělávací systém, alespoň v té předškolní části, institucí hýčkající jak děti, tak rodiče. A já už teď vím, že až se budeme stěhovat, naši školku bude nesmírně těžké, ne-li nemožné, nahradit.

40 dní mateřské, a to jen pro někoho. Pak šup do práce

Jak je to tu s rodičovskou dovolenou? Pokud v Mexiku něco takového vůbec existuje, tak se jedná o pouhou mateřskou v rámci 42 dní po porodu a 42 dnů před porodem, které se dají za určitých podmínek spojit a vytvořit tak v optimálním vesmíru mateřskou dlouhou 84 dnů celkem. Tento limit byl v květnu 2019 navýšen na celkových 98 dní. V takových počtech hraje i pár dní navíc roli. Na mateřskou však nemá nárok každý, potažmo každá –  musíte být zaměstnaná na smlouvu a odvádět daně a patřičné platby na sociální zabezpečení, což je pro většinu Mexičanů podmínkou daleko vzdálenou realitě. Zemí totiž hýbe hlavně tzv. šedá ekonomika, ve které příjmy plynou především v hotovosti a bez jakýchkoliv smluv a člověk pak tedy logicky nemá nárok na jakoukoliv státní podporu. 

Zaměstnavatel také automaticky očekává, že šest týdnů po porodu odevzdáte dítě do jesliček anebo (v lepším případě) do náruče babičky a nastoupíte na své pracovní místo. Vzhledem k počtu obyvatel je zde velký přetlak na pracovním trhu a pokud není člověk dostatečně loajální vůči svému zaměstnavateli, je automaticky nahrazen. Oproti českému mentálnímu čipu, který velí, že „budete tři roky na mateřské, protože tak to prostě je“, je tedy mexická realita péče o novorozence úplně jinde.

Když jsem před porodem vyučovala dějiny na místní soukromé vysoké škole, smlouvu jsem podepisovala těhotná. Ačkoliv bych dle zákona teoreticky nemusela, přiznala jsem tehdy barvu, protože termín porodu a konec semestru spolu poměrně dost kolidovaly. K mému překvapení s tím neměl nikdo sebemenší problém. Každé ráno jsem tak jezdívala v půl páté ráno téměř dvě hodiny tam a odpoledne v šílené dopravě Mexico City další dvě hodiny zpět, což je tu naprosto běžný standard dojíždění do zaměstnání. 

Po porodu už jsem ale na univerzitu nenastoupila, cena za odloučení od dcery byla příliš vysoká. „Odkroutila“ jsem si tedy oněch původních 42 dní mateřské, poděkovala a bylo hotovo. Ale to jsem si mohla dovolit jen proto, že onen pedagogický příjem nebyl mým jediným. Když byly Andulce dva měsíce, začala jsem překládat, i když z pohodlí domova, a když jí byly měsíce čtyři, začala jsem znovu i tlumočit.

Kouzelné slovíčko „školka“

A tak měsíce ubíhaly, Anča přes den pospávala v hojdavaku připevněném na můj palec u nohy, kterým jsem ji houpala, a já plnila své překladatelské povinnosti během všech jejích siest. Jenže oslavila první rok a siesty už nebyly ani tak dlouhé, ani tak časté, a já tak najednou pracovala často přes půlnoc. Moje kruhy pod očima byly po nočních šichtách čím dál hlubší, a tak přišla spásná myšlenka: školka.

Hodila jsem ono kouzelné slovíčko do Google Maps a vydala jsem se s kočárem na obhlídku okolí. V jedné školce mi řekli, že nemám nárok, protože je státní a já jsem živnostník, na druhou pak byla rok a čtvrt stará Andulka moc malá, jinde zas moc velká, protože brali jen 40denní miminka. V další si mě paní ředitelka posadila proti sobě a nad vytištěným plánem měsíčních plateb neustále opakovala „holčička přijde“ a „holčička se nají“ a „holčička bude po obědě spát“, aniž by se za celou dobu zeptala, jak že se ona „holčička“ jmenuje. Až jsme došli k jedné základní škole, na které byl i nápis „školka“. Nevím, čím to bylo, ale věděla jsem, že jsme na správném místě. A proto, i když mi hned po zazvonění řekli, že přijímají děti až od dvou let, jsem se nenechala odbýt a zeptala se, jestli se můžeme jít podívat dovnitř. 

Možná to není ta nejvíc high-tech školka, možná není tak vymazlená jako jiné a možná není ani nejlepší ze všech na světě, ale pro nás taková je. Protože jí s námi tehdy prošla mladá a rozesmátá paní ředitelka, co se nejdřív ze všeho zeptala na Andulčino jméno a o ceníku a podmínkách se mnou debatovala při tom, co jsme všechny tři zvesela sjížděly klouzačku na dvorku.  Tam paní ředitelka zhodnotila, že Anča dobře chodí a obstojně komunikuje a že by bylo prima, kdyby si u nich začala zvykat. Druhý den nastoupila.

A jak to v naší báječné školce vypadá, se dozvíte za týden.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..