Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.

Dieter Schwartz převzal v jedné soukromé německé škole velmi problematickou třídu desetiletých dětí, poté, co to již tři učitelé vzdali a poslední učitelka dokonce skončila na psychiatrii. „Vás to taky čeká,“ řekl mu jeden z žáků, když nastoupil. Ale to se nestalo, i když cesta ke šťastnému konci nebyla snadná.

Dieter Schwartz

Co bylo ve třídě špatně?
Hodně agresivity, šikana, spousta dětí s velmi nízkým sebevědomím. Třída ztratila důvěru v dospělé a vytvořila si svoje pravidla chování. Celkový úpadek vztahů. Snažil jsem se nějak u žáků získat autoritu, ale nedařilo se to. Zvlášť s jedním autistickým chlapcem jsem tvrdě narážel. Cokoli jsem po něm chtěl, jeho odpověď byla: nech mě na pokoji, dělat to nebudu. Byl to stres. Po nějakém čase jsem se obrátil o radu ke své učitelce Iris Johansson, u které jsem studoval intuitivní pedagogiku. Ta mi řekla: „To je jednoduché. Budeš-li se sebou spokojený a věřit tomu, že po něm chceš správnou věc, ať už bude jeho reakce jakákoli – tak ten kluk začne dělat, co po něm chceš.“

To zní dost extrémně, jako nějaká rada z pohádky. Věřil jste tomu?
Říkal jsem si, že na tom něco bude, a byl jsem motivovaný začít to zkoušet, trénovat. Když člověk jedná s problematickými dětmi, musí hodně sledovat sebe, svoje emoce a chování, protože dítě je nevědomě odráží. Když s ním chci vyjít, musím být uvnitř přesvědčený, že to, co říkám nahlas, koresponduje s tím, co je uvnitř mě, že to opravdu i tak myslím.

Intuitivní pedagogika je směr, který vychází z přesvědčení, že děti se učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. Zakladatelkou intuitivní pedagogiky, spolu s Pär Ahlbornem, je švédská autistická psycholožka Iris Johansson. Její žák Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky i v České republice.

A pomohlo to?
Ano, přišla situace, která ukázala, že Iris Johansson mi radila správně. Psali jsme diktát a já jsem po tom žákovi chtěl, aby si opravil chyby. On zase jako obvykle odmítl. Prokoumal jsem svou motivaci, zda to po něm opravdu chci kvůli němu, a ne kvůli sobě, potvrdil jsem si to a zopakoval požadavek. Zase nic a kluk navíc odešel ze třídy. Jdu za ním a znovu ho o to žádám, bez výsledku. A pak mi došlo, že on mi nevěří, že si nemyslí, že bych to dělal kvůli němu. A v té chvíli jsem to vzdal. Řekl jsem si, že to nemá cenu a pomalu se vracel zpátky do třídy, když tu ho vidím, jak se ke mně zezadu blíží a povídá: „Cože jste to chtěl, abych udělal?“

Co tedy zafungovalo?
Děti s autismem nemají žádné emoční filtry, všechny emoce k nim jdou napřímo a velmi silně. Chlapec předtím vnímal moje očekávání a vnímal je jako tlak, jako nepříjemnou emoci, a hned se vždy defenzívně stáhl. Můj požadavek k němu obvykle vůbec nedorazil. Ale když jsem mu tu samou věc řekl v nové, neutrální atmosféře, která nastala tím, že jsem to najednou vzdal a byl bez očekávání, tak to uslyšel. Byl to pro mě zásadní moment pochopení.

Od té chvíle se mi komunikace s ním dařila stále lépe a dokázal jsem ji rozšířit i na ostatní. Děti na mě začaly reagovat jinak, vstřícněji. Čím lépe jsem vnímal své pocity, tím lepší byla ve třídě atmosféra. A neodvezli mě na psychiatrii, jak mi prorokovali. Třídu jsem vedl dalších pět let a předal ji nakonec v dobrém stavu.

Zkouším se zamyslet nad tím, co na tohle řeknou učitelé, kteří mají třicet dětí ve třídě a myslí si, že na takovéto experimenty s pocity není čas. Asi by řekli: „Musím se rychle rozhodovat, jinak situace sklouzne do chaosu. Nemůžu tam přece stát a zkoumat, jak se cítím. Musím jednat!“
Jsem přesvědčený o tom, že komunikace zdegeneruje tím, že máme strach ze ztráty kontroly. Rychle se snažíme zbavit nepohody, který v nás tenhle strach vyvolává, a děláme to nějakým nátlakovým, a tudíž nedokonalým řešením, které odpovídá hrubé záplatě na hrubý pytel. Dobré řešení je naopak si dopřát čas a v situaci se porozhlédnout. To, co říkám, jsem si vyzkoušel, a aby tomu uvěřil někdo jiný, musí mít asi stejný zážitek, nebo mu aspoň dát šanci, aby se dostavil.

Mohu to ještě podpořit jiným příkladem ze stejné třídy. Když jsem tam byl asi dva a půl týdne, chtěl jsem zahájit hodinu a volal děti do třídy. Neměli jsme zvonek, byl to učitel, kdo svolával děti na hodinu. Jeden z žáků mi řekl: „No a co když nepůjdu?“ Řekl jsem mu na to: „Buď mě poslechneš, nebo zavolám tvou matku.“ To pomohlo, kluk poslechl a vešel do třídy, ale mně to nepřišlo jako dobrý způsob řešení, i když jsem neměl úplně jasno v tom proč. Až později, když jsem na to myslel, mi došlo, že jsem jednal pod vlivem strachu, že ztratím kontrolu nad situací, a tu komunikaci zavřel. Jinak bych byl přece daleko kreativnější. Mohl jsem mu třeba položit nějakou otázku, jako „a proč nechceš jít do třídy?“, nebo jsem mu mohl říct „tak zůstaň na chodbě, jestli chceš, a přijď, až budeš mít chuť“. Místo toho jsem použil svou moc učitele, vnutil svou vůli: Když neuděláš tohle, tak tě potrestám.

Co je tedy vaše rada vystresovaným kolegům učitelům, nebo komukoli, kdo je v těžké komunikační situaci?
Poradil bych jim, ať zkusí to, co jsem opakovaně dělal já. Když jsem v takové situaci, kterou vnímám jako hrozbu, zastavím se a identifikuji svůj strach. Když mě situace neohrožuje na životě, tak si dovolím nejednat rychle a zbrkle. Jednou provždy jsem si řekl, že už nechci jet v režimu „autopilot“, že mi záleží na tom být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Tím spíš, když vím, že to vztahy s dětmi proměňuje. Od té doby jsem už nikdy nepoužil příkaz „když tohle neuděláš, tak tě potrestám“.

Moje schopnost komunikovat jinak, lépe, se zlepšovala postupně, s tím, jak se zlepšovala má schopnost být se svými pocity, rozumět jim a nenechat se ovládnout strachem. Můžu mít strach, to nevadí, ale nemusí mě pohltit, můžu se s ním sžít.

Když jsem v sobě našel strach z toho, že děti nebudou následovat to, co po nich chci – a když jsem se tomu pocitu odevzdal, nepotlačoval ho, nebránil se mu, najednou se ve mně objevil zvláštní prostor, jakési bezčasí otevřenosti a zranitelnosti. A všiml jsem si, že tenhle stav mysli působí nakažlivě i na děti. Najednou byly také otevřené a mezi mnou a jimi nestál žádný, ale vůbec žádný důvod, proč by neměly udělat to, co jsem navrhoval.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a dva roky jako třídní učitel ve waldorfské škole. Poté převzal a pět let vedl třídu v soukromé základní škole, o které mluví v rozhovoru.

22

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
7 Comment threads
15 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
19 Comment authors
JanaEvieIvkaŠeděnkováanonym Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
hznapp
Host
hznapp

za nšich mladých let- několik facek fungovalo dobře a doma,když sem si postěžoval,sem dostal také pár facek-a nestězuju si a ani nikdo ze spolužáků

Stanislav Brůha
Host
Stanislav Brůha

Ale úplně dobře to zřejmě taky nebylo, když vaše generace sama ve výchově hrubě selhala.
Docela by mě zajímalo, které školy navštěvovali všichni ti, kteří se na diskuzích rozepisují o tom, jak je učitelé fackovali a všelijak fyzicky trestali, já jsem ročník 1936, učil jsem 38 let a nevybavuji si jediný případ, kdy by kdokoliv z pedagogického sboru bil žáky, ani jsem o tom neslyšel.

Šeděnková
Host
Šeděnková

Nevím, kde jste učil, ale pár facek na základce občas padlo, nikdy bezdůvodně, ale v momentu, kdy bylo třeba , aby se někdo probral. Nevím o nikom, kdo by z toho měl psychické trauma, na srazech i s učiteli na toto vzpomínáme s úsměvem. Nikdo si samozřejmě doma nestěžoval …to by nedopadlo dobře :-)

Evie
Host
Evie

Osobně (myslím tím na sobě i na jiných žácích) jsem zažila velmi málo fyzických trestů, byť byly povolené, a většinou šlo o víceméně směnný obchod. Dostal jsi facku teď, ale nebudeme se obtěžovat poznámkou rodičům a nebudeš mít kvůli tomu škraloup. Neříkám, že to bylo úplně dobře, ale když tělesné tresty používal člověk, který věděl, co dělá, s odstupem na to vzpomínám bez jakékoliv zášti. Taky se nikdy nejednalo o to, že by někdo někoho skutečně bolestivě zbil, vždycky šlo o nějaké plácnutí, kterým se prostě situace vyřešila. My jsme pochopili, že tento učitel netoleruje toto jednání, ale nebude z… Číst vice »

Ivka
Host
Ivka

Ano a proto do dneška neumí spousta lidí řešit krizové situace jinak než agresí a násilím.

Káča
Host
Káča

Žák tyká učiteli? Copak jsou to za zvířátka ti žáci, když nemají ani vychování jak oslovit učitele.

Gita
Host
Gita

Pokud s tím učitel souhlasí, proč by mu nemohli tykat?

Lada
Host
Lada

Učitel nemůže žáka nechat na chodbě bez dozoru ani za ním chodit ze třídy a přemlouvat ho, aby pracoval. Musí mít všechny děti pod dozorem. A jak k tomu přijdou ti slušníí žáci? Na ně čas nezbyde.

K. Rava
Host
K. Rava

Na žáky se dohlíží, nedozoruje se. Dozor mají vězni.

fasd
Host
fasd

RAvo jinak zdravej? Dohlíží se při práci/činnosti apod. Dozoruje nad skupinou chování apod. Co, jsi produkt dnešního školství, kdy se nečte a není schopnost porozumět slovům?

HonzaEM
Host
HonzaEM

Za nás se vyhazovalo za dveře běžně. A není to tak dávno, ještě před 10 lety.

St.
Host
St.

Jo – moc hezky napad! Jenze ucitel odpovida za vsechny deti, takze navrhovat klukovi, aby zustal bez dozoru na chodbe, kdyz ma byt ve tride, je tak akorat dobra cesta do kriminalu. Moc by mne zajimalo, jak by tenhle slavny pan ucitel vysvetloval (nadrizenym, rodicum, soudu…), jak provadel dohled nad timhle klukem, pokud by v nahlem zachvatu kreativity na te chodbe neco vyvedl nebo se mu neco stalo – deticky dovedou byt velmi vynalezave co se tyce zkoumani vlastnich moznosti.

Stanislav Brůha
Host
Stanislav Brůha

To je právě to úskalí integrace postižených a žáků, stále častějšího výskytu žáků trpících poruchami všeho druhu a zároveň oklešťování pravomocí učitele. Ono mnohdy jaksi nejde dítě udržet ve třídě, fyzicky je tam pedagog zadržovat nemůže, nemůže na něj sáhnout…v ČR to obvykle funguje s postiženými dětmi tak, že utíkající a hýkající dítě usměrňuje a následuje asistent, ovšem nezadržuje ho, aby ho neomezil. V článku autistický a nespolupracující hoch zjevně svého hlídače nemá, takže učitel nechává na střídačku samotného dotyčného žáka na chodbě a ostatní děti ve třídě. Zajímavé řešení, ale nevím, jestli bych v takové situaci vymyslel jiné. Ono… Číst vice »

Radek
Host
Radek

V diskuzi se přehlíží zásadní fakt – že ty konkrétní případy byly konkrétní situace s problémovým dítětem a s dítětem autistou (záměrně píši, že to není totéž). Autistické dítě či dítě např. s ADHD může (a většinou bude) reagovat tak, jako je psáno v článku, pokud díte zaženete do kouta. U těchto dětí je nutné prostě volit jiný postup než u „standardních“ dětí. Takže je lepší nechat ho na chodbě, než aby odešlo ze školy, protože to prostě ve stresu udělá… A pak má učitel mnohem větší problém… Pro mnoho diskutujících níže je evidentně vše hrozně jednoduché – černá nebo… Číst vice »

Káča
Host
Káča

A co budou dělat ostatní žáci po dobu, kdy pan učitel žáka přemlouvá k práci či návratu do třídy. Tak si nalejme čistého vína, všichni do normální školy asi chodit nemůžou. Ideál je jedna věc a skutečnost druhá.

anonym
Host
anonym

Žáci udělají za danou práci ,u nás na škole to tak bylo . Profesor musel něco zařídit a tak nám zadal práci a nechal nás bez dozoru . A mimochodem , jedna dobrá rada pro vás i autista může chodit do normální školy a dokonce i na gymnázium.

Jana
Host
Jana

To je právě ono,naučit se toleranci, vědět,že všichni nemají to štěstí být zdraví,společnost není jen my zdraví..Až náhodou nebudete mít to štěstí být mezi zdravými a přijímanými,najednou se na vše budete dívat jinýma očima.To právě naší generaci starších chybí.Společnost nás nenaučila žít v jinakosti-jakkoli nemocní byli zavírání do institucí,nejlépe ve vzdálených lesních zámečcích a pak je to tak,že starší,či těhotné nikdo vMHDnepustí sednout,na parkovišti zastaví zdraví auto na místech pro postižené,samotný řidič na místě pro rodiny atd,atd,ohleduplností se prostě nenosí.Společnost se musí uzdravit,to je ono a jak se to udělá?Nejlépe tím,že budeme žít spolu.Tak to je.

PAV
Host
PAV

Ano, věřím. Proč ne. Škola soukromá, zřejmě nějaký typ alternativní školy (nic proti nim). Možná škola typu školy speciální.
Pochybuji, že bylo ve třídě více jak 10 dětí. S více dětmi ve třídě 20-30 už tolik prostoru ke kreativitě a vnitřnímu napojení nebude, bohužel.
Závěr: méně dětí do tříd a budou si hrát a reagovat na potřeby všichni učitelé

Štefan
Host
Štefan

Nevěřím svým očím, kolik odborníků na výchovu, psychologů a pedagogů s širokým rozhledem se vyjadřuje k článku. Vypadá to jako by někteří v podobné situaci již byli a podařilo se jim ji ke spokojenosti všech zainteresovaných vyřešit. Takže určitě vědí o čem mluví a dokáží si udělat realistický názor. Jsem rád, že se shodnete i na tom, co je vlastně cílem vzdělávání a že vaše návrhy k jejich dosažení určitě povedou.

Stanislav Brůha
Host
Stanislav Brůha

Proč se zlobíte na přispěvatele nad sebou? Vždyť má v tomhle rozhodně pravdu. Jelikož se jedná o soukromou školu a ve třídě je několik problémových žáků, půjde zřejmě o speciální třídu, nebo velmi rozmanitě sestavenou, smíšenou.
V zahraničí, zvláště pak ve školách soukromých, je nižší počet žáků standardem. Ostatně to už i v mnoha našich školách.
A je naprosto bez diskuze, že s deseti či dvanáctičlennou skupinou se dá pracovat na jiné úrovni a individuálněji, než s velmi početnou třídou.
Ale pokud myslíte že je to jinak, názor vám brát nebudu. Vždyť jsem učil jen 38 let.
S pozdravem
Stanislav Brůha, učitel na penzi.

magdalena
Host
magdalena

A teď tu o Popelce, ta je taky hezká.