Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.

Dieter Schwartz převzal v jedné soukromé německé škole velmi problematickou třídu desetiletých dětí, poté, co to již tři učitelé vzdali a poslední učitelka dokonce skončila na psychiatrii. „Vás to taky čeká,“ řekl mu jeden z žáků, když nastoupil. Ale to se nestalo, i když cesta ke šťastnému konci nebyla snadná.

Dieter Schwartz

Co bylo ve třídě špatně?
Hodně agresivity, šikana, spousta dětí s velmi nízkým sebevědomím. Třída ztratila důvěru v dospělé a vytvořila si svoje pravidla chování. Celkový úpadek vztahů. Snažil jsem se nějak u žáků získat autoritu, ale nedařilo se to. Zvlášť s jedním autistickým chlapcem jsem tvrdě narážel. Cokoli jsem po něm chtěl, jeho odpověď byla: nech mě na pokoji, dělat to nebudu. Byl to stres. Po nějakém čase jsem se obrátil o radu ke své učitelce Iris Johansson, u které jsem studoval intuitivní pedagogiku. Ta mi řekla: „To je jednoduché. Budeš-li se sebou spokojený a věřit tomu, že po něm chceš správnou věc, ať už bude jeho reakce jakákoli – tak ten kluk začne dělat, co po něm chceš.“

To zní dost extrémně, jako nějaká rada z pohádky. Věřil jste tomu?
Říkal jsem si, že na tom něco bude, a byl jsem motivovaný začít to zkoušet, trénovat. Když člověk jedná s problematickými dětmi, musí hodně sledovat sebe, svoje emoce a chování, protože dítě je nevědomě odráží. Když s ním chci vyjít, musím být uvnitř přesvědčený, že to, co říkám nahlas, koresponduje s tím, co je uvnitř mě, že to opravdu i tak myslím.

Intuitivní pedagogika je směr, který vychází z přesvědčení, že děti se učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. Zakladatelkou intuitivní pedagogiky, spolu s Pär Ahlbornem, je švédská autistická psycholožka Iris Johansson. Její žák Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky i v České republice.

A pomohlo to?
Ano, přišla situace, která ukázala, že Iris Johansson mi radila správně. Psali jsme diktát a já jsem po tom žákovi chtěl, aby si opravil chyby. On zase jako obvykle odmítl. Prokoumal jsem svou motivaci, zda to po něm opravdu chci kvůli němu, a ne kvůli sobě, potvrdil jsem si to a zopakoval požadavek. Zase nic a kluk navíc odešel ze třídy. Jdu za ním a znovu ho o to žádám, bez výsledku. A pak mi došlo, že on mi nevěří, že si nemyslí, že bych to dělal kvůli němu. A v té chvíli jsem to vzdal. Řekl jsem si, že to nemá cenu a pomalu se vracel zpátky do třídy, když tu ho vidím, jak se ke mně zezadu blíží a povídá: „Cože jste to chtěl, abych udělal?“

Co tedy zafungovalo?
Děti s autismem nemají žádné emoční filtry, všechny emoce k nim jdou napřímo a velmi silně. Chlapec předtím vnímal moje očekávání a vnímal je jako tlak, jako nepříjemnou emoci, a hned se vždy defenzívně stáhl. Můj požadavek k němu obvykle vůbec nedorazil. Ale když jsem mu tu samou věc řekl v nové, neutrální atmosféře, která nastala tím, že jsem to najednou vzdal a byl bez očekávání, tak to uslyšel. Byl to pro mě zásadní moment pochopení.

Od té chvíle se mi komunikace s ním dařila stále lépe a dokázal jsem ji rozšířit i na ostatní. Děti na mě začaly reagovat jinak, vstřícněji. Čím lépe jsem vnímal své pocity, tím lepší byla ve třídě atmosféra. A neodvezli mě na psychiatrii, jak mi prorokovali. Třídu jsem vedl dalších pět let a předal ji nakonec v dobrém stavu.

Zkouším se zamyslet nad tím, co na tohle řeknou učitelé, kteří mají třicet dětí ve třídě a myslí si, že na takovéto experimenty s pocity není čas. Asi by řekli: „Musím se rychle rozhodovat, jinak situace sklouzne do chaosu. Nemůžu tam přece stát a zkoumat, jak se cítím. Musím jednat!“
Jsem přesvědčený o tom, že komunikace zdegeneruje tím, že máme strach ze ztráty kontroly. Rychle se snažíme zbavit nepohody, který v nás tenhle strach vyvolává, a děláme to nějakým nátlakovým, a tudíž nedokonalým řešením, které odpovídá hrubé záplatě na hrubý pytel. Dobré řešení je naopak si dopřát čas a v situaci se porozhlédnout. To, co říkám, jsem si vyzkoušel, a aby tomu uvěřil někdo jiný, musí mít asi stejný zážitek, nebo mu aspoň dát šanci, aby se dostavil.

Mohu to ještě podpořit jiným příkladem ze stejné třídy. Když jsem tam byl asi dva a půl týdne, chtěl jsem zahájit hodinu a volal děti do třídy. Neměli jsme zvonek, byl to učitel, kdo svolával děti na hodinu. Jeden z žáků mi řekl: „No a co když nepůjdu?“ Řekl jsem mu na to: „Buď mě poslechneš, nebo zavolám tvou matku.“ To pomohlo, kluk poslechl a vešel do třídy, ale mně to nepřišlo jako dobrý způsob řešení, i když jsem neměl úplně jasno v tom proč. Až později, když jsem na to myslel, mi došlo, že jsem jednal pod vlivem strachu, že ztratím kontrolu nad situací, a tu komunikaci zavřel. Jinak bych byl přece daleko kreativnější. Mohl jsem mu třeba položit nějakou otázku, jako „a proč nechceš jít do třídy?“, nebo jsem mu mohl říct „tak zůstaň na chodbě, jestli chceš, a přijď, až budeš mít chuť“. Místo toho jsem použil svou moc učitele, vnutil svou vůli: Když neuděláš tohle, tak tě potrestám.

Co je tedy vaše rada vystresovaným kolegům učitelům, nebo komukoli, kdo je v těžké komunikační situaci?
Poradil bych jim, ať zkusí to, co jsem opakovaně dělal já. Když jsem v takové situaci, kterou vnímám jako hrozbu, zastavím se a identifikuji svůj strach. Když mě situace neohrožuje na životě, tak si dovolím nejednat rychle a zbrkle. Jednou provždy jsem si řekl, že už nechci jet v režimu „autopilot“, že mi záleží na tom být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Tím spíš, když vím, že to vztahy s dětmi proměňuje. Od té doby jsem už nikdy nepoužil příkaz „když tohle neuděláš, tak tě potrestám“.

Moje schopnost komunikovat jinak, lépe, se zlepšovala postupně, s tím, jak se zlepšovala má schopnost být se svými pocity, rozumět jim a nenechat se ovládnout strachem. Můžu mít strach, to nevadí, ale nemusí mě pohltit, můžu se s ním sžít.

Když jsem v sobě našel strach z toho, že děti nebudou následovat to, co po nich chci – a když jsem se tomu pocitu odevzdal, nepotlačoval ho, nebránil se mu, najednou se ve mně objevil zvláštní prostor, jakési bezčasí otevřenosti a zranitelnosti. A všiml jsem si, že tenhle stav mysli působí nakažlivě i na děti. Najednou byly také otevřené a mezi mnou a jimi nestál žádný, ale vůbec žádný důvod, proč by neměly udělat to, co jsem navrhoval.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a dva roky jako třídní učitel ve waldorfské škole. Poté převzal a pět let vedl třídu v soukromé základní škole, o které mluví v rozhovoru.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

22

 
7 Počet vláken diskuze
15 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
hznapp
hznapp

za nšich mladých let- několik facek fungovalo dobře a doma,když sem si postěžoval,sem dostal také pár facek-a nestězuju si a ani nikdo ze spolužáků

Káča
Káča

Žák tyká učiteli? Copak jsou to za zvířátka ti žáci, když nemají ani vychování jak oslovit učitele.

Lada
Lada

Učitel nemůže žáka nechat na chodbě bez dozoru ani za ním chodit ze třídy a přemlouvat ho, aby pracoval. Musí mít všechny děti pod dozorem. A jak k tomu přijdou ti slušníí žáci? Na ně čas nezbyde.

St.
St.

Jo – moc hezky napad! Jenze ucitel odpovida za vsechny deti, takze navrhovat klukovi, aby zustal bez dozoru na chodbe, kdyz ma byt ve tride, je tak akorat dobra cesta do kriminalu. Moc by mne zajimalo, jak by tenhle slavny pan ucitel vysvetloval (nadrizenym, rodicum, soudu…), jak provadel dohled nad timhle klukem, pokud by v nahlem zachvatu kreativity na te chodbe neco vyvedl nebo se mu neco stalo – deticky dovedou byt velmi vynalezave co se tyce zkoumani vlastnich moznosti.

Radek
Radek

V diskuzi se přehlíží zásadní fakt – že ty konkrétní případy byly konkrétní situace s problémovým dítětem a s dítětem autistou (záměrně píši, že to není totéž). Autistické dítě či dítě např. s ADHD může (a většinou bude) reagovat tak, jako je psáno v článku, pokud díte zaženete do kouta. U těchto dětí je nutné prostě volit jiný postup než u „standardních“ dětí. Takže je lepší nechat ho na chodbě, než aby odešlo ze školy, protože to prostě ve stresu udělá… A pak má učitel mnohem větší problém… Pro mnoho diskutujících níže je evidentně vše hrozně jednoduché – černá nebo… Číst vice »

PAV
PAV

Ano, věřím. Proč ne. Škola soukromá, zřejmě nějaký typ alternativní školy (nic proti nim). Možná škola typu školy speciální.
Pochybuji, že bylo ve třídě více jak 10 dětí. S více dětmi ve třídě 20-30 už tolik prostoru ke kreativitě a vnitřnímu napojení nebude, bohužel.
Závěr: méně dětí do tříd a budou si hrát a reagovat na potřeby všichni učitelé

magdalena
magdalena

A teď tu o Popelce, ta je taky hezká.