V Lucembursku pořád prší. Foto: archiv rodiny

Šest set tisíc obyvatel, desítky jazyků. Děti v Lucembursku vyrůstají v mnohojazyčnosti – jaké to pro ně je?

Janouškovi žijí v Lucembursku už více než deset let. Jana je na volné noze, učí češtinu a dělá korektury, manžel Zdeněk pracuje pro Evropskou unii. Obě děti – desetiletý Alexandr a sedmiletá Tatiana – se narodily v Lucembursku a navštěvují tam běžnou základní školu. 

Naše děti narozené v Lucembursku tráví v Česku tři až čtyři měsíce v roce: veškeré školní prázdniny. Aby to bylo možné, pracuji na volné noze a řídím celý ten náš “česko-lucemburský kolotoč”. Někdy je to dost náročné, zatím mi ale vždycky pomůže si říct, že to všechno děláme proto, aby děti mohly vyrůstat ve dvou zemích, ve dvou kulturách. A to, že na vlastní kůži zažívají, že všude je něco dobré a něco méně dobré a že svět není černobílý, je pro nás velká hodnota.

A nutno podotknout, že pokud chcete zažít společenskou rozmanitost a z toho plynoucí vyšší stupeň vzájemné tolerance, je Lucembursko ideálním místem k pobývání. Zejména národnostní a jazyková situace je zde z pohledu Čecha skutečně kuriózní. 

Babylon uprostřed Evropy

Lucemburské velkovévodství láme v posledních desetiletích rekordy v přistěhovalectví. Počet obyvatel se za posledních čtyřicet let zhruba zdvojnásobil a jen od roku 2010 stoupl z půl milionu na dnešních 614 tisíc. Do Lucemburska v posledních letech přichází každoročně kolem deseti tisíc lidí, převážně z ostatních zemí Evropské unie, nejvíce z Portugalska, Francie, Itálie a Belgie. Cizích státních příslušníků je tak dnes v Lucembursku skoro padesát procent.

Pohled na historické centrum: v létě je trávník plný piknikujících lidí, v zimě si užijete romantickou samotu.

A jak spolu tady všichni mluvíme? Oficiálně třemi úředními jazyky: lucemburštinou, němčinou a francouzštinou. Na tom není nic moc zvláštního, zemí s více úředními jazyky existuje mnoho, Švýcarsko má dokonce čtyři. V čem je ovšem Lucembursko unikátní, je to, že není rozděleno na oblasti, v nichž se hovoří vždy jedním z jazyků (jako je tomu například v sousední Belgii), ale že běžný Lucemburčan ovládá slušně všechny tři jazyky a používá je podle konkrétní situace. 

Lucemburština je germánský jazyk, který se podobá němčině asi jako čeština slovenštině. A v Lucembursku je jazykem převážně soukromé komunikace, ale ve veřejném prostoru se s ní nesetkáte často, a ještě méně v písemné podobě. Tam se Lucemburčané uchylují především k němčině, která je jim bližší: lucemburští autoři například často píší své knihy německy, v němčině vychází největší lucemburský deník Luxemburger Wort, německy začínají děti ve školách číst a psát. 

Francouzština je typicky jazykem státní správy a justice. Kromě této prestižní oblasti ale francouzština v Lucembursku úspěšně ovládla sféru služeb: převážně francouzsky na vás budou mluvit číšníci, prodavači, opraváři, nižší zdravotnický personál, vychovatelé a pomocný personál ve většině jeslí atd.

Jako v každé mezinárodní společnosti přistupují jazyky další: velký počet cizinců se mezi sebou domlouvá anglicky, stotisícová portugalská menšina mluví portugalsky, často zde na ulici uslyšíte italštinu a příležitostně všechny další jazyky zemí Evropské unie, protože se zde nachází řada evropských institucí i mezinárodních firem.

Hurá! Moje dítě bude umět pět jazyků! … opravdu?

Jak v tomhle všem fungují děti? Jak vypadá jejich jazykový vývoj? Jak fungují lidé s nějakým deficitem v oblasti jazyka a řeči? Odpověď je: bohužel obtížně a nezvládnutí jazyků často vede k selhávání dětí ve škole. 

Je třeba si uvědomit fakt, že vzhledem k mnohonárodnostní společnosti se řada dětí v Lucembursku rodí do smíšených manželství, kdy každý z rodičů mluví jiným mateřským jazykem a spolu se domlouvají jazykem dalším. Dítě, jehož otec je např. Maďar a matka Italka a rodiče spolu mluví anglicky, je tak v rodině hned od narození vystaveno třem jazykům, k nimž záhy (pro většinu dětí v druhé polovině prvního roku) přistupuje francouzština, kterou se komunikuje v jeslích, a po dosažení třetího roku by se mělo adaptovat na lucemburštinu, jež je prvním jazykem státního vzdělávacího systému (a pomineme fakt, že základní škola k tomu přidá v prvním roce němčinu a v dalších letech ještě francouzštinu). Za léta pozorování tohoto fenoménu jsem, musím říct, dospěla k poněkud extrémnímu názoru: za tvrzení, že děti jsou úžasně flexibilní a že bez problémů zvládnou třeba i pět jazyků, by měly být vysoké tresty. Děti, které jsou takovému režimu vystaveny, zpravidla nemají žádný jazyk na úrovni postačující k uspokojivému rozvoji kognitivních schopností potřebných nejen pro další vzdělávání, ale také pro osobní psychickou integritu.

My jsme se – a dodnes za to děkuji nebesům – nenechali přesvědčit, že bychom děti měli od šesti měsíců vystavit francouzštině v jeslích. Zkušenosti s bilingvní výchovou jsme neměli žádné a obava, že naše dítě ochudíme o něco zásadního, byla velká.

Jak pak první dítě rostlo, všimla jsem si , že téměř nikdo z lucemburských pedagogů kolem nás neměl děti v jeslích, a později ani v družinách, a nikdo z nich se nesnažil dětem v raném věku podsouvat francouzštinu či jiný cizí jazyk, pokud ho neměly přirozeně v rodině. Na otázku, proč tomu tak je, jsem většinou dostala odpověď, že jesle jsou téměř výhradně frankofonní a dítě francouzsky nemluví, a co se týká pozdějších družin, že je pro děti důležité nebýt stále v kolektivu. 

Naše dvě děti každopádně byly doma a vesele žvatlaly a později i mluvily česky. Mezi třetím a čtvrtým rokem nastoupily na dopolední vyučování do prvního, fakultativního ročníku státního vzdělávacího systému, tzv. „précoce“, pak absolvovaly dva roky povinné předškolní výchovy, tzv. „spillschoul“, která rozvrhem kopíruje pozdější školní docházku. Za ty tři roky se naučily lucembursky, hrály si s ostatními dětmi a pedagogický personál je od začátku hodnotil jako velmi samostatné, komunikativní, psychicky vyrovnané, zodpovědné, poslušné … no, zkrátka úplně jiné než doma, ale tak to koneckonců má být, naopak by to bylo jistě problematičtější.

Nejvíc peněz do školství… snad to pomůže

Dnes je syn v páté třídě, dcera v první, se vzděláváním a jazyky se dosud žádné problémy neobjevily, ba právě naopak. Tak snad ten počáteční stres přece jen k něčemu byl.

Děti, kterým se podaří do rozjetého vlaku lucemburské mnohojazyčnosti naskočit bez nehody, mají samozřejmě později v životě obrovskou výhodu. Kdo vyrostl v Lucembursku a úspěšně absolvoval školní docházku, bude pravděpodobně umět nejen lucembursky, ale také německy na úrovni rodilého mluvčího, velmi dobře francouzsky a později i obstojně anglicky. Pokud má nějaký další jazyk „zadarmo“ z rodiny, umí na prahu dospělosti už pět nebo i více jazyků! To si většina lidí z jazykově homogenních zemí, jako je ta naše, jen stěží dovede představit.

Když se zamýšlím nad tím, proč mají v Lucembursku děti takto ztížený začátek vzdělávacího procesu, na vině je zřejmě příliš pomalá reakce na proměny společnosti. Stávající systém fungoval bezesporu dobře ještě před několika desítkami let, kdy lucemburská populace byla pořád ještě vcelku homogenní, lucemburština byla hlavním jazykem ve většině rodin a jesle prakticky neexistovaly. Pro rodilé mluvčí lucemburštiny přechod na němčinu v první třídě nepředstavuje problém, a z toho také vycházejí učební postupy, které existují dodnes. Dnes však z čistě lucemburského prostředí pochází pouhá třetina školáků.

Lucemburský stát si problémy samozřejmě dobře uvědomuje a výzkumy úrovně žáků, podpůrné programy a dílčí reformy ve školství spolu s nemalými investicemi do této oblasti jsou tu na denním pořádku (Lucembursko mimochodem vydává nejvíc peněz na jednoho žáka základních škol ze zemí OECD). Tak držme palce, ať to brzy přinese kýžené ovoce.

Ve čtyřech letech ještě nemluví? Klid, ono se to poddá…

Příliš často se tu setkávám s tím, že se jazyky, a řeč obecně, začínají řešit příliš pozdě. Malá pozornost se věnuje opravdu raným stadiím vývoje dětské řeči. Většina dětí je v době osvojování si řeči už dávno svěřena do péče nějaké výchovné instituce, kde se navíc velmi pravděpodobně mluví jazykem, jenž není přítomen v rodině dítěte. Dítě tak v té nejkritičtější fázi okolo sebe zažívá jazykový zmatek a individuální péče a komunikace s dítětem jsou velmi omezené. Jesle jsou tady prostě na každém rohu, rodiče tam děti přivážejí nezřídka v 7:30 ráno a vyzvedávají je dlouho po 18. hodině. Podotýkám, že jde vesměs o slušně situované rodiny, kde tento režim není podmíněn ekonomickou nutností. Říkáte si tedy, co je to za rodiče? Ale oni vůbec netuší, že to může být problém, protože se všichni tváří, že není, a miminka a batolata jsou v jeslích přece hrozně šťastná a učí se tam francouzsky. 

Ačkoli se zde vývoj dětské řeči samozřejmě také sleduje (první větší plošný screening je okolo dvou a půl let dítěte), práh tolerance k různým anomáliím je daleko vyšší než v českém prostředí. Že dítě ve třech, čtyřech letech prakticky nemluví, se tu běžně přičítá právě mnohojazyčnosti a existuje téměř bezmezná víra, že se to srovná. Diagnostika případných poruch a intervence pak přicházejí zbytečně pozdě, kdy je náprava samozřejmě mnohem komplikovanější, a navíc – dítěti s jazykovým handicapem zejména v Lucembursku velmi rychle ujede vlak.

A jak si v s mnohojazyčném systému poradili Alexander a Tatiana? Dozvíte se za týden

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..