Z lásky k autům se syn naučil psát. Škola využívá energie dětského zájmu, říká česká maminka žijíci v Bruselu

Děti Evy Hrnčířové, která s manželem přišla před lety do Bruselu jako zpravodajka České televize a žije tu pořád, chodí do Mezinárodní Montessori školy. Ta zahrnuje i školku. Eva je momentálně na mateřské dovolené s půlročním Teodorem. Nejstaršímu synovi Tobiášovi je 12, prostřední Emmě je 5 let.  

Tobiáš (12), Emma (5) a Theodor (půl roku) vyrůstají v Bruselu.

Školy v Belgii začínají už mateřskou školkou, na kterou plynule ve stejné budově navazuje první stupeň. Naši školu si v podstatě vybral Tobiáš ve třech letech sám. Na rozdíl od belgických školek, kde se mě držel jako klíště, se v montessori třídě uvolnil a šel sám “objevovat svět”. Tehdy jsem věděla o montessori pedagogice mnohem méně než dnes, ale škola se nám zalíbila.

Je asi dva kilometry od našeho domu. Ráno vozíme děti autem, v létě někdy na kole. Domů jezdíme opět buď autem, nebo Tobiáš už asi dva roky v některé dny jezdí sám hromadnou dopravou, teď i na elektrokoloběžce. Občas chodíme i pěšky. Atmosféra téhle školy je hodně rodinná. Ačkoli vzdělává děti od školky až po maturitu, působí jako malá, kde každý zná každého.

Každé dítě má svůj individuální plán. Už ve školce děti pracují s pomůckami, naše pětiletá Emma teď zrovna začíná číst a počítat. Během školky a prvního stupně je učení hodně založené na zájmu a potřebách dítěte a na samostatné práci. Tobiáše třeba vždycky zajímala auta, během prvního stupně pracoval na řadě projektů o nich a na nich se učil například psát. Mimochodem na úhledný krasopis se zdaleka nehledí tolik jako v českých školách.

Pokračování vyprávění o škole v Bruselu najdete zde

Děti tu nemají klasické hodiny a přestávky. Pracují v delších blocích, často individuálně nebo v malých skupinkách, kdo chce, udělá si přestávku na svačinu a pak je společná pauza na oběd. Všechny děti si také chodí odpočinout na zahradu – malí před obědem, velcí po něm. A odpoledne pokračují aktivity ve třídě.

Bez známek a úkolů
Můj syn nikdy nedostal až do páté třídy žádnou známku. Dvakrát ročně dostávají rodiče “report” – vysvědčení se slovním hodnocením, které zároveň obsahuje popis látky probrané v jednotlivých předmětech, ale i jednotlivá témata nebo aktivity, které dítě za půl roku obsáhlo. Značka u nich taky prozrazuje, zdali v nich udělalo pokrok nebo se už zcela zdokonalilo. Report dostávají od školky, takže už u dvouleté Emmy jsme věděli, že umí např. čistit okno nebo zalévat květiny, krájet jablko nebo pozdravit. Postupně přibývá hodnocení v jazycích, matematice, atd. Velký důraz se klade i na sociální chování a dovednosti v rámci kolektivu. Od šesté třídy má Tobiáš hodnocení podle systému IB (International Baccalaureate), tzn. na procenta, která jsou přepočítaná na jakési známky 1 – 7 (7 je nejlepší). 

Ani domácí úkoly jsme (zatím!) na téhle škole nezažili. Argumentem učitelů proti nim je, že chtějí chránit svým svěřencům dětství a dát jim možnost hrát si, chodit ven, mít po škole nejrůznější aktivity, pomáhat doma s domácími pracemi, mít volný čas a dělat, co je baví. Nutno podotknout, že děti přicházejí prakticky denně domů po čtvrté hodině, takže čas do večeře docela rychle uteče. Bez úkolů jsou až do 13 let, teprve potom dostávají práci i domů.

Líbí se mi,  že se tu přistupuje k dětem individuálně. Několikrát jsem to zažila přímo, když jsme s učiteli probírali, co by třeba Tobiáše bavilo a v čem by se mohl realizovat, jaký projekt mu připravit, protože s nastupující pubertou trochu ztrácel motivaci k učení. Zároveň je ve škole i několik dětí s nejrůznějšími poruchami učení nebo vývoje, takže i k těm je třeba přistupovat jinak, ačkoli jsou zapojeni do kolektivu.

Hra na hudební nástroj je v Montessori škole v Bruselu součástí osnov. Děti si vybírají nástroj, docházejí na hodiny a vystupují na školních akcích. Tobiáš si vybral housle.

Každé dítě má právo jít svým vlastním tempem. Ani přestup do vyšších tříd není automatický, ale záleží na vyspělosti dítěte. Není výjimkou, že dítě třeba ze školky do školy přestupuje v lednu, v polovině školního roku, protože už je na školu připravené. Třídy jsou věkově smíšené, většinou v tříletých cyklech, což jsem už několikrát viděla u svých dětí jako velmi užitečný prvek. Ocitnou se ve třídě nejprve jako nejmladší, kteří vzhlížejí k těm starším a učí se od nich, a postupně se propracují na jejich místo, což jim v posledním roce zdravě zvedne sebevědomí. Přecházejí do další třídy a z “mazáků” se opět stávají nejmladšími, a tímhle cyklem projdou několikrát dokola.

Rodiče jsou se školou v kontaktu
Škola od rodičů očekává, že se zapojí. Můžou pomáhat při nejrůznějších školních akcích nebo mohou nabídnout svoje dovednosti a know how a udělat třeba starším dětem přednášku o svém oboru nebo nějaký workshop. Na druhou stranu si ale škola do ničeho nenechá od rodičů moc mluvit. Nikdy například vedení nesouhlasilo se vznikem Asociace rodičů, které jsou na belgických školách zcela běžné. 

Řada rodičů také kritizuje přístup školy k předávání informací. V tomhle ohledu škola v porovnání s jinými působí uzavřeně. V minulosti byla několikrát svolaná schůzka s vedením školy, nikdy se ale v průběhu let v zásadě zaběhnutý styl komunikace nikam neposunul. Znám zakladatele školy několik let a vím, že oba mají jasno v tom, jak chtějí s dětmi pracovat. A některým rodičům to vyhovuje, jiným ne.

Pro mě osobně je důležité, že o svých dětech můžu kromě dvou zhruba dvacetiminutových individuálních schůzek ročně (při vysvědčení) kdykoli mluvit s učiteli při vyzvedávání ze školy nebo na nejrůznějších školních akcích. Teď na druhém stupni jsme se domluvili i na několika zvláštních schůzkách, kde jsme společně hledali s učiteli cestu, čím Tobiáše motivovat. Několikrát do roka taky chodíme na “informační večery”, které se ale týkají spíše stylu a způsobu výuky metodou Montessori, tak aby ji pochopili rodiče, kteří prošli tradičním vzdělávacím systémem.

Počítače ani mobily u nás neletí
Také se mi líbí, že technologií jsou děti ušetřeny až do “vyšší primary”, tj. do čtvrté třídy. Od ní pak mají ve třídě dva nebo tři společné počítače, na kterých mohou několik minut denně pracovat. Ve čtvrté, páté třídě a dál na nich třeba připravují powerpointové prezentace svých projektů. Od střední školy si mohou děti nosit do školy mobil, který ale ráno odevzdají do krabice a berou si ho zase až při odchodu domů.  

Ani já sama nejsem příliš velkým zastáncem tabletů, počítačů a telefonů v rukou dětí. Tobiáš vlastně nikdy neměl doma možnost denně pracovat na počítači. Vždycky až zhruba do šesté třídy to bylo spíš výjimečné a muselo to mít nějaký smysl. Navzdory tomu vidím, že pracuje na počítači a se všemi aplikacemi mnohem rychleji a lépe než já, ví o všem mnohem víc, takže nemám pocit, že bych mu omezováním technologií v nižším věku nějak zabránila v jejich chápání a schopnostech používat je.

Pětileté dceři se občas podaří ukrást mi telefon, takže jí ho co nejrychleji vezmu, žádnou další elektroniku nepoužívá a ještě pár let používat nebude. Děti si potřebují dlouho věci osahávat, nejen batolata, ale i Emma si potřebuje kreslit, psát, cvičit, zpívat, prohlížet knížky a prostě si hrát. Jsem ráda, že vyrůstají v komunikativní, šikovné a vzdělané mladé lidi i bez toho, aby trávili příliš času u počítače. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

24

 
3 Počet vláken diskuze
21 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Eva
Eva

Pamatuji si paní Evu z televizní obrazovky, už jsem ji dlouho neviděla,. Její tvář je sympatická, zrovna jako ten článek. Rodiče jsou se školou spokojeni. Věří ji. Škola si nastavila pravidla, rodiče je respektují a oběma stranám jde o to, aby děti dostaly tak potřebné vzdělání pro život. Zvlášť mně zaujala myšlenka, o tom, jak škola komunikuje s rodiči. Nedělní tak zvané školení rodičů, které je seznamuje s tím, jak škola pracuje a o co jí jde. Mají stanovená jasná pravidla výuky o kterých rodiče vědí a taky je dodržují. To že o svém dvouletém dítěti dostanou rodiče zprávu co… Číst vice »

Václav
Václav

Takže nedostávají známky z klasické pětibodové stupnice, mají ale značky ukazující směr vývoje a od vyšších tříd procenta, tedy jinak řečeno známky na stobodové stupnici. Vskutku významná a smysluplná výměna! V mostessori školce prostě nějak, jistě vědecky, přišli v rámci vytváření individuálních vzdělávacích plánů na to, že co dvouletá Emma potřebuje, je naučit se čistit okna. Nechápu, že klasické školky tyto tak běžné batolecí potřeby ještě pořád ignorují! Malý Tobiáš se poprvé uklidnil až v montessori školce. Tříleté dítě totiž pozná už z dálky, že zrovna ta konkrétní budova je montessori školka, protože vyzařuje do svého okolí a do lidí… Číst vice »

Kateřina *
Kateřina *

Mě by spíš zajímalo, proč má pětiletá holka potřebu „krást“ a jak to, že ji netrápí svědomí, když si vezme „cizí“ věc bez dovolení a třeba i přes zákaz.