Děti Evy Hrnčířové, která s manželem přišla před lety do Bruselu jako zpravodajka České televize a žije tu pořád, chodí do Mezinárodní Montessori školy. Ta zahrnuje i školku. Eva je momentálně na mateřské dovolené s půlročním Teodorem. Nejstaršímu synovi Tobiášovi je 12, prostřední Emmě je 5 let.
Školy v Belgii začínají už mateřskou školkou, na kterou plynule ve stejné budově navazuje první stupeň. Naši školu si v podstatě vybral Tobiáš ve třech letech sám. Na rozdíl od belgických školek, kde se mě držel jako klíště, se v montessori třídě uvolnil a šel sám “objevovat svět”. Tehdy jsem věděla o montessori pedagogice mnohem méně než dnes, ale škola se nám zalíbila.
Je asi dva kilometry od našeho domu. Ráno vozíme děti autem, v létě někdy na kole. Domů jezdíme opět buď autem, nebo Tobiáš už asi dva roky v některé dny jezdí sám hromadnou dopravou, teď i na elektrokoloběžce. Občas chodíme i pěšky. Atmosféra téhle školy je hodně rodinná. Ačkoli vzdělává děti od školky až po maturitu, působí jako malá, kde každý zná každého.
Každé dítě má svůj individuální plán. Už ve školce děti pracují s pomůckami, naše pětiletá Emma teď zrovna začíná číst a počítat. Během školky a prvního stupně je učení hodně založené na zájmu a potřebách dítěte a na samostatné práci. Tobiáše třeba vždycky zajímala auta, během prvního stupně pracoval na řadě projektů o nich a na nich se učil například psát. Mimochodem na úhledný krasopis se zdaleka nehledí tolik jako v českých školách.
Pokračování vyprávění o škole v Bruselu najdete zde
Děti tu nemají klasické hodiny a přestávky. Pracují v delších blocích, často individuálně nebo v malých skupinkách, kdo chce, udělá si přestávku na svačinu a pak je společná pauza na oběd. Všechny děti si také chodí odpočinout na zahradu – malí před obědem, velcí po něm. A odpoledne pokračují aktivity ve třídě.
Bez známek a úkolů
Můj syn nikdy nedostal až do páté třídy žádnou známku. Dvakrát ročně dostávají rodiče “report” – vysvědčení se slovním hodnocením, které zároveň obsahuje popis látky probrané v jednotlivých předmětech, ale i jednotlivá témata nebo aktivity, které dítě za půl roku obsáhlo. Značka u nich taky prozrazuje, zdali v nich udělalo pokrok nebo se už zcela zdokonalilo. Report dostávají od školky, takže už u dvouleté Emmy jsme věděli, že umí např. čistit okno nebo zalévat květiny, krájet jablko nebo pozdravit. Postupně přibývá hodnocení v jazycích, matematice, atd. Velký důraz se klade i na sociální chování a dovednosti v rámci kolektivu. Od šesté třídy má Tobiáš hodnocení podle systému IB (International Baccalaureate), tzn. na procenta, která jsou přepočítaná na jakési známky 1 – 7 (7 je nejlepší).
Ani domácí úkoly jsme (zatím!) na téhle škole nezažili. Argumentem učitelů proti nim je, že chtějí chránit svým svěřencům dětství a dát jim možnost hrát si, chodit ven, mít po škole nejrůznější aktivity, pomáhat doma s domácími pracemi, mít volný čas a dělat, co je baví. Nutno podotknout, že děti přicházejí prakticky denně domů po čtvrté hodině, takže čas do večeře docela rychle uteče. Bez úkolů jsou až do 13 let, teprve potom dostávají práci i domů.
Líbí se mi, že se tu přistupuje k dětem individuálně. Několikrát jsem to zažila přímo, když jsme s učiteli probírali, co by třeba Tobiáše bavilo a v čem by se mohl realizovat, jaký projekt mu připravit, protože s nastupující pubertou trochu ztrácel motivaci k učení. Zároveň je ve škole i několik dětí s nejrůznějšími poruchami učení nebo vývoje, takže i k těm je třeba přistupovat jinak, ačkoli jsou zapojeni do kolektivu.
Každé dítě má právo jít svým vlastním tempem. Ani přestup do vyšších tříd není automatický, ale záleží na vyspělosti dítěte. Není výjimkou, že dítě třeba ze školky do školy přestupuje v lednu, v polovině školního roku, protože už je na školu připravené. Třídy jsou věkově smíšené, většinou v tříletých cyklech, což jsem už několikrát viděla u svých dětí jako velmi užitečný prvek. Ocitnou se ve třídě nejprve jako nejmladší, kteří vzhlížejí k těm starším a učí se od nich, a postupně se propracují na jejich místo, což jim v posledním roce zdravě zvedne sebevědomí. Přecházejí do další třídy a z “mazáků” se opět stávají nejmladšími, a tímhle cyklem projdou několikrát dokola.
Rodiče jsou se školou v kontaktu
Škola od rodičů očekává, že se zapojí. Můžou pomáhat při nejrůznějších školních akcích nebo mohou nabídnout svoje dovednosti a know how a udělat třeba starším dětem přednášku o svém oboru nebo nějaký workshop. Na druhou stranu si ale škola do ničeho nenechá od rodičů moc mluvit. Nikdy například vedení nesouhlasilo se vznikem Asociace rodičů, které jsou na belgických školách zcela běžné.
Řada rodičů také kritizuje přístup školy k předávání informací. V tomhle ohledu škola v porovnání s jinými působí uzavřeně. V minulosti byla několikrát svolaná schůzka s vedením školy, nikdy se ale v průběhu let v zásadě zaběhnutý styl komunikace nikam neposunul. Znám zakladatele školy několik let a vím, že oba mají jasno v tom, jak chtějí s dětmi pracovat. A některým rodičům to vyhovuje, jiným ne.
Pro mě osobně je důležité, že o svých dětech můžu kromě dvou zhruba dvacetiminutových individuálních schůzek ročně (při vysvědčení) kdykoli mluvit s učiteli při vyzvedávání ze školy nebo na nejrůznějších školních akcích. Teď na druhém stupni jsme se domluvili i na několika zvláštních schůzkách, kde jsme společně hledali s učiteli cestu, čím Tobiáše motivovat. Několikrát do roka taky chodíme na “informační večery”, které se ale týkají spíše stylu a způsobu výuky metodou Montessori, tak aby ji pochopili rodiče, kteří prošli tradičním vzdělávacím systémem.
Počítače ani mobily u nás neletí
Také se mi líbí, že technologií jsou děti ušetřeny až do “vyšší primary”, tj. do čtvrté třídy. Od ní pak mají ve třídě dva nebo tři společné počítače, na kterých mohou několik minut denně pracovat. Ve čtvrté, páté třídě a dál na nich třeba připravují powerpointové prezentace svých projektů. Od střední školy si mohou děti nosit do školy mobil, který ale ráno odevzdají do krabice a berou si ho zase až při odchodu domů.
Ani já sama nejsem příliš velkým zastáncem tabletů, počítačů a telefonů v rukou dětí. Tobiáš vlastně nikdy neměl doma možnost denně pracovat na počítači. Vždycky až zhruba do šesté třídy to bylo spíš výjimečné a muselo to mít nějaký smysl. Navzdory tomu vidím, že pracuje na počítači a se všemi aplikacemi mnohem rychleji a lépe než já, ví o všem mnohem víc, takže nemám pocit, že bych mu omezováním technologií v nižším věku nějak zabránila v jejich chápání a schopnostech používat je.
Pětileté dceři se občas podaří ukrást mi telefon, takže jí ho co nejrychleji vezmu, žádnou další elektroniku nepoužívá a ještě pár let používat nebude. Děti si potřebují dlouho věci osahávat, nejen batolata, ale i Emma si potřebuje kreslit, psát, cvičit, zpívat, prohlížet knížky a prostě si hrát. Jsem ráda, že vyrůstají v komunikativní, šikovné a vzdělané mladé lidi i bez toho, aby trávili příliš času u počítače.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pamatuji si paní Evu z televizní obrazovky, už jsem ji dlouho neviděla,. Její tvář je sympatická, zrovna jako ten článek. Rodiče jsou se školou spokojeni. Věří ji. Škola si nastavila pravidla, rodiče je respektují a oběma stranám jde o to, aby děti dostaly tak potřebné vzdělání pro život. Zvlášť mně zaujala myšlenka, o tom, jak škola komunikuje s rodiči. Nedělní tak zvané školení rodičů, které je seznamuje s tím, jak škola pracuje a o co jí jde. Mají stanovená jasná pravidla výuky o kterých rodiče vědí a taky je dodržují. To že o svém dvouletém dítěti dostanou rodiče zprávu co už umí, jaké dovednosti má, se mi líbí. Tam individuální záznamy o dětech jsou běžnou praxí. U nás jsme je měli taky a rodiče měli možnost nahlížet, konzultovat, ale této možnosti nevyužívali. Jinak se mi líbí myšlenka popsaná, že škola vytváří téměř rodinné prostředí. Takže možná pro nás další inspirativní myšlenka, méně dětí, lepší přehled a vzdělávání. Ne přehlcené třídy ještě s inkluzí. Děti mají možnost se také vzdělávat v uměleckých oblastech. Tohleto u nás mají ZUŠ a děti musejí docházet, nebo dojíždět. V článku je spousta inspirujících myšlenek. V závěrečném odstavci je popsáno krédo rodičů, jak vychovat své dítě. Moc se mi líbí. Díky.
Takže nedostávají známky z klasické pětibodové stupnice, mají ale značky ukazující směr vývoje a od vyšších tříd procenta, tedy jinak řečeno známky na stobodové stupnici. Vskutku významná a smysluplná výměna!
V mostessori školce prostě nějak, jistě vědecky, přišli v rámci vytváření individuálních vzdělávacích plánů na to, že co dvouletá Emma potřebuje, je naučit se čistit okna. Nechápu, že klasické školky tyto tak běžné batolecí potřeby ještě pořád ignorují!
Malý Tobiáš se poprvé uklidnil až v montessori školce. Tříleté dítě totiž pozná už z dálky, že zrovna ta konkrétní budova je montessori školka, protože vyzařuje do svého okolí a do lidí uvnitř lásku, štěstí a pohodu. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by ho v jiných školkách mohlo od objevování světa odradit něco tak přízemního, jako třeba studené podlahy ve vstupní hale nebo moc cizích tváří naráz. Prostě poznal, že to nejsou montessori školky a tak se držel jako klíště.
Různá selhání komunikace a spolupráce mezi dvěma lidmi, ať už v situaci, kdy vás učitel odkáže na třídní schůzky, kdy se vám od vedení školy nedostává informací, na které máte nárok, nebo kdy učitel nepomůže dítěti, které se chce se zájmem dostávat za hranice školní výuky, jsou vždy zásadně systémovým selháním klasického školství. Deset z deseti ultraprotektivních ekobiomatek souhlasí.
Pane Václave, kolik jste vychoval malých dětí, že dokážete shazovat jakýkoliv názor rodičů, který se vám zrovna nelíbí. Možná u vás by se tohleto dítě taky necítilo bezpečné, kdyby jste měl každý den výhrady, že si neumí natáhnout kalhotky, zapnout knoflík, a nebo že nesnědl tu polívku, kterou jste mu naservíroval. Přemýšlejte trochu. Byl jste taky dítě a já si začínám dělat obrázek, že jste se možná v dětství necítil moc dobře, třeba se mýlím. vyvraťte mi to.
Až Vás přejde potřeba na mě útočit v osobní rovině, rád Vám odpovím. S výjimkou těch Vašich otázek, které jsou ve veřejné diskuzi mezi lidmi, kteří se navzájem neznají, vrcholně nevhodné.
Omlouvám se, ale zdá se mi někdy že nehledáte pozitiva, ale negativa a víc se s vámi o ničem přít nebudu. Zkuste hledat někdy řešení a ne jen to co je špatně.
Mám si snad vzít příklad z Vás a nahlas uvažovat o tom, jaké měla paní Hrnčířová dětství a že se její děti možná necítí bezpečně?
Ze mně si příklad rozhodně neberte, já nejsem vy.
Když si přečtu třeba to, že dvouleté batole se ve školce učí čistit okna, tak zákonitě zpozorním. Začnu se sám sebe ptát, jestli je čištění oken to, co by se takové batole mělo učit, jestli to odpovídá jeho schopnostem a jestli to pro něj má v tomto věku vůbec nějaký význam. A protože jsem dospěl k názoru, že taková školková výchova je naprosto pošahaná, snažím se rýpat do tohoto „slabého bodu“, abych vyprovokoval lidi kolem sebe, kteří by si tohoto všimli a vyjádřili svoje názory, kterými bych ten svůj mohl případně korigovat.
A Vy, místo toho, abyste buď souhlasila, že je to divné, nebo vysvětlila, proč to divné není, tady na mě zaútočíte s otázkou, kolik jsem já vychoval dětí, že si dovoluju rozporovat to, co osobně považuju za batolecí otročinu. Což je mimochodem názor, na který bych měl plné právo i kdybych sám nikdy žádné dítě nevychoval, takže tuto Vaši otázku chápu jen jako pokus o další osobní útok ve stádiu pokusu.
Nejsem od přírody negativní, ale na takové zkušenosti žádné pozitivum opravdu nevidím.
Zeptám se jinak, ačkoliv už s vámi debatu nepovedu. Když si přečtete někdy novinářské kachny nebo zaujaté komentáře taky tak slepě věříte,nebo přemýšlíte. Maminka uvedla tento příklad, aby ukázala, že o dětech učitelky ví a do možná dost, než samy rodiče někdy. Měla jsem chlapce, který ráno chodil za paní uklizečkou a bral jí hadr a smeták z ruky, já vám budu pomáhat. Nechala ho chvíli, neodrazovala ho od práce. A vidíte, při této vzpomínce se mi propojilo, proč to asi dělal. Sleduju jeho život, nepouštím své děti ze zřetele. Třeba se jeho život uklidní. Mám moc malé možnosti mu pomoci, ale není mi lhostejno co se děje.
Nejsem Sibylla a křišťálovou kouli nevlastním, takže mi promiňte, že reaguji na to, co vidím napsané. Také znám děti, které si hrávaly na to, že pomáhají třeba při úklidu. Takovouto dětskou aktivitu bych popsal slovy: „hraje si na různé domácí práce“. Nikdy ne slovy: „umí čistit okno“. A víte proč? Protože každá z těchto vět říká něco diametrálně odlišného a nelze je libovolně zaměňovat!
Nic z toho ale neospravedlňuje Vaše osobní výpady. O článku si můžu myslet cokoliv, ale Vaše útočné jednání nechápu.
Někteří muži dostali ke svým vlastnostem do vínku perfekcionalismus. Všechno musí být řádně popsáno, seřazeno, pojmenováno stejně. Právě z toho se teď školství snaží vymanit a učit se pojmenovávat věci novými jmény. Před naším dědečkem jsme taky nesměli říkat knedlík, ale šiška. Prožil si první i druhou světovou a to co prožil ho ovlivnilo. Slovo knédl, jak nám vysvětlil je německého původu.
Ano. Hodinky nebo holinky, žádný rozdíl, obojí se nasazuje, že?
Vidím, že s Vámi není kloudná řeč, a zpětně si uvědomuji, že ani nikdy v posledních dnech nebyla. Mělo mi to být jasné v okamžiku, kdy jste mě začala urážet a přitom mě nesmyslně poučovat, že nehledám pozitiva.
Omlouvám se, že jsem marnil Váš drahocenný čas. Už Vás nebudu otravovat. Jděte si, prosím, obtěžovat jiné oběti.
P.S.: je smutné, že příběh svého dědečka používáte jako entrée k tomu, abyste se v nějaké bezvýznamné diskuzi mohla navážet do lidí, které ani neznáte…
Vám nejde o školství a jeho problematiku, vám jde jenom o dokazování že máte pravdu, tak ji mějte.
To jkste trefila naprosto přesně,Evo.
Koukám Leo, že máte ve zvyku útočit ze zálohy pokaždé, když se Vám nepodaří mě uslovíčkařit k smrti. No, poslužte si. 🙂
Už toho ale opravdu nechte. Útočíte ve velmi osobní rovině na lidi s nesouhlasnými názory a nepřiznáváte jim právo se bránit, že to je podle Vás jen snaha dokazovat svou pravdu. A neváháte už ani do tohoto trapného divadla zatahovat i své předky.
Ač jste psal svůj příspěvek již 11dní před tím, než reaguji, musím se přece jen zastat názoru, že domácí práce jsou pro děti důležité již od mala. Nejhorší, co můžete dvouletému dítěti udělat je, že mu zakážete napodobovat, co sám děláte. Ano, souhlasím, že i zde jsou bezpečnostní meze a dítě nenecháte lézt na štafle v 5. patře u otevřeného okna, ale proč by nemohlo umýt (utřít hadrou) zavřené okno z dětské stoličky do výšky, kam dosáhne. A podobné je to i s používáním pračky, vysavače, myčky, apod. Pro syna jsem v tomhle věku koupila extra škrapku na auto, aby mi ráno pomáhal škrabat námrazu – kdo nezažil, nedokáže si představit, jak se může cítit dítě motivované, nadšené, šťastné a sebevědomé, když za dobu, co rodič osvobodí z ledových krystalků všechna okna, ono seškrábe námrazu z jednoho zpětného zrcátka… Je trochu smutné, že se dnes cpou dětem pořád jen hračky a na opravdové dovednosti se zapomíná.
Paní Vlaďko děkuji. Bez vší zaujatosti jste vysvětlila problém a doplnila kratší popis činnosti dítěte od maminky. Jenom proto, abyste se třeba zasmála. Poslala jsem svého syna v zimě zametat sníh. Vrátil se po kratší chvilce se zlomeným koštětem. Zjistila jsem, že to nebudu mít s jeho praktickou výchovou jednoduché. Ale postupně se učil, že jsem mu půjčila i sekyru a za mé přítomnosti štípal dřevo. Chtělo to výdrž, ale přece něco umí. Co se týče vědomostí, říká mi, mami tomu stejně nerozumíš. Počítač je jeho doména a zvládá ji dobře i v práci. Taky mi pomáhal utírat nádobí, ale to mu byly čtyři roky. Pak už se ta chuť a elán vytrácely. Začala ho zajímat technika
Mě by spíš zajímalo, proč má pětiletá holka potřebu „krást“ a jak to, že ji netrápí svědomí, když si vezme „cizí“ věc bez dovolení a třeba i přes zákaz.
Maminka roz(do)hodla a dcera na to má možná trochu jiný pohled. 🙂
Taky si myslím, že se holky „neshodly“ na závěru 🙂
Protože „zakázané ovoce chutná?“
To ano, ale nelze to brát jako omluvu. Možná to někdo využívá pro své svědomí, stylem „já jsem jim mobil/tablet/PC nedovolil(a), dítě si to zaplo bez mého vědomí. Pak můžou být všichni spokojeni 😉