Cendrine Lecaplain žije v Sablé-sur-Sarthe, malém městě na západě Francie. Už dvacet let je středoškolskou učitelkou předmětu filozofie. Od loňského roku učí ve speciální škole přidružené k psychiatrické nemocnici, Centre soins-études Pierre Daguet. „Není to vůbec jednoduché, ale strádání mých studentů mi otevírá srdce a za to jsem vděčná,“ říká.
Léto je čerstvě za námi, a tak moje první otázka míří k prázdninám. Jak dlouhou jste měla dovolenou a jak jste ji strávila?
V létě mám obvykle měsíc plné dovolené, což potřebuju, abych znovu načerpala energii a přestala se v myšlenkách zabývat svými studenty. Letos jsem měla volno od poloviny července. Před tím jsme měli schůzky ve škole a taky jsem byla v maturitní komisi.
Do školy se obvykle pomalu vracím kolem dvacátého srpna. Jdu si prohlédnout svůj rozvrh, začínám si připravovat hodiny.
Během letní dovolené věnuji hodně času meditaci, ráda čtu a chodím do muzeí, obohacuje mě to lidsky i jako učitelku. Tentokrát jsem nebyla na žádném školení, to jsem absolvovala o jarních prázdninách.
V jaké škole učíte?
Filozofii učím na středních školách už dvacet let. Vždy to byly běžné školy, až loni jsem udělala změnu a začala učit ve škole, která je součástí psychiatrické léčebny. Je to škola spojená s Fondation Santé des Étudiants de France – Nadací pro zdraví francouzských studentů. To je instituce stará sto let, která vznikla původně na podporu studentů s tuberkulózou, ale časem se nemoci proměnily. Mí studenti ve věku patnáct až dvacet pět let mají různé fobie, psychotické poruchy, anorexii. Nemohou chodit do běžné školy, ale i přes svoje problémy chtějí dokončit středoškolské vzdělání nebo i pokračovat dále na vysokou školu. Jejich studijní kapacitu samozřejmě tyto problémy ovlivňují, ale i tak mnozí z mých studentů maturitního ročníku maturitu úspěšně složili.
Jak jste toto místo získala?
Viděla jsem, že někoho na tuto pozici hledají, a konkurz jsem vyhrála asi proto, že jsem v předchozí škole působila jako tutor, konzultant pro studenty, a také jsem učila školní odpadlíky, kteří si chtěli dodělat vzdělání. Díky tomu bylo zřejmě moje CV relevantní. Rok od nástupu jsem stále měla možnost se vrátit na staré místo, ale já jsem zůstala.
Co byste řekla o svých studentech?
Jsou skvělí, obdivuju jejich sílu a odvahu. Mají spoustu potíží, a přesto si nepřipadají jako oběti a usilují o vzdělání, aby mohli normálně žít a pracovat. Inspirují mě. Vždycky jsem tuhle práci měla ráda.
Můžete popsat, co děláte se studenty v hodině, jakou má hodina strukturu?
Musím být dost flexibilní. Obvykle do třídy vstupuji s více než jednou možností, co budeme dělat. Aktivity jsou různé: představuji nějakou novou tezi nebo myšlenku, snažím se k ní rozproudit debatu, diskutujeme o příkladech, ale mám i obrazové materiály, někdy posloucháme hudbu – vše, co zvýší pozornost a zájem studentů o předmět, je dobré. Jak udělat hodinu, je celkem výzva už i proto, že mí studenti ve větší míře než v běžné škole na hodinách chybí nebo mají problémy se soustředěním. Což znamená, že musím brát ohled na jejich možnosti, kolísavou úroveň ve třídě, a potřeby každého z nich a připravit hodinu, která jim maximálně vyjde vstříc.
Co z minulého školního roku vám utkvělo nejvíc v hlavě?
Hodně mě zasáhly maturitní zkoušky. Jak jsem říkala, mnozí mí studenti prošli, což jim udělalo radost, ale taky zvýšilo jejich úzkosti, protože škola skončila a to pro ně znamená vyjít do světa, pokračovat ve studiích jinde… Jeden z mých studentů se pár dnů po maturitě zabil. Byl to velmi schopný mladík a zkoušku složil výborně, ale nedokázali jsme mu pomoci najít smysl života. Někdy to je opravdu těžké, v téhle škole, snést ty emoce, které učení tady přináší. Mám naštěstí dobré kolegy, společně přemýšlíme, jak vše dělat co nejlépe. Vyžaduje to od nás velkou schopnost přizpůsobení.
Můžete říct pár slov o vaší učitelské dráze? Chtěla jste se stát učitelkou?
Mí rodiče byli učitelé, ale mě to nelákalo. Šla jsem studovat dějiny, po nějaké době jsem je pak vyměnila za filozofii. S tímhle oborem ale nemůžete dělat moc jiných věcí než učit, tak jsem se na to učitelství dala. Naštěstí, jakmile jsem vstoupila do třídy, byla jsem ve své kůži, začalo se mi to hned líbit. Mám ráda všechno, co je s učením spojené, a věnuju tomu spoustu energie. A čím déle učím, tím to mám raději.
Co si myslíte o francouzském vzdělávacím systému, obecně?
Jeho současná podoba a taky dnešní soutěživá doba vyvíjí podle mě na děti příliš velký tlak. Místo aby se spokojeně učily a byly spolu, s obavami přemýšlejí o tom, co s nimi bude. Proto jsem taky chtěla učit na jiné škole, kde si mohu dělat věci po svém.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Už se k tomuto článku vracím potřetí. Ze začátku jsem nevěděla jak napsat to co cítím. Nikdo se k článku zatím nevyjádřil. není zde totiž téma, které by rozvášnilo debatu. Je to článek o plně se rozdávajícím srdci šlověka, který najde naplnění svěho poslání. Podobný článek rozdávajících se srdcí byl z naší dětské nemocnice. Obdivuji tyto lidi, za jejich sílu a schopnost předávat něco, co někdy pouhým slovem pojmenovat nejde. A to je právě pohled očí, dotek, povzbuzení a hledala bych spoustu dalších krásných slov. Tohle je právě to, a když si tímhle projde člověk, ví jak chutná tohle ani ne povolání, ale poslání.