Kromě běžných předmětů se zdůrazňuje osobnostní výchova založená na prastarých spirituálních hodnotách. Žáci jsou vedeni k sebezapření a ke službě vyšším cílům, skládají slib, že odloží zábavu na vedlejší kolej. Ve škole, kterou založil pedagogický vizionář a lokální patriot Višnávath V. Pendse v indickém Puné, jsem strávil jen jeden den, ale hodiny jsem mluvil s vedením a zejména absolventy. Jejich sebevědomé vystupování a kritické myšlení mě navnadilo, abych se chtěl dozvědět víc. Následně jsem si o škole Jnana Prabodhini přečetl knihu.

Než se dostanu k popisu indické školy pro nadané děti, kterou jsem navštívil letos o prázdninách, dovolím si pro pochopení kontextu malý exkurz do minulosti indického školství.

Před příchodem Britů a před změnami, které ve vzdělávacím systému zavedli, se děti vzdělávaly v náboženských školách, především muslimských a hinduistických. Západní misionáři zakládali také školy křesťanské. Vzdělání se prolínalo s působením na osobnost v souladu s daným religiózním konceptem. Když britská správa Indie zavedla a rozšířila laické školství, bylo to logicky podle britského modelu. Indické kulturní kořeny a původní hodnoty tam neměly místo, a to mimo jiné i proto, že se nedají dost dobře oddělit od náboženství. Po vyhlášení nezávislosti země a převzetí její správy Indy posílily aspirace mít vlastní, nikoli zvnějšku implantovaný vzdělávací systém. Jenže do indické ústavy byla zabudována podmínka, že státní školství musí být úplně sekulární.

Zřejmě i proto dnes v osnovách a metodách výuky běžné indické škole je toho původně indického překvapivě málo. Stále stojí na základech dřívějšího britského školství, maximálně s lehce indickým odstínem v důrazu na hierarchii a ceremoniály.

Kvalitní vzdělání na spirituální bázi = příprava elit
Pár alternativně laděných škol, které usilují o vzdělávání indické mládeže v souladu s tradičními hodnotami, ale existuje. A nejde tady o nějaké zpátečnické náboženské líhně fanatiků.

Škola Jnana Prabodhini, které věnuji tento článek, se těší relativně velkému společenskému uznání i pozornosti nejvyšších představitelů země. Na návštěvě tu byl mimo jiné i sám ministr školství.

Škola stojí už přes šedesát let ve městě Puné a spojuje vzdělání západního střihu, ovšem pojaté holisticky (přírodovědné i humanitní předměty a umělecké výchovy jsou v rovnováze) s duchovním rozvojem osobnosti, který vychází z indických tradic. Přímo na svých webových stránkách deklaruje, že se opírá o duchovní filozofii advaity-védánty.

Zakladatelem je Višnávath V. Pendse. Pendse byl renesanční osobnost. Pedagogický vizionář, intelektuál a novinář.  Člověk aktivní ve veřejném životě a zároveň umělecky založený, uctívající védántu. Jeho cílem byla funkční škola pro nadané děti, ze kterých se stanou lídři jejich komunity.

Puné je osmé největší město Indie, má asi šest milionů obyvatel a leží ve vzdálenosti asi čtyř set kilometrů od Bombaje. Je to univerzitní město a technologické centrum, což mimo jiné znamená, že je v něm hodně lidí, kteří přemýšlejí jinak, „alternativně“. V Puné je mimochodem nejslavnější indická filmová škola.

Slib k omezení zábavy
Osobnostní výchova je v této škole pojatá komplexně, nejde o pár hodin občanského vzdělávání týdně. Ve věku kolem čtrnácti let jsou žáci podrobeni jakémusi přechodového rituálu. Při něm slibují, že se následujících deset let budou věnovat výlučně studiu a prohlubování moudrosti. Zábavu odsunou na vedlejší kolej. Budou se připravovat pro vyšší cíle. Není to myšleno „puritánsky“ jako striktní zákaz, ale spíše jako výzva k omezení činností, které by žáka odváděly od studia a práce na sobě. Občas se stává, že takový ambiciózní slib žák složit nechce. Škola mu pobídku prezentuje opakovaně, ve víře, že k ní dozraje. Proti žákům, kteří se osobnostní výchově do určité míry vzpírají, ale nepoužívá žádné donucovací prostředky. Když například nechtějí recitovat mantry, nemusejí. Stačí, když jsou přítomni, nemusí se aktivně účastnit.

Meditace, mantry, „inspirational talks“
Každé ráno se koná shromáždění všech studentů, někdy rozdělených na dvě části podle věku, a jeho náplní je většinou společná tichá meditace a zpívání manter. Kromě toho si někdy berou slovo i učitelé a obohacují žáky inspirativními proslovy.

Jejich slova jsou prodchnuta lokálním patriotismem, který ale nestaví do protikladu ke vztahu k Indii jako celku. Řeč, které jsem byl svědkem, vyzdvihovala kvality význačného bojovníka za nezávislost Indie, který pocházel z jejich regionu. Šlo o to, inspirovat děti příkladem význačné osobnosti.

Osobnostní rozvoj zahrnuje práci s vlastními emocemi a žáci se učí rozumět sami sobě na základě indické duchovní psychologie, která běžně operuje s pojmy, jako je životní síla, emoční tělo nebo duchovní jádro člověka.  Vesměs věci, které západní exaktní vědy neuznávají.

V Indii je spiritualita ve smyslu praktických metod práce s tělem a myslí považovaná za něco běžného, normálního. Podobná škola by v Evropě na některé lidi mohla působit až sektářsky. Pravděpodobně by na ni velmi rychle někdo poslal školní inspekci.

Ale v Indii není spiritualita ve škole něco, nad čím by se někdo pozastavoval.  Přesto bývá tato škola někdy předmětem kritiky. A sice kvůli tomu, že je elitní, výběrová. Indie je oficiálně a formálně hodně rovnostářský a „inkluzivní“ stát, je zde cítit dědictví socialisticky orientovaných vlád.

Jiné názory jsou vítané
Z kontaktů se studenty jsem nabyl dojmu, že jsou velmi ambiciózní a mají velký přehled o světovém dění. Kladli spoustu zajímavých otázek. Šestnáctiletí žáci se mě ptali třeba na důvody poslední globální finanční krize, měli otázky ohledně životního prostředí nebo soužití menšin. Do hloubky chápali komplexnost těchto problémů. Vyjadřoval jsem poměrně otevřeně své názory, a přitom jsem si říkal, že některé z nich pravděpodobně nebudou v úplném souladu s hodnotovou orientací školy.  Přesto to nikomu z učitelů nevadilo, nikoho to nepohoršovalo. Učitelé i vedení zdůrazňovali, že byli za jiný pohled rádi. Je ovšem těžké hodnotit, zda to říkali více ze slušnosti a respektu či z vnitřního přesvědčení. Každopádně jsem nabyl dojmu, že Indy upřímně zajímá, co si kdo „zvenku“ myslí. Kontrast mezi jasně definovanou filozofií školy a podporou svobodného myšlení byl pro mě velmi zajímavý.

Absolventi mají být užiteční
Záměrem školy není jen poskytovat dobré vzdělání, ale působit tak, aby se její absolventi zapojili do budování indické společnosti. V této souvislosti je dobré zmínit, že kromě školy pro nadané děti (jakéhokoli původu) škola postupně založila několik satelitů, které jsou pro běžné děti a specializují se na různé činnosti, třeba zemědělství, pomoc chudým nebo předškolní pedagogiku. Tyto školy jsou místy, ve kterých absolventi hlavní školy Jnana Prabodhini mohou pracovat. Kromě toho si škola vytváří síť dalších kontaktů s různými institucemi a organizacemi po celé Indii a absolventům v nich nabízí pracovní uplatnění. Jde o sféru, kterou bychom my nazvali nezisková. Zaměření organizací je ekologické, lidskoprávní, humanitární nebo sociální. Významná část absolventů tuto možnost využívá. Po studiích, třeba i vysoké školy, se vracejí pod křídla své školy, která je vychovávala, nechávají se zaměstnat v některé organizaci na jejím seznamu a společensky se angažují. Nejvíce ve státu Maharaštra, kde je sídlo školy, ale nejen tam.

Jednou jako když to najdeš
Bylo podnětné pozorovat, jak se na žácích a jejich osobnostech odráží vedení ke spiritualitě a duchovnímu rozvoji. Podle mých zkušeností může takový druh výchovy v mladých lidech vzbudit odpor a nemít očekávaný účinek. Například v zahraničních waldorfských školách se občas stane, že někteří studenti odcházejí ze školy znechuceni, protože mají pocit, že jim tam přímo či nepřímo byly vnucovány určité aspekty antroposofie. Studenti této indické školy na mne tak v žádném případě nepůsobili.

Ptal jsem se absolventů na jejich pocity. Často byli upřímní v tom, že se meditací nebo recitování třeba moc aktivně neúčastnili, nicméně jakýsi zážitek ticha a velebnosti nebo i prázdnoty, který se nedal v té chvíli odehnat a nějak je zasáhl, v nich zůstal. Přiznávali, že to bylo svým způsobem i nepříjemné. Nicméně jedním dechem dodávali, že na tyto zážitky a metody navázali později ve svém životě a zpětně je ocenili. A že jsou vděční za to, že měli na co navázat. Celkově je podle průzkumů, které si škola nechala udělat, vztah drtivé většiny absolventů k tomu, co v ní zažili, jednoznačně pozitivní.

Na výstupu svobodná osobnost
O škole jsem se dozvěděl od jedné dospělé absolventky. Její osobnost a vyprávění mě natolik zaujaly, že jsem se posléze rozhodl školu navštívit. Jak jsem se s onou absolventkou seznámil? Náhodně jsem ji potkal v jiné alternativní škole, kde právě prováděla pedagogický výzkum, který byl součástí jejího studia na americké univerzitě. Sbírala materiál pro svou dizertační práci o výuce matematiky v alternativních indických školách. Překvapila mě sebevědomím, svobodomyslností a kritickým pohledem na indickou společnost. Představa, že ze školy, kterou tu popisuji, vycházejí jacísi škrobení nacionalisticky orientovaní pachatelé dobra, pod vlivem tohoto setkání padla. Tato mladá žena dokázala dát prostor svobodnému rozvoji své sebevědomé individuality, a to v míře, která je v Indii podle mého nezvyklá. Samozřejmě ne všechno způsobila škola. Určitou roli pravděpodobně sehrálo i její rodinné zázemí a fakt, že byla vybrána na základě svého talentu.