„Základka mě jako malou nebavila, a nakonec je to můj život.“ O škole s ředitelkou, která chtěla být cukrářkou

„Chtěla jsem ze školy co nejrychleji pryč, abych mohla dělat něco užitečného, třeba péct dorty,“ říká Jitka Hřebecká, která se nakonec nestala cukrářkou, ale učitelkou. Již patnáct let působí na malé církevní základní škole Archa v Petroupimi u Benešova, nejprve jako učitelka, nyní již šest let školu vede. Jak velkým odborníkem na svůj předmět má být učitel druhého stupně a získá tuto odbornost na pedagogické fakultě? Jak v Arše funguje výběr učitelů a výuka a vedení žáků? A proč ředitel někdy musí mít odvahu, vlastně hodně odvahy…

Podle čeho se řídíte, když vybíráte učitele do své školy?
Nejdřív zkoumám, jestli se k nám hodí, zda sdílí naše hodnoty. Jsme církevní škola, což ale bereme v širším slova smyslu – škola zaměřená na základní křesťanské či obecně humanistické hodnoty. Nejsou u nás jen děti z věřících rodin. Tím, jak jsme malí, jsme taky škola velmi rušná a dynamická, takže učitel musí snášet přesuny z místa na místo a flexibilní organizaci. Což také obnáší, že si navzájem musíme pomáhat. No a když mu tohle vyhovuje, tak pak se ho ptám, co umí a co by chtěl učit. Protože o to se nejspíš i zajímá a co nás zajímá, pro to nejspíš umíme zaujmout i děti. Tedy pokud jsme dobrý učitel.

Může se člověk dobrým učitelem stát, nebo jím musí už být od přírody?
Dobrým učitelem se může stát někdo, kdo na to má přirozený talent. Tomu pedagogické vzdělání prospěje, pomůže mu rozvinout se. Ale ne z každého se dá udělat dobrý učitel. Na druhou stranu jsou i špatní učitelé, kteří byli kdysi dobrými učiteli, ale nedostali dostatečnou podporu a vyhořeli, práce je semlela, žijí z podstaty, stali se z nich rutinéři. Ale to není jejich vina, to je tím, že o učitele jako společnost dostatečně nepečujeme. Pracovní podmínky jsou horší než v kdejaké firmě: nemáme notebooky, nemáme stravenky, nemáme telefony, ale nejhorší je právě ten nedostatek podpory a malé společenské uznání. Navíc učitelé slyší ze všech stran kritiku, která je dále demotivuje. Mnoho lidí si pořád neuvědomuje, jak náročná je to práce.

I vy kromě řízení školy učíte…
Ano, každý ředitel musí učit, je to povinné ze zákona a míra učitelského zapojení se odvozuje mimo jiné od velikosti školy. Považuju to za velmi užitečné, ředitele to udržuje v kontaktu s hlavní náplní školy, prací s dětmi, jinak by z něj administrativa mohla udělat úředníka mimo realitu. Učím šest hodin týdně předmět Člověk a příroda, což zahrnuje fyziku, chemii, zeměpis a přírodopis. Kromě toho hodinu týdně vedu s dětmi školní časopis a k tomu mám ještě hodinu občanské výchovy.

Člověk a příroda, to je obrovský rozsah vědění. Jak to děláte? Jak moc se opíráte o svou odbornost, o to, co jste vystudovala na pedagogické fakultě?
Vysoká škola mi dala určitý základ. Mám aprobaci chemie – rodinná výchova. Chemii jsme brali ve čtyřech předmětech: organickou, anorganickou, fyzikální a biochemii. Tam jsou samozřejmě velké přesahy do biologie a fyziky. Hodně věcí jsem si doplnila až postupně, což je ale proces, který jde ruku v ruce s učením. Učím se i od dětí. Já vím, dřív to tak nebylo, děti mlčely, mluvili učitelé. Přesto je to fakt, který každý učitel zná: zvídavé děti toho hodně vědí, hlavně o věcech, které je baví, a je dobré, ba nutné, je v tom podpořit, a vnést to do výuky.

Je aprobace nutný základ?
Vzdělání učitelů by mělo být kvalitní a v některých odbornostech by mělo jít i do hloubky. Učitel by měl svůj obor znát, aby se při výuce cítil komfortně. Ale nedá se stavět jen na tom, jakou má aprobaci – to slovo ani zákon nezná –  a na tom, co se učil ve škole. V chemii se před pár lety změnilo názvosloví, ve fyzice objevili Higgsův boson. Kdybych spoléhala jen na to, co vím z fakulty, jsem out. Hodně lidí taky své zájmy rozvinulo až v dospělosti. Když šli na vysokou, třeba ještě ani nevěděli, co by vlastně chtěli dělat, v čem budou dobří. Řekla bych, že takových je skoro většina. Pro mě jako ředitelku je priorita, aby děti učil učitel, který se zajímá o to, co učí. V realitě je to často tak, že pedagogická fakulta bývá volba pro ty, kteří nevědí, kam jinam, a totéž platí o aprobacích –  mnoho studentů si je volí stylem „co bych tak mohl učit“.

Daří se pedagogickým fakultám připravovat dobré učitele?
Jsou v tom jistě rezervy. Nedávno mi jedna studentka vyprávěla, jak probíhá její praxe. Čtrnáct dní měla prakticky jen sedět a pozorovat při výuce přidělenou paní učitelku. Takže tam sedí a pozoruje, ale neví, na co se má ptát, protože si to nemá možnost vyzkoušet. Když se na něco jen díváte, není to stejné, jako když to děláte. K učení ji ale pustí až na příští praxi, třeba za rok. Tam během dvou hodin zjistí, že neví, jak na to. Děti si dělají, co chtějí, neposlouchají. A říká si: jak to, že té paní učitelce se to nedělo, za tím musí být nějaká technika. Teď už by věděla, na co se zeptat, ale tu možnost už nemá. Tohle rozfázování je neúčelné. To je jen jeden příklad. Našlo by se jich jistě víc.

Chtěla jste být učitelkou už jako dítě?
Původně jsem chtěla být cukrářkou. Základní škola mě nebavila, tak jsem rozhodla, že se něčím rychle vyučím, ať to mám z krku, a péct dorty mě bavilo. Ale rodiče to mrzelo, měla jsem dobré známky, tak mě přesvědčili, abych šla na potravinářskou průmyslovku, obor výroba cukru a cukrovinek, že to je blízko tomu, co jsem chtěla, a navíc si udělám maturitu. No a pak se mi naopak studium zalíbilo a šla jsem na peďák. Chemie byla po potravinářství celkem logická volba a rodinná výchova byla zas něco, co se mi líbilo, a vlastně to mělo nějak blízko i k těm dortům. Tenhle předmět už neexistuje, rozpustil se částečně do občanské výchovy a částečně do výchovy ke zdraví.

A pak jste šla učit?
Ano, nastoupila jsem na takovou běžnou základní školu. Tam jsem učila kde co: chemii, rodinnou výchovu, občanku, tělocvik a dokonce angličtinu.

Mladý učitel hned po škole a s takovým rozptylem předmětů..
Moje aprobace chemie-rodinná výchova nemohla naplnit celý úvazek, i když jsem učila všechny třídy druhého stupně. Angličtina na mě spadla vyloženě z nouze, nikdo jiný tam nebyl, a já jsem tedy rozhodně nebyla žádná dobrá angličtinářka. Často jsem opravdu byla o tu lekci napřed, jak se říká. Ale byla jsem plná energie a brala jsem to hrozně odpovědně, velmi pečlivě a dlouhé hodiny jsem se připravovala, abych to dětem nějak nepokazila. Takže si myslím, že ty hodiny byly myslím nakonec na dobré úrovni a možná lepší, než když zkušený učitel učí ze svých dvacet let starých příprav a má to na háku. Byli to teprve třeťáci, a byli nadšení. A jejich rodiče taky. Je ale jasné, že začínající učitel dělá chyby a že vyzrává až praxí. Měl by. Sama na sobě vidím, kolik jsem se toho naučila učením.

Jak jste se pak ocitla v Arše?
Přestěhovali jsme se sem, když jsem šla na mateřskou. Můj syn začal chodit do Archy do mateřské školy, a pak jsem tu začala učit, nejdřív jeden, pak dva dny v týdnu. Učila jsem devět let, pak jsem začala ředitelovat, po paní ředitelce, která odešla do důchodu. Jsem tu už patnáct let, synovi je teď osmnáct. Archa má dvacet dva let historie.

Mnoho učitelů má stres z toho, že na jedné straně je nějaká předepsaná látka, kterou musí probrat, nebo se to aspoň tak jeví, a na druhé straně je žák a jeho potřeby, třeba to, že má spousty otázek. Tyhle dva aspekty učitelské práce se někdy zdají být neslučitelné.
Učitelé tady u nás v Arše mají pozornost obrácenou víc k žákovi, než k učivu. Nejsou tu, aby něco odučili, ale aby každého něco naučili.

Není to tak, že individuální přístup a jiné experimenty si můžete dělat pouze proto, že je ve třídě tak málo dětí?
Myslím si, že to, jak vedu své hodiny jako učitelka, se dá aplikovat i s mnohem více dětmi. Nepřijdu na hodinu s představou, co vše jim mám říct. Moje zapojení je v tom, že jsem pro ně vymyslela pracovní list – takovou cestu za poznáním. Třeba o Africe. Tam jsou různé úkoly, na co mají děti přijít. Třeba: z přírodovědných atlasů a z internetu zpracuj podrobněji informace o velbloudovi. Při ověřování dávám hodně otevřených otázek, na které se neodpovídá ano-ne. Dále žákům napovím, jaké jsou zdroje informací, ze kterých mohou čerpat. Oni pracují a já jsem jim k dispozici pro individuální konzultace a dávám jim podrobnou zpětnou vazbu na výsledek. Spíš než, že je sama učím, vytvářím podmínky pro jejich učení a učím je, jak se učit. To ale neznamená, že jsem tam přebytečná. Vklad učitele do konceptu hodiny a jeho reakce na žákovu práci jsou zcela zásadní.

Takto zadané úkoly se zdají náročné. Když je to pro některého žáka nad jeho síly, jak se to řeší?
Spojí se do dvojice. A to umožnuju někdy i při písemce.

Sdílí rády děti výsledky své práce s někým jiným?
Podle povahy. Někteří sdílejí rádi, někdo je spíš samotář a chce si to dělat sám a po svém.

Alternativní školy jsou často parodovány jako místo, kde se učitelé řídí výhradně přáním a vůlí dítěte. Co tedy děláte, když dítě chce vědět něco jiného, než co zrovna probíráte, nebo se prostě nechce učit?
Žáky respektujeme a respektujeme tedy i něčí přání chtít něco vědět hned a „vyrušovat“, a to i z čistě pragmatického hlediska: když mu neodpovíte, tak se stejně nebude soustředit na to, co ho v tu chvíli chcete učit. Odbočka navíc může být i zajímavá. Ale všeho s mírou. Naši učitelé musejí umět najít správnou hranici. Umět dětem vyjít vstříc, ale ne ve všem a pořád, dbát na jednotlivce, ale udržet pohromadě celek, dát prostor individualitě, ale podpořit ve škole týmovost i ohledy na druhé, spolužáky i učitele. Takže když dítě naléhá, řekne se mu „prosím tě, chvilku počkej, vidím, že to potřebuješ vědět, tak se k tomu vrátíme za chvíli, až zadám ostatním práci.“ Tím se ostatně taky děti učí: počkat, zapamatovat si, na co se chtěly zeptat, a ne to hned ze sebe pokaždé impulzívně vypálit, když se jim v hlavě objeví otázka. A občas se i stane, že když k dítěti přijdete potom, řekne vám „už jsem to mezitím pochopil“. Prostě si to chtělo trochu zjednodušit a použít mozek učitelky místo svého, ale když dostalo čas navíc, došlo mu to i bez pomoci.

Nestandardní chování žáků asi do jisté míry souvisí i s jejich případnými poruchami, je to tak?
Přesně tak. Mám tady jednoho chlapce, který vždycky odpovědi načmárá hrozně rychle a nepřehledně a říká mi, že by to jinak zapomněl. Já se ho snažím vést k tomu, aby si to pak přepsal lépe, což ho někdy štve, a já musím hledat tu správnou míru, jak ho vést, a přitom neznechutit. To je pedagogika, to je ta přidaná hodnota učitele, najít cestu ke každému dítěti a vytáhnout ho nahoru. Máme tu v devítce kluka s Aspergerovým syndromem, přišel v 5.třídě s hromadou důtek z jiné školy. Choval se příšerně. Když se mu něco nelíbilo, mlátil a kopal do zdi, házel židlemi, hrůza. Dneska, když se mu něco nelíbí, přihlásí se a počká, až dostane slovo, stručně a jasně řekne, co je problém, a je ochoten se dohodnout na řešení. Trvalo to, ale povedlo se to. Záchvaty postupně ustupovaly a řídly, teď je má opravdu málokdy. Tenhle vývoj jsme mu umožnili tím, že jsme ho nestrčili do škatulky beznadějného případu.

Jak snášely jeho záchvaty ostatní děti?
Děsilo je to, i když jim nikdy neublížil. Ale děti to mají tak, že se v takové situaci uklidí do závětří a od dospělého očekávají, že ten výbuch převede nějak na sebe. Musí mu ale důvěřovat a vědět, že si poradí. Já se nebojím v tu chvíli ostatní děti „psychicky“ opustit a jít k tomu jednomu, protože vím, že to je ku prospěchu všech. Děti se při tom taky učí. Učí se chlapce neprovokovat, nerozčilovat, nebrat mu věci, protože to je něco, co on snáší hůř než jiní. Tím získávají velké dovednosti. Ač se může někomu zdát, že se věnujeme všemu možnému a výuku tím odsouváme na okraj, ve skutečnosti se tím děti stávají samostatnější a učí se pak i rychleji a víc do hloubky.

Jak vím, děti nehodnotíte známkami. Srovnáváte je vůbec nějak, s nějakou předpokládanou úrovní vzdělání?
My neznámkujeme, máme slovní hodnocení, ale od šesté třídy si žáci dělají SCIO testy, a takto vyhodnocujeme i prospěch třídy, to je důležitá zpětná vazba pro učitele. Vedou si v průměru velmi dobře. S češtinou u přijímaček nemají žádný problém. Vedeme je ke psaní delších textů už od třetí třídy, ale na pravopis zase tolik netlačíme. Na chyby poukazujeme, ale nijak to nehrotíme. A máme tu zkušenost, že nejpozději v devítce si pravopis skutečně sedne. Matematika je horší, ta je obecně složitější a pro děti větší problém, ale i tak se děti od nás běžně dostávají na školy, kam chtějí.

Z čeho se skládá váš průměrný ředitelský den?
Běžný každodenní provoz školy řeší má skvělá zástupkyně. Mně velkou část dne pohltí různé výkazy. Což mě štve i proto, že vidím, že by se to dalo zjednodušit. Vyplňujeme například takzvanou školní matriku, což je statistika žáků. Docela důležitá věc, protože od ní se odvíjí financování a když se spletete, chyba se nedá později napravit. Ale tabulka vyžaduje mechanické vyplňování dát, z nichž nejmíň polovina by do ní mohla naskákat automaticky, kdyby v ní byly příslušné formulky. Kromě administrativy mě hodně zaměstnává plánování provozu, standardní i extra, jako třeba zápisy nových žáků nebo to, že chystáme stěhování a musím zadat a vyhodnotit studie pro připravovaný přesun z hlediska bezpečnosti či hygieny. Hodně času věnuji vztahům a komunikaci s rodiči.

Rodiče jsou nyní pro školy velké téma. Mnohým učitelům připadají dnešní rodiče nároční a příliš ochranářští, nespolupracující nebo naopak liknaví a bez zájmu o dítě. Jak to máte s rodiči vy?
Nabízíme jim ten luxus, že se jim věnuji, když mají potřebu se mnou mluvit. Což je často, dneska mám setkání s jednou maminkou, a tak je to skoro každý druhý den. Rodiče bezesporu nároční jsou a i když jsme soukromá škola, nemyslím si, že bychom to měli nějak lehčí než školy běžné. Vím, že komunikaci a vztahům musím věnovat čas, jinak to nejde.

Kolik se u vás platí školné?
Tisíc dvě stě korun za měsíc. Církevní školy dostávají stejnou dotaci jako školy státní, ale bohužel o rok opožděně, což je v dnešní době dost znát. Naši učitelé mají tím pádem nižší platy než ve státní škole.

Jak se projevuje, že jste církevní škola?
Máme ranní kruhy, takové patnáctiminutové setkání, kde zpíváme nějakou „povznášející“ písničku, dbáme o pěstování ctností, které patří ke křesťanské, ale i obecně humanistické výchově. Výuku náboženství máme nepovinně. Nezkoumáme, zda je rodina věřící, nebo ne. Ani u učitelů to není podstatné.

Jitka Hřebecká vystudovala na pedagogické fakultě UK chemii a rodinnou výchovu. Šestým rokem vede mateřskou a základní školu Archa v Petroupimi u Benešova, před tím pracovala ve stejné škole jako učitelka. Má osmnáctiletého syna a patnáctiletou dceru.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii LN, kde vyšel 11.září.

Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.