Martina Kaděrová s dcerami Sofií (vlevo) a Amálií. FOTO: Jitka Polanská, EDUin.

Téma svobody si řeším až teď. Kéž by moje dcery mohly jít za tím, co chtějí, rovnou, říká maminka

Osudy rodičů a dětí jsou propojené, třeba skrz (zatím) nenaplněné touhy. „Je mi čtyřicet šest a svou vnitřní svobodu teprve hledám, svobodu dělat, po čem toužím. Ráda bych, aby mé děti byly svobodnější dřív,“ říká Martina Kaděrová, maminka dvanáctileté Sofie (která si s námi taky povídala) a devítileté Amálky a spoluzakladatelka školy Edisona. Během sociální izolace a ve vztahu k distanční výuce nabylo tohle její přemýšlení na intenzitě.

Když jsme spolu mluvily v březnu, hned po zavření škol, vypadalo to, že jste všichni doma spokojení.

Ale ano, první týden byl sice náročný, vzhledem k té celospolečenské situaci, ale zároveň moc hezký, co se týká vztahu s mými dcerami. Na začátku “karantény” holky chtěly malovat. Chtěly vyšívat, péct. Tak jsme malovaly, vyšívaly, pekly, taky jsme hodně četly a poslouchaly audioknihy, povídaly jsme si. Bylo nám fajn. Než se školy nějak zorganizovaly. Ale pak na nás ta naše začala chrlit zadání. U nás běžně nejsou domácí úkoly a najednou jsme se dostali do situace, kdy jsme nedělali nic jiného než ty domácí úkoly… Byla jsem na to sama, muž se vrátil z Austrálie až někdy v polovině “karantény”, a byl to hrozný tlak, tím spíš, že člověk se v učivu moc neorientuje. A do toho nechuť dcer zpracovávat všechny ty pracovní listy a chodit na online konference na Hangouts. Dívat se, jak na obrazovce někdo na tabuli rýsuje geometrické obrazce nebo vysvětluje pracovní list, jim nedávalo smysl. Šíleně je to nebavilo.

Otázka na Sofii: Čím to bylo jiné než ve škole? Tam asi taky vyplňujete pracovní listy a koukáte na někoho, kdo vám něco kreslí na tabuli. Proč to šlo skousnout ve škole, ale ne na dálku?

Sofie: No, bylo to podobné, ale ve škole je učitel, který nám to víc vysvětlí, když potřebujeme.

Martina: Matka, tedy já, toho učitele neumí nahradit, nepamatuje si všechnu tu jazykovou teorii, všechny ty věci, co se učí, neumí to dítěti vysvětlit. Najednou vidíš v celé nahotě, co všechno se ty děti učí, něco, co sama nevíš, připadá ti to ujeté, a ještě máš být nápomocná v tom, to do nich nalít. A říkáš si: do háje, proč tolik složitých, skoro akademických znalostí? Přečtu si zadání a musím to jít googlovat, třeba mluvnické kategorie, nemám ani páru, o co jde… Fakt by se to nedalo učit nějak jinak, praktičtěji? Začala jsem přemýšlet, jaký to vlastně všechno má smysl. Norský speciální pedagog Godi Keller, který jezdí učit učitele i do České republiky, říká, že dřív bylo základní vzdělání opravdu základem, a úspěšně tím mohl projít truhlář i budoucí vědec. Zatímco dnes se škola, zvlášť druhý stupeň, tváří vyloženě akademicky a spoustu dětí to logicky nebaví.

Jak se vztah vaší domácnosti k distanční výuce vyvíjel?

No, nakonec jsme s tím praštili. Po nějakém čase, kdy jsem na holky tlačila, aby ty věci ze školy dělaly, jsem si řekla “a dost, s tím končíme, budeme teď v období karantény dělat jen to, co chceme”. Sofii napadlo, že by ráda chovala slepice. Tak si k tomu hledala informace a říkala mi: „Mami, já si u toho i všímám, kde se píšou čárky a tak. Já se to učím líp takto.”

A jak tedy vypadala vaše domácí příprava, než to všechno nakonec explodovalo?

Sofie: Ze školy něco poslali, mamka mi všechno vytiskla, češtinu, dějepis, fyziku… Týdenní plány. Zadání projektů…

Martina: Nejdřív jsem se fakt snažila. Sofčo – máš být online! Sofčo, už jsi udělala něco z týdenního plánu? Sofčo, běž dělat něco do dějepisu! I jsem nakoupila učebnice, od Frause, sama jsem potřebovala nějakou linku, abych pochopila, proč se učí to, co se učí. Říkala jsem si, až se vrátí do školy, budou ji přezkušovat, přece jí tím, že se mi do toho vůbec nechce, nezpůsobím nějakou újmu. Aby ji v tom pak někdo nekoupal, aby si nepřipadala neúspěšná. Tohle mi na pozadí běží tedy pořád. Ale proti tomu stojí ten naléhavý pocit, že život je krásný, když je svobodný, bez všeho toho donucování a donucování se k něčemu. Každé pondělí máme online konferenci s rodiči a tam je to slyšet ze všech stran: „On nechce chodit na to, ona nechce dělat tamto, něco s nimi udělejte… a hlavně už jim neříkejte, že je to dobrovolné!“

Pikantní je, že mluvíte o škole, kterou jste spoluzakládala. Edisona by přece měla fungovat podle vašeho gusta?

Pro všechny rodiče včetně těch našich je důležité, aby jejich děti byly šťastné, ale také úspěšné, což dnes obnáší i to, aby se dostaly na dobré střední školy. Když je škola nová a máte děti jen na prvním stupni, tak jsou ještě všichni v klidu. Jenže jak se posunete na druhý stupeň, začne být priorita zvládnout přijímačky. Všichni jsou hypnotizovaní učivem, které bude v testech, a zmenšuje se odvaha dělat si věci opravdu po svém. Škola se cítí zodpovědná za to, že naplní potřeby rodičů, kteří mají strach o budoucnost svých dětí. Ovládá nás strach. Já ho mám také. Co se tedy příprav na přijímačky týká, ne tak silný. Myslím, že devítka na přípravu na zkoušky bohatě stačí.

Sofie: Já znám jednu holku, Valerii, co přešla v šesté třídě do svobodné školy Donum Felix, tam tři roky nedělala vůbec matematiku, pak se rozhodla, že půjde na gympl a stihla se to doučit všechno v devítce za čtyři měsíce.

Pokud je pravda, že se děti učí spoustu zbytečností, jak je možné to pak dohnat za pár měsíců?

Martina: Valerie to hezky popsala, dostala se do situace, kdy přesně věděla, co chce a co k tomu potřebuje, měla velmi silnou vnitřní motivaci. Proto se to naučila tak rychle. Na jednu stranu jde o objem učiva, ale na druhou stranu i o smysl toho, proč něco dělám.

Hodně rodičů se asi bojí toho, že jejich dítě si nic, do čeho se zapáleně pustí, nenajde, že se prostě bude jen flákat. Ne každý má dobrý vztah se svobodou, nebo ano? A jak vidíte vztah svobody a řádu?

Myslím, že to nějak souvisí s tím, že jsme všichni tak trochu pokažení, vyhořelí. Unavení z toho, jak pořád něco musíme. Pak se nám fakt nechce dělat vůbec nic. Nic. Ani vstát z postele. Já jsem byla vychovávaná v přísném řádu a struktuře. Teď se ale snažím si doplnit spíš schopnost splývání, tak tomu říkám. Cítit. Jít s „flow“ tam, kam mě to táhne, a ne až si splním všechny nudné povinnosti. Tam je totiž ukrytá tvůrčí energie, s ní jde všechno líp.

Když začala distanční výuka, čekala jsem, že se vše tou nenormální situací zpomalí a bude čas bilancovat, jak žijeme. Ale bylo to naopak. Práce, i ve školách, se jako by ještě víc zrychlila. Kdo nebo co tyhle obrátky v nás roztáčí?

Pravda, i v naší škole jsme hned na začátku měli několik dní hodiny online porad, včetně víkendu, a pohádali jsme se u toho jako tým. Někdo se utrhl a začal něco horečnatě vytvářet, nestihli jsme se ani sladit… Podle mě je za tím strach ze selhání, hlavně aby člověka nedej bože někdo nezkritizoval. První týden nám přišlo pro Sofču čtyřicet tři emailů. Za dva měsíce je to tři sta. Máme sledovat email, Google Classroom, Khanovu akademii, Umímeto, kalendář. Hodili jsme dvanáctileté děti do korporátního režimu. Chápu, že jsme všichni potřebovali nastavit nové struktury fungování, ale ráda dělám věci s rozmyslem a se zapojením všech účastníků.

Sofie: Před koronavirem to bylo tak, že jsme v půl sedmé vstali, nasnídali jsme se, vyjeli jsme, do pěti jsme byli ve škole, pak jsme jeli nakoupit, doma byla večeře a šli jsme spát.

Martina: A najednou strašně rychlá změna. To, že dítě v osm někam umístíš a do pěti o něm nevíš, měly teď zajistit ty obrazovky a domácí úkoly. Aspoň na půl dne. Zbytek času pak byl na rodičích. Myslím, že děti obecně nejsou moc zvyklé řídit si čas a proces učení samy. Rodiny hledaly mechanismy, jak nastavit nový vnitřní řád a nezbláznit se z toho všeho. Co nám tahle karanténa ukázala, je, že nejsme zvyklí žít s vlastními dětmi v takové intenzitě. A že nám často chybí empatie.

Takže nás ta krize o něčem poučila? Co sis na tom našla hezkého, Sofi?

Sofie: Mám víc času na věci, na které jsem čas dřív neměla. Jezdíme s mamkou na kole, kreslím. Když mě něco zaujme, tak to prozkoumám a něco si o tom napíšu. Baví mě hra na počítači, kterou mi ukázala kamarádka.

Jak to tedy u vás bude dál?

Martina: Dostala jsem se do zásadního sporu s kolegyní, se kterou jsme školu zakládaly, o to, kam by mělo to naše společné dílo směřovat. Teď se to vyjevilo v plném světle. V tomhle rozhovoru tudíž prezentuji jen své postoje. Edisona teď jede jiným stylem, než bych si já osobně přála.

Když jsem u vás byla v Edisoně na návštěvě, to je tak rok, tak mě překvapila jedna věc. I jsem vám o ní pak říkala. Během setkání třídy v kruhu padla od učitele otázka, z čeho měly děti v tom týdnu radost nebo dobrý pocit, a dost jich řeklo, že z toho, že mají splněný plán. Čekala bych nějaké jiné dětské radosti. Navíc ve škole, která na mě působila jako „měkká“ ve smyslu, že se nežene za výkonem.

Martina: Tohle je fakt složité. Rodiče, kteří dávají děti do škol, jako je ta naše, chtějí pro své děti, aby to měly jinak, než to zažili oni, líp, radostněji. Jenže pak přijde moment, kdy dítě ještě nečte, protože ho to nebaví, nebo nepíše tak hezky jako sestřenice, v matice mu to nejde tak rychle, jak my si představujeme, a přichází tlak.

Celá naše společnost je založená na principech hodnocení a srovnávání. Potřeba zapadnout či vyniknout je velká. Ale tahle potřeba jde někdy proti dalším, důležitým potřebám, nepodporuje se tím individualita dítěte. Je to hodně o zralosti a integritě nás dospělých. Naše osobní satisfakce by se neměla vztahovat k tomu, zda splníme nějaké plány. Děti to pak nasávají od nás. Jde to na ně ze všech stran. Proto si také myslím, že nejdůležitější práce učitele je sebereflexe a seberozvoj. Všímat si a být si vědom toho, jak se chovám, jaký jsem já a jak na děti působím. Mít v hlavě srovnané, že osobnost učitele, dospělého, do výchovy a vzdělání zasahuje, a jak. Není jedno, kdo vás něco učí.

Slyšela jsem od vás pojem sociálně-emoční učení, vím, že na to kladete důraz. Dal by se ten koncept popsat nějak jednoduše a laicky?

Tak, týká se to vztahů a emocí, jak název napovídá (smích), poznání sebe samého. Myslím, že je důležité, aby škola děti provázela i těmito tématy, že je to součást učení. Děti hledají ukotvení, ve světě a v kolektivu, a neměli bychom je v tom nechat samotné. Hravou formou se dotýkat vlastních pocitů. Nebýt lhostejný. Teď jako by každý žije ve vlastní skořápce, má jen nějaké své soukromé hodnoty. Jako kdybychom víc a víc mysleli jen na vlastní prospěch. No a k těmto okruhům jsme ve škole pořádali různé hodiny, hodnotové vzdělávání, eko lekce, mindfulness. Jedním z nástrojů sociálně-emočního učení je také Peace Jam.

Co je to?

Takový mezinárodní projekt, který teď nabízíme českým školám. Prezentuje dětem příběhy laureátů Nobelovy ceny míru. Zkoumáním těchto příběhů se navozuje téma, jaký má člověk vliv na své okolí, nakolik něco zmůže jednotlivec. To jsme zrovna včera se Sofinkou řešily v koupelně, viď? Tihle lidé nám ukazují, že jeden člověk dokáže strašně moc. Vždycky je to ten jeden, který je ochotný vstát a něco udělat. Ten na sebe pak nabalí další.

V pokračování rozhovoru se rozpovídá Sofie.

Martina Kaděrová pracovala od roku 1999 na manažerských pozicích se zaměřením na ekonomiku a financování, HR a řízení změn. Ve společnosti LMC zastávala pozici provozního ředitele a byla členem vedení společnosti do ledna 2008, kdy nastoupila na mateřskou dovolenou. V roce 2006 dokončila studium MBA na Sheffield Hallam University při ČVUT. Dále absolvovala sérii mezinárodně akreditovaných výcviků v oblasti koučování, NLP a systemických konstelací. Od roku 2008 se zabývá koučinkem a dalšími technikami osobnostního rozvoje. Spoluzaložila vzdělávací neziskovou organizaci Via Cordata a školu Edisona, pracuje s dětmi v oblasti sociálně-emočního učení.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x