Práce s emocemi pomáhá prospěchu. Škola, která ji zavedla jako první, exceluje i v matematice, říká autorka konceptu Emiliana Rodríguez

Všech třicet milionů mexických dětí se od letošního září ve škole cíleně věnuje vlastním emocím a sebepoznávání. Žáci základních škol mají v osnovách 30 minut týdně, středoškoláci ještě víc. „Jedna soukromá škola s tím začala už před šesti lety a bere to velmi vážně. A představte si, co se stalo: ta škola vítězí v žebříčcích z matematiky. Jsou v ní nejlepší, i když se na ni nijak nespecializují. To je živoucí příklad, že sociálně-emoční učení může vylepšit i školní výsledky,“ říká jedna z

Chtěli jsme školu, kde se budou děti učit, protože samy chtějí. A tak jsme ji založili, říká maminka a zároveň ředitelka

Soukromá ZŠ V Pohybu funguje v centru Pardubic třetím rokem. „Někteří lidé si podle názvu myslí, že jsme škola s rozšířenou výukou sportu,“ směje se zakladatelka a zároveň ředitelka Kateřina Nováková. Děti si ve škole sportu a pobytů venku užijí dost, ale důležitější jsou tu jiné věci – bezpečná atmosféra, vnitřní motivace dětí a přirozený přístup k učení. Proč jste školu vůbec založili? Začínali jsme v r. 2016 s 6 dětmi. Začátky nebyly jednoduché, hlavně finančně to bylo složité. Školu jsme založili proto, že jsme

Učitelé tráví spoustu času usměrňováním dětí. Umíme jim pomoci, říká vědkyně, která proměňuje školy v Mexiku

Šikana, násilí a velmi slabé znalosti. Tak vypadají školy v Mexiku. Od letošního září se proto všichni mexičtí školáci i středoškoláci systematicky zabývají sebepoznáním, emocemi a osobnostním rozvojem. „Slibujeme si od toho zlepšení školního klimatu, oslabení vlivu gangů i lepší školní výsledky mexických dětí,“ říká Emiliana Rodríguez, jedna z autorek konceptu takzvaného sociálně-emočního učení (SEL). Jak vypadaly mexické školy před tím, než začaly praktikovat sociálně-emoční učení? Mexiko má v celosvětových žebříčcích několik prvenství, jedno horší než druhé – lidé u nás zažívají nejvíc stresu

Jsme sice sportovka, ale dbáme hlavně na vztahy a pohodu, říká zástupkyně ředitele ze školy, kde se rodí olympionici

Snowboardistka Eva Samková, biatlonista Michal Krčmář nebo běžkyně na lyžích Karolína Grohová. Ti všichni sedávali společně v lavicích základní školy na náměstí Míru ve Vrchlabí. „Jsme sice sportovka, ale dbáme hlavně na vztahy a pohodu,“ říká zástupkyně ředitele Simona Grégrová. Sama se nazývá „aktivním nesportovcem“, ale sportovce obdivuje. Už jen proto, že je maminkou olympioničky – a rovněž vrchlabské žačky – Karolíny Erbanové. Jsou sportovní třídy jiné než ty běžné? Velmi. Jsou to individuality, je tam velká soutěživost, prosazování, já já

Hlásat pravdu, nebo hledat pravdu, v dějepise? Málokterý učitel má na to odvahu, říká severoirský akademik

Život v rozdělené společnosti Severního Irska dovedl Alana McCullyho k přístupu, který připouští více pohledů na historické události a staví výuku i učení na kladení otázek. To by se mohlo hodit i české společnosti, která je taky rozdělená, i když zatím bez ozbrojených konfliktů. Allan McCully se zabývá výukou historie a přijel do Prahy na konferenci Dějiny ve veřejném prostoru, kterou pořádal Ústav pro studium totalitních režimů. Jeho přednáška i workshop se týkaly práce s kontroverzními tématy v dějepise.  Na konferenci jste

Jak si dáváme nepříjemnou zpětnou vazbu my ze svobodné školy a vůbec – jak u nás rozhodujeme? Sociokraticky!

Alternativní školy nežijí na obláčku, zažívají se vším všudy to, co je vlastní celému lidstvu: konflikty, neshody, nedodržení pravidel. Zajímalo nás, jak se s tím vypořádávají v takzvané svobodné škole. Pro tento druh škol je totiž charakteristické, že nastavování pravidel soužití i řešení problémů řeší demokraticky a podílí se na tom všichni členové komunity, děti i dospělí. Poprosili jsme Valču Dobešovou (15), Mikyho Dobeše (15), Matěje Růžka (13) a učitele Jakuba Václavoviče (24) z kladenské základní školy Donum Felix, která je

Není pravda, že děti s postižením jsou v běžné škole nutně nešťastné, říká pedagožka, která se zabývá inkluzí

Které děti s postižením se mohou úspěšně vzdělávat a integrovat v běžné škole, a které již ne? To je jádro debaty o inkluzi neboli společném vzdělávání.  A jaké možnosti nabízejí těmto dětem školy speciální? „Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení,“ říká Lenka Felcmanová, která vyučuje speciální pedagogiku na pražské pedagogické fakultě a je místopředsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.  Jak to je u nás s dostupností speciálních škol a s jejich zaměřením? Existují speciální školy

Děti by se měly ve škole naučit rozumět světu, ne vedlejším větám, říká učitelka. Jedeme na výkon a podstatné nám uniká

Lucie Řehořová má za sebou více než třicetiletou praxi učitelky. Pracovala ve školce, v družině, na prvním i na druhém stupni. Nejraději vzpomíná na patnáct let strávených ve speciální škole pro děti s poruchami učení. „Měla jsem tam třeba holčinu, dyslektičku, která byla na prvním stupni označená téměř za nevzdělavatelnou. Nakonec odmaturovala a teď je na vysoké škole v Kanadě. Takové příběhy mě naplňovaly,“ říká.  Jaké děti chodily do vaší školy? Oficiálně jsme byli škola – tedy až druhý stupeň, od šesté třídy

Protivné otázky dětí jsou pro mě zajímavé. A zájem, to je láska, říká známý pedagog Pär Ahlbom

Švéd Pär Ahlbom věří na svobodu a intuici v pedagogice. „Když jsme v pořádku my, jsou v pořádku i děti,“ říká. Skutečné učení podle něj  nastává, když jsme v pohodě sami se sebou a nejsme vystrašení. To platí i pro dospělé, kteří jsou s dětmi v kontaktu a své vnitní stavy na ně přenášejí. Zakladatel takzvané intuitivní pedagogiky Ahlbom letos vedl v Česku seminář pro dospělé i děti a při té příležitosti jsme s ním udělali rozhovor. Založil jste školu Solvik, která je v pedagogice pojem.