Média přinesla zprávu o smrti desetileté americké školačky, která se stala obětí šikany a jejíž utrpení umocnil internet. „Problém je kultura mlčení. Pamatuju si z dětství, že věci se děly, ale nikdo nic neprozradil,“ říká internetový publicista Daniel Dočekal, který přednáší dětem o bezpečnosti na internetu.
Vědí děti, jaké chování na internetu je a není bezpečné?
Vědí toho hodně, nicméně jsou to děti a dají se snadněji napálit. Mému desetiletému synovi se třeba stalo, že hrál přes skype MineCraft a člověk, se kterým to hrál, mu nabídl lepší verzi hry, a aby mu prý dal telefonní číslo. To už Kuba ví, že nemá nikomu dávat, a přišel mi to říct. A tomu chlapíkovi řekl, že mu ho dát nemůže, načež on ho požádal o číslo táty nebo mámy. Což je jeden z častých pokusů, jak rodinu okrást. Podvodníci posílají dětem sms, které když potvrdí, tak tím svolují k zasílání zpoplatněných sms, které stojí 120 korun jedna. Děti se bojí to pak rodičům říct, a trvá to třeba deset dní, než se to provalí. Když chodí čtyři za den, tak za deset dní zmizí dítěti kredit nebo mu naroste několikatisícový dluh. Tohle se děje běžně. Tak jako se stává, že přes dítě si zloději mapují situaci v rodině s cílem vykrást byt nebo získat citlivé údaje, které mohou k nějakému typu krádeže napomoci.
Jaká jsou ještě další běžná a reálná nebezpečí?
Spíš vzácnější, ale pořád reálné nebezpečí je, že dítě může narazit na sexuálního predátora. Což může být pedofil, nebo prostě člověk, který vyláká z dospívající holky fotky v odhalených pózách nebo nahé video. Většinou se vydává za nějakého kluka, vrstevníka nebo o málo staršího. Nějakou dobu si s ní povídá, dívka k němu získá důvěru, má pocit, že ho zná, a začne mu posílat intimní fotky, o které si řekl. Ale pak se lekne a chce je zpátky. V tu chvíli nastoupí vydírání: když mi je nebudeš posílat dál, zveřejním je na internetu…
Pedofil má většinou zájem o osobní setkání s dítětem, a tam mu může samozřejmě ublížit i fyzicky, nejen psychicky. Když to není pedofil, může za vším stát opět nějaký ekonomický zájem. Vylouděné fotky se prodávají buď do pedofilských sítí nebo u dospívajících děvčat míří na sexuálně zaměřené weby.
Hodně se mluví o kyberšikaně…
Sociální sítě nabízejí spoustu možností k zesměšňování nebo ponižování druhých, případně k osobní pomstě. Moje starší dcera se trápila, když se jí spolužačky posmívaly na Facebooku, jako že třeba vzaly fotku holky s velkým zadkem a označovaly ji u toho. Můj syn se zase několikrát šikany sám dopustil. Svezl se s grázlíky, kteří ponižovali slabšího, pomalejšího kluka, a účastnil se toho, než s naší pomocí pochopil, že se to nedělá. Zapůsobilo, když jsem mu řekl: představ si, jak by ti bylo, kdybys byl na jeho místě. To na něj udělalo dojem, protože i jemu se párkrát stalo, že mu někdo ubližoval, a ví, jaký to je pocit. Pak mu z toho nebylo dobře, dokonce tomu klukovi nabízel pomoc. Neříkám, že je z toho úplně vyléčený, šikana existuje, protože je v ní něco svůdného…
Problém je kultura mlčení. Pamatuju si z dětství, že věci se děly, ale nikdo nic neprozradil. Na seminářích ve školách kladu proto děckám na srdce, ať nemlčí. Říkám jim: není žádné žalování poradit se s dospělým, co dělat, když vidíte něco, co se vám nelíbí. Jděte za učitelem, kterému věříte, proberte to rodiči, nebo starším sourozencem.
Není žádné žalování poradit se s dospělým, co dělat, když vidíte něco, co se vám nelíbí. Jděte za učitelem, kterému věříte, proberte to s rodiči, nebo starším sourozencem.
Byly i případy dětí šikanujících učitele, děje se to i na internetu?
Děje. Nedávno se mi donesla zpráva o případu, kdy se děvče zamilovalo do učitele, ten to rozumně neopětoval a zhrzená dívka se mu na Facebooku začala mstít tím, že mu vytvořila falešný profil, na kterém udělala z učitele ochlastu, narkomana a sexuálního zvrhlíka. Chvíli trvalo, než se přišlo na to, kdo to dělá. Jiný případ pomsty dítěte učiteli se stal v jedné pražské škole, odkud vyloučili problematického žáka. Ten si pak začal vybíjet zlost na své již tedy bývalé třídní učitelce, starší paní s minimální počítačovou gramotností. Založil jí profil na Facebooku a jejím jménem začal psát sprosté vzkazy učitelům a ředitelům jiných škol. V obou případech se jedná o něco, čemu se říká krádež identity. V poslední době je to velmi rozšířený jev.
Daniel Dočekal je český internetový publicista a odborník na sociální sítě. Od roku 2010 jezdí po českých školách a debatuje s dětmi o nástrahách internetu. Je spoluautorem knihy Bezpečnost dětí na Internetu – Rádce zodpovědného rodiče.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pane Dočekale, přečtu si Vaší knihu. Zajímalo by mě, jak reálně jsou v ní vykreslena jednotlivá nebezpečí, která na děti na internetu číhají. Kdybych vás měl jako odborníka soudit na základě tohoto článku, hodnocení by to nebylo příliš dobré, protože z článku čiší jen velmi povrchová znalost problematiky a s některými tvrzeními si dovoluji zcela nesouhlasit. Mé osobní dlouhodobé poznatky z terénu jsou o dost drsnější a zastávám názor, že dítě by nemělo mít za žádných okolností nekontrolovaný přístup k internetu. A nehraje v tom roli nedůvěra k dítěti, ale nedůvěra k těm ostatním lidem za klávesnicí. Obrazně řečno nechat dítě bezprizorně na internetu je jako nechat ho o půlnoci na Václaváku. A s osvětou je třeba začít u rodičů, kteří, jak jsem mohl vysledovat, vůbec nemají ponětí, která bije.