„Jel jsem s tátou metrem a všiml jsem si, že skoro všichni dospělí koukají do mobilů. Řekl jsem to tátovi, ale nereagoval. Taky měl v ruce mobil,“ popisuje sedmiletý Emil Rustige z Hamburku, jak ho napadlo svolat demonstraci. Minulou sobotu na ni dorazilo 150 dětí, které taky cítily potřebu vyslat rodičům vzkaz: odložte mobily.
Emil Rustige řekl německému tisku, že k uspořádání demonstrace proti mobilům ho inspirovala antifašistická demonstrace, kterou s rodiči navštívil v květnu. A pak onen zmíněný zážitek z metra, kde si Emil poprvé silně uvědomil, že náš svět je plný „smombies“ – slovo vzniklé kombinací slov smartphone a zombie. V některých městech v Německu, ale třeba i na Novém Zélandu, už existují dopravní značky, které před lidmi nevnímajícími svět kolem sebe varují řidiče.
Emilovi rodiče se rozhodli svého žalobce podpořit. Emilův táta Martin, 37letý pediatr, ohlásil demonstraci na policii. Na Facebooku se k chystané události připojilo 400 lidí a ještě před konáním o ní informovalo mnoho německých médií.
„Skvělé! Konečně někdo, kdo říká, co si mnozí myslí,“ vzkázal někdo Emilovi ve facebookové události.
Se sklopenou hlavou
Vlastně je s podivem, že na demonstraci dorazilo nakonec jen 150 dětí. Na vině bude možná již zmíněný střet zájmů: obžalovaní jsou ti, kdo by zároveň museli své děti na demonstraci doprovodit.
Jakkoli to vypadá, že za pozorností, kterou akce získala, stojí právě obratnost Emilových rodičů v nakládání se sociálními médii, z celé akce jim není úplně do skoku. „Na demonstraci půjdu se sklopenou hlavou a budu se držet někde vzadu – vždyť jsem to já, kvůli komu se koná,“ řekl deníku Spiegel Martin Rustige.
Stejně jako v mnoha dalších zemích, i v Německu je závislost na technologiích horkým tématem. Média opakovaně referují o škodách, které mohou rodiče svým dětem způsobit, když jsou neustále nalepení na svých telefonech—od nehod, ke kterým dochází kvůli nepozornosti rodičů až po negativní vliv na psychiku dítěte. ”Výzkumné studie ukazují, že pokud rodiče neopětují dítěti oční kontakt, v jeho těle se začínají vyplavovat stresové hormony,“ řekla německému veřejnoprávnímu rozhlasu psycholožka Catarina Katzer.
Od roku 2008 se v Německu zdvojnásobil – u dětí do pěti let dokonce ztrojnásobil – počet úrazů na dětských hřištích. Podle některých výzkumů sleduje svůj mobil na hřišti devět z deseti rodičů. Jen v hamburských veřejných bazénech museli letos v červenci oživovat tři děti, jejichž rodiče je nehlídali… Hádejte proč.
V Německu i dalších zemích přibývají kampaně s hesly jako „Už jste si dneska hráli se svým dítětem?“, které se snaží připomínat rodičům to, co by měli vědět: že děti potřebují pozornost.
Dělejte to, když spíme
„Mobily mi kazí život!“ zlobí se Emil. „Vadí mi, když rodičům zazvoní telefon a oni ho běží zvednout, a je jedno, jestli si zrovna hrajeme, nebo jíme. Myslím, že by mohli zavolat zpátky později. A zprávy by mohli posílat večer, když spíme,“ navrhuje Emil.
Demonstrace dětí, kterým není víc než deset, působí na první pohled komicky, ale má to své – poněkud znepokojivé – vysvětlení. Malé děti, které ještě svůj mobil nemají, si alarmující stav možná uvědomují ze všech nejvíc. Chuť protestovat mizí s prvním vlastním mobilem. V Německu má svůj telefon skoro polovina dětí do 13 let. Výjimkou nejsou rodiče, kteří pořídí svým dětem mobil ve čtyřech letech.
Jakmile dostanou děti telefon, jsou samy rychle ztracené. V nedávném americkém průzkumu odpovědělo 16% teenagerů, že používají sociální média „téměř nepřetržitě“, dalších 22 procent uvedlo, že je kontrolují „několikrát za hodinu“.
Hamburský průvod rozhněvaných dětí končil v parku s dětským hřištěm. Tam Emil spolu s ostatními účastníky vylezl na prolézačku. „A teď si jdeme hrát,“ zakřičel do megafonu. „A rodiče hezky zahodí své telefony!“ zavelel.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Sedmiletý klučina jednoho dne ráno vstal, obeslal 150 dětí, nechal vytisknout transparenty, sehnal si megafon, milostivě nechal svého otce, aby ohlásil demonstraci na policii, místo na místní úřady, jak je ve všech civilizovaných zemích světa zvykem, a vyrazil řídit program pro několik stovek lidí, který měl dopředu do každého detailu promyšlený.
A tu o karkulce byste tam neměli?
Pohádky jsou od toho, aby dávaly poučení z pointy, nikoli v detailu 😉 Taková to mohla být zajímavá diskuze a vy to utnete hned v začátku! 🙂
Dobrý den, pointa je ta, že nebýt mobilní technologie, nemohla by být svolána demonstrace proti naužívání mobilní technologie 🙂
Ta pointa není v tom, že by nám nové technologie nemohly sloužit, ale trochu v něčem jiném. je tam taky věta, proč rodiče okamžitě po zazvonění po telefonu skočí a musí vyřídit telefon ihned. Pamatuju ještě doby, kdy byly telefonní přístroje doma, sloužily, když je člověk potřeboval. Děti si taky rády hrály a vytáčely čísla na telefonu bez rozmyslu a tak se dovolávaly do různých domácností a obtěžovaly svými hovory jen tak třeba straší důchodce. Každá doba nese svoje. Ale nebyli jsme takoví otroci telefonů. Víc to bylo u toho když začala vysílat televize. Ale ať se vrátím k tématu. Jde o to, že rodiče zavedou dítě na hřiště a hrej si. Jenže ono to dítě když je mladší potřebuje toho dospělejšího parťáka. Potřebuje se pochlubit, co už umí. Známá věta, ..hele mámo, táto koukej, co už dovedu. ,, Ono to není o tom, že si dítě má hrát, ale že potřebuje někomu ukázat, že už je každým dnem šikovnější, dospělejší. Tak jako my starší potřebuje například pochvalu od šéfa v práci, ano vypracoval – a jste to skvěle, zrovna tak potřebuje dítě zpětnou odezvu na to, co dělá, co už dokáže. Potřebuje si ověřit, jestli je to správně a jestli z něj mají rodiče radost. Věřte, je to poznat, kde dítěti tato odezva chybí, chybí motivace k dalšímu podnikání, rozvíjení. proč bych to dělal, když to nikdo nevidí. Je zajímavé, na kolika věcech jsme stále více závislí. že máme perfektní topení, kde jen otočíme kolečkem vypínače, nebo dokonce nastavíme na displeji tabletu, společnost nás donutila být zavislí na pokladnách, které se bez nové technologie neobejdou. Ale co se stane, když ta potvůrka energie někde zmizí a začne být tma, zima, nefungují stroje, počítače, pak jsme vedle jak ta jedle. Teprve pak se pozná, co to je závislost a jak si s ní umíme poradit. Je mi fajn, když slyším, vypli elektřinu, tak jsme se sesedli u stolu a hráli Člověče, nezlob se, karty atd. Jenže jde o to, že bychom měli vědět, kdy můžeme a musíme svoji závislost omezit. Tak jak to říkám, technika je podobně jako oheň a voda, dobrý sluha, ale zlý pán. jak přesáhne svou míru a začne člověka ovládat víc než je zdravé, pak to končí i smrtí. O jednom zbytečně zmařeném životu jsem se dozvěděla taky díky počítači. Ale je to o tom, najít tu pravou míru a vidět, co je pro mne v životě důležitější? Posílat si s kmarádkou esemesky, nebo řešit, co nového viděla v obchodě, nebo si říct, až budu mít ten vhodný čas, sejdem se a všechno si povíme. Vždyt svoje děti máme proto, abychom si to krásné užili, ne proto, že dostaneme přídavky na děti. Každý z nás jsme byli v době narození malý zázrak a protože jsme to nepoznali, chceme to poznat u svých dětí. Kdo to nepochopil, připravil se o kus svého života.
Já vám rozumím. Jen je skutečně škoda, že nechodili od dveří ke dveřím a na svolání akce použili sociální sítě, které velká část rodičů jistě sleduje přes chytré telefony.
Ty dveře by mohly zůstat zavřené, u těch mobilů a počítačů měli lidé volbu. U dveří by lidé okamžitě reagovali a málokdo přizná svůj nedostatek hned.
Chcete-li někoho dostat na demonstraci, obzvláště takovou jako tato, kde mu nebude úplně nejlíp, musíte v něm podpořit dojem, že ta správná věc, pro kterou to děláte, za tu trochu nepohodlí stojí. Což znamená, že ho nesmíte za žádnou cenu začít grilovat ve vlastní šťávě ještě předtím, než to celé začne. 🙂
Teď jsem se ztratila 🙂 To je jako byste napsala, ze nebýt komunismu, nemohla proběhnout sametová revoluce.. a tu revoluci (stávku, shromáždění, prostest..) tenkrát opravdu nesvolávali přes internet a smartphony. Lidé se vždy dokázali spojit bez ohledu na právě dostupné technologie (prostředky). Nebo myslíte, že do zpřístupnění internetu a masového rozšíření smartphonů neproběhla nikde žádná masová shromáždění?
Ne, že by to nešlo jinak, ale svolávat demonstraci proti sociálním médiím na sociální síti je jako když náš řezník polepuje výlohu protibabišovskými hesly, když prodává jeho salámy. 🙂
Vždyť je to tak skoro pokaždé, možná vyjma protestů proti výrobkům ze zvířat (boty, kabelky, kožichy..). Nebo myslíte, že zelení aktivisté žijí v zemljankách bez vody a elektřiny, vaří na ohni a vodu nabírají v potoce? Nebo že v r. 1989 nebyl součástí cinkajících žádný člen strany? Ve finále je určitá forma pokrytectví přítomna vždy. 🙂
Dočíst se však v článku, že autoři, věrni své myšlence osvobodit rodiče z okovů závislosti na sociálních sítích, při organizaci demonstrace záměrně zcela vypustili Facebook, by zato bylo jako blesk z čistého nebe. Nepravděpodobné, ojedinělé, a naprosto oslňující. 🙂
to je pravda, tak třeba příště to ještě vypilují 😉
Já bych to nesrovnávala s demonstracemi proti režimu:)
U nás probíhá „Hlášení obecního úřadu“ a když se vyhlásí prodej levnějšího čehokoli, za pár minut je na prodejním místě fronta. 🙂 a svolání dobrovolných hasičů je taky fofr. Jo, svolávat se dá všelijak.
Mně to jen přišlo vtipné, že využili technologii, proti které demonstrovali.
Paní Kateřino, chci Vás podpořit. Vyslovila jste přesně to, co jsem po přečtení příspěvku pana Václava uvědomila. Pan Václav se možná taky nemůže utrhnout od svého mobilu, nebo žádný nemá, To je jedna varianta. Druhá, která mně napadla po tom, co jsem si uvědomila jeho postoj k onomu chlapci. Ať už je to pravda celá,nebo jen napůl, obdivuji ten nápad, vyburcovat lidi, aby si uvědomili, že tu žijeme spolu, ne vedle sebe, ale spolu dohromady, zvlášť rodiny z dětmi. Pokud si rodiče neuvědomují, že to bylo jejich přání mít dítě,je to špatně, ale tak i tak musí být jeho povinností se o dítě postarat. Mobil je krabička, kterou když položíte nic se nestane. Ale když necháte bez povšimnutí své dítě, může se toho stát mnoho. Počínaje tím hřištěm. Vím o čem mluvím. Denně jsem vodila 20 – 30 dětí na procházku ven. Vždycky jsem si říkala, člověk musí mít oči i na té části, kde mu je pán bůh nenadělil. Vždycky jsem byla ráda, že jsme se vrátili zpátky, plni zážitků a dojmů, nebo pěkně unavení ze závodění a podobně. V poslední době hodně přemýšlím i když jsem v důchodu, o dětech, které to v životě nemají tak jednoduché, mluvím o tom se svými bývalými kolegyněmi a oni mi vždycky říkají, nemůžeš přece zachránit všechny děti. Proto mám radost, když slyším to dětské štěbetání v debatě se svými rodiči a říkám si, tam je to dobře. Říkám si, že to není asi normální, ale lidi už mně znají, tak mi snad odpouští, když se snažím navázat, alespoň oční kontakt s malými dětmi. Když se mi podaří si s dítětem promluvit, mám hned sluníčkový den. Rodiče by si měli vážit toho daru, který jim život dává. Je to dar, který se žádnými penězi nedá zaplatit. Děti, které si chtějí své dětství prožít se svými rodiči co nejhodnotněji mají u mně zelenou.
Paní Evo, máte hluboké pochopení pro to, co je v životě opravdu důležité, a já nemohu jinak, než s Vaším pohledem souhlasit. Přesto se nemohu nezeptat – jaký myslíte, že mám „postoj k onomu chlapci“?
I když můj příspěvek, na který reagujete, začíná slovy: „sedmiletý klučina…“, týká se především toho mediálního humbuku kolem něj, než jeho samotného. Vzhledem k věku nedostatečnému k provádění jakýchkoliv právních úkonů měl podle mě jen zcela minimální (pokud vůbec nějaký) vliv na to, jak celá akce bude vypadat, jak dopadne a jak se o ní bude psát. Navzdory informacím z článku. A to i za předpokladu, že byl skutečně iniciátorem celé akce, o čemž se podle mě dá také pochybovat.
Pane Václave, důležité je, že si to vůbec uvědomila celá rodina, co je pro jejich vztah v životě důležité. Ať je to tak, nebyl to humbuk, myslím, že by nám pár takových akcí prospělo i našim rodinám,některým. Situace se začíná lepšit a to právě díky dětem. Na jejich akcích slavnostních, kde vystupují samy za sebe při přebírání vysvědčení, dávají jasně najevo, že nesouhlasí s tím negativním, co se v jejich mladé generaci odehrává a odmítají to. Byly to moje děti z mateřské školy a já jsem na ně pyšná.
Víte, tahle snaha spojit sledování mobilu s úrazovostí děti mi připomíná moje dětství. Mobily nebyly, ale zato nás rodiče vždycky vypakovali se slovy: „za hodinu se přijď ukázat“. My jsme si sami hráli venku, rodiče byli doma a celou hodinu o nás v podstatě nevěděli. Po hodině jsme ohlásili, že jsme v pořádku, napili jsme se, strčili něco za zub, očištili rozedřené koleno kysličníkem, vytahali klíšťata a žihadla a po nahlášení, kde si zrovna hrajeme jsme se zase na hodinu vypařili. Rodiče nás neměli nonstop pod dohledem a neměli jsme kvůli tomu ani třikrát více úrazů, ani stresy z chybějícího očního kontaktu. A hráli jsme přitom hry, ze kterých běh 20 kroků kopřivama jenom v trenkách byla ta úplně nejnevinější.
Tenhle článek po přečtení snadno vyvolá dojem, že dítě bez neustálého dohledu je s trochou nadsázky jednou nohou na úrazovce, kde bojuje o život, a druhou na psychiatrii, kde pláče pro maminku.
Je jasné, že nechávat dnes dítě bez dozoru je recept na průšvih, protože doba se bohužel změnila. Odložit mobil, abyste zabránila dítěti odřít si koleno, však není řešení.
Pane Václave, doba je jiná, to bylo naše dětství. Museli jsme mít za sebe o hodně víc zodpovědnosti a víc povinností. Současné děti to mají nastaveno jinak a je nás, aby i oni mohly vzpomínat na své dětství, tak jako my. Proto chci, aby fungovaly dobře rodiny, děti měly své zázemí, které jim umožní dobrý start do života. Proto jsem za každou dobrou myšlenku a nápad, který jim to umožní.
Nejde o to stát pořád dětem za zadkem, naopak je třeba je vychovávat k samostatnosti. Problém – a velký – dnešní doby je, že děti k samostatnosti vychovávány nejsou, a zároveň jsou tyto nesamostatné děti často – možná i z roztržitosti rodičů
– ponechány samy sobě. Můžete namítnout, že dřív se rodiče o děti taky moc nestarali, ale tuhle funkci měli třeba dětské party, spolužáci, sourozenci, širší rodina, dnes jsou mnohé děti víc izolované a žijí ve skleníku. Kdo čte RV, ví, že o tom píšeme dost často a rozhodně se tady nikomu nesugeruje, že by děti nikdo neměl spouštět z očí. Dobrý sloupek k tématu je https://www.eduzin.cz/co-si-mysli/mirka-zlatnikova-jestli-drzite-deti-cely-rok-doma-aby-se-jim-nic-nestalo-nechte-je-tam-zavrene-i-pres-leto/
Jen poznámka, ano, dříve se rodiče o děti až tak přehnaně nestarali, ale oni to nedělali nikdy. Myslím tím, že nikdy nestáli dětem za zadkem a nečekali, kdy budou muset zasáhnout. Nebyl na to čas, otcové věčně někde v trapu a matky bez příkrmů z obchodu, jednorázových plen a automatických praček měly o zábavu také postaráno. Dítě si tak od mala zvyklo na samostatnost. Dnes mají mama servis pomalu do 13ti a pak se divíme, že nejsou samostatní a zodpovědní. Přemýšlet umět taky nemusí, protože od toho mají na YB, instagramu, twitteru .. influencery, kteří jim řeknou, co si mají myslet.
Máte naprostou pravdu, paní Evo. Doba je dnes opravdu jiná. Většina změn ve výchově dětí, které nastaly v průběhu posledních jedné až dvou generacích, je však čistě z rozhodnutí rodičů a nelze u nich tedy prostě říct: „doba je jiná“, protože by nebyla jiná možnost, než se přizpůsobit. Říkáte například, že my jsme za sebe museli mít více zodpovednosti. Mít teď malé děti, neviděl bych sebemenší důvod podřizovat se „diktátu doby“ a nevychovávat je ke stejné míře zodpovědnosti, k jaké jsme byli vychováváni my. Určitě bych ale upravil cestu, jak toho dosáhnout, protože za to, co nás nechali naši rodiče dělat, bych dnes jako rodič skončil ve vězení a dítě by sebrala sociálka. 😀
Když pohádky, tak nejraději ty, kde draci unášejí princezny ze zámků. Tam aspoň poznáte hrdinu i v koktajícím sluhovi 🙂
To víte, moderní doba si žádá nové hrdiny 😉
Ne, takhle to nebylo a v článku je detailně popsané, jak to bylo doopravdy. Prosím, komentujte až po tom, co si přečtete článek. Jinak je diskuse opravdu k ničemu.
Promiňte, ale „popisuje sedmiletý Emil Rustige z Hamburku, jak ho napadlo svolat demonstraci“ a Popisek pod fotografií „Emil si pořídil dokonce megafon“ to tam skutečně napsané je.
A média o akci informovala předem….Nebýt obratnosti Emilových rodičů v nakládání se sociálními médii, žádná demonstrace by se nekonala. Čili lidé se sešli na demonstraci proti koukání do mobilů jen díky mobilům a jim podobným zařízením 🙂
Jinak souhlas, že čeho je moc, toho je příliš.
Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
Vše ostatní, co bylo podstatné, již řekla Markéta, za což jí tímto děkuji.
Je jasné či pravděpodobné, že Emilovi někdo pomohl si megafon opatřit, ale to není přece důležité nebo ano? Důležité je v článku třeba to, jak se zvýšila úrazovost dětí kvůli tomu, že dospělí jsou uhranutí mobily, a že si děti všimly toho, že je něco špatně. To je na tom článku zajímavé a to je hodné diskuze. Demonstrace má k tomu přitáhnout pozornost. Že ji pomohli zorganizovat dospělí, je nabíledni. Ale byl to nápad dětí.