Nejčastější obavou, kterou mají rodiče dětí hrajících si na počítači, je obava ze závislosti. Děti se neustále dožadují obrazovky, a když ji dostanou, nemohou se od ní odtrhnout. Nejeden rodič získá brzy dojem, že dítě tráví s technologiemi příliš času a stává se na nich závislým. Kolik digitálního času dětem dovolíte, je na vás. Neexistuje ideální doba, liší se to rodina od rodiny. Někde jsou spokojeni s hodinou denně, jinde stačí půlhodina týdně. Většina rodičů tráví s mobilem celý den.
Děti tráví sto procent času učením se, poznáváním světa. Potřebují pochopit společnost, do níž se narodily, vyznat se v ní, najít si v ní své místo. Což dnes znamená, mimo jiné, že chtějí poznat i kyberprostor, moře informací, které se rozlévá po všemožných virtuálních světech. Naše společnost prochází masivní digitalizací. Jsme stále více a více závislí na technologiích. Nedokážeme si bez nich náš život už ani představit.
Ano, může vzniknout nezdravá závislost. Třeba si povídáte s partnerem, bavíte se a najednou se vám rozbliká a rozvibruje vaše spojení se světem a vy hned přerušíte konverzaci a zvednete to. Nebo dáváme dětem telefon, aby došly domů ze školy, čímž v nich vytváříme pocit, že bez něj by nejen nedošly, ale navíc by to bylo nebezpečné. Nebo pouštíme dětem před spaním pohádky na tabletu, takže pak už neusnou bez asistence obrazovky.
Strach ze závislosti nicméně vychází z myšlenkové chyby. Máme dojem, že ideálním životním stavem je nezávislost, samostatnost. Jenže nezávislost neexistuje. Jsme závislí na přírodě, vodě, vzduchu, autu, rostlinách, včelách, brýlích, pračce, druhých lidech. Jsme závislí na našich dětech a ony jsou závislé na nás. Člověk nikdy nežije život, který si zcela vytvořil on sám, nezávisle na okolním světě. Nejsme tvůrci, ale spolutvůrci. Proto dnešní děti fascinovaně čučí do obrazovek a zaujatě hrají počítačové hry. Sdílejí s nimi svůj čas, poznávají, co jsou zač. Potřebují pochopit, jak s nimi spolupracovat na tvorbě vlastního života.
Sdílíme svět s rozmanitými technologiemi, roboty, umělými inteligencemi, chytrými věcmi, provádíme transplantace digitálních srdcí. Otázkou není, jak být nezávislí, ale jak v tom všem zůstat člověkem, který cítí a vnímá potřeby a nálady své i těch kolem sebe. Sdílíme svět se svými dětmi a všichni hrajeme zvláštní počítačovou hru. Umíte hrát tak, abyste cítili, že žijete klidný život? Opravdu všechny ty digitální vymoženosti a jejich aplikace a informace potřebujete? Nešlo by to občas bez nich? Třeba ve volném čase. Máte ještě volný čas, ne?
Dne 8. září 2018 protestovalo v Hamburku 70 dětí proti závislosti rodičů na technologiích. Přečíst si o tom můžete zde.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je dost diskutabilní porovnávat závislost na počítačových hrách se závislostí na vodě, vzduchu a druhých lidech. Podle mého názoru je ideálním životním stavem nezávislost na škodlivých jevech – tedy např. drogách, alkoholu, tabáku, hracích automatech a počítačové hry k tomu řadím dle své zkušenosti se synem také. Každý na to může mít svůj názor. Mezi jeho 12 – 15 rokem nepomáhalo nic jiného než zabavení mobilu a odpojení wifi na dlouhou dobu cca jeden až tři měsíce. Během této doby z něj byl fajn kluk, jakmile jsme se s ním pak dohodli na vrácení za určitých pravidel, velice brzy to přestalo fungovat. Hry zcela jednoznačně měnily jeho psychiku. Držím palce všem rodičům, kteří mají se závislostí svých dětí na počítači potíže.
Úhel pohledu páně autorův je zcestnej. Závislost těla na vodě, potravě a spánku srovnávat se závislostí ducha na virtuálnu, to chce hodně pomatené myšlení. Alkoholismus je taky vlastně prima, protože je to jako závislost na vodě? Uvědomuje si autor, že to, co činí závislosti škodlivými je především fakt, že znemožňujou člověku normálně fungovat? Voda a jídlo naopak normální fungování umožňujou.
Nevím, jak pan Kršňák, kterej píše: „Sdílíme svět se svými dětmi a všichni hrajeme zvláštní počítačovou hru“ , ale já soužitím se svou rodinou žádnou počítačovou hru nehraju, já se svou rodinou prostě žiju. To se ale těžko vysvětlí někomu, kdo klade na roveň pervitin a jídlo.
Děti vesměs utíkají k počítači, když nemají nic jiného. Když jsou aktivní rodiče, jsou aktivní i děti. Pokud jsou k dispozici kamarádi, jdou radši s nimi ven… A když už máte dítě, které má opravdu počítač jako možnost číslo 1? Tak se ho snažte spíš naučit co všechno se dá dělat. Veďte ho/ji k programování- to se bude hodit do budoucna jako základ pro kariéru, ukažte mu vzdělávací programy, videa, pouštějte mu věci v cizím jazyce, který studuje (já se naučila anglicky v podstatě z televize, ten základ co mi dala škola by mi bez ní byl naprd), pokud má zároveň kreativní nadání ukažte mu digitální kresbu…. Těch možností je spousta, ale bez našeho vedení se to dítě dostane jen k nejbližší střílečce. Což čas od času chvíli na relax taky není špatně 🙂
Už jsem se k tématice o chlapci, který se svými rodiči dal dohromady i když malý protest, dal najevo svůj názor, že nejenom technikou živ jest člověk vyjádřila u toho článku. Počítač nemá ruce aby pohladil, počítač nemá oči, které se mohou rozzářit, když je na světě něco krásného, mobil nemá duši, do které se ukládají vzpomínky a dá se k nim společně vracet a navazovat na ně. Ano technika je zdrojem informací, ale pouze zdrojem. Suchopárně předává své informace o světě lidech, věcech, prostředí. Když mluvíme s člověkem, nevidíme do jeho očí, i když teď to technika umožňuje. Nevím, ale raději mám prožitý celý den s živými dětmi, než když sedím u počítače večer tři hodiny. Je jen náhražkou na vyplnění času, pokud ovšem neslouží jako pracovní nástroj. I svět se dá poznávat naživo, proto se tolik lidí čím dál víc vydává na cesty. Každý z nás má svůj pohled na svět, od toho jsme tady abychom si mohli povídat. Kdybychom ho měli všichni stejný, nebylo by o čem. Takže budu ráda, když si budu moci porovnat názory starší i mladší generace. Mimo jiné vedu taky doma debatu se svým synem na toto téma. Počítač má jako pracovní nástroj, ale když přijde domů pokračuje na obrazovce. Což mi někdy vadí. Jazyk slovo se rozvíjelo proto, aby si mohli lidé povídat. Než jsem to dopsala, tak už si říkám, že můžu už dělat něco jiného. Možná bych přivítala živou debatu na toto téma. Bylo by to hodně zajímavé. Pište vaše názory mně zajímají. Děkuji.
Možná je rozdíl mezi závislostí na nezbytných věcech pro život (voda, jídlo, vzduch, rodina, společnost, atp.) a chorobnou závislostí na věcech, bez kterých člověk dokáže úplně v klidu přežít (pokud na nich ještě není závislý). Podporovat rodiče, aby neřešili chorobnou závislost svých dětí na čemkoli, mi přijde velmi nebezpečné. Pokud dítě projevuje pouze touhu po čemkoli, ale obejde se bez toho, v pořádku. V momentě, kdy odmítnutím přístupu ke zdroji závislosti se změní chování a projev dítěte k horšímu, je něco opravdu špatně!. Když je náctiletý syn schopný zabít svého otce, protože mu zabavil herní konzoli, nezní to moc „normálně“.
To už mně zamrazilo, právě pravý opak hledá chlapec se svou rodinou, aby k tomuto nemuselo dojít. Možná moje srovnání závislosti s životními podmínkami bylo nesprávné. Pokud není voda, vzduch jsme ohroženi na životě, všichni bez vyjímky. Pokud dítě v klidu odloží tablet, když po něm máma chce, aby udělal něco jiného, je to dobrá máma. Pokud ta máma chce najednou třeba už po roce, kdy se jí zdá že už by syn mohl tuto činnost změnít a on nechce už to něco naznačuje. Pokud se ho dovoli oslovit po ještě delší době a dostanete odpověď, nebo vůbec jí syn nevnímá, už je to závislost. Pokud máte jiné zkušenosti dejte vědět. Když už dojde k takové situaci jakou jste popsala, řekněte mi kolikrát asi otec svého syna oslovil a kolikrát se o něj zajímal. A o tom jaký zájem mají všichni o sebe v rodině a nebo by měli mít, je právě tento článek, ať už se víc podíleli rodiče než dítě.
To bylo vyjádření spíš k autorovi článku, že není závislost, jako závislost 😉 Nejspíš máte pravdu, přijde mi, že rodiče kolikrát své děti ani neoslovují, prostě vyřknou příkaz a vyžadují okamžité splnění. Když se tak nestane, následuje křik, hádky a nedorozumění, která na sebe nabalují jen další nedorozumění. Pak už umí málokdo zařadit zpátečku, omluvit se a „začít znovu“.