Foto z Jerryho archívu

Když prohrajete dětství… „Byl jsem závislý na počítačových hrách, tlustý, slabý a šikanovaný. Teď všechno doháním,“ říká mladík

Dvanácthodin denně za počítačem, málo spánku, problémy ve škole a hádky s rodiči. Tak vypadalo dětství mladého muže ze středních Čech, který si říká Jerry. V sedmi letech totiž propadl počítačovým hrám. „Byl jsem tlustý, bledý, vypadal jsem zanedbaně a moc mi nešlo socializování. Ve škole jsem se necítil dobře a stal jsem se snadnou kořistí pro šikanu,“ popisuje. O svém „prohraném dětství“ napsal knihu, kde mimo jiné radí rodičům, jak od něčeho takového ochránit vlastní děti.

Co bylo na hraní počítačových her tak lákavého?
Bydleli jsme na vesnici, kde nebylo moc co zajímavého dělat. Ve škole jsem měl samé jedničky a nemusel jsem se o to moc snažit. V garáži jsme tehdy měli žigulíka a věděl jsem, že ho budu moci řídit až za 10 let. To je pro dítě věčnost. Zato v počítači jsem si mohl vybrat jakékoliv luxusní auto a jezdit s ním závody. Navíc jsem měl pocit, že ve hrách dělám něco důležitého. Porovnejte si to, že máte jít do školy a učit se tam něco, co vás absolutně nezajímá s tím, že ovládáte armádu vojáků, abyste ochránili svoje království… Navíc věřím, že jsou některé hry schválně vytvořené tak, aby závislost způsobovaly. Zvlášť u malých dětí, které ještě nemají pořádně vytrénovanou vůli. Netrvalo to dlouho a jediné, co mě zajímalo, bylo hraní.

Jak to hry způsobují?
Mimo jiné promyšleným systémem motivace. Když se přihlásíte do hry, dostanete odměnu, například truhlu s užitečnými věcmi. Když se přihlásíte 2 dny po sobě, získáte ještě lepší věci a když do hry přijdete bez přerušení 7 dní po sobě, tak ještě lepší. Čím více dní to bez přerušení zvládnete, tím je odměna lepší. Když ale jeden den vynecháte, začínáte znovu od „horších“ odměn. Cílem je vytvořit rutinu, zvyk – a ten jakmile máme, už se z něj velmi těžko dostáváme. Zná to každý kuřák nebo i ten, kdo si zvykl chodit obden do „fitka“.

Měl jsem pocit, že ve hrách dělám něco důležitého. Porovnejte si to, že máte jít do školy a učit se tam něco, co vás absolutně nezajímá s tím, že ovládáte armádu vojáků, abyste ochránili svoje království.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte problém a že jste na hraní závislý?
Začal jsem si to uvědomovat zhruba v 8. třídě, takže asi ve třinácti letech. To už jsem měl za sebou šest let intenzivnějšího hraní. Samozřejmě jsem vnímal, že pořád jenom hraju, nedělám nic jiného, nezvládám se připravovat do školy a hrozně jsem ztloustnul, ale dlouho jsem si to nepřipouštěl. Neřešil jsem to a ani jsem to řešit nechtěl – musel bych si totiž přiznat, že jsem slaboch. A nejen sobě, ale i svému okolí. Tomu jsem samozřejmě musel být podezřelý, už jen z toho, jak jsem vypadal – byl jsem tlustý, bledý a vypadal jsem zanedbaně. Tak jsem radši dál hrál a nemusel tomu čelit. Nevěděl jsem ani jak – tehdy se o tomhle problému ještě skoro vůbec nemluvilo.

Jak to vypadalo s Vaším prospěchem ve škole?
Ve škole jsem míval dobré známky, i když jsem se moc neučil, šlo mi to vždycky tak nějak samo. A díky tomu, že jsem většinu času hrál na počítači, jsem ani nezlobil – předtím jsem býval docela raubíř. Pro mé rodiče bývala škola vždycky hodně důležitá, máme v rodině lékaře, ředitele školy… Dokud bylo ve škole všechno v pořádku, byli i oni v klidu. Postupem času už škola nebyla tak snadná, ale věděl jsem, že jestli chci mít klid na hraní, nesmím mít ve škole problémy. V době, kdy už jsem hrál hodně intenzivně, třeba dvanáct hodin denně, už bylo samozřejmě obtížné to stíhat, ale vždycky jsem to nějak zachránil. Opravdový problém přišel až na střední škole, tam se objevily první čtyřky a hrozilo mi i propadnutí. V té době jsem totiž úplně propadl online hrám, především World of Warcraft, a to byl naprostý extrém.

V čem?
Pokud hrajete sám nějakou „offline“ hru, v určitém bodě ji dohrajete a jdete se věnovat něčemu jinému. Člověk je ještě schopný to nějak ovládat. U online her, které spolu hrají lidé klidně z opačného konce světa, je více rizik. Byl jsem tam součástí skupiny lidí, kteří spolu trénovali a pokořovali těžší a těžší výzvy. Trénovali jsme třeba do dvou do rána. Většina mých spoluhráčů byli vysokoškoláci, takže měli první hodinu až třeba po obědě. Mně bylo ale třináct a vstával jsem do školy v šest ráno. Když jsme hráli do dvou, zbývalo mi na spánek čtyři nebo pět hodin. To samozřejmě přinášelo horší soustředění a celkově výkon ve škole. Úkoly jsem psal v autobuse nebo až těsně před hodinou, podobné to bylo s přípravou na testy. Hrát jsem ale chtěl a kdybych se neúčastnil tréninků, neznamenal bych tam nic. Takže jsem to musel nějak zvládnout.

Hrál jsem třeba do dvou ráno, v šest jsem vstával do školy. Úkoly jsem psal v autobuse nebo až těsně před hodinou, podobné to bylo s přípravou na testy. Byl to jeden velký stres.

Online hry mají i další rizika: třeba ve vás vytváří iluzi toho, že někam patříte. Pohybujete se v určité komunitě, dokonce jste v ní třeba – na rozdíl od školní třídy – oblíbený. Tak proč byste chodil ven a snažil se s někým seznamovat? Když jsem hrál World of Warcraft, neměl jsem už potřebu navazovat žádné vztahy v reálném světě. Podobně to dnes dělají sociální sítě – myslíte si, že máte 500 přátel, ale polovina z nich vás na ulici ani nepozdraví. Další riziko online her je, že nikdy nekončí. Neustále tam na sobě můžete pracovat, zdokonalovat se a vaše postava vám proto docela dost „přiroste k srdci“. Čím víc hrajete, tím jste lepší, a to zlepšení je vidět téměř hned. To nám v životě často chybí. Když se chceme v něčem zlepšit, trvá to většinou poměrně dlouho. Když tu hru ale hrajete extrémně a po několika letech hrát přestanete, možná zjistíte, že jste zůstal úplně sám. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám problém a že už takhle nemůžu žít dál. Přišlo opravdové dno, které skončilo až tím, že jsem uvažoval o sebevraždě.

Co bylo to, co vás dohánělo až k takovým myšlenkám?
Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem absolutní nula. Sledoval jsem, jak se moji vrstevníci učí hrát na kytaru, nebo hrají fotbal, a docházelo mi, že já kromě hraní na počítači vlastně vůbec nic neumím. Došlo mi, že jsem prohrál své dětství a zavřel jsem si tím mnoho dveří, nebo jsem ty dveře ani neobjevil, protože jsem pořád seděl u počítače v jiných, virtuálních světech.
To, co mě ale ničilo nejvíc, bylo to, že jsem byl ve škole šikanovaný. Psychicky, což je podle mě mnohem horší než šikana fyzická. Když rodiče nebo učitelé vidí modřiny, pravděpodobně zpozorní a začnou to řešit. Ti, kdo mě šikanovali – byli to asi 4 kluci, rozhodně ne celá třída, ale ono stačí těch pár lidí a mlčící většina, která se těm vtípkům zasměje – byli to takoví ti vtipní, oblíbení miláčci učitelek. Ponižovali mě, deptali a shazovali, většinou samozřejmě mimo zraky dospělých. A já jsem se nikomu nesvěřil, protože jsem se bál, že bych byl za bonzáka a slabocha a že bych zažíval ještě větší peklo. Cítil jsem se uvězněný, ponížený, zoufalý, bez možnosti úniku. A postupně mě to rozkládalo – vůbec si nevěříte, cítíte se naprosto podřadně. Už se bojíte vůbec promluvit, protože cokoliv řeknete, je jenom dalším zdrojem smíchu. Jen jednou jsem se odvážil vzepřít – seděli za mnou a něčím mě bouchali. Tak jsem jim ten předmět vytrhl z ruky a snažil se jim to oplatit. Jenže v tu chvíli vešla do třídy učitelka a samozřejmě jsem to byl já, kdo byl ten špatný.

Sledoval jsem, jak se moji vrstevníci učí hrát na kytaru, nebo hrají fotbal, a docházelo mi, že já kromě hraní na počítači vlastně vůbec nic neumím. Že jsem absolutní nula. 

Souvisela šikana s vaší závislostí na hraní?
Kvůli tomu, že jsem většinu času hrál, jsem se stal velmi snadnou kořistí. Byl jsem ošklivý, slabý, tlustý, moc mi nešlo socializování s ostatními. Ve škole jsem se necítil dobře, doma u počítače jsem měl ale od šikany klid. Tedy do doby, než začala kyberšikana. Potom už jsem nebyl v bezpečí ani doma – tehdy vznikaly první „sociální sítě“, například Spolužáci.cz. Tam se začaly objevovat moje zesměšňující fotky, anonymní zprávy nebo komentáře typu „ty tlustý prase, nikdo tě nemá rád, debile, běž někam zdechnout“. Když si na to vzpomenu, je mi moc líto všech dětí, které něco takového prožívají v dnešní době, kdy se žije ve virtuálním prostoru ještě mnohem více než tehdy. Už předem se taky bojím toho, až budu mít vlastní děti – co když je potká něco podobného, budu jim schopný pomoci?

Jak jste se z toho všeho nakonec dostal?
Díky jednomu spolužákovi, který se za mě v kritické chvíli postavil. Všiml si, že už jsem z té dlouhodobé psychické masáže na dně a těm klukům se postavil. Když na mě měli nějaké připomínky, tak mě bránil. Díky tomu jsem se mohl pomalu „stabilizovat“, získat zpět trochu sebevědomí a časem jsem se zvládl bránit už i sám.

Přinesly roky za počítačem i něco pozitivního?
Naučil jsem se perfektně anglicky. Navíc jsem hrál „chytré hry“, ve kterých bylo hodně textu, bylo to něco jako byste četli knížku a zároveň do ní zasahovali. Četl jsem dialogy mezi postavami, musel jsem se rozhodovat, jak jim odpovědět, nebo jak vyřešit různé úkoly. Takže hráč svým způsobem trénuje i myšlení. Později jsem si řekl, že když jsem se tak dobře naučil anglicky, zkusím to i se španělštinou. Začal jsem hrát hry ve španělštině a dostal jsem se díky tomu také na pokročilou úroveň. V jiných hrách bylo zase potřeba poměrně dost počítat, trénuje se i prostorová představivost. Asi by ze mě byl dnes jiný člověk, kdybych 10 let hrál jen střílečky, kde jenom klikáte a rychle mačkáte klávesnici.

Jak vlastně reagovali vaši rodiče? Nebylo jim nic divné?
Na začátku se snažili s tím nějak bojovat – omezovat dobu, kterou jsem trávil u počítače, posílat mě na kroužky. Táta přišel v té době divokých 90. let, kdy byla tunelovaná jedna firma za druhou, o práci, a dlouho nemohl nic adekvátního najít. Myslím, že v té době neměl energii a nervy ještě se přetahovat s děckem o klávesnici. Ono je velmi zrádné to, jak to přichází plíživě. Jako třeba alkoholismus. Není to tak, že jeden den nehrajete a druhý den hrajete 18 hodin. Byl to pomalý proces a ze začátku poměrně nenápadný. Když už jsem v tom lítal až po uši, myslím si, že se rodiče báli cokoliv mi říct. Možná proto, že jsem na jakoukoliv kritiku reagoval podrážděně – podobně jako když chcete po alkoholikovi, aby přestal pít. Bude vám zapírat, slibovat, naštve se na vás – a nepřestane. Možná taky sami nevěděli, co s tím. Ani já sám jsem nevěděl, jak se vrátit zpět, jak být zase „normální“.

Na jakoukoliv kritiku ze strany rodičů jsem reagoval podrážděně – podobně jako když chcete po alkoholikovi, aby přestal pít. Bude vám zapírat, slibovat, naštve se na vás – a nepřestane.

Co nakonec pomohlo?
Asi bylo potřeba sáhnout si na úplné dno – teprve když jsem byl totálně psychicky zdeptaný šikanou, jsem si uvědomil, že věnuju spoustu času a úsilí něčemu, co v reálném světě nemá žádný význam a že se sebou musím začít něco dělat. V tu chvíli jsem odinstaloval z počítače World of Warcraft a začal jsem makat především na škole. Díky jednomu kamarádovi jsem dal dohromady svůj zevnějšek a považuji za obrovské štěstí, že jsem potkal přítelkyni, se kterou jsem dodnes. Díky ní jsem objevil spoustu aktivit, do kterých bych se sám nepustil – začali jsme spolu hodně cestovat, trávit čas s přáteli a celkově si užívat život.

Až budete mít sám děti, co uděláte pro to, aby se jim tohle nestalo? Co vlastně můžou rodiče dělat?
Hlavně to nenechat zajít tak daleko, jako se to stalo mně. Pokud si vaše dítě zahraje hodinu, potom v klidu hru vypne a jde na kroužek nebo za kamarády, je to nejspíš v pořádku. Hlídal bych ale, jestli najednou z jedné hodiny nejsou hodiny čtyři a jestli snahu o ukončení hraní neprovází dramatické hádky. Myslím, že je úkolem rodičů tohle bedlivě střežit. Měli by se také zajímat, co vlastně dítě na počítači dělá, a třeba si zahrát s ním. Často máme tendenci hned odsoudit věci, kterým nerozumíme, čímž si do budoucna zcela zavřeme cestu k jakémukoliv pochopení. V neposlední řadě je velmi důležité dětem ukázat věci, kvůli kterým „stojí za to žít“ – aby věděly, že i v reálném světě jsou nádherné věci a aktivity. Jenže ono dát dítěti do ruky tablet a mít od něj klid je tak lákavé… Je ale několikahodinové sbírání barevných krystalků to, z čeho mu chcete dělat rutinu a krmit mu tím mozek?

Jerry (28) vystudoval ekonomiku a finance na vysoké škole. Pracuje jako analytik v oblasti finančního plánování a controllingu, datové analytiky a business intelligence nástrojů. O své závislosti na počítačových hrách napsal knihu Moje hráčství – závislost na hrách, moderních technologiích, kyberšikana, deprese a sebevražda, prozatím dostupnou v elektronické podobě. Rád cestuje a sportuje.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

146

 
51 Počet vláken diskuze
95 Počet reakcí v diskuzi
7 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
David
David

Článek z období tak před 15 lety kdy byl gaming brán stejně jako gambling. Podle mě navíc vymyšlený. Moje hráčství vypadá jako proti herní program určité skupiny lidí než jednoho člověka. Navíc že by se Čech jmenoval Jarry Taylor?

pan au
pan au

No to snad není možné, že takovýto blábol někdo pustí do světa :D Zrušte tuhle stránku, než si uděláte ještě větší ostudu -_-
Když jsem prodělával svoje „hráčské období“ tak jsem hrám věnoval i půl dne, nebo den, pak přišel ten zlom kdy se mi místo her začali líbit holky a rázem bylo po závislosti…
A za to, že byl tlustej, šikanovanej a evidentně rozmazlenej hry na PC fakt nemůžou….

Pink
Pink

Na vesnici nebylo moc co dělat. No jestli tam byli všichni jako on… A jestli jediná jeho touha byla co nejdřív řídit Žigulíka… To je pak těžký.

Carp
Carp

Slabá vůle, no. Ovšem pařit to od dětských let, tak nevim, jak by to dopadalo. Každopádně… s každodenním (minimálně) 8 hodinovým raidováním ve WoWku se dají vystudovat i třeba dvě vejšky naráz a do toho táhnout domácnost. Jen holt si to musí člověk drobet rozplánovat. Motivace je snadná: když udělam zkoušky během prvního týdne, nebo ještě lépe v předtermínu, můžu bez obav propařit celý zkouškový. A to se vyplatí. Angličtina byla jenom sladká třešinka na dortu xD

Martin Klein
Martin Klein

Soused si domů na víkend a nyní i na prázdniny, vozí svého vykrmeného náctiletého synka. Ten také vůbec nechodí ven z bytu. Je nade mnou slyšet jak běhá vydatně močit a když má jeho tatík noční, svítí Mireček v bytě mnohdy až do tří hodin ráno.

kuvajtunapadeni
kuvajtunapadeni

Clanek trosku zaspal dobu… kdyz ctu jeho STRASNOU ZAVISLOST NA PC HRACH.. tak jakoby popisoval i moje detstvi… pubertu.. a i ted dospelackej zivot.. kdyz mam volno v praci, a nekde nelitam zrovna s kamaradama, tak hraju klidne i 16 hodin.. v zivote jsem netrpel obezitou, zavodne jsem sportoval, ted jsem x let u armady a opet, hrani 12-16 hodin kdyz je cas neni stale i ted, stejne jako v detstvi problem. tohle a ma to tak kazdej druhej, jen dementne smyslenej pribeh a zoufalost zbohatnout na ubohe knizce… ale co se divit v dnesni dobe

chronomag
chronomag

„Pokud si vaše dítě zahraje hodinu, potom v klidu hru vypne a jde na kroužek nebo za kamarády, je to nejspíš v pořádku. Hlídal bych ale, jestli najednou z jedné hodiny nejsou hodiny čtyři “

tyvole… jako bych cetl sracku z roku 1998 xDDDDDDDDDDD

bebe
bebe

Ten článek je jak reportáž na tv nova-tupej,přehnanej a absolutně zcestnej.
Stejnej blábol by se dal vytvořit třeba o prdění-který ničilo dětství a způsobovalo šikanu ve škole a nakonec se zvládlo a všechno dobře dopadlo…
-no nic…..jdu pařit

Lukas
Lukas

Jasňééé, jmenuje se Jerry Taylor a jeho sen byl řídit žigula =D =D =D =D Možná motorku bych pochopil, ale budiž. Pokud přijmu že jde o pseudonym, tak jde (na vesnici) hlavně o problém který je podle mě už X let mimo – a víte proč ? Protože poučení z článku je přípravou na minulou válku. Dnešní kluci na vesnici totiž zjistili, že se tam dá ho*** dělat v daleko větších houfech, a tak už hraje velká část a on by dnes naopak výborně zapadnul. Jo, prostě se narodil moc brzo, předběh dobu. Kvůli tomu ostatně i ujel na WoWku,… Číst vice »

Luděk
Luděk

Velmi zaujatý článek, u kterého lze logicky vyvrátit téměř každou větu. Za všechno může ten počítač. Za jeho obezitu – přibrat sezením u pc se mi ještě nepovedlo, obvykle k tomu použiji alespoň jídlo. Šikanu na škole jsem také zažil a kamarády jsem také moc neměl, dokud jsem je později nezískal přes hraní online her a je to už víc jak desetileté přátelství, kdy se navštěvujeme třeba přes víkend. Ale nejvíc mě dostalo jak mu to zhoršilo propěch. Kdy v 8 letech mýval samé jedničky, ve 13 letech v osmé třídě se mu to začalo horšit a na střední škole… Číst vice »

Karel
Karel

hlavně , že vystudoval finanční controlling, datovou analytiku a jiné „důležité“ funkce nezbytné pro člověka

johny kreveta
johny kreveta

aspon jsem se zasmal .ten clovek musel dost dlouho patrat ve starych clancich ..nebo ze by skopirovane z nakeho bravicka rok 90??

Radek
Radek

A dnes je zavislich 80% populace na fb a ruznych messengerech.Kazdy zije svuj druhy zivot ve virtualnim svete v mobilu. Kazdy do toho cumi a skoro kazdy je virtualne neverny svemu manzelovi(manzelce) a spousta z nich to dokona i do realu.

Egon
Egon

Lucie Fialova si musela tento clanek cely vymyslet na zaklade dohadu a domnenek. Faktycke chyby jsou do oci bijici… napr. chlapec mel nejvetsi problem na stredni skole, kdw propadl WoWku. Ale hral s vysokoskolaky, kteri meli prednasku az odpoledne. Ale protoze mu bylo 13, tak musel vstavat v 6. Ok. Ve 13 letech na stredni skole? Dale mne zujali vychytane odmeny ve hrach z dob, kdy vsichni hrali offline (jak sam rika). Kde se tam ty odmeny vzali? Ted je mu 28, takze rocnik 1991 a WoW je z roku 2002. Nemusel to hrat od zacatku, ale… nejak to matematicky… Číst vice »

Mgr Jan Kozel
Mgr Jan Kozel

Tady jde vidět článek mířený na nemyslící babyboomers kteří potřebují vidět za každou cenu že mladá generace je zkažená i když ten článek obsahuje neexistujícího člověka, vymyšlená fakta a silně upravené informace které jsou neobjektivní. Např. Byl jsem tlustý kvůli tomu že hraju hru WOW která v té době ještě nevyšla.

Patas
Patas

Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“ xD xD xD
Celý tenhle článek je jedna velká agenda proti hraní ale okay xD

Warf
Warf

Bohužel mám to samí od svich 18 sem pořád na PC protože kluci a holky se za mě styděj kamarády nemám holku si nemužu najit nejsem pro ně tip kluka ohrnujou nademnou nos

David
David

Z pravidel diskuze: Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
Doporučuju článek smazat aby autorce zbyla aspoň nějaká důstojnost na příští blábol. :D

Pepa
Pepa

Pozn. redakce: Komentář odporoval pravidlům diskuze a byl smazán.

Terorista
Terorista

No většina z vás by měla raději vypnout počítače a studovat svůj rodný jazyk, pravopis a gramatiku, kdo má ty hnoje po vás číst?!

Tencomilujevirtuálnísvět
Tencomilujevirtuálnísvět

Už jen dočíst ten nekonečný blábol je na sebevraždu!!! Hrát hry je v pohodě

Bédakolohnátek
Bédakolohnátek

A kočíroval nakonec Jerry toho žigula? Já tu sra.ku nedokázal dočíst.

Qaqaqox
Qaqaqox

Ju, taky jsem v 90kách „prohrál“ dost času v obou významech toho slova. DOOM, UFO, TTycoon, WoW, Settlers, Simcity…
Típnout komp o půl třetí ráno je podobný pocit, jako dočíst knížku.
Ale špek jsem nabral až lety sezení u PC v korporátu. 8 hodin denně na židli se jednomu vrazí pod pupík :-)
Autor článku (pokud opravdu existuje nějaký „Jirka Krejčí“, ale myslím že je to jen modelová presonifikace) by se dneska mohl realizovat jako profesionální hráč, nebo přinejhorším, jako beta-tester.

Michal
Michal

Hehe, mě baví, jak se tu většina ohání tím, jakej je to blábol. Ať chcete nebo ne, přesně v tom vidím paralelu s tím alkoholikem, kterýmu někdo sahá na chlast, ačkoliv on přece žádnej „problém nemá“. Respektuju, že někdo hraje hry a nikdy mu to negativně nezasáhlo do osobního života (stejně jako někdo chodí denně na tři škopky a je to v pohodě). Stejně tak byste mohli vy respektovat, že extrémní hraní může u někoho vážné potíže skutečně vyvolat. Sice jste všichni odborníci, ale přesto to raději uvedu: ano, pokud se v době puberty hrbíte denně příliš dlouho před komplem,… Číst vice »

Nešťastný otec
Nešťastný otec

Tolik potrefených hus v jedné diskuzi,
to se jen tak nevidí…
Neříkejte mi, že člověk kterého se daný problém netýká, má potřebu zde vůbec něco komentovat…
Samozřejmě že nemá …
Z čehož je jasné, že diskuze je plná těch kterých se to nejvíce týká a spůsobem svým vlastním „všechno je sra@ka jen já jsem nejchytřejší“ se tu ventilují.

Strider
Strider

Několik poznámek: Začátky hraní v roce 1997 ještě nebyly hry o on-line hrách, nebyly tablety, pay to win mechanismy, lootboxy Podle mne byla chyba (počáteční) v rodičích- rok 1997, v garáži žigulík ? Na dítě neměli čas? Nechali dítě hrát World of Warcraft už na střední škole??? A nevadilo jim placení kreditkou? Tehdy to rozhodně nebylo tak jednoduché , jako dnes. Článek poněkud povrchní, a příliš zobecňující, ale některé rady jsou přínosné. Je totiž rozdíl hra a hra, a spíše bych všechny varoval před hrami, co jsou zadarmo. Všem rodičům bych doporučoval sledovat co děti dělají (nejen jaké hrají hry)… Číst vice »

Art-in
Art-in

JJ, na fotografii jde doopravdy poznat že je tlustý. V tom případě není dnes spíše podvyživený?

Afro
Afro

Nejlepší dětství co může být, s partou kamarádů sme si neuveřitelně vše užily, pokud se to bere s mírou, a neohrožuje to školní docházku tak je to všechno v pořádku.

Pravopysňý Křyšág
Pravopysňý Křyšág

To je zase pokus o nějakou kultůru kriplů. Ten článek je úplně nesmyslný, naprosto se neshodují fakta s dobou. Mluvit o šikaně ve škole v devadesátkách a dávat ji za vinu hraní WTF??? V devadesátkách vlastnictví kompu a hraní na něm bylo prostě übercool. Naopak šikanovaní byli ti, co přiznali, že mají zákaz hrát od rodičů nebo že vůbec nehrají. Pravda je, že je tam pár faktů, ale jsou naházený tak nějak bez ladu a skladu. No jestli to má působit jako reklama na koupi knihy tohoto autora, tak smolda pacholda. Pokud bude úroveň knihy stejná jako u článku, no… Číst vice »

Miroslav
Miroslav

To je zajímavé. Snůška do sebe naprosto nezapadajících blábolů, které si kdosi vycucal z prstu a prodává to jako knížku jako anonym, bez jakéhokoliv jména, IČ, adresy, zápisu v živnostenském rejstříku atd. Takže blábol a ještě k tomu podvod.

Jirka
Jirka

Imho tento chlapík dopadl velmi dobře :) jako děcko si hrál co ho bavilo a teď je z něj chlap, kterej má super práci, vysokoškolský vzdělání, dlouhodobou přítelkyni a kterej rád cestuje a sportuje :) Celkem pozitivní výsledek a dost pravděpodobně je na tom teď mnohem lépe než ti blbečci co ho šikanovali :). Mimochodem já měl dětství dost podobné… a jsem také úplně jinde než ti co mě šikanovali. Hlavní rozdíl mezi autorem a mojí situaci bude asi v tom, že já ničeho nelituju právě proto, že jsem vlastně dopadl skvěle. Hry mě bavily a baví dodnes. Jen jsem… Číst vice »

Jirka
Jirka

boha jeho co se mi to sem natáhlo za fotku :D ta je asi 10 let stará a nemám tucha kde jí tehle web sebral :D

Káča
Káča

Byť jsem se snažila, článek jsem nedočetla. A že čtu velmi ráda. Rozhovor ve mně budí jediný dojem – politovat chudáka, který se chytil do pastí a nástrah počítačových her. Pro Boha živýho, vždyť tohle už se řeší X a X let. To, že se tady Pánovi (nebudu jej oslovovat tím přihlouplým pseudonymem) „podařilo“ zabulíkovat se až k takové závislosti neznamená, že je ohrožený každý. Každý člověk je jedinečný – někteří jsou vůči závislostem více odolní, jiní méně. I některé děti si dokáží v hlavinkách sesumírovat, že existují hranice a pro děti, které tohle nedokáží by tu měli být rodiče.… Číst vice »

Kaťák
Kaťák

top kek of the day

Čekám na paní Jitku, až napíše jak ona progresivně tráví čas ( na 99 % tipuji u Ulice ) :D

Táňa
Táňa

Přiznám se, že když jsem viděla nadpis, tak jsem jen protočila panenky – no jo, už zase ty zlé technologie. Na rozdíl od jiných diskutujících mne ale článek oslovil. Je to zajímavá zpověď člověka, ne jako některé plytké obecné výkřiky/odsudky na adresu děti versus technologie, které jsem jindy četla. Jsem celkem o dost staršího ročníku, než autor knihy a vzpomínám na dobu, kdy počítač a pár disket byla velká svátost, kterou mělo jen pár vyvolených, hry se pak kupovaly na CD (a přepalovaly :-) ) a chodilo se hrát k těm několika jedincům, co je měli, a to přímo houfně.… Číst vice »

Gouda
Gouda

Podle popisu to vypadá, že se jedná o dva různé problémy, které se dotyčný snaží racionalizovat jako jeden. Problém s hraním je jedna věc, která může způsobit nezájem o jiné zájmové činnosti, popřípadě zhoršení prospěchu. S fyzickým vzhledem a tím pádem se šikanou to nemá společného nic, to je druhý separátní problém. A jelikož si dotyčný tedy údajně později našel přítelkyni, byl během dospívání ošklivý nikoliv v dědičných rysech (které pro několik procent mužské populace znamenají celoživotní sociální postižení a vyloučení z jakýchkoliv vztahů), ale protože byl tlustý a zanedbaný. To s hraním jako takovým nesouvisí. Naopak, mnozí chorobní hráči… Číst vice »

Lenka
Lenka

Uff… Pěkný peklíčko se nám tady rozjelo. Ten článek mě v první chvíli taky namíchnul. Ne, že ne. Ale je jasná věc, že na hrách člověk závislej bejt může. Ano, můžu prosedět 12 hodin u kompu a bejt v pohodě, pokud je to jednorázově, protože zrovna mám novou hru, co mě děsně baví, tak u ní strávím celej víkend a pak zas dlouho nic. Jak je to pořád, je to průšvih. „Jerry“ to myslel dobře. Článek mě štve kvůli tomu, že ho paní redaktorka zjednodušila a (nejspíš neúmyslně) trochu pokroutila, protože o hrách asi prakticky nic neví. Podle mě v… Číst vice »

Ája
Ája

Je to určitě obyčejná novinářská kachna. Chtějí jenom strašit rodiče a způsobit tak, aby dětem znepříjemňovali život. To, že byl obézní je jeho problém, nezpůsobuje to počítač. Stejně jako to, že byl šikanován, to je jeho slabým postavením ve společnosti. Že se mu zhoršily známky, to by se mu stalo tak jako tak, protože i já jsem měla problémy v 7., 8. a 9. třídě, třebaže jsem předtím taky měla samé jedničky. To, že ho zasáhla kyberšikana, a že ho „deptala“, je jeho blbost, přece na každé stránce se dá dotyčná osoba zablokovat nebo se dá na tu stránku přestat… Číst vice »

Jiří Dostál
Jiří Dostál

Hej lidi, všichni co píšete že to je vymysleny atd… Tak není, sám jsem si prošel závislosti na počítačových hrách a mám zkušenosti s problémy tím spojenýmy. I teď když jsem se už „vyléčil“ ze závislosti tak mám nemalé problémy v sociálním životě, takže vy inteligenti, než začnete mít nějaký chytrý řeči. Tak si to nejdřív sami prožijte a pak něco říkejte 😉

Vojta
Vojta

Mám rád PC hry, protože mi umožňují prožít mé nejdivočejší fantazie. Například dostat nějaký úkol, vyřešit ho, a dostat další… :) Já jsem vyrůstal na Atari ST a jakožto lehce starší generaci se mi zdá, že my měli výhodu. I když byl člověk závislák, tak se aspoň dozvěděl spoustu věcí o tom, jak ty počítače fungují a z čeho se skládají. Chcete sesíťovat DOOMa? Musíte vědět jak a proč. Nastavení paměti v DOSu (dospělých se člověk zeptat nemohl, učitelé neexistovali, takže se muselo laborovat), … A to nemluvím o úpravách kazeťáků pro osmibity. Pozdější generace hráčů už jen zaplatí, nainstalí… Číst vice »

PepehoSmích
PepehoSmích

Bylo to všechno jeho rozhodnutí, nikdo ho nenutil u toho sedět, nikdo mu nebránil v tom říct o šikaně dospělím. Čech co se jmenuje Jerry Taylor nic lepšího jste si nemohli vymyslet. Celý článek vypadá vymyšleně, nikdo nemá čas hrát PC hry 12 hodin denně, ze školy přijdeš domů ve 14:00 minimálně a den má 24 hodin to je ta samá blbost jako pracovat 25 hodin denně.

P.S.: Vítejte na internetu kde se šikana děje pořád a falešné články se píší víc než je potřeba

Horác
Horác

Mám 35 a když stará s děckama odjede k rodičům tak propařím klidně i 20 hodin a vůbec mě to nesere. Pivko, cigárko a veget. Ale Jerry bude obyčejný blb, co všechny svoje problémy hází na ostatní a on sám je chudinka. Za tvůj posranej život nemůže počítač ani rodiče ale jen ty sám.

Martina
Martina

Článek je super. Díky za sdílení zkušeností, určitě je to užitečné!

Michal
Michal

Profesionální gameři dnes berou miliony a vyprodávají stadiony. Problém nebyl, že Jerry hrál, ale proč hrál a za to žádná hra nemohla. Hry jsou jen druh zábavy, stejně jako třeba dobrodružné romány. Šel by někdo s dítětem k psychologovi, protože moc čte?

adnerx
adnerx

Neberte to jako smyslenej clanek, vse co pan popsal, mame u stejne stareho syna taky mu bude 13 a je na tom uplne stejne. Stejna vysoka inteligence, stejne vybrane logicke a bodove narocne hry, stejny „bonus“ v podobe perfektniho nauceni anglictiny i tezce rozlisujici virtualitu od reality ohledne kamosu a bledy a pritloustnuty fyzicky stav, unava, poruchy spanku. Ve vsem jsem shledala naprosto stejny fenomen jako u tohoto pana. Klobouk dolu, diky moc za clanek. A je jedno, v jaky je to dobe, zda za doby spoluzaku.cz nebo facebooku. Jde to napric generacemi, pc hry jsou stale na stejnem principu.… Číst vice »

Václav
Václav

Mimochodem, chtěl jsem se podívat na tu knihu, kterou měl Jerry napsat. Odkaz uvedený v článku mě přesměroval na stránku s hromadou „Jerryho“ naprosto nezáživných uraženeckých odseknutí, mezi kterými se mi podařilo vydolovat informaci, že kniha je nedostupná. Podle aktuální informace přímo z tohoto článku má ale kniha mít elektronickou formu. Může mi tedy někdo vysvětlit, jak může být elektronická kniha dočasně nedostupná? Tedy za předpokladu, že vůbec kdy existovala, že se někdy v minulosti dostala do prodeje a že nebyla posléze úmyslně stažena? Zároveň bych chtěl doplnit informaci, že když si tu knihu podle názvu vyhledáte na netu, jako… Číst vice »

Jan
Jan

Nevím, čím jsem porušil pravidla diskuse poprvé, ale nyní to rád udělám doopravdy. Tento roztomilý článek je dílem ženy. Citovaní muži byli vybráni opět autorkou. Univerzální pravdy, které jsou sepsány na konci, jsou opět názory ženy. Jiné ženy a bohužel prezentovány jako výčet faktů opřených o titul „terapeutka“. Pohleďte na ženy, které mužům říkají, jací by měli být. A pak zoufají, že takoví jsou. Textu chybí už jen bulvární nadpis ve stylu „10 věcí, pro které byste se měly stydět za své otce, holky“. Případně „Počítačové hry udělají z vašeho dítěte bratrovraha, otcovraha, strýcovraha a tetovraha.“ Od slavného článku v… Číst vice »

Ron Jeremy
Ron Jeremy

Hm, jak moc asi postrádá Lucie Fialová pindíka, že si nemůže vymyslet lepší pornojméno než Jerry Taylor? :D

Helena
Helena

Mě se článek líbil, nechápu ty negativní komentáře. Kdo nemá závisláka v rodině, tak to nemůže pochopit. Je to popsáno zcela přesně. A není to tak jednoduché, vzít patnáctiletému klukovi počítač a problém by byl vyřešen, jak se asi mnozí zde domnívají.

EmilIgnác
EmilIgnác

Hraní společenských her je v pořádku. Protože máte kontakt s realitou, reálnými lidmi, věcmi, cítíte reálné emoce. Na online pc nebo konzolích máte kontakt s realitou jen ve formě skutečného hlasu vašeho online spoluhráče pokud máte mikrofon a sluchátka a hrajete online hru. V single playerů nemáte vůbec kontakt s realitou. Neděláte nic skutečného, necítíte se tak, jak byste se cítili ve skutečnosti. A co z toho? Super zážitky, z toho co se nestalo, co neexistuje, s lidmi, které neznám a nikdy jsem je osobně neviděl nebo úplně sám… A proč? Protože se nudím, na fyzický výkon nemám vůli a… Číst vice »