Fyzika, to je pro mnoho českých dětí možná taková druhá „matematika“ a jeden z nejméně oblíbených předmětů. Často se učí definice zpaměti, počítají příklady dosazováním do vzorečků. „Já sama jsem ve škole moc nechápala, proč se to mám učit. Za celou svou školní docházku jsem neviděla snad jediný pokus,“ říká Petra Prošková, ředitelka projektu Elixír do škol. „Přejeme si, aby dnešní děti zažívaly fyziku jinak, aby skrze prožitek z objevování a zkoumání lépe chápaly svět kolem sebe.“
Proč vůbec vznikl Elixír do škol?
Elixír do škol, jako projekt, vznikl v roce 2013. Cílem bylo podpořit učitele napříč Českou republikou a umožnit jim skrze kolegiální vzdělávání změnit nebo obohatit výuku fyziky na českých školách. Věříme, že heuristická výuková metoda, která je postavená na objevech a pokusech, je smysluplný způsob, jak u žáků podpořit přemýšlení o světě. Umožní dětem vyzkoušet, jak věci fungují a pomůže jim poutavou formou získat lásku k přírodním vědám. Tato metoda je v protikladu k běžné frontální výuce, kdy učitel pouze předává dětem hotová fakta. Je velmi důležité, aby žák měl prostor objevovat, vytvářet hypotézy a hledáním důkazů je podporovat nebo vyvracet. A proto je tu Elixír do škol. Vytváříme prostředí a příležitosti pro učitele, aby se od sebe navzájem učili, jak takové zážitky sobě i dětem umožnit a učit smysluplně.
Jak to konkrétně děláte?
Za posledních 6 let se nám podařilo vytvořit 24 stálých center po celé České republice, kde se vždy jednou měsíčně v odpoledních hodinách na 2-4 hodiny scházejí dobrovolně a zdarma učitelé fyziky (a to třeba i tělocvikáři) ze základních a středních škol z okolí. Každé centrum má na starost vedoucí, což je vždy zkušený učitel. Ten vybírá spolu s účastníky témata a připravuje program založený zejména na experimentech. Všichni vedoucí si zakládají na tom, aby účastníci odcházeli s jasnými a jednoduchými tipy na pokusy, které mohou hned druhý den využít v hodině. S trochou nadsázky se dá říct, že na experimenty, které se v centrech realizují, mnohdy stačí papír, brčka, špejle a plastová lahev.
To, co je v centrech klíčové, je to, že se účastníci učí také od sebe navzájem, sdílejí spolu nápady a tipy na aktivity, které fungují, diskutují o principech a metodách hodnocení a reflexe výuky. Přirozenou součástí setkání jsou debaty, co nového ve škole, s čím se kdo potýká, co se komu daří … V Elixíru naleznete i tzv. létající centra, kdy vedoucí v reakci na konkrétní poptávku učitelů z jiného regionu za nimi vyjíždějí.
Jací učitelé se do Elixíru zapojují? Není to tak, že do centra zavítají hlavně ti, kteří jsou aktivní a už teď učí fyziku dobře?
V Elixíru nedělíme učitele na dobré a špatné – nehodnotíme. Věříme, že každý učitel dělá svou práci tak, jak jen nejlépe dovede. Někteří po dobu své praxe prostě zakotvili hlavně ve frontální výuce, něco se naučili na pedagogické fakultě, něco odkoukali, když sami chodili do školy a toho se pak ve své výuce často drží. Možná by i rádi změnu udělali, nechali děti, ať si na věci přicházejí samy, ale obávají se, že je toho pak nenaučí dost. Otázkou zůstává, zda ta obava je oprávněná. Účast v Elixíru a také v Heuréce, což je dvouletý program Matematicko-fyzikání fakulty Univerzity Karlovy, jim může pomoci udělat ten pomyslný první krok, ukáže jim cestu a dá jim příležitost věci zkoušet.
Zjistili jsme, že kantoři si o užitečných programech řeknou mezi sebou a tahle cesta je i ta nejlepší pro reference a dává nováčkům impulz k tomu, do centra přijít. Za loňský rok se tak do Elixíru připojilo 150 nových učitelů. Celkově už některý z programů Elixíru nebo Heuréky navštívila asi tisícovka ze zhruba 4.000 fyzikářů na českých školách. Věříme a vidíme, že se věci dávají pomalu odspodu do pohybu. Změna má naději.
S čím vůbec fyzikáři do center přicházejí, z čeho mají obavy?
Mnozí, kteří k nám přijdou poprvé, si zoufají nad množstvím učiva, které musejí dětem předat. Častým tématem je také počet dětí ve třídě. Mají pocit, že pro objem látky není na nějaké experimenty čas, protože dlouhodobě žijí v mylné představě, že musí probrat všechno. V Elixíru se je snažíme podpořit v tom, že pokusy ve fyzice nejsou „něco navíc“, že to je ta cennější a důležitější část výuky vůbec. Často taky slyšíme, že učitelům chybí čas vyhledávat experimenty a opřít je o kvalitní metodiku, a také že nemají potřebné pomůcky a vybavení. S tím vším jim pomůžou právě setkávání v centrech, stačí přijít a zapojit se. Dokonce jsme zřídili ve všech centrech i půjčovny pomůcek, které si jinak školy nemůžou dovolit. Takže, když si potřebují účastníci půjčit do výuky třeba parní stroj, digitální senzor nebo kameru s termovizí, stačí se domluvit s vedoucím centra. Pořídili jsme zkušebně i 3D tiskárny, na jedné z nich už vedoucí tiskne komponenty pro fyzikální pomůcky.
Jaký mají vaše programy dopad? Dostáváte nějakou zpětnou vazbu?
Zrovna v tomto čase jsme dostali e-mail od jedné účastnice právě seminářů Heuréky, která měla nedávno na několika hodinách návštěvu z České školní inspekce. Vedla hodinu postavenou pro ni tradičně, jak to ona dělá, s experimenty, a opřenou o mnoho aktivizačních metod. Kromě popisu, co a jak v hodině proběhlo, bylo v mailu i hodnocení inspektora. Stálo tam: „V šestce hodina ‚úúúžasná‘ a v osmičce: „takhle metodicky úžasnou hodinu jsem už dlouho neviděl, vlastně za moji praxi je to druhá vyučovací hodina, se kterou jsem maximálně spokojen“.
Takový feedback samozřejmě potěší, na druhou stranu je to i zpráva, že tak časté to zas není a je stále na čem pracovat. Ale stejně důležité jsou pro nás i ohlasy od žáků a studentů. Nedávno se o takovou studentskou „evaluaci“ podělilo několik fyzikářů. Jejich žáci psali například – „Proč jsme měli učebnici, vždyť jsme ji vůbec nepotřebovali; na všechno jsme si přicházeli sami; děkuji, naučila jste mě mít rád fyziku; děkuji, za svou dráhu fyzika vděčím vám nebo studuji matfyz, a začalo to úplně nevinně pár pokusy na gymnáziu.“
A to asi vše dohromady krásně reprezentuje náš cíl. Aby učitele i žáky fyzika ve škole bavila a učili (se) skrze ni rozumět světu kolem sebe.
Jaké máte s Elixírem do škol další plány?
Začali jsme oslovovat i učitele a učitelky z 1. stupňů ZŠ a z mateřských školek. Zjistili jsme, že poptávka a chuť pedagogů v předškolním a mladším školním vzdělávání do toho jít, je obrovská. Otevřeli jsme nový pohled na svět fyziky a musím říct, že tahle cesta je úžasná. Ve školkách a u malých dětí totiž často pracují kantoři a kantorky, já jim říkám v dobrém „hračičkové“, kteří dokážou každý nápad posunout ještě na úplně jinou úroveň a nádherně s ním pracovat a propojit fyzikální pokus s neuvěřitelnou paletou témat.
Takže konkrétně máme v plánu, aby do roku 2023 k nám z každé školy chodil alespoň jeden učitel fyziky. Abychom vše mohli realizovat, začali jsme zapojovat do podpory a Elixíru nové partnery, zřizovatele škol a firmy v regionech. Dále jsme se vrhli na téma digitální gramotnosti a informatického myšlení. IT a přírodní vědy jdou často ruku v ruce ve světě inovací. Otevřeli jsme 3 nová DIGI centra pro učitele nadšené do digitálních technologií a přirozeně podporujeme využívání těchto technologií ve fyzice.
Petra Prošková je od září 2017 ředitelkou projektu Elixír do škol. Před tím více než dvacet let vedla různorodé týmy, učila odborné předměty na střední škole a zaměřovala se na oblast celoživotního vzdělávání. Kromě svého angažmá v Elixíru se věnuje lektorské, konzultační a mentorské činnosti zaměřené na provázení týmů a jednotlivců pracovními změnami. Je spoluautorkou knihy Koučování týmu: jak my to vedeme a majitelkou vzdělávací společnosti GATO Consulting. Je vdaná, má dospělou dceru.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
A tak se pro zábavu dětí a upoutání jejich pozornosti stává z tříd jeviště xfaktoru, na kterém se z učitelů jednotlivých předmětů stávají kejklíři, kteří se snaží, aby je dětská porota neposlala zpátky domů už v prvním kole…
Vzbudit u dětí zájem o předmět zajímavým pokusem je jistě lepší,než nudný výklad.Na tom není nic špatného.
Pokusy mají jistě být neoddělitelnou součástí výuky, ale proto, že názorně demonstrují učivo, ne proto, aby upoutaly pozornost dětí bez zájmu. Pokud je výklad nudný, pak pozornost a zájem takových dětí stejně nepřežije konec daného pokusu.
Otázkou však je, kdy je na vině skutečně špatně podaný výklad, a kdy zpovykanost dětiček. Nároky na učitele se neustále zvyšují a řeší je tu kdekdo, zatímco nároky na žáky jdou právě opačným směrem a tohle kupodivu nikdo neřeší.
Se zpovykanými dětičkami máte jistě trochu pravdu.Ale to,že děti se lépe učí,vzbudíte-li jejich zájem,věděl už Komenský, jenom se na to časem trochu pozapomnělo.
Ono se na to nezapomnělo. Jen se přestalo chápat, že tím, kdo je za vzdělání dítěte odpovědný, je rodič, ne učitel.
Jedno z center působí i na škole mých dětí- nejde o to, aby učitel bavil žáky, ale aby žáci nejprve viděli, co se děle, zkusili si, co se stane a pak mohli snadno pochopit látku- protože ta je potom jasná a ne jen suma nějakých vzorečků a pouček. Jde o to, že děti fyziku vidí- tj. zkoumají skutečný svět. Díky paní učitelce a jejímu přístupu má dcera dnes studuje fyziku na matfyzu.
Přesně to jsem popsal – pokud je smyslem pokusu názorná demonstrace učiva, pak je vše jak má být. Chybou je dělat pokusy jen proto, aby se dětičky nenudily – tedy aby výuka byla dostatečně „poutavá“…
To jste ale mohl napsat už do svého prvního příspěvku a odpustit si ty kejklíře ,nemám pravdu?
Svým způsobem mají oba příspěvky stejný obsah, jen jsou jinak napsané. A ne, ty kejklíře jsem si odpustit nemohl. Já osobně je totiž za kejklíře ani omylem nepovažuji a zlobí mě, že spousta lidí ano.
Vy sama, byť byste jistě nepoužila zrovna takové označení, jste jedna z nich. Vaše první reakce na článek o tom, jak zaujmout děti, byla „pokus je lepší, než nudný výklad“. Ani Vás nenapadlo zamyslet se nad tím, že děti od učení může odrazovat třeba žebříček jejich hodnot a postojů, které si přinesly z rodiny (a že tedy pokusy v hodinách nemusí nic vyřešit). Hned jste „věděla“, že chyba je v učiteli. Prostě jako všichni tady jedete stylem: „dětičky jsou od přírody zvídavé a ti hloupí učitelé v nich tu zvídavost utkloukají“.
A tím, že odpovědnost za vyřešení této situace házíte na učitele, z nich děláte ony kejklíře.
Jako všichni snad ne, pane Václave – jsem dalek toho, abych popíral, že řada rodičů má příslovečné máslo na hlavě… malá odbočka od tématu – stačí se třeba zeptat dětí, které nejely na „lyžák“, proč tam nejely. „Rodiče nemají peníze“, slyšíte. Proč ne, může být, důvody k tomu mohou být nepochybně vážné. Vedení školy shání u radnice dotace na tu akci, aby to stálo co nejméně, půjčuje vybavení (ale podmínkou dotace od radnice je, že se naplní minimálně kapacita autobusů, jinak příští rok nebude nic a plná cena). A potom se oklikou od těch samých dětí dozvíte, že sice nejely kvůli nedostatku peněz, který ovšem vznikl kvůli tomu, že na Silvestra rodiče odpálili pyrotechniku za deset tisíc korun… Ita, amen.
Máte pravdu, pane Pavle, všichni opravdu nejsou takoví. Ani tady, kde se takto vyjadřuje spousta lidí. Nechal jsem se trochu unést, za nepřesnost se omlouvám. Neměl jsem v úmyslu se Vás dotknout. Chtěl jsem vyjádřit, že ti, co tu běžně kritizují učitele, jako paní Lea, vycházejí z domněnky, že každé dítě se rádo učí a proto že chyba musí být na straně školy, potažmo učitele, což není pravdivé trvzení.
Měl jsem zvolit jinou formu reakce, pane Václave, je to moje chyba.
Předpoklad, že se každé dítě rádo učí a proto by chyba měla být na straně školy či učitele, není v pořádku. Každá škola je jiná, každá třída je jiná, každé dítě je jiné. Osobně nemám problém zkritizovat jak postup rodiče, tak postup kantora.
Není třeba, abyste se omlouval, pane Pavle. Je to přesně, jak píšete. Chyba, pokud se to tak dá nazvat, může nastat na obou stranách a to třeba i současně. Možná bych to nenazýval přímo chybou, často jde jen o vnější okolnosti, kterým se školy i žáci musí přizpůsobovat, aniž by na ně měli nějaký vliv. Třeba jako v případě Vámi popisované vyhlášky, zakazující práci s toxickými látkami, která jistě negativně ovlivnila jak školy, tak žáky a výuku obecně. A to, jak se těmto okolnostem jedni či druzí (ne)přizpůsobí, si pak někdo může teoreticky vykládat jako chybu.
Je to tak, jak píšete: žáci ani kantoři nemají vliv na to, že od roku 90 máme dvacátého ministra školství. Kolik lidí, tolik chutí – kolik ministrů, tolik vizí. Zrušení centrálních osnov, zavedení devátého ročníku (většina lidí se mylně domnívá, že se toho probírá více než kdysi, ale opak je pravdou – učivo druhého stupně se jen „rozplizlo“ ze tří do čtyř let a z toho původního se dost vyškrtalo), postupy repetentnů do vyššího ročníku věkem, a tak dále, a tak dále. Musí v tom nějakým způsobem existovat, a já jim to, namouduši, nezávidím.
Hádat se s vámi nebudu,Václave.Tento článek ale nebyl o hodnotácha postojích,které si děti přinesly z rodiny,ale právě o pokusech.
Paní Leo, jak se to vezme, byl a nebyl. Mohl bych tu uvést příklady tříd, kdy ani – podle mého názoru – hodně efektní pokusy měly u třídy jen minimální ohlas. Prostě se ty třídy „sešly“, i to se stane. Někdy se školy vydávají cestou vytvoření tzv. studijní a nestudijní paralelní třídy – být v té druhé části musí být pro kantora opravdu zkouška ohněm.
Osobností kantora to dle mého názoru opravdu není, v prvém případě je to dílo náhody, ve druhém jde o dílo vedení školy, ale v takovém případě se zrovna kantor, byť nezaslouženě, dostává do pozice výše zmiňovaného kejklíře, protože se snaží experimentem opravdu jen upoutat pozornost, nikoliv zefektivnit výuku.
Já jako nekantor si při doučování mohu dovolit žáka kdykoliv odmítnout nebo vyhodit, pokud dojdu k názoru, že mrhám svým i jeho časem – nezná základy, není ochoten či schopen pojmout mechanickou část učiva, nevnímá, co mu říkám a podobně… nota bene, když si za doučování z principu nic neberu – prostě tvrdý reál, jako v privátním sektoru, po kterém tu kdosi občas volá. To je luxus, který se kantor dovolit nemůže (a nesmí).
Pane Pavle,nechápu dost dobře,o co Vám jde.Jedná se o školy druhého stupně.Tam už,po odchodu premiantů do gymnázií,je část žáků obvykle už dost demotivovaná.Každá metoda,která dokáže zvýšit zájem byť několika žáků o daný předmět,je dobrá. Nebo to mají všichni učitelé „zabalit“?Co byste tedy navrhoval Vy?
Já jsem svůj pohled na to již předestřel, paní Leo, o něco níže; domnívám se, že kantoři moc trumfů v rukávu nemají. A svůj náhled nepovažuji za všelék.
Paní Leo, článek mluví o tom, jaké úspěchy mají či mohou mít pokusy v hodinách (a hlavně také o tom, kde mohou učitelé brát inspiraci). Jenže to, zda budou mít pokusy úspěch, nebo zda se úplně minou účinkem, přímo závisí na hodnotách a postojích dětí. V tomto smyslu doplňuji téma článku o postřehy, které jsou s tématem úzce spjaté, neodkláním se od něj.
Možná by nebylo špatné, kdyby se spolupráce rozšířila i na učitele chemie – v oblasti experimentů se tyto dva předměty mohou velmi dobře doplňovat.
Na to samé jsem myslel i já. Ale takové pokusy už by se asi nedaly dělat s „papírem, brčkem, špejlí a plastovou lahví“, jak „s trochou nadsázky“ popisuje paní Prošková. Nebo ano?
V tom máte pravdu; na druhou stranu leckdy nemusí jít o nic nebezpečného a přitom jde o věci poměrně efektní, na kterých se dají vysvětlovat aspekty stran obou věd.
Ukazuje se totiž, že – pokud kantor nemá přímo „aprobaci“ chemie – fyzika, zůstává řada chemických experimentů fyzikářům (a naopak) na základních školách utajena , což je, myslím, poměrně škoda. A nemusí nezbytně nutně jít o práci s toxickými látkami – a i kdyby šlo, nemyslím si, že by kantorům ve škole někdo bránil v tom, aby kolega či kolegyně za fyziku předvedl(a) experiment v hodinách chemie a naopak.
Pro žáky by to byl silný důkaz toho, jak se vědní obory prolínají – fyzikář dělá pokus v chemii (a naopak)… kolikrát jsem slyšel hloupoučkou argumentaci „teď nemáme tenhle předmět, máme tenhle a sem to nepatří“… a klidně se do toho může zapojit kantor na přírodopis…
Kolikrát už jsem někde četl, že se děti učí zbytečně kvanta věcí nazpaměť… ano, asi ano – ale když si mají fakta propojit vzájemně, zjistí, že by u toho potřebovali hrábnout do jiných přihrádek, a ono to myšlení někdy bolí… jak pohodlné je se vrátit ke starému dobrému biflování, abych na něj potom mohl spokojeně nadávat 🙂
Jasně, žák musí zvládnout nějaké penzum vědomostí „nadrtit“ – fakt bych nemarnil ani půl sekundy s někým, kdo chce doučovat chemické vzorce a přitom se odmítá naučit nazpaměť značky chemických prvků, takže musí dočista všechno pokaždé jako osel hledat…
Kdysi dávno,ještě na základce,jsme měli takového trochu potrhlého chemika a ten pro nás dělal různé pokusy už tenkrát.Nevím už, jestli měl aprobaci, také učil výtvarku( rád tvrdil,že je malíř).Všechno mu také vždy nevyšlo,občas jsme mívali na šatech takové malé dírky od různých chemikálií.A jednou se mu podařilo „vyrobit“ i slušnou detonaci.Nikomu se nic nestalo,stihl „to“ vyhodit otevřeným oknem ,ale rána to byla parádní.Ovšem ,náš zájem o chemii to rozhodně posílilo.
To máte složité, aní Leo – v době, kdy se ředitelé škol zbavovali chemikálií, aby neměli potíže kvůli tomu, že k nim nemají bezpečnostní listy (to byla první fáze), je těžké něco dělat. Ve druhé fázi přišla – a omlouvám se za ten výraz – debilní – omezení kvůli bezpečnosti žáků při experimentech, takže něco jako přípravu vodíku reakcí zinku s kyselinou chlorovodíkovou už mohli žáci sledovat jen v podání kantora, ale měli utrum s takovou laboratorní prací. Poslední takovou třešničkou na dortu byla spolupráce ministerstva zdravotnictví a školství – jedno vymyslelo vyhlášku, že se zakazuje dětem do 18 let práce s toxickými látkami i v rámci profesní přípravy a druhé ministerstvo to nepřipomínkovalo včas, takže v důsledku toho de facto padly laborky na středních průmyslových školách chemických, přípravy na chemické olympiády a podobně… nehledě na to, že kantor nemůže provádět experiment, když je ve třídě permanentně „brajgl“ – to je dost hazard… takže se od toho postupně ustupuje a přichází éra pokusů na DVD…
Zapomněl jsem dodat, že ta vyhláška v původním znění už neplatí, ale i tak jen kroutím hlavou nad tím, co všechno se v hlavách našich oficiálů může vylíhnout.
Kdyby se, paní Leo, totéž stalo kantorovi na základní škole dnes (detonace), nebo děti měly na oblečení dírky od chemikálií, je dost velká pravděpodobnost, že by se díval na svět skrze mříže. Podívejte se sem, je to z roku 2011 (nešlo o chemikáře) – závěr si z toho udělejte sama:
https://kladenskelisty.cz/40591/v-tuchlovicke-skole-se-deti-zrejme-priotravily-sprejem/
Mě nemusíte přesvědčovat ,Pavle,já to vím.Uváděla jsem to jen jako takovou „perličku“.Moje základní škola měla několik takových podivínů,tenhle byl ale“ nejlepší“.Ale na střední školy nás připravili víc než dobře,asi jsem měla štěstí.
Tak si to tu pročítám a nějak nevím, co s tím. Vzhledem k věkové výjimce učím nekvalifikovaně fyziku v jedné šesté třídě. Už druhým rokem. Kolegyně, která má fyziku aprobovanou, učí zbytek školy a tahle dvouhodinovka už se jí do úvazku opravdu nevešla. Máme odučeno cca stejně, já asi o osm let víc, to je 46 let. Kolegyně je jako fyzikář skvělá, učí dost prakticky i teoreticky, spousta pokusů a laboratorních prací. Je v tom obrovská rutina a zkušenost. Já jsem do fyziky fanda a dělám psí kusy, abych ji dětem přiblížil. Od zapalování lihu na lavicích až po to že se nechávám protlačovat jako silný proud slabými vodiči nízkým napětím. Nevynechám jediný pokus, který dělá kolegyně, chodím se k ní učit do hodin, jak co vysvětlovat, aby to děti pochopily. Při srovnávacích testech jsou její děti pravidelně o patnáct procent lepší než ty moje. Znovu podotýkám, že je to druhý rok a ty děti jsou každý rok nové. Kdyby to bylo jen o testech, bylo by to fuk, ale ty moje děti jsou logicky hůř připravené na další ročník.