Český rodič vidí své dítě na ekonomce, ale proč? Mí žáci mají dobrou práci, říká pedagog z učňáku

„Skončil jsem vysokou školu a byl jsem zvyklý pracovat s daty, ale ne s lidmi,“ říká Petr Várník, učitel odborných předmětů na Střední odborné škole Třineckých železáren, kde zakotvil na své první pracovní štaci. Je za tuto pracovní příležitost moc rád, říká. A snaží se učit své žáky moderními metodami, byť to nejdřív odmítal. Na učilištích to není obvyklé. Jak k tomu došel a jak mu to funguje?

Učíte nauku o kovech. Zdálo se mi, že kluci ve vaší hodině projevovali zájem…

Určitě. To, co já učím v teorii, si mohou hned ověřit na praxi, tak je to celkem zajímá.

Myslíte si, že opravdu chtějí být hutníky?

Proč ne? Oni si v železárnách můžou vydělat celkem slušné peníze, leckteří mí bývalí žáci mají větší plat než já. A v maturitním oboru máme spoustu studentů, kteří pokračují na vysokou školu. Před pár lety jsem měl třídu, ze které šla na výšku polovina. Zrovna nedávno jsem se s jedním z nich potkal, už má hotového bakaláře a pokračuje na inženýra. Mnozí rodiče se snaží děcka směřovat jinam, takové to „dáme ho na ekonomku, bude z něj manažer,“ to je dost rozšířené, ale nevím, zda to je dobrá strategie. Technické obory mají podle mě perspektivu a důstojnost. Trh ekonomických oborů je přesycený. Ale elektrikáři, huťaři, instalatéři – to chybí. A kde ty lidi budeme shánět? To je moje otázka. Podle mě mnozí rodiče chtějí, aby jejich děti měly maturitu za každou cenu. Zbytečně.

Mně přišlo, že hodně kluků šlo sem k vám, protože táta nebo děda dělali v železárnách, a oni tedy taky budou…

Tak jasně, různé rodiny mají různé přístupy, jsou i takové, kde se drží rodinné tradice.

Myslím, že dost rodičů se bojí toho, že učňáky (nyní tedy SOŠ) jsou nekvalitní školy.

To se o naší škole říct nedá, máme nové dílny, do zařízení se investují desítky milionů.

Vybavení je jedna věc, ale pak jsou tu ještě vztahy ve třídě a kvalita pedagogů… V tomto ohledu učňovské školy nemají dobrou pověst. Chápu ale, že vy to logicky vidíte jinak, když tu učíte.

Vím, co myslíte, ale podle mě to není dogma. Podle mě to na jiných školách, které vypadají uhlazeně, může být daleko horší. Kolegyně měla špatnou zkušenost na gymnáziu. My jsme dost pod dohledem, šikana se tu řeší velmi razantně a od okamžiku, kdy sem žáci přijdou. Nevím, jak to je na jiných školách. Toto je moje první práce a zůstal jsem tady. Nemám s čím srovnávat, ale podle mého se tu věnuje hodně pozornosti i vzdělávání učitelů. Proškolená je tady už pěkná řádka vyučujících. A spolupracujeme, já třeba tady s kolegyní z kabinetu, chodíme si na náslechy a velmi si pomáháme.

Viděla jsem, že ve svém předmětu se studenty analyzujete odborný text, zapojujete je… Jak jste k takovým metodám došel?

Skončil jsem vysokou školu a byl jsem zvyklý pracovat s daty, ne s lidmi. Takže když jsem nastoupil, nejdřív jsem měl jako cíl ty kluky všechno naučit, tak jak jsme to dělali na výšce. Bláhové představy začínajícího učitele. Postupně jsem taky přišel na to, že musím brát v úvahu, že žáci jsou na různé úrovni.

V hodině jste četli docela složitý text, alespoň mně triviální nepřipadal.

Myslím, že to se vám zdá, protože jste v tom nová, je to takový základ. Ale dělali to poprvé, tak jsem je samozřejmě pochválil a ocenil, jak si s tím poradili.

Byli docela aktivní i při práci ve skupinách, uměli s textem podle vašich pokynů pracovat…

A to bylo přitom poprvé, co jsem s nimi tuto metodou použil, taky mě to překvapilo. Já je mám teprve tři měsíce. Ale asi to měli loni s jinými kolegy. Myšlenkovou mapu už znali. Insert jsem jim trochu musel vysvětlit, ale taky to šlo.

Co je insert?

I.N.S.E.R.T. je způsob ověřování porozumění textu v metodě kritického myšlení.

TADY můžete nahlédnout do hodiny tohoto učitele a seznámit se s jeho žáky.

Zpět k tomu, jak jste se učil pracovat se žáky…

Postupně jsem jim začal víc rozumět, každý má své kladné stránky někde trochu jinde. Je potřeba se na ně trochu podívat a vypíchnout ty oblasti, kde to tomu jednotlivci jde. Když vidím, že někdo zná určité principy fungování, třeba válcovací stolice, z praxe, popíše mi to svými slovy, a ne třeba přesně technickými termíny, tak mu to uznám. Vím, že to umí, že se to nenavrčel nazpaměť. Odborné znalosti jsou potřeba, neříkám, že se mají snižovat nároky. Ale mou začátečnickou chybou bylo hned se snažit je dostat skoro na úroveň vysoké školy, za každou cenu. Pak jsem zjistil, že to tak nejde a polevil jsem. Ale pořád jsem učil způsobem diktování do sešitu, vysvětlení, přezkoušení. I mě to tak učili a vystudoval jsem, považoval jsem to tedy za funkční metodu. A abych pravdu řekl, nechtěl jsem se jí vzdát. Se školitelem těchto moderních metod, které jsem pak začal používat, jsem měl nejdřív konfrontační diskuzi.

Aha, o čem?

Byl jsem přesvědčený, že tyhle metody nemůžu použít v odborném předmětu. Nejde takto vysvětlovat odborná terminologie, odborné postupy. Když jim to pořádně nepřednesu, jak oni to pochopí?! Je toho přece tolik, co jim musím vysvětlit, myslel jsem si, jak ten a ten děj závisí na tom a to zas na tamtom… Člověk má strach, že to nestihne probrat. On mi tehdy oponoval a já mu pak po absolvování školení dal za pravdu. Člověk má tendenci se tomu, co nezná, bránit. Ale byla to pro mě dobrá lekce.

O jaké školení přesně šlo?

Čtením a psaním ke kritickému myšlení, tak se jmenoval ten kurz.

Jak tedy s metodou kritického myšlení pracujete?

Rozhodně ne každý den, to by se klukům zajedlo. Někdy mě sami prosí, ať si jen zapisujeme do sešitu. Je to dobré na uvedení do nové problematiky nebo naopak na zopakování, to se hodí myšlenková mapa. To jsme dělali dnes. Je to zábavnější, musí u toho sami přemýšlet. Jsem přesvědčený, že se toho tak naučí víc. A byl jsem opravdu příjemně překvapený, jak dnes reagovali chytře i na věci, které by teoreticky ještě ani neměli znát. Je vidět, že už s nimi někdo takto pracoval.

Co byste tedy poradil kolegům, kteří mají stejné obavy, jako jste měl vy?

Je potřeba do žáků vložit víc důvěry. Nebát se, že si z toho nic nevezmou, nemyslet si, že jim člověk musí vše nalít do hlavy. Ne, nebudu tě tady tři čtvrtě hodiny mučit tím, že si musíš psát slovo od slova, zkus si ty informace hledat ty sám, zkusme to spolu, jako třída. Tímto přístupem se žáci i učí mít větší odpovědnost za vlastní učení. Musí si zkrátka nějak poradit.

Jaká jsou rizika používání těchto metod?

Třeba to, že se učitel vrátí celý nadšený z kurzu a začne to děckám nutit horem dolem. Nic se nemá přehánět. Najít míru je těžké. Je to ale o komunikaci. Nedá se už jen sedět za katedrou a přikazovat. Učitel je podle mě pořád nadřazený žákovi, ale ne tím stylem, jak jsme to zažívali dřív, že jen vydává příkazy a co řekne, jako kdyby řekl pánbůh. I učitel musí umět přiznat, když se splete – jsme jenom lidi – a musí se žáky konverzovat. Svým žákům říkám: pokud o něčem z toho, co řeknu, pochybujete, zeptejte se i jinde. Nemusíte mi slepě věřit. Nejhorší, co můžeme udělat, je nenaučit je hledat informace, pravdu. Je hrozné, když se nejdřív tvrdí, že něco je nějak, a až později se zjistí, že to je jinak, a třeba se to už nepřizná. To na děcka špatně působí.

Stalo se vám někdy, že třída šla proti vám? A jak jste to řešil?

Stalo, ale nikdy to není celá třída, jsou to jednotlivci, myslím, že by se v rámci kolektivu dali nazvat „alfy“. Mají tendenci být lídrem. Pokud je to alfa, která má chuť se něco naučit, tak je to fajn. Ale když jsou to žáci, kteří mají záměr rozložit třídu a rozvrátit výuku, tak s tím si samotný učitel nemá šanci poradit. Takže jsme to řešili ve spolupráci se školní psycholožkou, s metodikem prevence. Dopracovali jsme se toho, že tihle žáci moc ve třídě ztratili a odešli. Tady se hned v prvním ročníku nastavují pevně daná pravidla hry. Nenechává se tu projít každý jen proto, abychom měli co nejvíc žáků. Střední škola je dobrovolná a mají tu studovat jen motivovaní žáci.

Jak jste se na tuto školu vlastně dostal?

Po absolvování fakulty jsem rok hledal práci. Mohl jsem nastoupit do nějakého zaměstnání, ale já jsem se upnul na toho učitele. A kdo se mi pak ozval? Železárny. Na železárnách tady stojí celý kraj. Jsem za tu práci moc rád.

Pracovali v železárnách i vaši rodiče?

Ne, byli u dráhy. Ale řekli mi, ať zkusím něco jiného, že je to strašně těžká práce. To je taky takové dogma, že železničáři se hlavně vozí, nebo taky že my učitelé máme lehkou práci a dlouhatánské prázdniny. Ať si to každý raději vyzkouší, než začne něco říkat.

Petr Várník absolvoval Fakultu metalurgie a materiálového inženýrství na Vysoké škole báňské Technické univerzity Ostrava a pracuje jako učitel odborných předmětů v SOŠ Třineckých železáren.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..