Přinášíme další krátký pravdivý příběh Milana Hejného o tom, jak se děti učí. Tentokrát jde o ukázku „výuky“ která spíše škodí, než pomáhá. Možná ne všem žáků, ale Dušanovi určitě.
Podobných příběhů zaznamenal Milan Hejný stovky, možná tisíce, s „nejvydařenějšími“ se můžete se seznámit v jeho knížkách a publikacích. Příběhy zanalyzoval a vyvodil z nich obecné poznatky a doporučení. Je dost možné, že dobří učitelé, a takových je mnoho, se budou ošívat. Oni přece nic takového nedělají a ani nikoho, kdo by tak učil, neznají. Jim je třeba připomenout, že ty to příběhy jsou pravdivé, opravdu se staly.
(Podle knihy: Dvacet pět kapitol z didaktiky matematiky, editoři: Milan Hejný, Jarmila Novotná, Naďa Stehlíková. Celá kniha k stažení https://mdisk.pedf.cuni.cz/SUMA/MaterialyKeStazeni/PublikaceKnihy/25KapitolZDM.pdf)
Dušan (2. třída) je skvělý počtář. Bez problémů pracuje i se čtyřmístnými čísly. Potíže má se čtením a zejména s psaním. Příběh začíná úlohou napsanou na tabuli:
Úloha #1 V tramvaji jelo 31 lidí. Na zastávce 4 osoby vystoupily a 13 osob přistoupilo. Kolik lidí jelo dále?
Učitelka se ptá, kdo to půjde vyřešit, a Dušan z lavice odpoví: „Dále pojede čtyřicet osob.“
1. Učitel (vyčítavě) „Copak takhle se řeší slovní úloha? Bez znázornění, bez zápisu? Bez výpočtu? Bez písemné odpovědi? Pojď, Dušane, k tabuli.“
2. Dušan (stále ještě z místa) „Vlastně přistoupilo devět, tak. . . “
3. Učitel „Pojď k tabuli a pořádně to zapiš.“
4. Dušan (stojí u tabule, dívá se na text napsané úlohy) „Jelo třicet jedna lidí“ (napíše 31). „Pak nastoupilo třináct a vystoupili čtyři.“ (pod číslo 31 píše 13 − 4 
5. Učitel (přeruší Dušana) „Počkej, počkej, co to tam šmudlíš? My ti vůbec nerozumíme. Píšeš něco a my nevíme co. Dášo, ty mu rozumíš?“ (aniž by vyčkala reakce Dáši, pokračuje) „Vidíš, žádny ti nerozumí. Tak to smaž a vyřešíme úlohu pořádně. Napiš ’jelo osob‘.“ (Dušan to píše, pak na příkaz učitelky napíše „vystoupilo“ a dostává první pochvalu)
6. Učitel „Vidíš, že ti to jde. A teď pod to napiš ’nastoupilo‘.“
7. Dáša (naléhavě se hlásí, když je vyvolána, řekne) „Přistoupilo.“
8. Učitel (nechápavě) „Co přistoupilo?“ (teď jí dojde, že ji Dáša opravuje v souladu se zadáním úlohy) „Aha, ano, nastoupilo nebo přistoupilo, obojí je dobře. To je totéž.“ (k Dušanovi) „Ale tak jo, napiš, přistoupilo, ale hlavně napiš, kolik to bylo.“
V uvedeném duchu je úloha dořešena. Učitelka instruuje, Dušan zapisuje. Nakonec je jeho poslušnost odměněna pochvalou.
Učitel „Vidíš, Dušane, že to jde. Teď si to všichni zapíšeme do školních sešitů.“
Komentář:
Ani jeden žák se v tomto příběhu nedopustil věcné chyby. Jediný, kdo chyboval, byla učitelka a ta svoji chybu nepřiznala. Přesto je příběh poučný právě z hlediska chyby. Opisuje totiž klima, v němž se strachu z chyby dobře daří. Jde zejména o dva momenty takového klimatu: vnímání chyby učitelkou a způsoby penalizace chyby.
Nejprve si ujasněme, v čem je hochova „chyba“. Dušan ihned vidí řešení úlohy a správně odpoví. Učitelka jeho odpověď odmítá, jako kdyby byla chybná. Nereaguje na obsah chlapcovy myšlenky, ale na to, že Dušan nepostupuje tak, jak to ona žáky učí a jak to od nich vyžaduje. Nepřijímá jeho pokus slovy vysvětlit, jak úlohu vyřešil (2), ani jeho písemný pokus (4) řešit úlohu po svém. Dušanovo produktivní myšlení se nesetká s pochopením učitelky. Ta žádá, aby hoch postupoval tak, jak to nacvičují, tedy nápodobou a reprodukcí.
Trest, který následuje, je vícevrstvý. V jediném vstupu (5) pomocí pouhých 31 slov dokáže učitelka čtyřmi různými „údery“ pranýřovat odvahu hocha myslet. Použije následující nástroje:
A. Zesměšňování: „Co to tam šmudlíš?“
B. Odsouzení chlapcova počínání ve jménu třídy: Učitelka neřekne „já ti nerozumím“, ale „my ti nerozumíme“; vnutí Dáše odmítavé stanovisko k Dušanovu postupu. Žáci ovšem vědí, že Dáša může mít jiný názor, ale nátlakové klima žádnému z nich nedovolí postavit se proti demagogii učitelky. Ve vědomí žáků se tak posiluje zkušenost, že demagogie je legitimní prostředek při interakci mocných se slabými.
C. Ničení toho, co hoch vytvořil: Učitelka přikáže Dušanovi smazat vše, co napsal. Akt mazání nápisů věcně správných, ale učitelkou neautorizovaných je vítězstvím moci nad pravdou.
D. Odebrání chlapci práva vstupovat do procesu řešení úlohy: Učitelka po oznámení „vyřešíme úlohu pořádně“ odsune chlapce do role zapisovatele a sama se ujme řízení řešitelského procesu. Ona rozhoduje, co a jak se bude dít, žákům není ponechán žádny prostor.
Učitelka za správné a chvályhodné považuje jednání žáka, které plně odpovídá tomu, co ona žákům přikazuje a co očekává. Za nežádoucí a pokárání hodné považuje každé samostatné jednání žáka, které není v souladu s rituály, které ona od žáků požaduje. Nepochybuje o didaktické správnosti svého postupu.
Dušan u tabule trpí. Je v roli intelektuálního nádeníka, je ponižován a otráven. Jeho snaha byla devalvována. Stejně jako totalitní režimy od svých občanů vyžaduje učitelka od žáků, aby nic nového nevymýšleli a plnili předepsané rituály s radostí a přičinlivostí.
Pro učitelku je rozhodující to, co je napsáno na tabuli, nikoli to, co je v hlavách žáků. Vychází z předpokladu, že když je to dobře na tabuli, bude to dobře i v hlavách dětí.
Zajímavý moment nastane, když Dáša opraví učitelku. Dívka asi očekává pochvalu za to, že je tak pozorná. Učitelka však v opravě cítí osten výčitky. Dášu ani nepochválí, ani jí za opravu nepoděkuje. S jistými rozpaky korekci akceptuje, protože si uvědomí, že předpona „při“ je pro ni důležitá. Slovem přistoupilo navede žáky na to, že je třeba použít operaci přičítání. Svoji chybu však nepřizná a bagatelizuje slovy: „Nastoupilo nebo přistoupilo, obojí je dobře. To je totéž.“ Pozornost žáků od své chyby odpoutá, když Dušanovi přikáže „ale hlavně napiš, kolik to bylo“.
S učitelkou, která v ilustraci vystupuje, jsem měl možnost několikrát rozmlouvat. Pokud se naše řeč vedla o věcech neškolských, vše bylo v pořádku. Jakákoli zmínka o pedagogických problémech vedla kolegyni k agresi. Zcela odmítala mluvit o matematice. Věděla, že její znalosti jsou chatrné, a bála se to odhalit.
Učitel, který od žáků požaduje, aby matematiku dělali přesně tak, jak to on vyžaduje, nerozvíjí, ale znásilňuje žákův intelekt. Nevychovává myslící lidi, ale poslušné roboty.
Bez možnosti dělat chyby se žádna nová myšlenka nemůže rozvinout. Bezchybné mohou být pouze reprodukce. Žák, který si chce uchovat naději na vlastní rozvoj, se musí takovému tlaku vzepřít.
Nejde jen o matematiku
(doplnil Ondřej Šteffl)
Před otevřením první ScioŠkoly na podzim 2014 jsem navštívil několik základních škol, abych se podíval, jak se kde pracuje s žáky na prvním stupni. V jedné vesnické škole doporučili navštívit třetí třídu jejich výborné učitelky.
Děti pracovaly na doplňovacím cvičení v učebnici: „Ve slově vydra se píše krátké tvrdé y, protože slovo vydra je ve vyjmenovaných slovech“, vysvětlilo první dítě. „Ve slově vidět se píše krátké měkké i, protože slovo vidět není ve vyjmenovaných slovech,“ deklamovalo další. „Ve slově býk se píše dlouhé tvrdé y, protože slovo býk je ve vyjmenovaných slovech.“ A tak dále a tak dále. Vždy stejná fráze. Vše šlo jako po drátkách. Děti očividně vyjmenovaná slova ovládaly.
Představoval jsem si, jak by přítomný rodič jásal, jak paní učitelka třídu skvěle vede a jeho dcera či syn dostává to nejlepší vzdělání. Vždyť vše jde jako na drátkách a děti všechno umí.
Příběhy uveřejňujeme s laskavým svolením profesora Milana Hejného, který je zaznamenal během své dlouhé učitelské praxe, a Ondřeje Šteffla, který je přichystal k publikování.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...
Škola 28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...
Škola dítě 6 - 10 let 
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tento článek má několik zásadních problémů, kvůli kterým na něm není vůbec nic precizního:
1) Jako čtenáři netušíme, nakolik je precizního příběh, autentický podle skutečnosti a nakolik je podřízený autorově vidění situace. Pohled z druhé strany by v článku vytvořil chybějící protiváhu pohledu pana Hejného. Kdo ví, třeba bychom se dozvěděli, že „šmudlení“ nebyl žádný pokus o ponížení žáka, nebo že paní učitelku ve skutečnosti při rozhovoru s panem Hejným nerozzuřila pouhá zmínka o pedagogických problémech, ale něco úplně jiného, co si pan Hejný třeba ani neuvědomil. Například si nemusí být vědom toho, že na některé lidi působí silně pohrdavě a povýšenecky, což obvykle komunikaci moc nepomáhá.
2) I když budeme věřit každému slovu v článku, a budeme tak vědomě ignorovat, že je to v nejlepším případě pouze subjektivní pohled jediného člověka, který – a to je velmi podstatné – není vyvážen pohledy dalších lidí, a může tak být silně zatížen osobními pocity, zkušenostmi a třeba i antipatiemi, pořád jde o příběh jediné učitelky ve dvou na sobě v podstatě nezávislých situacích, ze kterých nelze vůbec nic usuzovat. Pan Hejný možná zná učitelku lépe a ví o ní víc, než kolik je prezentováno v článku, ale my ostatní o ní víme právě jen to, co si tu přečteme, a to je zoufale málo na to, abychom mohli s čistým svědomím souhlasit s panem Hejným, že je učitelka tak špatná, jak nám ji tu prezentuje.
3) Naprostá vědomá ignorace překlepů a pravopisných chyb. Opět. Už se stalo ošklivou realitou, že jakmile je pod článkem jako autor uvedena paní Polanská, paní Fialová, nebo „redakce“, můžeme očekávat neomluvitelné množství důkazů o naprosto lajdácké práci s textem, která úplně zbytečně ničí „karmu“ článku, když tedy použiju termín z blogů na idnesu.
Takže zkráceně – absolutně nevyvážený článek, který trpí nedostatečnou informativní hodnotou a přebytkem pravopisných chyb. Prostě klasika. 🙂
Pro mě je příběh zajímavý. Nevím, o jakou paní učitelku jde, ani jestli je situace popsána objektivně. Spíš jde o to, že spoustu věcí přehlížíme. (Chlapec má problémy se psaním. Možná se tím trápí. Proč mu říkat, co to tu šmudláš?). Jsou to příběhy, modelové situace, ze kterých se může poučit každý.
Proti tomu nic nenamítám. Jen reaguji na to, že i když příběh popisuje veskrze jednostranný pohled na věc, je v článku prezentován jako objektivně pravdivý, v čemž je zjevný rozpor.
Učitel bude vždy do značné míry vnímán subjektivně (jak žáky, tak rodiči). I kdybych tu popsal „nejhorší“ učitele jaké jsem kdy zažil, tak se najde někdo, kdo řekne, že přesně tak si představuje výuku a by chtěl, aby právě on učil jeho děti 🙂 Proto mj. fandím soukromým školám – když to rodičům někde nevyhovuje, prostě dají dítě do jiné. A teprve podle počtu rodíčů kteří s děckem odejdou jinam se ta škola dá jakž takž objektivně hodnotit a ředitel může přemýšlet, před kým nebo před čím utíkají.
Souhlasím. Otázkou je, zda by autoři podobných článků, které rozebírají pedagogické praktiky konkrétních učitelů, neměli, ve snaze o nestrannost a objektivitu, dávat prostor většímu počtu lidí. Alespoň v poctivé žurnalistické praxi to tak už dávno funguje.
Již první věta : Dušan je skvělý počtář, vystihuje, v čem je u pana profesora Hejného problém. Jeho matematika je prakticky jen pro takovéto skvělé počtáře, kteří se kouknou a vidí výsledek. Paní učitelka ale ví, že ve třídě má ještě další děti, které výsledek hned nevidí, a že těchto dětí je ve třídě většina. Proto vyžaduje polopatický zápis, aby to i tyto méně matematicky bystré děti pochopily. Dušana tím možná otráví, ale většina ostatních dětí to teprve až po rozepsání pochopí. Některé to nepochopí ani po rozepsání a musí se jim to názorně předvést. Pan profesor Hejný si myslí, že jsou všechny děti chytré jako Dušan. Bohužel, nejsou, a pak jsou některé z toho, že nechápou jeho matematiku, také nešťastné. Ale to již on vidět ani nechce.
Ano, souhlasím. Určitá předpojatost pana Hejného je cítit z celého článku. Není se ale čemu divit – pan Hejný si z propagace a šíření té své metody, která ani není jeho, protože ji v podstatě vymyslel už jeho otec, udělal živnost, nelze tedy čekat, že přizná případné nedostatky.
Tyhlety „precizní příběhy“ jsou jen bohapustá reklama a nic víc. Daleko důvěryhodnější by byly, kdyby byly psány z pohledu učitelů, kteří mají tu metodu používat v praxi, nebo z pohledu dětí touto metodou vyučovaných. Na rozdíl od pana profesora totiž ani jedna z těchto skupin nemá důvod nebýt upřímná.
Učitelka ježibaba,
nejí máslo, nejí chleba,
na nože a vidličky,
napíchne si dětičky.
Chrabrý Hejný na koni,
ježibabu dohoní:
„Hej, ty jedna babice –
nerozumíš matice!“
I kdybych už nevěděla, jaký bývá pan Hejný pohádkář, přišel by mi tento „pravdivý příběh“ minimálně dost přitažený za vlasy. S takovým extrémním a problematickým jednáním ze strany učitele jsem se za celý život taky nesetkala. Navíc pochybuji, že by učitelka tento přístup takto předváděla před nějakým přihlížejícím. A realita je taková, že i méně schopní učitelé jsou za dobře se učící žáky rádi. Za mě nevěrohodné. A pokud by někdo – dejme tomu – byl svědkem takového nestandardního chování učitelky, měl by situaci především individuálně řešit, a přinést nám výsledky řešení, ne si jenom zapisovat do bonzbločku, aby měl pak co publikovat, nebo si mohl veřejně na druhé stěžovat. Poznámku o tisících podobných učitelů pak raději přehlédnu. Článek naprosto nesmyslně – ale předpokládám, že účelově – spojuje problematické jednání učitelky s běžnými metodami výuky, a má tak manipulativně vzbudit dojem, že tyto dvě věci spolu souvisejí. Celé to pak připomíná ukázkovou reklamu: Nebezpečná, ošklivá a jako tenisák velká bakterie (zlá učitelka) ničí náš krásný domov (školu a žáky) a pomůže nám jedině kdo? No, přece Mr. Propper (Hejný)!
Co se týče přístupu pana Šteffla v závěru článku: Co je mu do toho, jaké která učitelka volí dle svého uvážení metody? Důležitý je její přístup a dobré výsledky. Děti mají navíc rády opakovací cvičení. Sledují text, čekají, až na ně přijde řada, děje-li se to popořadě, mohou si spočítat, jaké slovo je to jejich, připravit se apod. Taková společná práce je obvykle baví.
Před časem mi někdo vyprávěl, jak nevěda nic moc bližšího o Scio školách, dělal při hledání zaměstnání na jednu takovou pohovor. Odešel v mírném šoku: naprosto chaotická komunikace a jednání, které bylo k účastníkům konkurzu až nezdvořilé, pohovor sám pak připadal dotyčnému velice hloupý. Odnesl si z něj silně špatný dojem a propagační materiály v ruce. Z té školy prý předtím hromadně odešel celý učitelský sbor. Takže ono by neuškodilo zamyslet se také nad tím, jakou kvalitu vytvářím já sám. A rovněž občas nezaškodí něco reprodukovat, že? Třeba jak se dělá takový pohovor, aby z něj lidé neodcházeli znechuceni. Mám totiž čím dál tím častější dojem, že si někteří ve snaze dělat všechno jinak a kritizovat druhé, kteří jejich pohled na věc nesdílejí, nevidí ani na špičku nosu.
Pěkné … Kdyby to nebylo k pláči, tak je to k smíchu.
„Sledují text, čekají, až na ně přijde řada, děje-li se to popořadě, mohou si spočítat, jaké slovo je to jejich, připravit se apod. Taková společná práce je obvykle baví.“ – Já s dětmi pracuji už nějaký pátek, a v životě jsem neviděla dítě, které by tohle doopravdy BAVILO. Dělají to, protože MUSÍ, chtějí udělat radost paní učitelce, mamince, bojí se trestu (třeba v podobě posměchu, mračouna, černého puntíku, poznámky …), nikoliv proto, že je to baví.
Myslím, že Hejného matematiku neznáte příliš dobře. Pak byste věděl, že učitelka z článku porušuje zásady, které jsou ale pro správnou výuku stěžejní. Dušan může v klidu počítat složitější zadání, zatímco ostatní pojedou pomalu. Je to matematika, která učí přemýšlet i ty méně bystré děti, mají k dispozici pomůcky (měly by mít), dokud je potřebují – číselné řady, krokovací metry, tabulky násobků … Autobusem se jezdí „doopravdy“ (do krabice se nakládají a vykládají cestující na jednotlivých zastávkách různě po třídě) a jedno z hlavních pravidel je, aby děti k řešení přišly sami, nikoliv že je tupě opíší z tabule a naučí se nazpaměť postup – tak jako je tomu v klasické hodině matematiky.
Domnívám se, že vyčítáte článku neexistující nebo nepodstatné prohřešky. Článek určitě nevznikl proto, aby pranýřoval nějakou konkrétní učitelku matematiky. Pokud by tomu tak bylo, pak by bylo jistě namístě, aby byl pohled autora vyvážen pohledy dalších lidí. Článek v první řadě upozorňuje na možné pedagogické chyby či prohřešky, kterých se někteří učitelé (vědomě i nevědomě) dopouštějí, a snaží se je zanalyzovat. (Vyjádření učitele à la „Co to tam šmudlíš?“ jsou naprosto nevhodné. Ať už je učitel použije z jakéhokoliv důvodu, prvek ponížení obsahují vždy.) Co se týká oné autenticity příběhu, myslím, že není podstatná. I pokud by byla postava učitelky zcela smyšlená, nic to nemění na tom, že popsaný způsob výuky (a komunikace s žáky) je naprosto nevhodný. A také by to nic neměnilo na faktu, že nemálo učitelů podobným způsobem k žákům skutečně přistupuje. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem něco podobného sám zažil ve škole, tak bych si přál, aby jich bylo co nejméně.
„Článek určitě nevznikl proto, aby pranýřoval nějakou konkrétní učitelku…“
Přesně tohle se ale v článku děje. Učitelka je pranýřována od první věty do poslední, a to nejen za pedagogické prohřešky, které v článku navíc rozhodně nejsou „analyzovány“ nikterak důsledně. Vyvážený pohled – například možnost vyjádření pro obviněnou stranu – je tedy zcela na místě, avšak chybí.
„Co se týká oné autenticity příběhu, myslím, že není podstatná.“
Nerozporuji příběh jako takový. Věřím, že ona učitelka opravdu existuje a že opravdu řekla: „co to tam šmudlíš“. Rozporuji autenticitu Hejného verze příběhu, tedy to, že učitelce nepochybně šlo o to žáka ponížit před celou třídou.
„Vyjádření učitele à la „Co to tam šmudlíš?“ jsou naprosto nevhodné. Ať už je učitel použije z jakéhokoliv důvodu, prvek ponížení obsahují vždy.“
„prvek ponížení obsahují vždy“ právě nemusí být pravda. To, jak budou žáci vnímat podobné projevy učitele/učitelky, nezáleží na nějakém slovíčku, ale na tom, jaký vzájemný vztah mají a jaká mezi nimi panuje atmosféra. To také rozhoduje o tom, kde bude v reálu hranice pro „naprosto nevhodné“, kterou jste si Vy stanovil tak pěkně od stolu. Od učitele, který vládne pomocí strachu a moci, bude něco takového jistě znít nepřijatelně, ale od učitele, který má u žáků přirozenou autoritu a je jimi považován za férového, to vyzní jen jako přátelské „šťouchnutí“, kterému se žáci zasmějí a přejdou to, aniž by analyzovali, jak moc se mají cítit poníženě a ukřivděně. O tom, kterému typu učitele je blíž ona učitelka matematiky, máme pouze pohled jednoho muže, který se nesnažil zůstat při svém hodnocení nestranný.
„A také by to nic neměnilo na faktu, že nemálo učitelů podobným způsobem k žákům skutečně přistupuje.“
„nemálo“ je hodně relativní pojem. Já jsem třeba nikdy žádného takového učitele nezažil a to jsem na školách od zš po vš strávil jen jako student dvacet let.
Pokud jste nikoho takového nezažil, měl jste štěstí, buďte za to vděčný. Já takových učitelů zažil hned několik, takže vím, jak se Dušan u tabule nejspíš cítil.
Autor článku, učitelku nejmenuje, a přesto obhajujete svou tezi, že článek je nevyvážený, že by se měla mít možnost bránit. V tom případě je i tento můj komentář nevyvážený, neboť neobsahuje vyjádření ani jednoho z oněch manipulativních učitelů, které jsme na školách všech typů zažil.
Zásadní nesoulad v našem pohledu na článek spočívá, myslím, v tom, že vy v něm spatřujete útok na nějakou konkrétní osobu, kdežto já ho vnímám jako snahu pozvednout pedagogickou praxi. Na to, co motivovalo pana profesora Hejného k napsání článku spíš, si jistě každý dokáže udělat názor sám.
Přeji Vám hezký den.
„Autor článku, učitelku nejmenuje, a přesto obhajujete svou tezi, že článek je nevyvážený“
Sice nevím, co má fakt, že ona učitelka není v článku uvedena jménem, společného s tím, že v článku chybí pohled dalších osob, což zjevně dáváte do nějaké souvislosti, ale budiž.
„myslím, v tom, že vy v něm spatřujete útok na nějakou konkrétní osobu“
O žádných útocích proti komukoliv nepadlo z mé strany jediné slovo. To, že je v článku kriticky nahlíženo na každý učitelčin krok – tedy, že je pranýřována, jak tu zaznělo – se může přesvědčit každý, kdo umí číst. Mezi takovýmto pranýřováním a osobním útokem je ale obrovský kvalitativní rozdíl – tuto hranici jsem já nikdy nepřekročil, a byl bych tedy rád, kdybyste mi to tu nepodsouval.
Děkuji a přeji taktéž pěkný den.
Pro stromy nevidíte les.
Zásadní nedostatek v příběhu je nucení dětí k jedinému „autorizovanému“ postupu. Ty ostatní jsou považovány za neplatné, špatné, dítě je označeno za špatně uvažující, přesto, že došlo ke SPRÁVNÉMU výsledku, pouze si k tomu vybralo vlastní cestu.
To je IMHO to, co je u nás na výuce matematiky nejhorší, a to je to, co se snaží pan Hejný narovnat (mimo jiné). Protože TOHLE se stále děje, na různých školách, od první třídy až po maturitu. Nejde o žádnou mystifikaci, tohle je realita.
Tento přístup, kromě toho, že naprosto zabíjí kreativitu, vede ke stádnímu myšlení, a znechucuje matematiku už malým dětem, tak vyrábí demotivované děti s nulovým sebevědomím. Osobně znám čtyři mladé lidí, kteří tímto způsobem byli deptáni až tak, že si o sobě myslí, že jsou v matematice velmi slabí. Mají vysoce nadprůměrné iq, a dva z nich se podařilo nasměrovat na matfyz, kde jsou úspěšní, a považte – stále si myslí, že neumí nic neobvyklého, že to umí každý 🙁
Kritizujete článek, aniž byste znal celý kontext 🙂
Do prázdného autobusu nastoupili tři lidé, na další zastávce jich vystoupilo pět. Kolik lidí musí nastoupit, aby byl autobus zase prázdný? Ptal jsem se takhle několika cca třeťáků a všichni to bez problémů vyřešili a ten výše uvedený postup si rozhodně nepsali 🙂 A ještě se tomu zasmáli.
Problém je především v rozdílném chápaní, vnímání a vědomostech spolužáků. To, co jednomu přijde jako prkotina a tak si na tabuli jen něco „našmudlí“, musí zase jiný spolužák vidět rozepsané, aby si dokázal pospojovat jednotlivé kroky a dobrat se ke správnému výsledku. Přístup učitelky určitě nebyl úplně šťastný, ale naprosto jej chápu. I v práci musím prezentovat krok za krokem různé návrhy řešení a neříkám si, že ostatní jsou trubci, protože nerozumí mým načmáraným poznámkám a vynechané kroky jsou přece samozřejmostí a je tedy zbytečné je psát. Je to o úhlu pohledu. Kdyby učitelka vysvětlila i p. Hejnému, proč považuje za důležité rozepisovat jednotlivé příklady, možná by nevznikl ani tento článek.
V tomto bodě souhlasím s Kateřinou, byť si nemyslím, že jste v rozporu. Situace, kdy máte „jenom“ prokázat, že něco chápete, a kdy máte vysvětlit své myšlenkové pochody dalším lidem, kladou odlišné nároky na důslednost v prezentaci. Když máte něco vypočítat, pak může být určitá zkratkovitost postupu nápomocná, ale když to máte vysvětlit druhým, pak je spíše kontraproduktivní.
Pokud jde o pohled pana Hejného, tak by, vzhledem ke své odbornosti a zkušenostem, neměl mít problém tento způsob nahlížení na tuto situaci najít sám i bez vysvětlení učitelky. IMHO prostě tento způsob náhledu nechtěl akceptovat.
Určitě ano. Říkal jsem si, proč třeba učitelka neřekla „správně a mohl bys to zkusit vysvětlit ostatním, jak jsi na to tak rychle přišel?“. Docílí téhož a nebude při tom z nikoho dělat blba.
Souhlasím, způsob provedení asi nebyl nejšťastnější, i když.. popsal pak kluk svoje pocity nebo pouze autor interpretoval své vlastní, jak by se v dané situaci cítil? Třeba to tak Dušan vůbec nevnímal. Také hodně záleží na tónu, který psané slovo nemá. Celý popis je velmi citově podbarvený, aby právě vzbudil určité emoce. Osobně nemám ráda tuto emoční manipulaci. Jednám s dětmi podobně, když se je snažím něco naučit (doma), ale určitě při tom nemám takové myšlenky, jaké se snaží p. Hejný podsouvat učitelce. A jestli s ním učitelka odmítá komunikovat, může to být i z toho důvodu, že s ním nesouhlasí a veškeré debaty na toto téma jí přijdou zbytečné.. těch možností je. Jak může p. Hejný vědět, že zrovna on natrefil na tu správnou? V matematice dává prostor k různým způsobům řešení a k různým postupům, ale lidem přisuzuje pouze ty jedině správné pocity, které si vymyslel a nic jiného není možné? Řekla bych, že lidé jsou trošku komplikovanější, než matematika 😉
Myslíte si, že učitelka, která odmítá komunikovat o své práci proto, že s vámi nesouhlasí může být dobrá učitelka? Já tedy ne. Hájíte zmiňovanou paní učitelku tím, že jednáte se svými dětmi podobně, ale nechcete jimi manipulovat ani je ponižovat. Ve skutečnosti je ale úplně jedno, co si během komunikace myslíme a jaká je naše motivace něco (nějak) říci. Děti vám do hlavy nevidí. Popsané jednání paní učitelky je možná vědomě, možná nevědomě, ale rozhodně manipulativní a ponižující, ať už to v té chvíli Dušan vnímal nebo ne (pravděpodobně ovšem ano). A Vaše děti na tom budou stejně. Pokud budete v podobných situacích s dětmi jednat tak, jak tu navrhoval umfa, uděláte rozhodně lépe.
Milý Jane, nemůžete se mýlit více, ale chcete být opravdu přesvědčován nebo přes jakékoli argumenty budete trvat na své pravdě? Pouze jsem uvažovala v kontextu s různými situacemi a zkušenostmi, co všechno se před tou tabulí mohlo nebo možná nemohlo dít. To je celé. Ať si to každý vykládá po svém. Jinak k mým dětem – učení se mnou si užívají a dokonce jej vyžadují. Jsem tak špatná matka-učitelka, že mě neustále přemlouvají, ať jdu učit k nim na školu, že se mnou je to zábavné a poučné zároveň, protože látku pochopí důkladně a bez stresu. U nás říct „co to tam šmudláš“ = vtip, který slouží k pobavení. Když přehlédnu jejich upozornění na chybu, je to proto, že se tak soustředím na správné předání informací, že nestíhám „správně“ zareagovat. Pokud cítí potřebu, vrátíme se k tomu později. Nemají problém říct mi, že nesouhlasí, opravit mě a dokonce i poučit. A světe div se, nemám s tím problém ani já. Nemám patent na pravdu, ale mám názor a ten mám na základě argumentů. Není to jen plácání do vody, že si něco myslím. Když potkám „blbce“, tak se s ním také nebavím, protože v tom nevidím smysl, dokonce ani v práci 😉 Vy jste naprosto „přesně a správně“ vyhodnotil jaké jsou mé děti a jak vnímají můj přístup k nim na základě jednoho mého příspěvku. Jestli stejně funguje i p. Hejný, pak jste jen potvrdil to, co píšu od začátku – čisté domněnky a manipulace.
Milá Kateřino, rozhodně jsem se Vás nechtěl dotknout, a ani nemám ambice jakkoliv hodnotit Vás či Váš přístup k dětem. Vaší poznámku, že jednáte se svými dětmi stejně jsem asi pochopil příliš doslova. Za to se omlouvám. Za tím, že není podstatné, zda je motivací vyřčeného zraňovat či ne si ovšem stojím. Co se týká toho blbce, pokud jím myslíte mě, tak je to v pořádku :), pokud jím ale myslíte profesora Hejného, nemůžete se zase Vy mýlit více.
Přeji Vám hodně příjemných chvil s dětmi, ať už při učení nebo prostě jen tak.
Jane, mě jste se nedotkl, jen jsem nevěděla kam Vás zařadit, tak jsem to prostě zkusila 🙂 Někdo si to vysvětlit nechá a někdo ne. Kdybych Vás považovala za „blbce“, tak na Vás už nereaguji 😉 U pana Hejného si naopak myslím, že má velkou duši a široké srdce. Proto mě u něj mrzí takovýto laciný přístup – za tím si, s dovolením, stojím zase já 🙂 Dle mého to opravdu nemá zapotřebí. Děkuji za milou a podnětnou diskuzi a přeji krásný den, ať se daří.
Hejný nemá laciný přístup, to jen vy to tak vnímáte. Objektivní vidění je složitá věc a nepomáhá mu, když sama sebe vidíte příliš pozitivně („já jsem tak skvělá v učení…).
„Hejný nemá laciný přístup“
Obecně jistě ne, ale tento konkrétní článek zní hodně lacině.
Jak pro koho.
Do další hádky mě už nezatáhnete, Lenko. Jen, prosím, respektujte, že pokud si někdo o tomto článku myslí něco jiného, než Vy, nemusí to být tím, že by snad měl sám o sobě přehnané mínění a nebyl schopný se na svět dívat objektivně, jak tvrdíte o Kateřině. Přestaňte urážet lidi za odlišné názory.
Přestaňte s těmi logickými klamy. Já to vidím jinak a nevydávám svůj názor za jediný možný. Článek nevidím jako laciný, a pokud o sobě někdo tvrdí, že je skvělý učitel, tak pravděpodobně není, protože dobrý učitel „ví, že nic neví“ a kdo o sobě nepochybuje, má nějaký charakterový problém. Tím, že se v každé diskusi budete do krve hádat, že jen vy právo na konečné soudy, at se zabývá redakce. A můj respekt samozřejmě nemáte.
Václave, opět děkuji a opět obdivuji Vaši trpělivost jak chcete vést diskuzi s někým, komu o diskuzi vůbec nejde. Přiznávám, že raději volím tu ignoraci. Nečekala jsem, že příklad pro Jana přijde tak brzy 🙂
Nemáte zač, zatím mi to moc nejde. 🙂 Třeba ale někdy přijdu na to, jak takové lidi přesvědčit, aby diskutovali, když už trvají na své přítomnosti. Do té doby se můžu leda tak snažit, abych nepadl na jejich úroveň, i když mám čas od času chuť zabořit hlavu do polštáře a z plných plic zařvat. Občas se ale stane, že se někteří lidé tak moc snaží být za každou cenu proti, že asi ani nevšimnou, jak skvělým příkladem vlastně sami jsou. 🙂
Jste formát! Můj příspěvek už by byl smazán pro několikero porušení pravidel. Přeji úspěšná tažení, nejen zde, ale i v životě 🙂
Děkuji, já Vám také. 😉
Ve vedlejší diskuzi jsem o tom tady napsal básničku pro zasmátí, nevím, jestli jste to zaregistrovala, ale tak třeba přijde vtipná i Vám:
Lenka se už vrátila,
plány nám všem zhatila.
Jak vyskočí zpod peřiny,
hned reje do Kateřiny.
Že prý není objektivní,
ani učitelkou perspektivní.
Názory černé má jak tér,
a problémový charakter.
Správný názor je ten stejný,
jako má profesor Hejný.
Kdo na to není připraven,
ten zas musí z kola ven. 🙁
Tak to je dobrý, fakt jste mě rozesmál 😀 Rým Kateřina – peřina nemá chybu 🙂 Děkuji za umístění i sem, tohle mi uteklo!!
Váš názor nesdílím a vaši úroveň nemám. A prosím, místo působení na diskusi řvěte do toho polštáře. Děkuji. Jen zbývá doufat, že ani vy, ani pí Kateřina nepůsobíte ve školství. Není na to připraveno. 🙂 Následovníkům pana Hejného přeji hodně štěstí, mají to těžké. Učitele je nutné konfrontovat, nejsou to polobozi a jsou za dobrý přístup placeni. V práci mi taky nikdo neřekne „zlatíčko, nerad bych se tě dotknul, ale tohle by se případně mělo dělat jinak“, ale spíš to u většiny lidí zní „dělej to dobře, nebo vypadni“. PS: trolly je nutno blokovat, protože u nich s jídlem roste chut a už tu na webu skoro není diskuze, kde by někdo sprostě nenadával na redakci, autora, nebo si tu neléčil komplex vyzdvihováním vlastních schopností (až už pravdivých nebo smyšlených)
Já váš názor nesdílím,
polštář ale jo, jak dím.
Katko, Vašku, i vy v kole,
školství raděj dejte vale.
Vyvoleným bratřím Hejného,
štěstí ať mají, tak přejme ho.
Ať s tou trochou štěstí, ale je,
raději dovede tam do Galileje.
Trolly zas nutno blokovat,
nikdo však neráčí děkovat.
Nikdo neřekne: „Zlatíčko…“,
a nedá mi pusu na líčko.
Mám prý si trhnout nohou zadní,
„dělej to dobře, nebo vypadni!“.
V práci nikdo mě nerespektuje,
a diskuze samý komplex tu je.
Zatímco všichni se hádají,
a dávají soudy konečné,
představa pádu polobohů – já ráda ji,
a mé názory jsou jedinečné!
To jsou mi věci, to jsou mi novinky,
pan Václav ukázal svou pravou tvář.
Není zde nasazen k rozvratu diskuse,
pan Václav je poeta, odhalený básničkář.
:-)))
Václav se dal na veršování
už v předchozím diskusním povídání.
Básně nepsat nevydržel,
v umění se celý našel.
Kdo to nečet´, ten prohloupil,
o zážitek se oloupil.
Partička básníku sešla se
v diskusním plénu,
kdo jejich skvosty číst nechce,
ať nasadí si helmu.
Ostatní ať si verše užijí
a na zdraví všem múzám připijí!
Proč by paní učitelka neměla vyžadovat zápis . Určitě žákům způsob provádění zápisu nesčetněkrát vysvětlila a Stejnětak mnohokrát procvičila. Nejde o to, že by byl problém příklad vypočítat, je jednoduchý. I našeho čtvrťáka zápis otravuje. Ale přijdou mnohem složitější příklady a je potřeba si ze zadání „umět vytáhnout“ důležité údaje příkladu. Možná paní učitelka nemusela použít slovo „šmudláš“ , ale třeba už jí jen došla trpělivost. Je to jen člověk.
Aby děcko dělalo zápis, je potřeba mu dát přiměřeně složitý úkol, který z hlavy nezvládne. Druhá možnost je nechat ho, aby to vysvětlilo někomu třetímu, třeba spolužákovi. Jinak vůbec nebude chápat proč ho nějakým zápisem otravujeme. Děti v tomhle věku si vůbec nedovedou představit, že by se měly učit dělat zápis pro případ, až přijdou složitější úlohy. To je na ně už moc abstraktní požadavek.
Nikoli, vůbec to není abstraktní požadavek, který dítě nechápe. Není tomu opravdu dávno co syn absolvoval třetí třídu. Takových příkladu děti spočítaly mraky. Je jedno, zda se jedná i jednoduchý příklad (nemusí být jednoduchý pro všechny). Dětí trénují postup do budoucna, až budou příklady složitější přiměřenosti jejich věku. S trénováním výpočtu zpaměti to nemá nic společného.
Omyl výpočet zpaměti je něco jiného, než výpočet vhledem (kouknu, znám výsledek, aniž bych uměl vysvětlit postup). I bystřejší dítě jednou dojde k zadání, ke kterému bude potřebovat zápis. Dlužno podotknout, že nadané dítě se s takovým příkladem setká nejdřív na 2. stupni. Mmch na tomhle jsou založené přijímačky na víceletá gymnázia, dítě řešící vhledem má rychlostní výhodu. Ne každému takové trénování do budoucna prospívá – naopak, na někom může napáchat obrovské škody.
Protože trváním na zápisu u cvičení, které dítě umí vyřešit vhledem, učitel maximálně dítěti znechutí matematiku. Bystré dítě mnohočetné procvičování kapitálně nudí (a kdo se nudí – hádejte – ten zlobí 🙂 ), a stejně nepochopí, co dělá špatně, když má přece výsledek dobře. Procvičovat zápis může na příkladech, které budou složitější, obavy, že nebude umět zápis (který má sloužit především tomu dítěti!), nejsou na místě.