Paní učitelka vysvětluje, proč se jí učí lépe bez osnov: Jedině tak se mohu věnovat každému dítěti, jak potřebuje

Nemělo by se vzdělávání na základních školách nějak sjednotit? napadlo jednu paní učitelku a zeptala se svých kolegů v diskuzní skupině na FB. Řešila případ dítěte, které mělo problém s přechodem na jinou školu. Těch, kterým to nepřijde jako dobrý nápad, bylo ve skupině víc a přinášeli pádné argumenty. Nicméně jinde by byla převaha sil opačná, touha po návratu osnov do škol u části učitelské i rodičovské komunity existuje. Pojďme se tedy podívat na otázku osnovy ano-ne očima těch, kteří si je nepřejí. „Svoboda od osnov je dobrá svoboda, bez ní bych se nemohla věnovat dětem individuálně,“ říká Jana Hrázská, která učí na základní škole v Chrudimi.

Jaké by to bylo u vás, kdyby v polovině školního roku přišlo dítě z jiné školy a umělo něco jiného, než co se učí u vás?

Jana Hrázská

Ono by to vlastně paradoxně moc nepoznalo, a to z několika důvodů. První je ten, že s dětmi pracujeme individuálně. Každé dítě má svůj učební plán, který s ním stanovíme na začátku školního roku. Děti se tak věci učí svým tempem a třeba i v jiném pořadí. Když přijde nové dítě, není s čím jej srovnávat, některé děti jsou víc napřed v jedné oblasti, trochu pozadu v jiné. Děti jsou každé jiné a také dozrávají různě, na to je třeba brát ohled.

Hodně učitelů, kteří by se rádi vrátili k osnovám, tvrdí, že individuální přístup k výuce je ve třídě s pětadvaceti dětmi čirá utopie. Kolik máte dětí ve třídě vy?
Dvacet čtyři a jsou to žáci různého věku a různého nadání. Máme několik dětí talentovaných, ale i žáčka, který je slabší než děti o rok až dva mladší. Co mi pomáhá? To, že není předepsané, kdy mám co učit, ale pouze výstupy vzdělávání, a ty jsou za celý první stupeň nebo celý druhý stupeň. Díky tomu můžeme třídy spojovat, učit dohromady mladší i starší žáky. Nikdo na nás netlačí, abychom výuku dělali stejnou pro všechny. Dále pomáhá, když opustíte představu, že učitel musí ve třídě vše zvládnout sám. Je třeba správně rozložit síly, upravit výuku tak, aby se děti také učily navzájem. V debatě pro a proti unifikaci jedna paní učitelka řekla, na podporu argumentu, že individuální přístup není možný: nemůžu přece diktovat třem různým úrovním dětí. Ale co se na to podívat jinak? Jak moc je třeba ve škole diktovat? A když už tedy mluvíme o diktátech, co třeba zapojit děti? My to běžně děláme. Diktát si dávají mezi sebou navzájem, máme na to propracovaný systém. Čtyři úrovně obtížnosti, čtyři barvy. Všechny děti dobře známe, takže jim rovnou řekneme, z jaké úrovně obtížnosti si mají vybírat – např. vyber si v krabičce text z modré úrovně. Tím dávám možnost volby, ale zároveň promyšleně, aby si dítě na diktátu nevylámalo zuby nebo se nenudilo. No a kontrolu diktátu si děti taky mohou dělat samy, podle vzorů. Tohle je příklad, jak to udělat, abych nebyla zatížená rutinními činnostmi, jako je třeba diktování, a mohla více sledovat, co se ve třídě děje, a didakticky zasáhnout.

Takže co se přesně stane, když přijde nové dítě uprostřed roku?
Nejdřív ze všeho jde o to, aby získalo pocit bezpečí. Můj první zájem tedy není z něj rychle vylomit, co už umí a co ještě ne, ale uvést ho k nám, aby vědělo, kdo mu pomůže, kde najde to a to, co má udělat, když něco neví, a že nám může věřit. To není žádný luxus, bezpečí je primární dětská potřeba a když není zajištěno, učení se komplikuje. Samozřejmě se ho taky ptám, co se v jednotlivých předmětech učilo, ale ne vždy se mi dostane odpovědi. Děti si to často nepamatují nebo se bojí mluvit o tom, co nevědí. To je běžné u dětí, které přicházejí z direktivních škol, kde se za neznalosti trestá. Takové dítě při vypracovávání úkolů podvádí, třeba u diktátu použije rovnou vzor, který slouží k opravám, a z něj diktát opíše. Je tak zvyklé, hlavní je pomoci si, jak se dá, ne se něco učit. Bojí se dělat chyby. Ale když pochopí, že tam nejsem proto, abych ho soudila, ale aby se něco naučilo, a to i chybami, uvolní se. Děti se hodně učí i prostým odezíráním od dospělých. Když vidí, že my učitelé je mezi sebou nesrovnáváme, přestanou to řešit.

Kde jste se tenhle didaktický přístup naučila?
Měla jsem štěstí, že jsem studovala na pedagogické fakultě v době, kdy otevřeli takzvaný „experiment“ – učitelství pro 1. stupeň ZŠ se zaměřením na alternativní vzdělávání. Výuka probíhala většinou formou workshopů, nikoli přednášek, a měli jsme spoustu praxe ve školách. Bohužel ten obor už dnes v původní podobě neexistuje.

Jana Hrázská vystudovala učitelství pro 1. stupeň na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Učí na základní škole Na rovině v Chrudimi a má dva dospívající syny.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

28

 
3 Počet vláken diskuze
25 Počet reakcí v diskuzi
1 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Václav
Václav

jediná poznámka – známkování není trest či odměna za znalosti a neznalosti, je to jen číslo na stupnici, které žákovi dává určitou představu kolik toho umí a jak moc se může ještě zlepšit s tím, že celková známka je stejně důležitá, jako dílčí známky, které mu napoví, kde přesně má slabiny, a je jen na žákovi, jak s touto představou naloží… pokud dítě chápe špatnou známku jako trest, pak mu mělo být vysvětleno, co známka skutečně znamená, není třeba kvůli tomu kompletně od základu předělávat výuku… na „direktivních“ školách se dnes neděje nic, co by se dalo skutečně považovat za… Číst vice »

Káča
Káča

Velice vtipný článek. Paní učitelka se nám snaží říct, jak to všechno zvládá ve třídě o 25-ti žácích (viz níže). Milá redakce, nestálo by za to se podívat na alespoň na základní údaje školy o které paní píše? Jestliže mám v ročníku průměrně 8 žáků, tak pak mohu aplikovat to co paní učitelka povídá. Neboť škola má 45 žáků denně vzdělávaných. V běžné třídě těžko. Výtah z výroční zprávy MŠ a ZŠ za rok 2016 V tomto školním roce se výuka odehrávala ve dvou studijních skupinách – ve skupině 25 žáků1. – 3. ročníku a skupině 20 žáků 4. –… Číst vice »

Mgr. matematik fyzik
Mgr. matematik fyzik

Já dneska nemám sílu na nic … :D Počkám na další článek a na pana Václava a paní Káču :D :D