Milan Hejný vystudoval matfyz a plánoval se věnovat „vyšší matematice“, ale pak zjistil, že se jeho syn trápí v hodinách matematiky a rozhodl se nastoupit na jeho školu jako učitel. Sám má podobnou zkušenost ze svého dětství: ve škole se mu v matematice nedařilo, kdežto „tátova matematika“, což byl zárodek dnešní Hejného metody, mu šla. Co když ale rodič nemá možnost „zachránit“ své dítě ve škole sám?
Co byste poradil rodičům, kteří vidí, že se jejich dítě ve škole trápí s matematikou, ale nemohou to vyřešit tak jako vy v případě svého syna?
Matematika sama o sobě žádné trauma nevyvolává. Trauma vyvolává okolí, dospělí, nejčastěji rodiče. Protože mají jakousi představu, co by dítě mělo vědět. Často jsou to ale jen předsudky. To, co je podstatné, nejsou znalosti. Už Piaget, když definoval inteligenci, říkal: je to schopnost adaptovat se na nové prostředí. A dnes to platí ještě mnohem ostřeji než před dvaceti lety. Takže když dítě neprospívá, především je nutno ubrat tlak. Často příliš sledujeme výkony a málo si všímáme, co se v dítěti odehrává a jak se cítí.
Třeba, že do první třídy nastoupí natěšené a během půl roku vyhoří…
To je hromadný jev, to je zákonité. Je to dáno tím, že nemá prostor objevovat věci samo. Polská vývojová psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńská dělala před 15 lety takový výzkum – na vzorku 500 varšavských dětí zjišťovala, kolik prvňáků má „tvořivé matematické nadání“. Zjistila, že je to lehce přes 50 procent. Po půl roce v první třídě to kleslo na 15 procent. Děti přejdou na paměťové zvládnutí těch procedur, které jim ukazuje paní učitelka. Když jim dáte sloupeček sčítání a odčítání, tak to brilantně udělají, protože to, že pět a sedm je dvanáct, to není přemýšlení, to je paměťový úkon. Ale podstatu toho, co dělají, neznají. Když jim dáte slovní úlohu, u které se musí myslet, tak s ní nehnou.
Co s tím?
Rodiče by měli analyzovat celou situaci, najít faktory, které ten útlum způsobují a snažit se ho vyrovnat domácím vztahem s dítětem. Druhá možnost je chytit dítě a dát ho do jiné školy. Když jsme vybírali školu pro naše děti, nedívali jsme se na to, jestli žáci té školy vyhrávají soutěže nebo olympiády, ale jestli tam chodí nebo nechodí rády, to je zcela rozhodující. Naštěstí je spousta dětí, které ve škole trpí a neprospívají, ale v životě obstojí. Náš starší vnuk to měl špatné na základní i na střední škole. Báli jsme se, jestli vůbec udělá maturitu. Teď pracuje v IT technologiích pro různé firmy, má za sebou nějaké objevy, je šťastný jako blecha. Nebo syn herce Juraje Kukury, ten měl taky čtyřky a teď je z něj nejmladší univerzitní profesor na Oxfordu.
Jedna z výtek vůči Hejného metodě matematiky bývá, že rodiče nerozumí domácím úkolům, a tak s nimi nemohou dětem pomoci.
To nejlepší, co mohou dětem dát, je to, že budou zvědaví a budou se zajímat. „Co ty se v té škole učíš? Co je tohle? To jsou pavučiny? A jak se to řeší?“ Dítě, když to rodičům vykládá, znovu prožívá radost z toho, že to vyřešilo. Takže až to vysvětlí mamince, pošlete ho ještě za babičkou. A když budete poslouchat, zjistíte, že pro babičku to vypráví ve vylepšené formě. To je to staré Senecovo docendo discimus – učíce jiné sami sebe učíme. Na některých školách dělají semináře pro rodiče, kde je učí, jak se ty úlohy řeší. Rodiče si to vyžádali. Ale i tak je prosili: nekecejte dětem do toho, buďte jen pozorný posluchač. Ptejte se dětí, na co chcete, ale nic jim nevysvětlujte.
To asi neplatí jen pro matematiku?
Matematika je na vrcholu těch poznávacích procesů, které mají základ ve vyplývání, v tom, že z něčeho něco plyne. A má obrovskou výhodu, že faktografie je strašně málo. Co dítě potřebuje vědět, aby mohlo matematicky myslet? Stačí znát čísla. Ale problémových situací, které se na tomto malém prostoru dají vytvořit, je obrovské kvantum. Matematika silně rozvíjí oblast implikace a kauzality. Když dětem tu kauzalitu předem vyzradíte, místo aby si na ni přišly samy, ochudíte je o tento rozvoj.
Jaký je váš názor na domácí úkoly?
Záleží na tom, jestli je kvůli nim dítě pod tlakem. Tradiční škola dává úkoly povinně a kontroluje je. A když ho dítě nemá, tak dostane za trest ještě nášup. Zezačátku jsem tomu jako učitel taky podlehl, ale záhy jsem přišel na to, že to není dobrá cesta. Ideální je, pokud se dávají úkoly volně – kdo chce, řeší, kdo nechce, neřeší. Jsou totiž i děti, které domácí úkoly chtějí.
A když je chtějí, tak je mají dostat?
Ano, to jsem řešil tak, že na nástěnce byl seznam různých úloh a oni si mohli vybrat. A když někdo nějakou vyřešil jako první, tak k tomu připsal své jméno. Aby kdyby ji někdo další řešil a nevěděl si rady, věděl, že za tímhle spolužákem může přijít.
Co si myslíte o známkování?
Já jsem jako učitel známkovat musel, tehdy to bylo povinné. Napravoval jsem to aspoň tím, že jsem známkám záměrně nepřikládal žádnou váhu. Neříkal jsem „podívej Františku, Mařenka už to dotáhla na dvojku, měl by ses taky snažit“. Řeči tohoto typu jsem nikdy nevedl. Spíš, když dítě zazářilo, tak jsem projevil velkou radost. A jedničkami jsem vůbec nešetřil. Vybavuju si jeden krásný výrok dítěte v 5. třídě: „Mohl bych mít lepší prospěch? Mohl. Třeba kdybych se učil ty blbosti z biologie. Já se ale raději učím angličtinu, to budu v životě víc potřebovat.“ Tam vidíte hluboké porozumění pro strategii života. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti měly samé jedničky, tu strategii života nemají. Nevidí dost do dálky.
Hejného metoda klade vedle matematiky obrovský důraz na rozvoj sociálních dovedností. Proč je schopnost spolupracovat důležitější než složené zlomky?
Protože to je něco, co ovlivňuje charakter celé společnosti. Mě houby zajímá, jestli poslanec umí vyřešit úlohu pro sedmou třídu, ale zajímá mě, jestli je to egoista nebo člověk, který chce pomoci druhému. To je rozhodující. Matematika k tomu může přispět tak, že učí děti mít radost, když jinému člověku udělají radost. To samozřejmě nezávisí od té matematiky, ale od klimatu, které se ve třídě vytvoří. Ti žáci, co jsem kdysi dávno učil, se dodnes stýkají. Když jsem měl osmdesátiny, udělali mi v Bratislavě oslavu. Jeden druhému pomáhají a já jsem přesvědčen, že jsme k tomu přispěli klimatem, které jsme tehdy ve škole vytvořili.
Milan Hejný je autor úspěšné metody matematiky, dosud ji přijala za svou pětina českých škol. Narodil se ve slovenském Martině, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu v Praze. Působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě. V letech 1975–1979 a 1983-1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ v Bratislavě. V devadesátých letech byl náměstkem slovenského ministra školství, od roku 1991 je profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je autorem mnoha didaktických publikací a držitelem spousty ocenění, naposledy byl v rámci výroční ceny Eduína uveden do Auly slávy za celoživotní přínos vzdělávání.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den, jak řešit když syn neprospívá jen v matematice podle Hejneho? Já mu pomoci neumím, ve škole doučování neexistuje – nejsou na to peníze dle učitelky. Snažili jsme se prez prázdniny sehnat doučování, ale nikdo to neumí. Navrhovali jsme aby se ve škole otevřela třída bez matematiky Hejneho a to prý nelze. Víc než polovině dětí ta matematika Hejneho nejde a nikdo jim s tím nepomůže. Je to nefér vůči dětem které nemají logické myšlení, nebo mají třeba nějaké matematické disfunkce. Chápu, že tato metoda je pro nějaké děti přínosem, ale některé velmi od matematiky odradila. Děti a rodiče by měli mít právo si zvolit metodu která jim vyhovuje a ne slepě nadiktovat metodu. Nehledě na to, že by se měla vyučovat matematika, která je pak součástí maturitních zkoušek. Děti které odešly kvůli Hejneho metodě ze školy, tak na jiných školách bez této metody prospívají a nemají problémy.
Doporučil bych komunikovat s vedením školy a ideálně ve skupině pro silnější vyjednávací pozici. Na rozdíl od učitelského sboru, který může být sebevíce nápomocný, mají patřičný vhled a kompetence, a hlavně povinnost, se vyjadřovat k otázkám vzdělávacích postupů a způsobu naplnění zákonných standardů i očekávání stran vyšších stupňů školství, které zmiňujete. Zároveň se s nimi můžete snažit nalézt přijatelné řešení stávajícího problému. Vězte, že to, na co se ve školství musely najít zdroje, je přechod od klasické k hejného metodě, nikoliv naopak, takže výroky typu „nelze“ a „nejsou peníze“ můžete klidně ignorovat jakožto výmluvy. V případě jakýchkoliv vážných pochybností či neadekvátního jednání ze strany vedení školy můžete vždy celou věc předat školní inspekci s podezřením na nedodržování podmínek akreditace školy, mezi které patří především zajištění patřičných výstupních znalostí žáků. Přeji úspěšné vyjednávání!
Zdravím,chápu,o čem píšete,zažila jsem něco podobného u svého nejstaršího vnuka.Ze začátku jsem z toho byla ve stejných rozpacích ,jako Vy.Nepíšete, ve které je syn třídě.U nás problémy začaly vznikat postupně,v průběhu 2 . třídy.Naštěstí naše paní učitelka je velmi vstřícná a sama se snažila Mikimu pomoci,další pomocí byli spolužáci( doporučuji spíše spolužačky).Nakonec jsem usoudila,že by bylo dobré tomu porozumět.Existují stránky matika .in,nebo v součastnosti Matemág.cz,kde jde všechno procvičovat podle věku a vyspělosti dítěte.Mě samotné to trvalo asi týden,než jsem pochopila základy a princip.Teď už se s vnukem o tom mohu bavit a vím,zhruba,o co jde.Co nevím, to mi rád vysvětlí a sám se tím učí,jak píše pan Hejný.Vše se ale odvíjí od osobnosti a schopnosti učitele,jak už Hejný psal.Nemá žádný smysl,aby to učil někdo,kdo tomu nevěří,nebo tomu sám nerozumí.Znám několik škol,kde si rodiče i učitelé mohou vybrat,kterou metodou budou učit a to pokládám za správné.
nechapem preco hladate chybu v metodike a nie v skole samotnej. ak skola nema dobreho pedagoga tak cela metoda je nanic. chyba je ze sa maju ucit doma lebo nestihaju v skole. to by sa asi hejnemu nelubilo nie? moja dcera sa ide teraz ucit touto metodikov ale vyberala som skolu nie co sa ucia. osobne si myslim z toho co pisete stoji vasa skola ze velke ……
Zajímal by mě informační přínos článku, ve kterém pan Hejný už poněkolikáté odpovídá na prakticky totožné otázky, jako v několika předchozích článcích v rozmezí pouhého půl roku.
Syn se učí Hejného metodu a musím říci, že matematika ho velmi baví. Překvapuje mne jak hledá řešení a aplikuje si vše do praxe. Hodně nad vším začal přemýšlet. V jeho případě je to opravdu velký přínos. Sama jsem se učila klasickou metodou a matematiku jsem neměla ráda a ani mi moc nešla.
„Překvapuje mne jak hledá řešení a aplikuje si vše do praxe.“
Tak tuto větu, prakticky naprosto beze změny, nebo jakéhokoliv bližšího vysvětlení, nacházím u snad úplně všech lidí, kteří v diskuzích podporují Hejného metodu.
Trochu mi to připomíná zkušenosti z diskuzí s vegany. Ti provozují ohromné množství webů, na kterých jsou uvedené argumenty pro diskuze s „masožrouty“. Bohužel, všechny tyto weby a jejich čtenáři tyhle argumenty mezi sebou kopírují a to i s pravopisnými chybami a překlepy, takže když vám několik lidí nezávisle na sobě naservíruje zcela totožné věty s totožnými chybami, je hned krásně vidět, kdo z nich se neobtěžuje myslet sám za sebe a vymyslet argument, kterému by sám dostatečně rozuměl.
Tohle je v jistém smyslu podobné. Všichni „jste překvapení“, jak vaše dítě „hledá řešení“ a „aplikuje do praxe“ a jaký to pro něj má „velký přínos“. Naprosto stejná volba slov a věty jako okopírované z videí a článků, žádný z vás přitom nenapíše ani slovo navíc o tom, jak to asi může vypadat, když si žák zš aplikuje do praxe poznatky z kupeckých počtů.
Nechci předjímat to, co nemusí být pravda, ani se nikoho dotknout, ale prostě mi to přijde hodně podivné.
Ľudia sa v diskusiách prejavujú rôzne. Niektorí sú nadšenci, niektorí zásadní odporcovia, niektorí len napíšu, čo zažili a čo ich prekvapilo, niektorí sa zo samého nadšenia vnucujú, ako tí vegáni. Napríklad v tejto debate bude po odoslaní toho môjho 28 príspevkov. Z toho 14 od autora Václav. 😉
Víte, Anino, jak malá je šance, že když se nezávisle na sobě několika lidí zeptáte na jejich praktické zkušenosti, že vám v odpovědi použijí shodnou skladbu vět, shodnou slovní zásobu, shodně strukturované myšlenky a přitom ani jeden neřekne nic konkrétního, jako zde paní Jiřina?
Z čistě statistického hlediska téměř nulová, byť nenulová.
Z pragmatického (a trochu cynického) hlediska přímo úměrná tomu, kolik za tohle PR dostali zaplaceno.
Mě toto téma ale zas tak moc nezajímá, jen jsem si neodpustil malé šťouchnutí. Nemusíte se za to do mě navážet, Anino. Nekažte si den! 🙂
top koment 🙂
„Mě houby zajímá, jestli poslanec umí vyřešit úlohu pro sedmou třídu, ale zajímá mě, jestli je to egoista nebo člověk, který chce pomoci druhému. To je rozhodující.“
Zajímalo by mě, zda pana Hejného zajímají mezilidské vztahy i u inženýrů, kteří pracovali na letadle, kterým cestuje, nebo jestli by raději nechtěl, aby uměli dobře počítat…
„Už Piaget, když definoval inteligenci, říkal: je to schopnost adaptovat se na nové prostředí.“
Nevím, proč pan Hejný uvádí citáty o schopnosti se adaptovat, když jeho metoda naopak upravuje prostředí tak, aby adaptace nebyla nutná, protože to by přinášelo stresy.
I ti inženýři,kteří navrhli a setrojili letadlo,museli nutně spolupracovat,stejně tak týmy odborníků,kteří pracují na čemkoliv jiném.Spolupráce je vlastnost,která se dnešním dětem bude rozhodně hodit,ať už budou pracovat kdekoli.
Nemuseli nutně spolupracovat. Technicky vzato se spolu nikdy nemuseli ani potkat, ani spolu jednou jedinkrát promluvit (oni totiž to letadlo navrhují, nestaví). A i kdyby některý z nich byl egoistický sobec, pořád by mohli společnými silami navrhnout fungující stroj. Nicméně samozřejmě chápu Vaši pointu a všeobecně s ní souhlasím. Moje pointa byla taková, že Hejného výrok platí pouze a výhradně pro profese, založené na práci s lidmi a i tam pouze s výhradami. Například pokud je poslanec v nějakém výboru (což je velice časté), očekávám, že bude nejen schopný jednat s lidmi, ale že se bude i orientovat v problematice, kterou se daný výbor zabývá. Panu Hejnému je to možná jedno, ale mě ne. Krom toho, v technicky zaměřených profesích, pro něž jsem dal příklad právě ty letecké inženýry, je technická znalost nezanedbatelná a Hejného výrok, který já osobně považuji za dosti manipulativní, zde neplatí.
P.S.: o tom, že spolupráce je potřeba, se s nikým nepřu…
Zuzana, zase sa od Vás učím, ako sa píše odpoveď , pán Václav. Ja som pozastavovala na tvrdení výroku dieťaťa „blbosti z biológie“. Beriem však tak, že pán Hejný presne si zapamätal slová a skutočne citoval dieťa spred x rokov. Svedčí to o jeho úžasnej koncentrácie a neznamená aj to, že stotožňuje s tým , čo počuje. Však následne vyzdvihol cieľavedomosť dieťaťa.
Prima,shodli jsme se na spolupráci.Myslíte,že se se shodneme i na tom,že se spolupráce donedávna na našich základních školách moc nepěstovala?
Leo, než odpovím, musím Vás upozornit, že odvádíte řeč jinam. Já řeším pouze to, že pan Hejný otevřeně bagatelizuje význam vědomostí a vyzdvihuje osobnostní rysy jakožto to jediné podstatné. Netvrdím, že jím zmíněné osobnostní rysy nejsou potřeba.
Pokud jde Váš dotaz – nejdříve musím upozornit, že dle mého názoru jsou výchovné činnosti (tedy i pěstování spolupráce) přední a mnohdy výhradní zodpovědností rodiny. Otázka, zda se tedy spolupráce na školách pěstovala, nebo ne, je podle mě zbytečná, protože se na školách nikdy systematicky pěstovat neměla. Samozřejmě ale i ve školní výuce a dalších činnostech v rámci školy vzniká spousta příležitostí k posilování těchto dovedností a je jen na schopnostech učitelů, jak moc těchto příležitostí využijí. Školy, které já znám, mají tyto situace pokryté na své možnosti poměrně dobře. Za školy, které neznám, mluvit nemohu.
Chtěla jsem jen říct,že učení čemukoliv prostě nemůže probíhat,je-li dítě ve stresu,má strach z chyby,neúspěchu,reakce učitele nebo rodičů.A právě toto ,je-li metoda pana Hejného v rukou schopného učitele,z matematiky úspěšně odstraňuje.Tam se chyby netrestají,ale je s nimi možno dále pracovat a dobrat se ke správnému řešení.A ano,trvá to často déle,ale je to trvalejší a děti alespoň nezískají celoživotní postoj,že matika je k ničemu.Už jen to je v dnešní situaci českéko základního školství přínosem.
V tom se právě neshodneme. Vy a pan Hejný považujete stres za nežádoucí překážku, která dítěti účinně zabrání dělat cokoliv pořádně. Dítě, které je s ohledem na svůj věk adekvátně duševně vyspělé, však dokáže určitou míru vhodně namířeného stresu samo bez problémů přetavit na motivátor, který mu dopomůže k vyšším výkonům, než jakých kdy dosáhne v prostředí, které nastavuje pan Hejný (odborně se tomu říká frustrační tolerance). Navíc – dítě se musí naučit pracovat i s tím, že udělá chybu, která má své následky, za které musí umět přijmout zodpovědnost. Jaké morální ponaučení dítě získá z Hejného metody? Absolutně žádné a to je velice špatně. Nezlobte se, ale v tom žádný přínos do „situace českého základního školství“ nevidím, právě naopak.
P.S.: samozřejmě – stres by měl být přiměřený závažnosti chyby – obávat se výprasku kvůli špatným známkám je pitomost
Stres nezabraňuje dítěti dělat cokololiv pořádně,ale zabraňuje mu se efektivně učit.A neříkám to já ,ani pan Hejný ale nauka o teorii učení.A že se ne neshodneme,nevadí,od toho diskuze jsou.
Teorie učení žádný takto finální jednoznačný výrok ohledně vlivu stresu na učení nedává a ani nemůže. Už jen proto, že rozlišuje několik typů stresových faktorů, které se liší svými vlastnostmi a účinky. Ve velmi všeobecné rovině sice připouští, že nezvládnutý stres má negativní vliv na studijní výkony, ovšem druhým dechem hned dodává, že reálný vliv v individuálním případě závisí na mnoha faktorech a že nemusí být nutně negativní.
Pokud tedy Vy, nebo pan Hejný říkáte, že: „učení čemukoliv prostě nemůže probíhat, je-li dítě ve stresu“, pak sice možná původně vycházíte z teorie učení, ovšem nerespektujete v plné šíři její poznatky. Implikace, kterou na základě tohoto tvrzení přinášíte – tedy že pro dobro studijních výkonů dítěte je vhodné vytvořit prostředí bez stresů – jde pak zcela mimo teorii učení, protože ta se nezabývá hledáním ideálních studijních podmínek a navíc je těsně provázaná s teorií motivace, která naopak velmi aktivně pracuje se stresem, coby motivátorem studijních a (obecně) pracovních výkonů.
Chápu o čem mluvíte,o vnější motivaci.Tedy o tom,že dítě se něco naučí ze strachu z následků.Ano,to funguje,je to v našem školství mnohokrát vyzkoušené,stejně tak v rodině.A co se stane,když vnější tlak pomine,tzn. dítě odejde ze školy, nebo rodiny. nebo prostě rezignuje,není-li schopno vyhovět požadavkům.Optimální by mělo být,aby dítě pracovalo na základě vnitřní motivace,tzn,že ho to samotného zajímá a vidí v tom nějaký smysl.
Ptáte se co bude pak, až dítě opustí školu a onen vnější tlak pomine. Bude dítě schopné najít si vlastní motivaci, když ji doteď nehledalo? Ale co bude v případě, nastíněném Vámi, až dítě opustí školu, kde mělo optimální prostředí, které už nikdy víc v životě nezažije? Bude dítě schopné odolat tlaku okolního světa, od kterého bylo po celý život uměle izolováno?
Na toto nemusíte odpovídat. Schválně jsem odpověděl řečnickou otázkou, aby bylo vidět, že celý problém stavíte jako střet dvou extrémních řešení téhož. A extrémní řešení není nikdy optimální řešení, navíc jen málokdy odpovídá reálnému stavu věcí.
Vnější motivace má ve škole své místo, ať se vám to líbí a souhlasíte s tím, nebo ne. Strach nikoliv – ten si dítě vždy přináší z domova (samozřejmě se bavíme pořád o studiu… situace, kdy se dítě obává třeba kvůli šikaně je něco jiného). Obojí je nutné oddělovat. Vnější motivace nemusí přinášet strach. S vnitřní motivací je problém v tom, že si ji dítě musí najít samo. Tu mu škola dodat nemůže, i kdyby mu tisíckrát vysvětlila smysl studia i jednotlivých kapitol probírané látky. Tady hrají nezastupitelnou úlohu rodiče, kteří mají dítě vést k disciplíně, cílevědomosti, nalezení vlastních zájmů a snaze se neustále zdokonalovat. Když to dokáží, dítě si vnitřní motivaci najde samo, když selžou, v apatyce nekoupí, jak se říká.
Tak opravdu naposledy.Víte ,co je na tom smutné?Vnitřní motivaci všechny děti mají,příroda je moudrá,nemusejí ji nikde získávat.Všechny děti mají schopnost se neustále učit,mají to zakódováno.Nikdo je nemusí učit např. chodit,mluvit atd,potřebují jen vhodné prostředí.Abyste v tom dítěti zabránil,musel byste ho např. zavřít do skříně.A drtivá většina těchto dětí jde v šeti letech ,s touto vnitřní motivací i do první třídy.Moc se těší.Většinou je to přejde do Vánoc.Ale není to jejich vina.
Takže z toho, že děti přirozeně napodobují rodiče a snaží se chodit a mluvit, vyvozujete, že mají v genech nějakou nekonečnou zásobu nutkání se učit a poznávat svět v rozsahu daleko převyšujícím nějaké živočišné instinktivní učení napodobováním, a že toto nutkání, které je tak silné, že byste musela dítěti fyzicky zabránit v pohybu, aby jej nenaplnilo, je zároveň tak slabé, že ho můžete zlomit pouhým nešetrným zprostředkováním poznání, ano?
Víte, až doteď jste mluvila velice rozumně. Váš poslední příspěvek je však plný navzájem si protiřečících, napůl duchovně-transcendentálních tvrzení, která jsou v přímém rozporu se vším teoretickým i empirickým vědeckým poznáním, které lidstvo nashromáždilo za poslední dva tisíce let. Kdybych měl po jednom rozebrat každý bod, ve kterém se ve svém posledním příspěvku mýlíte, byli bychom tu do Silvestra. Přesto bych se s vámi rád vrátil do sféry rozumných argumentů, když už debatujeme o stavu sekulárního školství.
Osobně jsem si ve škole vyjednala, že jsme jeli dle standardní matematiky, protože podle Hejného matiky jsme nestihli nic procvičit a jednu úlohu jsme měli hned, u druhé jsme se trápili i 2 hodiny. Díky za rozumné pedagogy na naší škole….Ale k nárokům rodičů jen moje zkušenost – jedničky nehrají roli absolutně žádnou. Já je měla, nebyly mi nikdy k ničemu, nikdo po mě nikdy nechtěl ani žádný doklad o vzdělání. Premianti ze střední pak dnes živoří na dávkách či v minimálně placených pracech. Ti, co měli klidně i čtyřky, ale uměli sami za sebe přemýšlet a měli motivaci svou vlastní nikoliv, aby naplňovali ambice rodičů, ti se dostali nejdál – pracují různě po světě jako úspěšní manažeři či mají vlastní podniky, projekty. Takže za mě podporovat především u dětí kritické a konstruktivní myšlení, vysvětlit jim, proč se učí, nechat je objevit, co je baví a co je bude bavit a v tom je podporovat, nechat je zažít i neúspěchy, jen to nehrotit. Že má dneska Pepík od sousedů lepší známky, neznamená totiž, že ten Pepík bude v životě úspěšnější, nedejbože jestli ty známky má jen proto, že si to přejí rodiče, a také to neznamená, že ten Pepík nezačne někdy fetovat či hledat jiný způsob útěku. Nejdůležitější je důvěr a bezpodmínečná láska.
Premianti živořící na dávkách jsou taková urban legend. Nikdo je nikdy neviděl ale všichni vědí, že jsou mezi námi. Nejspíš žijí mezi krokodýly v kanalizaci.
Premianti byli, jsou a budou vždy terčem různých útoků. Jsou zpravidla vysmíváni a šikanováni, protože mívají jiné zájmy, než honit mičudu po dvorku (nebo o pár let později chlastat pivo), a nemají je rádi ani jejich méně úspěšní spolustudenti, protože jim svou existencí ukazují, kam by to oni sami velmi snadno mohli dotáhnout. A protože je od závisti k zášti jen velmi krátká cesta, příliš mnoho lidí velmi jednoduše ospravedlní vlastní selhání prohlášením, že onen premiant by nikdy nedosáhl svých úspěchů, kdyby ho k tomu nedotlačili rodiče. A protože dostatečně často opakovaná lež se stává pravdou, i z tohoto se velmi brzo stala donekonečně opakovanou, všeobecně tolerovanou lží, kterou kdekdo považuje za pravdu.
Je to ale donebevolající pitomost. Lidí, ze kterých se stanou premianti pouze díky nátlaku rodičů, kteří si jejich porostřednictvím plní své sny, je naprosté minimum, a většina lidí se s nikým takovým nikdy nepotkala.
no tak já tedy znám své spolužačky, které pohrdaly kluky, co měli trojky a povím vám tedy rovnou z první ruky, jedna po 90.roce přehazovala bedny u Vietnamce s nemanželským dítětem v břiše, další skončila v léčebně pro drogově závislé, další si vzala za manžela narkomana, který ji mlátil, jiná skončila se třemi dětmi na těch dávkách bez otce ve vybydlené stodole nebo co to bylo, další spáchal sebevraždu pro neshody s rodiči…Z jednoho, kterého znám, se vyklubal násilník a despota, soudem potvrzený psychopat. Nemyslím si, že by tedy nebyli viditelní. A psala jsem o těch, kteří se učí hlavně kvůli rodičům. Jiná je, když má člověk vlastní motivaci. Byli jsme ve třídě 3 tak nějak přirození premianti, a budete se divit, ale neučili jsme se, lítali jsme právě venku. Jeden je slavný moderátor, další skvělý matematik. Jen jsem psala, že nám ty jedničky nebyly v životě k ničemu, není to rozhodující. To je moje osobní zkušenost a myslím, že život mě naučil hodně. Můžete mít jedničky jak chcete, ale nemáte-li konstruktivní, nezávislé myšlení, jste ztracen a to vám rozhodně nikdo závidět nebude :-)))) Naopak dnes závidí ti tzv.premianti oněm průměrným, kteří mají životy daleko úspěšnější. A co je zajímavé z pohledu sociologického, že ty největší průserářky ve třídě na zš mají nejharmoničtější a nejšťastnější rodiny.A můžete mi to vymlouvat, jak chcete, neznáte ani jednoho z těch lidí, o kterých píši, ale jsou živí, a z masa a kostí, představte si to :-)) Chtít, aby mělo moje dítě samé jedničky, je ta největší ubohost, které se rodič na svých dětech dopouští, nojo no nenaplněné vlastní ambice pak musejí naplňovat děti a to je smutné
Udělat si nemanželské dítě, užívat drogy, vybrat si za manžela narkomana, rozvod a následná tíživá situace, sebevražda pro neshody s rodiči, násilí, despotismus, psychopatologické jednání – to všechno jsou smutné příběhy pokažených nenaplněných životů a každého jednoho z nich je škoda. Ale nic z toho nemá ani za mák společného s tím, že dotyční byli premianti ve škole ani jestli byli premianty kvůli svému nadání, nebo nátlaku rodičů. To samé platí i naopak pro harmonické životní příběhy.
Protože mezi premianty není o nic více zkrachovalých existencí, než ve zbytku populace, není žádný racionální důvod se domnívat, že jejich špatná životní rozhodnutí nějak souvisí s prospěchem ve škole. Tyto problémy obvykle souvisí s výchovou, psychologií osobnosti a dost často mají příčinu ve vnějších okolnostech, na které daná osoba nemá vliv. Získání dobré známky je naopak důsledkem přirozeného talentu, nebo cílevědomé píle (ať už motivované vnitřně, nebo zvnějšku) – ani jedno z toho nepoškozuje člověka na trhu práce, ani to z něj nedělá psychopata. Tady jste vedle jak ta jedle.
A jen tak na okraj – psychopati jsou obvykle vysoce inteligentní, cílevědomí, konstruktivně a nezávisle přemýšlející lidé a skvělí manipulátoři (něco jako Dexter Morgan ze známého seriálu) – možná jste ale měla na mysli sociopaty.
a jinak nevím, kde žijete, ale podívejte se kolem, naopak těch rodičů, kteří cpou dětem své ambice je tak 70% minimálně, možná si to jen nepřipouštíte a možná sám nutíte své děti do něčeho, za co vám rozhodně jednou nepoděkují. Vodila jsem syna na hokej, dokud ho to bavilo- děti se tam schovávaly před tatínky, kteří je naháněli, že z nich budou hokejisti…ve 4letech, a jdete-li na jakýkoliv kroužek, najdete tam min. 50% takových „skvělých“ rodičů, jen musíte otevřít oči a nebýt k tomu slepý, pane
Nevím, proč musíte přenášet diskuzi do osobní roviny, ale budiž. Částečně máte pravdu – já opravdu zastávám názor, že rodiče mají své děti vést k sebedisciplíně a cílevědomosti. A nevidím na tom nic špatného. Vaše rychlé a ostré soudy ohledně situací, kterých jste byla svědkem, jsou hodně melodramatické, ale jinak k ničemu, protože nevíte, co se dělo předtím, nebo potom. Nevíte, kolik z těch tatínků tam ty syny drželo jen tak dlouho, aby si byli jistí, že to jejich synátoři nevzdali jen kvůli svému pohodlí. Nevíte, kolik z těch tatínků bralo své syny na sport ani ne tak kvůli sportu samotnému nebo kvůli svým vlastním snům, jako spíše proto, aby si v kolektivní činnosti utužili charakter a smysl pro fair play, bez ohledu na to, co budou chtít v budoucnu dělat. Nevíte, kolik z těch tatínků si pak se svými syny sedlo a probralo, nakolik je to baví a jestli by raději nezkusili něco jiného. Zkráceně – o situacích, kterých jste byla svědkem, nevíte vůbec nic, ale o to ostřejší soudy vynášíte.
Já chápu, že na internetu se množí články o tom, že plnit si vlastní sny prostřednictvím svých děti je špatné, a že kvůli tomu kdekdo může nabýt dojmu, že je to problém celospolečenského měřítka (viz těch vašich minimálně 70%…). Kdekdo pak může nabýt dojmu, že mu stačí kouknout a hned má zasvěcený pohled do vnitřních záležitostí úplně cizích rodin, ale to je pitomost.
víte co pane? Vy jste prostě vševěd vševědoucí, ke každému komentáři tady máte argumenty vševěda. S vámi se konstruktivně diskutovat nedá, mimo jiné jsem také nějakou dobu učila, takže jsem těch případů viděla opravdu hodně, ale podle vás jsem nic neviděla, ambiciozní rodiče neexistují, premianti jsou ti nejlepší, dvojkaři trojkaři jsou závistivci, kteří nemohli mít úspěšný život a mít samé jedničky je prostě nutnost. Pěkný den a přeji vám, abyste trochu otevřel oči a díval se kolem sebe trochu lépe.
Škoda. I Vám pěkný den, samozřejmě. Ale neměla byste dopředu zatracovat, co jste nezkusila. 😉
Pane Václave, díky za Vaše názory a trpělivost, se kterou zde diskutujete, i když mi to připomíná příslovečný boj s větrnými mlýny. Já už diskuzi dávno vzdala a občas sem kouknu ze setrvačnosti, zda jsem chodí jen „biorodiče“, nebo i normální lidi. I když nemáme na vše stejný názor a i mě jste kdysi v něčem oponoval, je vidět že jste mimořádně nekonformní člověk s rozhledem a zkušenostmi. Škoda, že Vám nemůžu dát like.
Děkuji za Vaši podporu, v těchto místech tak vzácnou a nesmírně osvěžující. Taková slova potěší daleko více, než nicneříkající like. Však já si Vás také vážím – kéž by si více lidí tak jako Vy dokázalo vážit ostatních diskutujících i přes odlišné názory. 😉
Pán Václav, veľmi sa mi páči, ako odpovedáte ! Ďakujem.
Budiž, ale nepřejte si mít dítě od takového rodiče ve třídě 🙁 Je to peklo, matka mě pronásleduje kvůli každé horší známce, vyžaduje ofocené diktáty a zkazila mi vztah s dítětem, protože ho přesvědčila, že ho známkuju špatně. Nedivila bych se, kdyby z něj vyrostl nepoužitelný psychopat :/
Na druhou stranu souhlasím s názorem, že na premiantech si léčí mindráky zrovna ti, co premianti nikdy nebyli, klasické kyselé hrozny. A pro mě osobně je alarmující spíš to, kam se za poslední roky propadl průměr a proč se nad tím nikdo nepozastavuje – písemnný projev průměrného žáka je dnes tam, kde byl před 15 lety průměr žáka pomocné školy.
Možná se mýlím, ale tvrzení, že chybu dělá učitelka při známkování, mi sedí spíše na rodiče-metaře, než na ambiciozního rodiče, protože ti podle mě své děti naopak hecují tím, že ve všem vidí jejich selhání. Tak či onak, peklo je určitě s oběma, o tom žádná.
Dříve bylo školství rozumně orientované na rozvíjení schopností středních 84% populace. Pro horních osm procent tu byly elitní školy a dolních osm procent se muselo snažit, aby udělalo aspoň základku a dál už je se studiem nikdo neotravoval. (ta procenta jsou orientační, ale ne nesmyslná – vycházím ze studentova rozložení a intervalů dvou sigma, pokud vám to něco říká).
Posledních x let se však školství pod nátlakem různých organizací typu EDUin a H-Mat přeorientovává na sjednocení schopností spodních 92%, což v reálu znamená sjednocení na úrovni nejspodnějších 8%, protože tito žáci nikdy nebudou schopní dosáhnout alespoň průměrných výkonů.
A je to vidět všude – maturity se dělají čím dál jednodušší, pevné osnovy byly nahrazeny RVP, ze studijních programů se dělají programy výchovné, důraz na faktografickou stránku výuky upadá, což se negativně projevuje ve všeobecné rozhledu, a do toho Hejný přijde s tím, že násobilka je přežitek, protože počítání z hlavy je jáma lvové a kdo s tím nesouhlasí, ten jen jalově řeční…
Pane Václave, také děkuji za Vaše odpovědi. Skoro ve všem s Vámi souhlasím. Vydržte:-) Děkuji.
Vážená paní Lauro. Napsala jste pěknou blbost tady. Blbost o tom, jak čtyřkaři dělají manažery ve světě apod.