Šest tajemství šťastné a úspěšné třídy. Českým učitelům je prozradila dnešní pedagogická celebrita Dylan Wiliam

Víte, že i pedagogika má své celebrity? Jedna z nich se jmenuje Dylan Wiliam a je tak respektovaný, že britská vláda investovala v přepočtu dvě miliardy korun na proškolení většiny učitelů jeho metodami. Tento týden poprvé navštívil Prahu a více než stovka českých učitelů díky němu možná začne v pondělí učit lépe. Podle něj k tomu stačí šest jednoduchých kroků. 

„Máte rádi děti?“ ptá se přítomných učitelů na úvod přednášky menší chlapík s náušnicí v uchu a pestrobarevnou kravatou, která komplikuje práci fotografům. „Pokud ne, čeká vás příšerných čtyřicet let,“ říká s úsměvem.

Přitom jinak jsou jeho myšlenky vlastně dost optimistické. Tak například tvrdí, že není potřeba usilovat o to, aby na pedagogické fakulty chodili ti nejlepší a nejchytřejší. „Čekat na něco takového by trvalo příliš dlouho. Pojďme prostě zlepšit ty učitele, které už máme,“ vybízí a zní to jednoduše jako namazat si máslo na chleba.

Podle něj totiž většině učitelů nechybí znalosti, jen potřebují občas pomoci, aby je uměli uvést do praxe. „Většina učitelů určitě ví, že když se třídy na něco ptají, mají dát dětem dost času, protože najít odpověď nebo se odhodlat promluvit chvíli trvá. Přesto to většina z učitelů nedělá.“

K tomu být dobrým učitelem podle něj úplně stačí mít rád děti, mít chuť měnit životy mladých lidí a dokázat motivovat ty, které nikdo nemotivuje.

Sám rád vyvrací některá zaběhnutá přesvědčení. Třeba víru moderní pedagogiky v to, že by učitelé měli jít dětem „po srsti“ a umožnit každému, aby se mohl učit tak, jak mu to nejvíc vyhovuje. „Výzkumy ukazují, že to, co děláme trochu jinak, než je pro nás přirozené a téměř bez práce, si uložíme hlouběji a déle si to pamatujeme.“

Fungování paměti, to je další z Wiliamových témat. Upozorňuje například na to, že na rozdíl od dlouhodobé paměti, která je neomezená, ta krátkodobá má své limity. „Hlídejte si množství toho, co musejí žáci každý den vstřebat,“ radil v Praze učitelům.

Hlasovat. A všichni!
A na účastnících semináře rovnou předváděl své techniky. Když položil otázku, nechal učitele, schválně rozsazené u stolech po osmi, diskutovat, a pak náhodně volil ty, od nichž chtěl slyšet odpověď. Jeho častým nástrojem, jak udržet pozornost všech, je také hlasování. „Když si tipnete správnou odpověď, víc vás potom zajímá, jak je to doopravdy. A naopak – když tušíte, že budete muset hlasovat, nutí vás to brát předchozí diskusi nad tématem víc vážně.“

Mise je jasná: cílem každého učitele by mělo být zapojit během každé vyučovací hodiny každého žáka. A průběžně si ověřovat, že všichni rozumí. Pokud ne, okamžitě tomu přizpůsobit průběh hodiny.

Dylan Wiliam a čeští učitelé

Jak na to? Tady je šest Wiliamových velmi konkrétních, ale zároveň jednoduchých receptů:

Zaprvé, pryč s hlášením. „V každé třídě se hlásí stále tytéž žáci. Někde jsou to dva, někde víc, ale málokdy víc než čtvrtina třídy. Zbytek třídy může vypnout a schrupnout si.“ Jsou to právě ruce třepetající se ve vzduchu, které podle Wiliama rozevírají nůžky mezi těmi, kteří jsou motivovaní se učit a těmi, kteří nejsou. Je třeba vnést do komunikace se žáky prvek náhody, říká pedagogický guru. Vymyslel proto takzvanou lízátkovou metodu. Na tyčky od lízátek napsat jména studentů a vytahovat je z krabičky náhodně. „Ale otázku položit zásadně před tím, než vylosuju toho, kdo na ni má odpovědět. Aby se zamysleli všichni.“

Druhý zlepšovák: Pohárky v barvách semaforu signalizují míru porozumění. Zelená je ano, žlutá „nejsem si jist“, červená dá učiteli najevo, že ještě není možné jít dál. Potom je snadné shromáždit všechny červenáčky k sobě a vyjasnit jim věc všem naráz, zatímco žáci se zelenými pohárky můžou dělat něco jiného.

Třetí rada: Ukázalo se, že jsou ve třídě děti – obvykle jde o dívky – které naopak demotivuje, když mají šanci odpovídat jen třeba jednou za celou hodinu. Kvůli takovým zavedl Dylan Wiliam malé tabulky, na které píší všichni žáci naráz odpověď. „V momentě tak má učitel povědomí o tom, jak je na tom každičký žák.“ Důležitá věc: Tahle metoda předpokládá, že ve třídě panuje klima, kdy není ostuda odpovědět špatně.

Ani čtvrtá Wiliamova inovace není nikterak radikální: před začátkem vyučování si patnáct minut zacvičit. Je totiž přesvědčen – a výzkumy to potvrzují – že ranní rozcvička zlepší koncentraci na celý den.

Zavést něco takového plošně prozatím není příliš představitelné, přesto jde o procházku růžovou zahradou v porovnání s pátou věcí, kterou by Dylan Wiliam ze škol rád vymýtil. A to je posedlost známkami. Mantra „učitele učitelů“ zní: komentáře místo známek. Známka dává málo informací. Student bude lepší jen, když se dozví, kde má rezervy a jak se může zlepšit.

A za šesté: Zpětná vazba, zpětná vazba, zpětná vazba. Nejen od učitele studentům, ale i naopak. Dobrého učitele by mělo zajímat, co si o jeho práci myslí jeho žáci. Koneckonců – kvůli nim tam je.

Dylan Wiliam je patrně nejrespektovanějším pedagogickým vědcem dneška. Začínal jako učitel matematiky, ve třídě měl hodně nemotivovaných dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Přednášel na Kings College a UCL v Londýně a proslavil se v roce 1998 článkem Inside the Black Box, kde spolu s Paulem Blackem definoval, jak se musí změnit výuka, aby byla efektivní. BBC o něm natočila dva hodinové dokumenty The classroom experiment a britská vláda nechala nákladem téměř dvou miliard korun proškolit většinu učitelů na školách ve Velké Británii, aby se seznámili s metodami, které Wiliam na základě dlouhodobých vědeckých výzkumů označil za efektivní. Jeho kniha Zavádění formativního hodnocení vyšla i v češtině.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

4

 
2 Počet vláken diskuze
2 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Lea
Lea

Není to těžké,ani to nestojí spustu peněz.Jen zavedení těchto šesti jednoduchých pravidel by o hodně zlepšilo prostředí našich základních škol.V mnoha zemích to už pochopili.Co my?

Václav
Václav

Metody pana Wiliama se mi líbí. Mám výhrady jen ke dvěma: Lítázková metoda – poněkud zbytečná. I za nás učitelé chápali, že se pravidelně hlásí pouze pár lidí ve třídě, kteří mají zrovna daný předmět v oblibě. A proto jednoduše nechali žáky, aby se hlásili, ale záměrně vyvolávali i ty, kteří se nehlásili. Fungovalo to bezchybně. Známkování – dílčí známky, získávané na dílčích zkouškách, dávají naprosto jasný přehled o tom, která dílčí věc drhne a kde má student rezervy. Právě od toho existuje systém velkých a malých známek, který dává velké množství informací, pokud je umíte správně chápat. A opakovaně… Číst vice »