Gríša Machlin je desetiletý Moskvan, kterému to ve škole jde, taky hezky kreslí, hraje na tubu, sbírá zápalky a má tři bratry, z toho dva již dospělé. Dnes si mě, novinářku z Prahy, pyšně vede na návštěvu do své školy. Jeho paní učitelka Tatjana Nikolajevna k tomu svolila bez okolků, tak rychle, že to snad ani nekonzultovala s ředitelem. To ale neznamená, že by to tak hladce šlo všude. Raduju se z příležitosti a otevírám zde okénko do jedné ruské školy.
Místo radosti
O to, abych se mohla přijít podívat na vyučování, Tatjanu Nikolejevnu Žundrikovou poprosila má dlouholetá kamarádka Juliana, Gríšova maminka, kterou jsem přijela po mnoha letech do Moskvy navštívit. A ona ochotně svolila, je to otázka důvěry.
Škola 1561 (moskevské školy nemají většinou názvy, ale čísla) je školou „měkkou“, alternativní. Je jediná v Moskvě, jak mi bylo řečeno, která explicitně ve svých učitelích ztělesňuje takzvanou humánní pedagogikou Šalvy Amonašviliho.
„Šalva Amonašvili vidí školu jako místo, kde se zdokonaluje lidská duše,“ říká mi Tatjana Nikolajevna. „A zároveň je to místo radosti. Což není v rozporu, protože skutečnou radost lze prožít pouze při zdolávání překážek,“ dodává.
Gríšova škola je školou „dobrou“, neboli má dobrou pověst mezi informovanými rodiči. V oficiálním žebříčku moskevských škol je 114. z 399 klasifikovaných.
(Odbočka: Zda je „rejting“ škol dobrý nápad, je otázka. Já osobně vidím velké nevýhody žebříčkování, ale rodiče po něčem takovém zřejmě prahnou, stejně jako moskevský department pro vzdělávání a vědu, který má údajně ve městě větší moc než ministerstvo a velmi usiluje o standardizaci a unifikaci. Bylo mi řečeno, že v poslední době inicioval velké slučování škol a vyvíjí tlak na sjednocení programů. Což se podepsalo i na učebním programu této školy, která měla před tím víc vycházek mimo budovu.)
Zdravstvujtě, Tatjana Nikolajevna
Přicházíme ke třídě. Tři Gríšovy spolužačky si prohlížejí nějaký obrázek na stěně a povídají si u toho. Jdu blíž a poznávám reprodukci Pietera Brueghela staršího, je na ní spousta postav. Bude se kolem toho pak točit část dnešního vyučování.
Hodina začíná sborovým pozdravem. Děti odpovídají vestoje Zdravstvujtě, Tatjana Nikolajevna! Lavice jsou klasické, po dvou, jen rozestavěné do mírných půlkruhů. Frontální výuku tu zřejmě nedémonizují, Tatjana Nikolajevna po většinu doby komunikuje s dětmi od tabule, používá i tabuli interaktivní, výuka probíhá do velké míry veřejně a kolektivně, děti se hlásí, učitelka vyvolává, občas to někdo nevydrží a něco řekne, i když není na řadě, ale chaos to není. Myslím, že to jde i proto, že třída je dost homogenní, děti mají pravděpodobně podobné rodinné zázemí.
Tatjana Nikolajevna mluví výrazně a libozvučně, dává si záležet na bohatém slovníku, krasopisně píše nová slova na tabuli. „Vychovat člověka nejen vzdělaného, ušlechtilého,“ říká, když mluví o cílech humánní pedagogiky.
Vše v jednom
Dnes je vyučování trochu jiné než obvykle. Slaví se Váňovy narozeniny, což obnáší přáníčka ústní i písemná od spolužáků. Vyučování možná trochu proměnila i má návštěva. Jednotlivé disciplíny-předměty se prolínají, tu trocha dějin umění, tu nová slova, tu matematická úloha. Působí to přirozeně, takže si toho dost dlouho nevšimnu, paní učitelka to má promyšlené a děti ji následují skoro jako jeden muž. Nikdo nikam neodbíhá, neleze pod lavici, nebo jsem si toho nevšimla, to je taky možné. Mám co dělat se sledováním programu.
Děti si prohlížejí Brueghelův obraz na interaktivní tabuli, hledají na něm vyobrazení různých přísloví a vysvětlují jejich význam, třeba jako „bít hlavou o zeď“ (je zoufalství) nebo „dívat se skrz prsty“. Na tohle mají i chvíli samostatné práce. Od obrazu se přechází k jeho autorovi, učitelka vysvětluje, proč se mu říká starší, a dále se mluví o „ose času“ a o kalendářích. Děti vědí, co je juliánský a gregoriánský kalendář. Zdá se mi, že vyučování obsahuje víc odkazů ke klasické evropské kultuře než ve srovnatelné české škole. Důraz je celkově na rozšiřování obzorů a slovní zásoby.
Přemýšlejte!
A teď trocha matematiky. „Péťa tvrdí: Předvčerejškem mi bylo 10, a příští rok mi bude třináct. Je to možní, děti?“ ptá se paní učitelka. „Přemýšlejte, první nápad často nebývá ten správný,“ nabádá je. Děti přemýšlejí a hlásí se. Tatjana Nikolajevna píše jedno kýmsi navržené řešení na tabuli a krok za krokem, beze spěchu, s pomocí dětí, prověřuje, že není správné, ale „jsme na dobré cestě.“
Ve třídě je ještě další dospělý, praktikantka Anastasia, budoucí učitelka. Proč si vybrala praxi právě v této škole? „Dobrých škol není zas tak mnoho a tady se mohu něco naučit,“ odpovídá mi na otázku. Líbí se jí, že tu „žáky přijímají se všemi jejich myšlenkami a neomezují je podle svých představ a stereotypů“.
Hodiny v této škole mají 40 minut, přestávky jsou delší než u nás, 15-20 minut. O přestávce vidím kluky hrát fotbálek a dvě děvčata najdu v odpočívací místnosti. Děti hlučí podobně jako český kolektiv, neboť je to jejich dětská přirozenost. Paní učitelka tu je, ale nemám pocit, že by „dozorovala“.
Typický školní den začíná v 8.30, končí někdy kolem půl jedné. Na oběd chodí Gríša domů. Jíst ve škole je možné, ale není to dobré, říká maminka Juliana, která si potrpí na kvalitní stravu.
Děti a rodiče
Maminka Gríšy Juliana je programátorka, její muž Jurij je fyzik, profesor na Moskevské státní univerzitě. Rodiny, které si vybraly tuto školu, věří, že je dobré, aby se na prvním stupni neznámkovalo, nebo se toho aspoň nebojí. V Moskvě takových rodičů není mnoho. Tak jako i jinde na světě, i zde tlak na výkon dětí začíná brzy, velmi brzy. I pro Julianu je vzdělání dětí extrémně důležité, ale myslí si, že se nemusí zas tolik spěchat. V tom ji ovlivnil i pobyt v zahraničí, několik let žila v Německu (manžel tam jako vědec šel za pracovní příležitostí), starší synové tam chodili do škol, které oproti ruským méně tlačily na pilu. Po Rusku se ale hlavně Julce stýskalo, vrátili se tedy zpátky a jsou tu rádi.
Margošo, umíš nějakou báseň nazpaměť a zarecitovala bys mi ji?
„Rodiče školu dětí obecně řeší hodně, víc než dřív. S tím souvisí i to, že se učitelům vměšují do práce, podle mě někdy až nemístně. Spojují se do chatových skupin, tam se v názorech posilují, přes whatsapp spolu řeší školní věci nebo gratulují dětem k výsledkům v té či oné olympiádě,“ říká Gríšova máma.
Ano, olympiády, to je tady vážná věc, o těch uslyšíte často. I Tatjana Nikolajevna ten den, kdy jsem byla ve škole, vyhlašovala před třídou výsledky všeruského kola online Lingvistické olympiády. Oznámila počty bodů u těch nejlepších, pak pozvala k tabuli i ty, kdo dostali čestné uznání, a pak jmenovitě pochválila ostatní za účast.
Trochu jsem se tomu podivila. Vím, jak se naše alternativní školy snaží eliminovat jakékoli srovnávání mezi dětmi. „Myslím, že Tatjana Nikolajevna hodně klade důraz na to, aby děti pořád něco táhlo nahoru, třeba příklad spolužáka,“ řekla mi Juliana.
Z rozhovoru s Tatjanou Nikolajevnou Žundrikovou, který zveřejníme příští týden: „Je třeba dbát toho, aby se učení odehrávalo na hranici možností dítěte, aby obsahovalo výzvy. Pro rozvoj dítěte je zdolávání překážek nutné, ale tyto překážky musí být právě na hranici jeho možností.“
Touha po „špatné“ škole
Reportáž z Gríšiny školy nemá ambici ilustrovat „ruskou školu“, i když něco „ruského“, jiného, než ve srovnatelné škole u nás, v ní asi najdete. Příště bych se ráda podívala i do nějaké školy, která nemá nálepku „dobrá“. Školy obyčejné, průměrné, s žáky z méně vzdělaných a chudších rodin. Stejně jako by bylo dobré poznat školy mimo Moskvu, protože, jak jsem byla několikrát upozorněna, regiony jsou jiný svět než bohaté hlavní město. Snad se mi to podaří. Reportáž ze školy staršího bratra Gríšy, třináctiletého Mirona, kam jsem se taky byla podívat, chystám. (I to je ale dobrá škola).
A na konec trocha přestávkového školního šumu, pro lepší audiovizuální představu…
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Co si odnášíme z tohoto článku?
1) Že rating škol v podobě žebříčku je špatný, ale rating na dobré a špatné podle nějakých neprůhledných kritérií je z nějakého nepochopitelného důvodu OK.
2) Že rodiče se vměšují nemístně, ačkoliv o podstatě jejich „účasti“ nic nevíme. Místo faktů nám musí stačit názory.
3) Že zřejmě nedémonizují frontální výuku a srovnávání, a že děti zřejmě pocházejí z homogenního prostředí. Zřejmě nebyl prostor se zeptat.
4) Že zatímco v reportážích o českých školách jsou rozhovory s vedením (například nedávný článek s panem Vymětalem), v reportáži o ruské škole kupodivu postačila jakási dojmologie.
5) Že autorka opět neměla čas na korekturu textu.
Autorka o sobě opakovaně tvrdí, že je novinářka. Co dodat.
To si odnášíte dojmy, které nemají v článku oporu. Nicméně díky za snahu o objektivitu:-).
Uvidíme, do jakého světla tento článek vrhne připravovaný rozhovor s učitelkou. O žebříčkování ale píšete přímo v článku, že je nepovažujete za dobrý nápad, a přitom školy v tom samém článku dělíte na dobré a špatné, což je také rating. A na bodu 5 trvám – třeba čárky ve větách jste rozhodně nekontrolovala, paní novinářko. 😉
Ale já jen říkám, pro kontext, jak vnímají ty školy rodiče, netvrdím, že tento žebříček je správný, a jiný špatný. Oficiální rejting ale opravdu může mít velmi negativní účinky, jako vždy, když se chce měřit něco, co se měří těžce. Dělala jsem rozhovor s Stevenem Rivkinem, který hodnocení škol hájí, a má pro to pádné důvody, ale já si tím, zejména v našem kulturním okruhu, vůbec nejsem jistá. Dá se toho hodně zkazit.
p.s rozhovor s paní učitelkou se věnuje zcela filozofii humánní pedagogiky, jak ji vnímá ona, to mi přišlo nejpřínosnější, nikoli provozu školy a detailům výuky. p.p.s. tady je ten rozhovor o měření kvality. https://www.eduzin.cz/skolstvi/zahranicni-inspirace/mene-zaku-ve-tride-vyssi-kvalita-vyuky-ano-ale-o-mereni-kvality-skol-se-spickovym-americkym-ekonomem/
(Když o tom teď přemýšlím, tak bych ale řekla, že informace, které si o školách předávají rodiče, považuji v zásadě za relevantnější, než informace, které předává stát prostřednictvím rejtingu, protože ten zohledňuje i svá kritéria, která nemusí být nutně podporující dobré vzdělávání, a každopádně hodnocení rodičů je zainteresované, kdežto hodnocení státního aparátu ne. Pokud uživatelé veřejnou službu hodnotí jako dobrou, je to důležitý zdroj informací. Zřejmě je taky jedním z kritérií pro oficiální žebříček.)
A já JEN říkám, že jsme se z článku nedozvěděli nic bližšího o tom, čím přesně se rodiče mají nemístně vměšovat do práce učitelů. To, že spolu komunikují přes sociální sítě, se za nemístné dá považovat jen stěží, a nic jiného v článku k tomuto napsáno není, i kdybyste tu tisíckrát tvrdila, že je to jen můj dojem, který nemá v článku oporu.
Stejně, jako JEN říkám, že rozlišovat školy na dobré a špatné je také rating. Není důvod se zaobírat tím, jestli je to nějaký oficiální rating, nebo něco, co používají rodiče. Krom toho, vy osobně takovýto „rating“ používáte zcela běžně, a nejen když popisujete názory ruských rodičů. Kolikrát jste mi jen říkala, že zde zveřejňujete příklady DOBRÉ praxe? Tzn. i vy sama rozlišujete v prostředí českých škol praxi dobrou a tu, která není dobrá. To je ten samý rating, jehož kritice jste v tomto článku věnovala celý jeden odstavec. Ale jistě, opět jen můj dojem, že? 🙂
Vy totiž prostě musíte být za každou cenu v opozici. Váš stihomam ze mě vám neumožní se na to, co říkám, dívat jinak. Kdybych řekl, že zítra vyjde Slunce, vy budete opět v opozici. Jenom proto, že jsem to řekl já.
Dovětek: ony vámi prezentované „příklady dobré praxe“ samozřejmě nejsou omezené jen na české prostředí… ne, že by to vzhledem k tomu, o čem se bavíme, byla relevantní poznámka, ale cítím potřebu uvést své původní nepřesné vyjádření na pravou míru dříve, než se toho zase chytnete
To, že se rodiče někdy až nemístně vměšují, v článku říká maminka, a dala jsem to tam proto, že to je dost překvapivý, pro mě zajímavý názor od někoho z téhle rodičovské skupiny, ona se tím trochu odlišuje. A tenhle názor byl nějak doložen, nějakým příkladem, bylo to ovšem v článku pouze okrajově. Nevím, proč ho považujete za nějaké stanovisko článku a chybí vám zrovna tady větší rozvedení. Ovšem u všeho může něco chybět že? Něco vytvořit je vždy těžší než něco opřipomínkovat. Tak hezký den (nemám tolik času co vy).
Nevím, jak jste z mé věty: „místo faktů nám musí stačit názory“ přišla na to, že si to „vykládám“ jako váš názor, ale je to dobrá ukázka vašeho přístupu. Možná by vám moje příspěvky byly obecně mnohem jasnější, kdybyste se je obtěžovala číst. 😉
Fakt může prezentován názorem – co vy na to?
Já na to, že se snažíte změnit téma, abyste nemusela přiznat, že jste (jako již tradičně) reagovala dříve, než jste si můj příspěvek pořádně přečetla.
Jenom doufám, že tuhle ostudu děláte jen tady, a ne za hranicema.
Jestli jste ten Václav, co je v každé diskusi, vyzývám vás: založte konkurenční web na školní téma a předveďte se.
Paní Lenko, ze třinácti článků, zobrazených na hlavní stránce, jsem se účastnil diskuzí pouze u šesti, jestliže počítám správně. I když to nevylučuje, že jsem ten Václav, kterého jste tímto popisem myslela, rozhodně nejsem „ten Václav, co je v každé diskuzi“. 🙂
Na druhou stranu, Vy nejste zdaleka jediná, kdo tu má potřebu vyhánět lidi, kteří se jí jakkoliv znelíbí. Myslím, že s přítomnou paní novinářkou si tak budete velmi dobře rozumět. 😉
Je to on, Mr. Recordman v poctu prispevku a namitek:).
Následovaný Mrs. Recordwoman v počtu výmluv. Vítejte zpět, novinářko. 🙂
Občas jsem sice docela aktivní, ale určitě je tu dost výrazně aktivnějších přispěvatelů.
Neni.
O tom by bylo velice snadné se přesvědčit. I kdybych vám tu ale vypsal seznam lidí, kteří v poslední době napsali více příspěvků nebo se účastnili více diskuzí, než já, vy byste to neuznala. Na svých nepravdách zpravidla trváte až do hořkého konce. 🙂
Dodatek : krom toho, na rozdíl od některých přítomných, své „příspěvky a námitky“ striktně omezuji na zdejší diskuze. Nemám potřebu obtěžovat svými názory ostatní diskutující ještě i na jejich soukromých mailech. Na toto jsou zde jiní experti. Že, paní novinářko? 😀
Paní novinářko, nemohl jsem si nevšimnout, že jste na několika místech dodatečně upravila svůj příspěvek, aniž byste tyto úpravy řádně označila, jak bývá v civilizovaných diskuzích zvykem. Nejde mi ale ani tak o váš očividný pokus tyto úpravy zatajit před ostatními diskutujícími, jako spíš o to, že jste jimi nevyřešila problém daný svou neochotou řádně číst mé příspěvky. Vaše vyjádření nemá nadále s mým příspěvkem nic společného, a to ani poté, co jste „nevím, proč ho považujete za můj názor“ změnila na „nevím, proč ho považujete za nějaké stanovisko článku“. 😉
haha, to je opravdu skandal, upresnit neco, pote, co si to clovek po sobe precte. nemenim prispevky pote, co reagujete. navic jsem autorem clanku, takze vyznam tech dvou verzi, ktere tu citujete, se prakticky nemeni, jde o nuanci, a upravila jsem to predtim, nez jste reagoval, ne pote, jste cisty manipulator.
Takže jste původní verzi upřesnila tak, že se tím upřesněním prakticky nic nezměnilo? V čem je tedy to upřesnění? 😀
Víte, jak skvěle by se s vámi diskutovalo, kdybyste do skutečného čtení mých příspěvků investovala třeba jen polovinu úsilí a času, kolik ho věnujete těmto prostoduchým výmluvám?
Dodatek: tu úpravu jste udělala až poté, co jsem se podivil, kde jste vzala, že to považuji za váš názor… nejde o žádnou manipulaci, žádám abyste mě přestala pomlouvat, porušujete pravidla diskuze 😉
Článek pro mně za 1 * Václav potřebuje ženskou a bude klid 👍😂😂😂víc bych už nereagovala 👍
Děkuju.
Za tuhle ukázku jsem vlastně docela rád. Zcela nepopiratelně totiž ukazuje, že paní Polanské ani náznakem nejde o udržování slušné diskuze.
Děkuji tedy vám oběma. Vám Izabelo, že jste tu předvedla své sexuální frustrace, a vám, paní Polanská za to, že jste se toho chytla. 😉