FOTO: smacap_Bright
V jedné pražské škole se vedení rozhodlo, že nechá děti zacházet s ostrými noži a rozpáleným sporákem. Žáci sedmých a osmých tříd tu každý den samostatně uvaří několik desítek obědů. Jde o školu Montessori. Pomoz mi, abych to dokázal sám, je ostatně motto této pedagogiky.
„Takže pánové, dneska máme super čas. Je devět a my máme většinu té nejhorší práce za sebou. Tak se mi to líbí,“ utírá si Kuba ruce do zástěry a do dřezu odkládá nůž. Právě společně s parťáky Matym, Ondrou a Frantou dokrájeli okurky, ledový salát, rajčata, cibuli a kilo krůtích prsou.
„No, jak kdo. Já teď začínám péct perník a upřímně řečeno, to jsem nikdy nedělal, musím si to nastudovat,“ vzdychá Franta a bere do ruky papír s receptem na „nadýchaný perník“. Ostatní kluci utírají pracovní stůl, Kuba vyndává pánev a na másle praží slunečnicová semínka.
Dobře, děti, vyzkoušejte si to samy…
Čtveřice kluků, kteří se v zástěrách otáčejí v kuchyni Montessori sekce ZŠ Na Beránku v Praze, chodí do 8. třídy a právě absolvují svou službu na vaření. Po týdnu se tady v kuchyni střídají skupinky žáků sedmých a osmých tříd, kteří vaří obědy pro své spolužáky a učitele. Na každého vyjde řada 2-3x ročně, až tři týdny ze školního roku stráví tedy v kuchyni.
Venku je už po ránu vedro a teplota v kuchyni stoupá, přesto mají dnes kuchaři celkem štěstí: většina dětí odešla na exkurzi, takže namísto obvyklých 60 porcí připravují ani ne polovinu. Podávat se budou pšeničné tortilly a dušené krůtí maso a k dispozici strávníkům bude dále švédský stůl s nakrájenou zeleninou, několika dipy, strouhaným sýrem, pestem a opraženými semínky.
„Letos běží projekt vaření naplno, loni probíhal v experimentálním modu,“ vysvětluje Mirka Kellovská, vedoucí sekce Montessori této základní školy. „Zjistili jsme, že nemá smysl, aby se vařilo jen někdy – děti si potřebují vyzkoušet plánování, nakupování, vaření i uklízení. Proto také v kuchyni tráví vždy celý týden. Učitelé už na tento systém najeli, a klíčové prezentace, které kuchařům během té doby utečou, jim nahrazují v dalších dnech.“
A jak se vůbec nápad na samostatné obědy zrodil? „Probírali jsme jídlo obecně a hlavně zdravý talíř. Děti začaly přicházet s tím, že to, co dostanou v jídelně, zdravému talíři neodpovídá, a navíc jim obědy ani nechutnaly. A tak jsme jim řekli – dobře, děti, zkuste si to samy. Seznámili jsme s naším plánem rodiče, ti byli pro. Obědy teď sice stojí 40 korun namísto 26, ovšem nejde jen o doplnění kalorií, ale také o příležitost k učení.“
Čím míň za nimi chodíme, tím víc si vědí rady
Franta spouští nerezového robota a do mísící nádoby postupně přihazuje suroviny na perník. Po chvilce se u stroje scházejí všichni kuchaři. „Já nevím, je to asi nějaké řídké, ale dal jsem tam normálně půl kila mouky, celou odměrku,“ vrtí hlavou Franta a Maty mu nádobu bere z ruky. „No jo, kámo, sice je to půl litru, ale jen 350 gramů mouky, takže musíš přidat,“ vysvětluje a Franta tedy dosypává další.
Kluci průběžně sledují čas a rozdělují si úkoly. „Já udělám dipy,“ rozhoduje se Kuba a z lednice vyndává zakysanou smetanu a další ingredience. „Já jdu připravit stoly,“ nabízí se Ondra a odbíhá do jedné z učeben, která se denně úderem půl dvanácté mění v improvizovanou jídelnu. Kuba, Maty a Franta mezitím řeší, co budou vařit do konce týdne. „Zítra uděláme guláš a ve čtvrtek výpečky se špenátem,“ rozhodují nakonec. Co se bude vařit v pátek, to se ještě domluví průběžně.
Práce probíhá v klidu, kluci vtipkují, dobírají se navzájem. Každou chvíli strčí do dveří hlavu někdo ze spolužáků, přitahovaný vůní dušeného masa nebo perníku, který Franta už také vložil do trouby. Průběžně kuchaře chodí kontrolovat i učitelka Katka. „Čím míň sem chodíme, tím víc si vědí rady, paradoxně,“ krčí rameny a ptá se svých svěřenců: „Jak to jde, potřebujete s něčím pomoct?“ „S nádobím!“ odpovídají kluci unisono. „Jo, jasně, vy si teď dáte dvacet minut klídek a já vám tu budu mýt nádobí? To zrovna,“ směje se Katka a zase odchází.
Za děti v kuchyni každý den zodpovídá jeden učitel, dnes je to tedy Katka. Ta má platný zdravotní průkaz a musí kontrolovat, zda jsou kuchaři převlečení, naprosto zdraví, a mají čisté nehty. Suroviny se jezdí s dětmi nakupovat denně čerstvé, zbytky se vyhazují a žáci jsou poučeni v tom, jak zacházet například se syrovým masem nebo vejci.
Integrujeme matematiku, biologii, finanční gramotnost i pracovní vyučování
V 11:30 mají kluci hotovo a nakládají jídlo na profesionální servírovací stůl. Učebnou už se táhne fronta spolužáků a učitelů. Kuchaři krátce představí, co pro ostatní připravili, a hladový had se dává do pohybu. Z teplého bufetu mizí maso a tortilly, z mís zelenina, dipy i sýry. Plech s perníkem je za chvíli prázdný. Sedmáci a osmáci se s talíři usazují ke stolům, kde se během dne učí.
„Dnes musíme ještě umýt nádobí a zamést kuchyň,“, říká Kuba, zatímco odnáší zpátky prázdné talíře. „Jeden z nás taky pojede nakoupit suroviny na zítra.“ Po otázce, zda kluky vaření baví, nastává na chvíli ticho. „Celkem baví,“ říká nakonec Ondra. „Jen teď před koncem roku se to moc nehodí, když je potřeba spoustu věcí dohánět a odevzdávat.“ „Mě to taky celkem baví, ale doma rozhodně péct nebudu,“ směje se Franta.
„Víme, že týden v kuchyni může být pro děti náročný. Na druhou stranu je ta zkušenost ale neskutečně posouvá,“ tvrdí Mirka Kellovská. „Mají velkou zodpovědnost za to, zda se jejich spolužáci dobře najedí. Jak říkají kolegové, pozorovat naše žáky v obchodě, jak se snaží spočítat porce, suroviny a ceny, jak převádějí gramy na kilogramy a dekagramy, to je velký zážitek. Každý den máme šanci ty děti poznat v jiné situaci než v lavicích. A také vidíme, jak se v tu chvíli učí opravdu pro život a ne pro školu. Za nás je projekt jednoznačný úspěch a máme s ním do budoucna velké plány,“ uzavírá Mirka Kellovská, zatímco v kuchyni Kuba, Maty, Franta a Ondra umývají poslední hrnce. Zítra úderem osmé se tu sejdou nanovo.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Na jednu stranu je to podle mého gusta, proč ne – chlap, který si nedovede uvařit, vyprat, vyžehlit nebo přišít knoflík, je k ničemu, protože potřebuje služku (a do jisté míry to platí i v takříkajíc obráceném gardu pro dámy ohledně výměny žárovky, zatlučení hřebíku…).
Na druhou stranu, neměly by tyto návyky vzejít primárně z rodinného prostředí? Tam by děti měly vidět vzory – v kladném slova smyslu – především. Škola by v tom směru měla být jen doplněk.
A třetí, možná byrokratické hledisko – nechme stranou otázku hygieny; žáci by měli být při práci s elektrickými a plynovými spotřebiči permanentně pod dohledem, protože je tu stále otázka možnosti úrazu, a to zpravidla odnese kantor, pokud se ukáže, že nebyl tam, kde být měl. Třetí bod připomínám, jakkoliv vůči němu mám své výhrady.
Nemohu souhlasit, pravidla děti znají. Nedělejme z nich nesamostatně myslící bytosti. Děti, jak čtu, si poradit umí.
Paní Pavlo, já opravdu nemám tendence z kohokoliv dělat nesamostatně myslící bytosti – nicméně v okamžiku, kdy se některému z dětí něco vážnějšího stane, jedna z prvních věcí bude – kromě pomoci přirozeně – zjišťování, kdo měl dozor, zda tam v okamžiku události byl či nebyl ( a dost dobře si nemumím představit, do jaké situace by se dostal kantor, který během vyučování nebyl ve třídě, v níž by došlo k úrazu), a tak dále. Nic příjemného, věřte mi. A řada z těch, kdo volají po samostatnosti, budou v první linii těch, co budou žádat něčí hlavu… přičemž rodič za stejný prohřešek zpravidla bývá „oceněn“ méně než kantor.
V článku se píše, cituji: „Za děti v kuchyni každý den zodpovídá jeden učitel, dnes je to tedy Katka. Ta má platný zdravotní průkaz a musí kontrolovat, zda jsou kuchaři převlečení, naprosto zdraví, a mají čisté nehty.“
„Průběžně kuchaře chodí kontrolovat i učitelka Katka. „Čím míň sem chodíme, tím víc si vědí rady, paradoxně,“ krčí rameny a ptá se svých svěřenců: „Jak to jde, potřebujete s něčím pomoct?“ „S nádobím!“ odpovídají kluci unisono. „Jo, jasně, vy si teď dáte dvacet minut klídek a já vám tu budu mýt nádobí? To zrovna,“ směje se Katka a zase odchází.“
Ergo – byly děti pod dozorem, nebo nebyly? Já jako trenér bych si něco podobného nedovolil ani omylem.
Namátkou třeba zde – https://zena-in.cz/clanek/za-uraz-ditete-muzete-jit-do-vezeni
Tak by to mělo být. Jedno z mála, co americkému školství závidím, je volitelný předmět vaření, kde má každé dítě svůj pracovní stůl a musí vařit jídlo samo od začátku až do konce.
Nic nového, takových běžných a ne“inovativních“ škol je plno…
Ukažte mi školu, kde žáci vaří celý týden pro 60 osob. Já jsem na ZŠ také měla vaření, bylo nás tam 10 děvčat a co jsme za dvě hodiny uvařily, to jsme snědly a nebo si odnesly. Vaření bylo vždy v sudé týdny. To se s tímto nedá srovnat. Často ti méně průbojné jen za celé dvě hodiny něco oloupaly a to bylo vše. Byl tam totiž jen jeden sporák a jedna trouba. A běžná kuchyně, kam se deset holek nenaskladalo. Moc mě to nebavilo a často jsem velkou část proseděla s knížkou u stolu. Protože už nebylo do čeho píchnout. Takže tohle mi přijde hodně zajímavé. Jednak si všichni zkusí, že kuchař má celkem těžkou práci. Jednak vidí prakticky jak nakupovat. Ke to mnohem více praktické než co jsem zažívala já.
Miroslavo, poukazujete na to vaření pro 60 osob, jako kdyby to byl bůhvíjaký úspěch. Cílem ale je naučit děcka vařit doma, ne naučit je vařit ve velkovývařovně (od hromadného vyvařování jsou tu učňáky). A z pohledu tohoto cíle BOHATĚ stačí, když zvládnou uvařit jídlo pro 5 lidí, což je na školách poměrně běžná záležitost.
Dokonce by se dalo říct, že pokud stačí vařit pro 5 lidí, pak je vaření pro 60 lidí zbytečně drahý způsob, jak ta děcka učit daným kompetencím. Když si to ale rodiče jsou ochotní platit…
To není pravda. Aby jste se naučil vařit, musíte si jídlo uvařit sám od a do z. Na školách to není poměrně běžná záležitost – tam prostě skupinka osob kouká jak se vaří nějaké jídlo a občas s něčím pomůžou – a to jen párkrát za školní rok.
Pro obzvláště nechápavé opakuji, že cílem vaření na základce není udělat z těch děcek šéfkuchaře v michelinské restauraci. Soustavné vaření pro 60 lidí je naprosto zbytečně přemrštěné, když se mají naučit, co to je jíška, jak se krájí cibule a co je potřeba na lívance (když to teda trochu zjednoduším). A tohle se ta děcka pod správným vedením v pohodě naučí i při frekvenci „párkrát za rok“. Je mi líto, že na Vaší škole není vaření vedeno tak, jak by bylo potřeba, ale to neznamená, že to tak není nikde.
To není pravda… to by byla jen obvyklá polovičatost… takhle si to musí vyzkoušet komplet, mají odpovědnost a musí předvést reálný výsledek…. to co popisujete vy je zastaralý model českého školství, kde se něco vzdáleně předvede a ve výsledku neumí nikdo nic (vlk se nažral a koza zůstala celá)…
Takže pro ÚPLNĚ NECHÁPAVÉ opakuji, že na základce není cílem naučit je všechno dokonale. OD TOHO JSOU UČŇÁKY. Na základce se učí ZÁKLADY. Soustavné vyvařování 60 jídel NENÍ základní dovednost.
No je dobře, že si každý může školu vybrat…. pokud rodič chce, aby dítě něco praktického umělo, může ho dát sem (a myslím že vaření není jediná praktická věc, kterou se zde naučí)… kdo chce, aby zdálky koukalo na vaření a něco nakrájelo třikrát ročně, může ho dát jinam. Pan Václav rád přes internet poradí jak na zbytky, jak se má učit, co má kdo umět, jak napsat článek a cokoliv dalšího…. 🙂
Zřejmě jste chodila do hodně mizerné školy, kde jste se nic nenaučila a která Vás navždy poznamenala. Ač nerad, uznávám, že i takové školy existují. Ale to, co říkáte, jsou i přesto pořád nesmysly.
Nemůže, paní Lenko, to opravdu nemůže – a vysvětlím Vám, proč:
aby dítě mělo reálnou šanci na přijetí do ZŠ Montessori, v podstatě musí absolvovat MŠ Montessori. Pro Vaši informaci, školné činí 7 500 Kč/měsíc – pro děti, které nastoupí k docházce od září 2019. Sleva pro sourozence (2. dítě) 10% ze školného. Platby jsou měsíční (na 10 měsíců – období září-červen) s dvouměsíčním předstihem.
Dále, podepisujete například toto: „Prohlašuji, že jsme se zúčastnili Montessori semináře pro dospělé nebo jsme přihlášeni na Montessori
seminář pro dospělé. Jsem si vědom/a, že absolvování Montessori semináře pro dospělé je jedno z kritérií
pro přijetí. “
Mno, a konečně, školné za jednoho žáka v základní škole je stanoveno ve výši 3 100 Kč za měsíc po 10 měsíců v roce. V případě pololetních plateb 2 x 15 000 Kč, nebo 1 x ročně 29 000 Kč.
To jen pro informaci 🙂
Není třeba vysvětlovat, tyto věci jsou mi známy a nejsou v rozporu s mou reakcí.
Obávám se, že jsou, ale v tom punktu se zcela evidentně neshodneme 🙂
Mýlíte se, paní Lenko – struktura předmětu „Vaření“ se liší školu od školy a na škole ještě kantor od kantora, jako dnes ostatně všechno. Někde si jen tupě opisují recepty, jinde to prostě zrušili, někde je to opičárna, kterou popisujete, ale rozhodně se nejedná o ojedinělý jev, že žáci skutečně vaří a vařit dovedou.
Další věc je, že kdyby to děcka znala z domova (a v tom jim naprosto nic nebrání), nemusela by potom, jak píšete, někde – a je jedno kde – koukat, jak se to dělá 🙂
Doma se nezřídka prostě nevaří, chodí se do McDonaldu, KFC a podobně (maximálně se šoupne polotovar do mikrovlnné trouby), protože „doma na to není čas“ (popravdě, on doma až příliš často není čas ani na ta děcka, natož na nějaké vaření)… a klidně mě opravte, pokud se pletu; posledně jsem kdesi četl, že se staví menší a menší byty, tak tam – možná – na kuchyň jaksi nezbývá dost místa…
Ale prosím vás…. možná vaše rodina chodí do rychlých občerstvení, ale většina vaří doma… a věta „kdyby to děcka znala z domova“ se dá na aplikovat na všechno, takže ad absurdum by škola nemusela existovat
Opět se mýlíte, pro značnou část dětí je jídlo o dvou chodech ve školní jídelně jediným takto připraveným pokrmem za den (nepočítám v to, že řada z nich vyráží do školy bez snídaně, zato s řádně vychlazeným energetickým nápojem buď v tašce, nebo již v pohotovosti v ruce).
Co se týče druhé části Vašeho příspěvku, není tu debata o jakési fyzice, chemii, matematice a podobně (ačkoliv i tam by každý rodič, který kdy prolezl základní školu, měl být schopen vysvětlit dítěti nejasnosti), ale o tom, jaký je zcela normální chod domácností, toto se školou souvisí opravdu jen okrajově 🙂
No vidíte, já mám naprosto jinou zkušenost….
Učím na běžné základní škole a vaření, pěstitelky a dílny mají naši žáci naprosto normálně. Ve vaření používají všechno kuchyňské zařízení a vybavení. Skupina 15 až 16 žáků za 90 minut výuky uvaří kompletní oběd pro všechny žáky skupiny, tj. polévku, hlavní jídlo a dezert. Všechno je jen z čerstvých potravin, nic zmrazeného či polotovary nepoužíváme.
Mám pocit, že zase někdo objevil Ameriku 😉
Já nevím a přečetla jste si to pořádně? Ono je rozdíl uvařit jednou za čas v 5 lidech jeden chod a vařit celý týden 60 jídel každý den.
No, vzhledem k tomu, že máme tři devítky po 30 až 34 žácích, tak mají vaření několikrát v týdnu a celkem uvaří stejný počet porcí. Nikoliv 5, jak tvrdíte, ale více než 15. A co se bioodpadu týká, ten se zužitkuje pro slepice, králíky a na kompost.
Článek jsem četla a vadí mi, že se podobně nepíše o klasických školách, že jsou dobré.
Psala jste, že 15 až 16 žáků uvaří tři chody… tedy kolem 5 osob na jeden chod (patrně nevaří každý sám své tři chody). A určitě ti stejní žáci nemají vaření několikrát v týdnu. Tedy není to stejné, jako když 4 žáci vaří celý týden pro 60 osob.
Mě fascinuje, Lenko, jak argumentujete tím, že vařit ve čtyřech lidech 60 JÍDEL není to samé co vařit v patnácti lidech 3 CHODY. 😀
Navíc smyslem vaření na zš má přece být to, aby se naučili vařit doma, ne v nějaké profesionální závodní jídelně, tak proč Vám tolik záleží na počtech jídel? I kdyby v Montessori uvařili více jídel, neznamená to, že neobjevili Ameriku.
Podle mě je ale daleko podstatnější, že je tam učí vyhazovat zbytky, za což by je patřilo leda tak nakopat do zadele.
Mne fascinuje vaše logika… takže pro ty méně chápavé: pokud 4 osoby vaří každý den celý týden celý oběd pro 60 lidí je to rozdílné od toho, když 15 lidí jednou za měsíc uvaří tři chody pro 15 osob. Potřebujete to ještě podrobněji? Co se týká zbytků: hygiena v hromadném stravování je přísná a než riskovat, že vám zavřou jídelnu je opravdu lepší tu trochu co zbude vyhodit (a vzhledem k množství je ekologická zátěž velmi malá). Ty vaše poslední slova aplikujte na sebe, třeba to vás zapůsobí výchovně.
Co to tu melete o hygieně, Lenko? Jak přesně porušíte ona přísná pravidla hygieny? Tím, že děckám ukážete, že z odřezků masa mohou udělat ještě guláš či ragú, nebo ze zbytků zeleniny pomazánku či polévku? Nebo snad tím, že mrkvovou nať a slupky od cibule hodíte na školní zahradní kompost a ne do popelnice? A nejde jen o ekologickou stránku věci, ale také o finanční. Ale to Vás asi nezajímá.
P.S.: O škole paní Jarmily jste si tu navymýšlela pěkných pár „faktů“, které paní Jarmila nikdy neřekla ani nepotvrdila. Na Vaše výmysly reagovat nebudu.
Prosím, nacvičujte porozumění textu. Krom toho hromadné stravování, navíc pro děti se hodně liší od domácího kuchtění. Navíc, pokud se o zbytcích mluví v kontextu “ Ta má platný zdravotní průkaz a musí kontrolovat, zda jsou kuchaři převlečení, naprosto zdraví, a mají čisté nehty. Suroviny se jezdí s dětmi nakupovat denně čerstvé, zbytky se vyhazují a žáci jsou poučeni v tom, jak zacházet například se syrovým masem nebo vejci.“ jedná se o hygienická pravidla, ne o ekonomická. Čuníka si asi ve škole vykrmovat nebudou, ale pokud ho máte, jistě vám po domluvě zbytky darují (když z jejich vyhazování jde na vás infarkt).
Zpracovávání zbytků je naprosto běžná praxe ve všech provozech hromadného stravování, školní jídelny nevyjímaje. Není to žádné domácí kuchtění a žádné hygienické normy práci se zbytky nezakazují. Pravidla hygieny zapovídají například opětovné zamrazování jídel, ale nestanovují, že nesmíte použít odřezek syrového masa nebo okurky ze včerejška, když to dobře uskladníte.
Žádné hygienické pravidlo, zakazující práci se zbytky, neexistuje. A ekonomickou stránku věci zmiňuji proto, že právě vaření je velice efektivní způsob, jak děcka naučit hlídat si náklady ve zcela reálné situaci. Pokud vím, nedostatek reálných příkladů je přesně to, na co si tu všichni stěžujete, ale když přijde na lámání chleba, nezáleží Vám na tom.
Je ale vtipné, že mě tu pokaždé na nácvik porozumění textu ženou zrovna ti, kdo si tu vymýšlí hovadiny, až se jim od úst práší. To se vždy zasměju. 😀
No možná je na čase, aby jste četl pořádně články a přestal plácat, co vám slina na jazyk přinese pod každý text. V článku je jasně uvedeno, že nakupují a vaří každý den pro 60 lidí. Pak umyjí nádobí a jdou patrně domů. Pošetilá představa, že poté ještě na pánvičce experimentují se zbytky, nebo z nich druhý pro 60 lidí vaří něco nového, je zcestná.
Ano, tato VAŠE představa „experimentování po směně“ je opravdu velice pošetilá a zcestná, a nemá zhola nic společného s realitou ani s tím, co jsem řekl.
Dobrý den Václave, jsem autorka článku. Věc se má následovně: odřezky zeleniny a natě jdou samozřejmě na kompost (škola má rozlehlou zahradu, o té zase jindy). Zbytky nesnědených jídel se vyhazují, protože z hygienických důvodů se už nesmějí znovu ohřívat. Samozřejmě, že zbyde-li z jednoho dne okurka, sní se druhý den. Taktéž, spotřebuje-li Franta půl kila mouky, nevyhodí to druhé půlkilo. Ale cílem není vytvořit si špajz nebo ledničku jako doma, kde máte načatý jogurt třeba 3 dny. To prostě nelze. Stačí vám to tak?
Paní Kocurová, děkuji za doplnění, ale jistě chápete, že žádný čtenář, který s Vámi nebyl v té škole, když jste tam dělala reportáž, nemůže reflektovat informace, které nejsou uvedené v článku.
Souhlasím s Vámi v tom, že škola nemůže mít ledničky jako kdekdo doma. Ale ta děcka se přece neučí zásadám profesionálního hromadného stravování. Je jasné, že zbytky nedojedených jídel se nemohou další dny podávat ve škole, ale to přece neznamená, že se musí vyhazovat. Copak se nenajde nikdo (třeba sami kuchaři), kdo by z těch zbytků mohl mít užitek u sebe doma, kde si je ohřát může? Koneckonců, když už si za tuhle výuku musí připlatit, jak píšete, bylo by vhodné neplýtvat, nemyslíte?
A malá poznámka. V článku zmiňujete, že škola do této výuky integruje matematiku, biologii atd. Praktické příklady, které by tuto praxi ilustrovaly, ale váznou. Zmínka o tom, že škola má vlastní kompost, kde končí bioodpad z kuchyně, by jistě byla dobrým příkladem. Když už teda tu mezipředmětovou integraci zmiňujete…
Václave, chápu Vaše výhrady. Buďte k nám prosím shovívavý, on málokdo dokáže celou realitu, kterou na místě vidí, vtěsnat do necelých 2 stránek. Je třeba myslet i na to, aby se ta reportáž dala „učíst“ třeba na mobilu v tramvaji nebo na hřišti, zatímco si děti hrají…
Respektuji, že jako autorka reportáže dokážete jen Vy rozumně usoudit, co je tematicky užitečná informace. Mou poznámku, že některé chybějící informace by mohly dobře ilustrovat tvrzení z článku, berte jako podnět, prosím, a ne jako kritiku. Vaše články jsou ale čtivé, a mám za to, že pár řádků navíc by jistě nikomu nevadilo. 😉 Obecně, pokud jde o čtení zdejších článků v mobilu, stejně daleko více vadí a ruší ty nekonečné reklamy, trackery a podobné zbytečné kravinky.
Bohužel mi to nedá a musím se autorky zastat. Zcela přesně jsem pochopila co chtěla říct. Jaké „zbytky“měla na mysli. Myslím, že hledáte chyby, kde nejsou a nepochopil jste podstatu. Tedy co žáci tímto přístupem získávají či ztrácí. A že by článek o deseti stranách nikdo nečetl je jisté a na méně stran, dle mého text nešel vložit, pokud měl obsahovat i ty nejmenší detaily. A poukazovat na reklamy je zcela mimo.
Autorka nepotřebuje zastání, Miroslavo. Nikdo ji nekritizuje. A Vy jste zřejmě zářný génius, kterému na světě není rovno, když sama všechno chápete dokonale a nepřiznáváte ostatním právo něco chápat jinak nebo mít odlišný názor.
Mějte pěkný den, pokud možno ve společnosti Vám rovných.
Zbytky již uvařeného a nesnedeneho jidla! Nikdo tu nemluví o vyhazování slupek od cibule nebo zbytků nevařené mrkve či snad kousků nezpracovaného masa. Potřebujete mít ve všem poslední slovo nebo o co Vám jde pane nedovtipný?Čím víc se toho ti mladí naučí tím líp. Proč by neměli mít úctu a povědomí i o profesi, které se nebudou profesionálně věnovat? Ono jim to ublíží naučit se matematice, odpovednosti, plánování a pečlivosti při jednom?Nebo je to něco pod Vaší úroveň?
Kdybyste věnovala méně energie pitomým snahám o mé urážení, Renato, možná byste si všimla, že v článku se píše „zbytky se vyhazují“. Není tam psáno, o jaké zbytky se jedná. A navíc je V JEDNÉ VĚTĚ napsáno: „suroviny se kupují denně čerstvé, zbytky se vyhazují“, což rozhodně může evokovat domněnku, že se mluví o zbytcích surovin. Pokud jste to pochopila jinak, fajn, ale říkat, že ti, kdo to takto popsané pochopí jinak? To svědčí spíše o nedostatku slušného vychování, kterým Vás při výchově obdařili Vaši rodiče, než o mé důvtipnosti. Laskavě se nad sebou zamyslete, a neodpovídejte dříve, než se uklidníte a srovnáte.
P.S.: navrhuji, aby Vaše děti podobným praktickým způsobem získávaly úctu i k jiným profesím, třeba k popelařině a asfaltování silnic…
Oprava: „ale říkat, že ti, kdo to takto napsané pochopí jinak, jsou nedovtipní?“
Omlouvám se, vypadl mi kus věty.
Jarmilo, dobrý den, my ale o vaší škole napíšeme rádi 🙂 Sama jsem chodila na víceleté gymnázium, takže z pracovní výuky si pamatuju jen 5. třídu, kdy mě učitel donutil ošmirglovat si nalakované nehty. Pokud máte pocit, že se to ve vaší škole učí dobře, napište mi, dáme dohromady článek. Psaní o běžných školách se určitě nevyhýbáme.
No je to fajn, i když asi opravdu někdo objevil ameriku. Zaujala mě ale hláška: „zbytky se vyhazují“. Jaké zbytky a proč se vyhazují? Pokud jsou ty zbytky využitelné v kuchyni, pak je učíte nehoráznému plýtvání. A naučit se pracovat se surovinami ekonomicky je přece součást výchovya výuky. (!)
A nemyslí takhle náhodou autorka zbytky z talířů. Ty můžete ponechat doma na druhý den, ale těžko v hromadném stravování.
Proto píšu o zbytcích, které lze dále využít. Sice jsem tím opravdu myslel především suroviny, ale proč by to nemělo platit o zbytcích jídel, ať už z talíře nebo z hrnce? Jako v restauraci. Pokud máte na talíři nějaký podstatný zbytek, můžete si ho odnést domů. V restauraci to jde a ve školní jídelně ne, takže důvod zcela určitě nebude ten, na který se tu všichni pořád odvoláváte – tedy hromadné stravování.
Pokud počítám dobře, tak vaří pro své spolužáky, tedy žáky 7. s 8. třídy a zbytek žáků obstarává jiná kuchyně se školními kuchařkami?
No proč ne, jsou to vlastně“vytuněné kuchyňky“. Ovšem žáci musejí učivo po týdnu dohánět, což , naříklad v kombinaci s nemocí, není nic moc.
„Ovšem žáci musejí učivo po týdnu dohánět,“ …jde o montessori system cili zadne frontalni vyucovani, zaci maji sve týdenni plany, kde se s varenim jiste pocita.
Dohánět musejí, to v tom článku je. Píše se tam o tom, jak jim učitelé vycházejí vstříc. Přece jen 3 neděle v kuchyni za rok není málo. Myslím, že tenhle „projekt“ není tak o tom naučit děti vařit ve vývařovmách, ale o tom, že je to naostro, že žáci dostanou celkem velkou odpovědnost a řeší reálné úkoly. Vaření se na to hodí, ale mohlo by to být i něco jiného. Třeba stavba domku, něco podobného v té škole taky myslím proběhlo.
Je úžasné, že škola dokázala dát žákům tolik důvěry a odpovědnosti. Stejně tak fascinující je sledovat profesní slepotu diskutujících pedagogů. Kladu si otázku, zda pochopili smysl? Já, coby rodič, tleskám odvaze učitelů z článku a přála bych si, aby takových škol (a nemusí být jen montessori) bylo víc.
Jiný názor = profesní slepota? No, vůbec úžasné není sledovat vaši zaslepenost. To věříte všemu, co se píše? Navíc v tomto případě formou neprofesionální neobjektivní žurnalistiky? A jak víte, že to ty děti baví, že jim takováto povinná šichta vaření do života nezprotiví? Já mám třeba na tuto školu naprosto odlišné reference, než jak je v článcích prezentována na tomto webu, a to nikoliv příznivé.
Malá asociace: https://www.youtube.com/watch?v=iEgfMnY_NJQ 😀
Trochu jsme to prokonzultovali: Rozsahem a náplní uvedeného v článku se v tomto věku dítěte v podstatě jedná o dětskou práci, která je v ČR zakázána, až na výjimky (například filmové natáčení apod.). Práce dětem brání v plnění povinné školní docházky. Jedná se v tomto případě až o 8% zanedbání docházky. Navíc není práce honorována. Profituje škola, která tak ušetří na personálu, respektive personál, kterému se ušetří práce. Není zajištěn dozor.
Nic proti zájmové činnosti v přiměřeném rozsahu mimo stanovenou povinnou školní docházku. Respektive proti nějaké jednorázové akci školy, opět v přiměřeném rozsahu. Ale tento způsob považujeme za rozporný s legislativou.
Napadá mě: Jednou z největších výtek, se kterými se setkávám ze strany cizinců žijících v ČR je bohužel i to, jak se zde všemožnými způsoby nedodržují a obcházejí zákony. A také že je zde malá úcta k autoritám (policie, učitelé, zákonodárství apod.)
Bohužel velkým problémem našeho školství je, že zde nedošlo k rozdělení státního a soukromého sektoru tak, jak je to běžné v západní Evropě. Pak by si různé neprověřené, nijak netestované a často i potenciálně pochybené experimenty (míněno samozřejmě pouze ty, které nejsou v rozporu s legislativou) některé soukromé školy dělaly ve své režii a na svou vlastní zodpovědnost. Takto se jen odčerpávají finance ze státního rozpočtu a zneužívají principy demokratické společnosti. Po přečtení takovýchto a obdobných článků mám někdy pocit, že k dobře fungující společnosti tady máme ještě dlouhý kus cesty, zřejmě delší než by bylo záhodno.
Za chvíli se vytasí s tím, že si nezávisle na škole, která na to má vlastní posudek, redakce nechala vypracovat právní rozbor u nějaké anonymní právničky, a že je to všechno v naprostém pořádku.
Podobně, jako si u této bezejmenné právničky kdysi nechali udělat právní rozbor na to, že nepuštění dítěte s kázeňskými problémy na školní výlet je ničím neospravedlnitelné porušení zákona.
Děkuji za osvěžující pohled na danou věc, paní Brandtnerová.
A hodil by se i „fundovaný“ psychologický posudek, samozřejmě s odkazem na nejnovější světové neurovědecké výzkumy (což sice v reálu bude nějaká studie či spíš kniha alternativního Émeričana Bradlyho Tadlyho – ale to je detail), které dokazují, jak týdenní šichta v kuchyni nebo na poli dětem prospívá 😀
Také děkuji, pane Václave, za Vaše inspirativní a přínosné komentáře, nejen v této diskusi.