Na dvacet míst padesát zájemců. Kdo chce na výstavu, musí napsat motivační dopis, a podle něj se bude vybírat. Výlety a exkurze mají smysl, když na ně jdou děti z opravdového zájmu, a nejen proto aby se „ulily ze školy“, říkají paní učitelky.
Je pátek, blíží se poledne a chodbou montessori sekce ZŠ Na Beránku v Praze 4 se řítí dvanáctiletý Jirka. V ruce drží papír. „Mirko, Mirko, tady ti to nesu,“ volá na vedoucí montessori programu Mirku Kellovskou. „Sotva to po tobě přečtu. Kdy jsi to psal? “ „Noooo… včera,“ odpovídá Jirka. „Říkala jsem, že to nemáte sepisovat na poslední chvíli, viď? Tak já na to kouknu a uvidíme. A příště tomu dej víc času,“ bere si nakonec Mirka papír a Jirka odbíhá.
Chceš jít? Něco pro to udělej
Ve škole se chystá návštěva výstavy Hry a hlavolamy. Míst je dvacet, dětí ve druhém trojročí (tedy ve čtvrtých, pátých a šestých ročnících) osmdesát. Kdo chce jít, musí nejdéle týden předem odevzdat motivační dopis, v němž objasní, proč má o akci zájem a měl by dostat přednost před dalšími zájemci. „Motivační dopisy u nás děti píšou už celkem dlouho a dost se nám osvědčily,“ říká Mirka Kellovská. „Ten nápad jsme si přivezli z partnerské školy z Německa a už u nás zdomácněl.“
Jsou tedy Na Beránku výlety takříkajíc za odměnu? „To ne, takhle se to říct nedá. Jde o to, že dítě projeví zájem o tu aktivitu nebo akci. A když mám o něco zájem, tak jsem ochotná pro to i něco udělat. My nemůžeme všechny akce zajistit pro každého, ať z důvodu časového, nebo počtu dětí. A některé děti, pokud by pro to měly něco udělat, tak řeknou – já vlastně nechci. Ono jim ve škole není zle, takže někteří, než by psali motivační dopis, tak tu radši zůstanou a dělají něco jiného.“
Kritéria jsou důležitá, kreativita víc
Hry a hlavolamy možná bude chtít vidět třeba padesát dětí, místo je pro dvacet. Jak je vůbec možné spravedlivě na základě motivačního dopisu posoudit, jestli pro výlet hoří víc desetileté, nebo třináctileté dítě? Jak můžou ti nejmenší konkurovat?
„Ano, hodnocení, to je vlastně na učitelství obecně jedna z nejtěžších věcí,“ usmívá se Mirka Kellovská. „Člověk si musí dopředu dobře promyslet, jaký je cíl toho motivačního dopisu, co tím sleduje. Pak si nastaví kritéria a už se to hodnotí snadno. První kritérium – odevzdání do určitého termínu. Druhé kritérium – dopis by měl obsahovat to a to. Ale potom je důležité od těch kritérií umět odstoupit ve chvíli, kdy to dítě k tomu přistoupí nějakým naprosto kreativním, svým způsobem.“
Aby bylo jasné, co tím myslí, vyloví Mirka ze šuplíku Rubikovu kostku. Na každém dílku jedno písmenko, dohromady motivační dopis na 96 znaků.
„Tohle mi odevzdal jeden šesťák. To už dopředu vidím, že tam určitě nemá všechno, co bylo v kritériích, ale přistoupil k tomu takhle. Vyrobil něco, co ho absolutně vystihuje. Takže tady mě nezajímají kritéria. A nikdy se mi nestalo, že by ostatní děti někdy zpochybnily podobný projev zájmu, který se nevejde do škatulek.“
Přece jen, neznamená tento systém ale, že na výlety chodí pořád ty stejné děti? Například snaživá děvčata, kterým nedělá problém udělat úkol navíc? „Nevybíráme pořád podobný typ akcí, takže se nám ani nehlásí ty stejné děti,“ vysvětluje Mirka Kellovská. Na Hry a hlavolamy se přihlásila například jen třetina dívek, zbytek jsou kluci.
Podobně nejsou z „výběrových řízení na výlety“ vyloučeni ani žáci se specifickými vzdělávacími potřebami. S jejich problematickým písemným projevem se počítá, ovšem dopis musí být schopni přečíst jak oni sami, tak učitelé.
Následujte svůj vlastní zájem, ne kamarády
Některé akce, exkurze a výlety jsou Na Beránku samozřejmě povinné pro všechny. I tady mají ale děti do jisté míry možnost volby. „Teď máme exkurze k projektu 100 let České republiky a jdeme v Praze zkoumat různá místa – dopravní podniky a jeho historii, vodárnu a její historii. U nás neděláme výlety pro výlety. Není to jen o tom, že se nejde do školy, ale poskytují materiál k další práci. Děti vědí, co bude následovat. Z této exkurze se bude zpracovávat tohle, z této zase něco jiného. S ohledem na to, jaký bude výstup, tak se rozhodli, kam se na ty volitelné zapíšou. Myslím si, že postupně děti opouštějí to, jestli tam jde kamarád nebo ne. Daří se nám probudit jejich vlastní zájem,“ dodává Mirka Kellovská.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je to určitě zajímavé, ale zajímalo by mě, jestli to rovnou nevylučuje nepříliš průbojné děti. Že si třeba to dítě řekne „Jo to by mě zajímalo, ale můj motivační dopis stejně určitě nevyberou“. Nebo neví co napsat, neví, proč by zrovna ono mělo být vybráno…Tak ho radši ani nenapíše.
A nebo ho napíše jednou, dvakrát a ani jednou nebude mezi vybranými, protože dopis neobsahuje očekávaná kritéria, prostě proto, že myslí jinak. I to se může stát. Ale to už by si měli pohlídat učitelé sami. Jinak ta kostka super, doufám, že ji žák předal „rozhozenou“, ať učitelé také ukážou vlastní motivaci, přečíst si dílo svého žáka 😀
S tím souhlasím. Další jsou i děti, které by rády, ale mají přirozené zábrany tzv. vstoupit do děje. Montessori na jejich „nastavení“ nic moc podstatného nezmění. A pak – vnímám výlety jako příležitost pro důležitou outdoor aktivitu pro celou skupinu, nejen za odměnu pro snaživé. Co vzdělávací aspekt, posílení vztahů a vzájemné poznávání, to snad není důležité? Takto by se mi líbilo tak jeden, dva ročně, skutečně za odměnu, ale v zásadě by výlety měly být součástí školního vzdělávání.
Tohle je dobře uhozené. Soutěže jsou určitě fajn, ale tohle může u dětí opravdu založit na kvalitní komplex méněcennosti a nebo na to, že problém se dá obejít a) tím že to někdo napíše za mě za b) tím že slohovky nechám šprtům a na výstavu půjdu třeba o víkendu s rodiči. Chápu že mohou mít omezený počet míst, ale tohle je výhodné pouze pro ty děti, které mají určité slohové nadání. Když je 10ti letý kluk třeba technický typ a na psaní moc není a zrovna ho nenapadne napsat to na rubikovu kostku měl by proto zůstat ve škole?
Myšlenka,že kdo chce jet na takovou akci,musí pro to něco udělat a napsat motivační dopis ,se mi v podstatě zamlouvá.Proč ne.Ale že míst je dvacet a případných zájemců dejme tomu padesát- s tím už tedy mám problém. I vzhledem k důvodům,které tady už popisovali jiní. Rozhodně bych nechtěla být tím, kdo to rozhoduje .Ať jsou kritéria jakákoli,vždy je to subjektivní názor toho,kdo to dělá.
Taky mi to přijde hloupé. Takovou situaci jsem zažila jako matka studenta, který měl jet na zahraniční výmenný pobyt. Nakonec se ukázalo, že není místo pro všechny a ač nejlepší žák ve třídě, nikam nejel. Vyřadit mesmělého, zakřiknutého žáka bylo snadné. Přála bych pedagožkám, aby okusily vlastní „medicínu“, a aby mohly jet na výlet s rodinou jen za nějakou práci.
Dobrý den, díky diskutujícím za příspěvky. Nad možnými zádrhely metody jsme se taky zamýšleli, ale paní učitelky mají celkem pádné argumenty. Tohle jsou výlety navíc, které baví jen určitou část žáků, výletů je dost a jsou různého druhu, takže se nestává, že by některé děti na výlety nechodily, a jiné ano. Z článku je patrné, že nejde o mechanické třídění, ale o výchovný nástroj: když něco chci, měl bych si o to umět říct. Učitelé tím chtějí pomáhat tuto schopnost rozvíjet i plachým nebo dětem s nižšími vyjadřovacími schopnostrmi, nejde o to, kdo napíše lepší sloh.V textu se píše, že motivační dopisy píší i žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, a na výlet jezdí.
Jinak máte pravdu v tom, že ať tak či onak, je to do jisté míry soutěž, i když hodně upravená, a soutěžení jako takové může být problematické.
S tímto přístupem vůbec nesouhlasím, soutěžení je všude v životě dost a „výběrové řízení na výlety“ se mi zdá opravdu předčasné. Děti by měly být ve svém rozvoji alespoň v rámci školy podporovány všechny stejně. Česká republika je jednou ze zemí, kde se děti selektují brzy a volba vzdělání závisí hodně na rodičích. Škola by tyto rozdíly měla umenšovat a pokoušet se rozvíjet i ty „pozadu“ a ne tyto rozdíly ještě více podporovat. Jak k tomu přijdou děti, které nejsou vybrány a sedí ve škole, zatímco jiné dostávají zajímavé podněty a v návaznosti na to zpracovávají další samostatné práce? Nemluvě o pocitu nespravedlnosti a neschopnosti, které musí mít ty děti, které napíšou motivační dopis, jak nejlépe umí, a přesto nejsou vybrány. Jak to pak asi vypadá v kolektivu, když část dětí se baví o společných zážitcích, zatímco druzí na ně koukají? A co tak asi dítě ve 4. třídě má napsat do motivačního dopisu k výstavě 100. výročí založení státu? Není to náhodou slohové cvičení spíš pro maminku?
Tohle je ještě slabý odvar, ještě se dělají výběrová řízení i na další žáky a o výsledku „rozhodují“ spolužáci. Vůbec si nedokážu představit, jaké to musí být, stát se závislým na rozhodnutí 20ti lidí, kteří mě pak mají přijmout do svého kolektivu. A další varianta, celá třída mě odmítla, nenastoupím tam. To je určitě pocit, který chce zažít každé dítě. Ale je to naprosto v principu se svobodnou školou.
Myslím, že by si děti měly vybírat takto pedagogy. To by od těch nesmyslů brzy ustoupili. Možná je za tím vším jen snaha ušetřit peníze. Ředitel řekne, jezdit bude 20 dětí (máme jich 50), tak vymyslete něco, jak těch 30 nechat doma. A je to.
Kateřino,to myslíte vážně? Odkud to máte? Jinak mimochodem principy svobodné školy a montessori školy opravdu nejsou jedno a to samé.
Sezení dětí, které mají rozhodnout, zda určitý jedinec zůstane v kolektivu a nebo bude vyloučen – nepřipomíná vám to nic? Summerhill? Myslela jsem, že to je svobodná škola, která tuto praxi využívá. Pokud jsem si špatně vyložila jejich principy, tak se omlouvám.
Ale Vy jste psala jednak o „přijmutí“ do kolektivu a pak taky jsem si myslela,že snad píšete o této konkrétní montessori škole,když o ní je tedy tady řeč. V Summerhillu něco takového mají,tam rozhoduje o všem něco takového jako celkové shromáždění,které zahrnuje děti i dospělé. I k vyloučení tam občas došlo,když všechno ostatní selhalo.Ale ,podle mě, to nemá s tímto případem žádnou souvislost,protože Montessori škola není svobodná škola.
Znám školu, kde dochází k výběrovému řízení u spolužáků. Je to montessori. A právě proto jsem napsala, že je to v souladu s principy „svobodné školy“ a nikoli „montessori“, protože někdo to může vnímat jako podstatný rozdíl. No nezadařilo se mi vyjádřit myšlenku, pardon:)
Tak to tedy žasnu.
Velice dobře jste to popsala, až mi z toho běhá mráz po zádech. Připomíná mi to pořadu typu Brothers, Vila
Prostě je to soutěž a jestliže při ní vypadne více než polovina zájemců,tak i dost ostrá.V článku se píše ,že metodu převzali z Německa. Ale ne všechno,co přichází ze zahraničí,musí být nutně kvalitní a vhodné. Ale je to jejich volba,tak by si ji měli obhajovat.Paní doktorka Montessori byla skvělá žena a její didaktické pomůcky jsou obdivuhodné dodnes .Ale pokud vím,na svých školách pomáhala všem dětem.
Obyvykle na diskuse nereaguji, ale na takovouto učitelku bych pravděpodobně poslal školní inspekci. Selektovat děti dle kreativity a ochoty psát motivační dopis? Stejně to za ně píší rodiče. To je jen a pouze ostuda českého školství.
Souhlasim.Jiz ve skole rozdelovat deti na ty lepsi a horsi je velice spatne!
Pokud si vzpomenu na sebe tak bych určitě volil zůstat ve škole. Ty výlety jsou stejně o ničem. Většina na ně jezdí aby se nemuseli učit. Ti co zustanou ve škole se taky neučej novou latku protože se čeká na ostatní. A abych musel psát nějakej esej a ještě projít výběrovým řízením na to abych se jel podivat na temelin atd. Tak to mi promiňte ale na to bych se s čistým svědomím vysr*al a zůstal vysmátej ve škole se suplem kterej nám vždy dal volnou zábavu (potichu ve tride a chovejte se tak abych o vas nevedel a v pul druhe jdete domu…) tohle je prostě zbytečnost a snaha zviditelnit školu.. nuda nic novýho ani objevnýho. Tě pic.
V Montessori školách mívají „volnou zábavu“ jako běžnou součást vyučování, takže dítě tím, že se vykvajzne na výlet, žádnou zásadní výhodu nezíská.
Tak tohle mi prijde ponekud diskriminacni.Ta vyberova rizeni na vylety jsou spatna.Nechtel bych posilat dite do teto skoly.
Dovolím si podoktnout, že je to na hraně zákonnosti, protože, jestliže je výlet či exkurze školní akcí, není možné z ní žádného žáka vyloučit. Samozřejmě to lze, je-li akce mimo školu, což z článku nevyplývá.
Zajímavé, avšak vzhledem k tomu, že se výlety financují z prostředků školy a fondu rodičů a přátel školy vidím v tom velký problém. Patrně bych se dotázala školy na využívání těchto prostředků z hlediska diskriminačního. Školní výlet rozhodně není něco, co by mělo žáky diskriminovat . To nemluvím o tom, že se jedná o školní akci a na tu by měl mít přístup každý, resp. celá třída.
Za sebe mohu rict, ze toto po mne chtit tak se seknu a vubec se nebudu namahat a jednoduse si pujdu mimo skolu po svem, v klid. Nikdy jsem nemela rada soutezeni a presvedcovani nekoho o mem opravdovem zajmu. A ma zkusenost je, ze to lide neumi hodnotit a zneuzivaji to pro sve komplexy.