Foto Lucie Korucová, EDUin

Jak mluvit s dětmi o klimatické změně? Řekněte jim pravdu, ale drastické detaily vynechte, radí psycholog

Oči médií i veřejnosti jsou momentálně z velké části obrácené ke koronavirové krizi. Jak ale varují vědci i zemědělci, neustále se zhoršuje i krize klimatická. Letošní zima byla teplá, nebyl sníh a už v dubnu krajinu znovu sevřelo mocné sucho. Možná i vaše děti to vnímají a mají obavy z toho, jak bude jednou vypadat svět, v němž budou žít. Jak s dětmi mluvit o klimatické změně, abychom byli pravdiví a přitom je netraumatizovali, poradí sociální psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl. 

K jednomu se přiznám – trpím klimatickým žalem. Špatně se mi dívá na fotky vyhublých ledních medvědů, mám obavy z odumírajících lesů, trápí mě horká léta a zimy bez sněhu. Samozřejmě se o tom bavím se svými dětmi, osmiletá dcera už se sama na některé věci i doptává. Jenže naše povídání pak slyší ta pětiletá a večer v posteli pláče, že nechce žít ve skleníku a že má strach. Nejsem v tom sama: kamarádku nedávno upozornila matka spolužačky její dcery, že prvňačka Tonička ve škole spolužákům říkala, že už brzy nebude voda a všichni umřeme. 

Žádné environmentální horory před čtvrtou třídou

„Myslím si, že je dobré a vlastně nezbytné se s dětmi bavit o tom, v jakém stavu je naše životní prostředí. Vystresovaní rodiče ale jen těžko dokážou potomky podpořit. Je to jako v letadle: napřed nasaďte kyslíkovou masku sobě, až pak ostatním. Rodič si musí věci napřed srovnat sám v sobě a uklidnit se, jinak na dítě jen přenese svou paniku,“ upozorňuje psycholog Jan Krajhanzl. 

Otázkou zůstává, jak moc upřímní bychom k dětem měli být, kolik jim toho říkat a kdy. Je potřebné s nimi mluvit, ale zároveň bychom je neměli poškodit a vyděsit. Podle Jana Krajhanzla bychom se v podstatě mohli řídit pravidlem „žádné environmentální horory před čtvrtou třídou“, samozřejmě s přihlédnutím k individuální vyspělosti konkrétního dítěte. „Tím samozřejmě nemyslím, že bychom dětem měli lhát, nebo jim lakovat situaci nějak narůžovo. Když ale s malými dětmi mluvíme o válce, neřekneme jim hned holou pravdu o holokaustu nebo mrznoucích dětech v Sýrii. Velkou otázkou pro každého rodiče zůstává, jak tu pravdu dávkovat; kdy je ten správný čas na kterou informaci,“ vysvětluje Krajhanzl. Menším dětem bychom tedy měli nabízet pravdivé, ale zjednodušené odpovědi bez zbytečně znepokojujících detailů. Dětem to můžeme vysvětlovat tak, že jako společnost máme velký problém, ale je tu mnoho lidí, kteří přemýšlejí, jak ho vyřešit. Možná by tu pomohlo dát nějaký příklad. Třeba pro předškoláky, že příroda má žízeň a je dobré trávu nesekat moc nakrátko a zalévat stromy; nebo pro děti na prvním stupni, že příliš továren, aut nebo letadel ohřívá zemi, a je potřeba s tím něco dělat.

Hroutit se nepomůže, zdůrazňujte aktivní přístup

Důraz na aktivitu a řešení problému je podle Krajhanzla vůbec důležitá dimenze debat o environmentálních tématech s dětmi, a to nejen doma: „Často, když mluvím s učiteli, zjišťuji, že výuka ekologie se ve většině případů soustředí jen na popis problémů. Pokud ale dětem nenabídneme východiska, ani slovo o řešení, k čemu taková výuka je?“ Z hlediska psychohygieny je nesmírně důležité hledat způsoby, jak problémy řešit, a soustředit se na aktivní přístup. Lidská psychika funguje jednoduše: pokud je zavalena negativními událostmi, na nichž nelze nic změnit, pak má tendenci je vytěsňovat. Když brzy stejně všichni zemřeme horkem a žízní, proč si teď nedopřávat? Stejně je to jedno… 

„Věřím, že má smysl popisovat problémy, ale stejně pozornosti bychom měli věnovat jejich řešení a tomu, co jako společnost i jako jednotlivci můžeme dělat. Pokud víme, že nějakým způsobem participujeme na řešení problému, cítíme se líp a je větší pravděpodobnost, že se budeme nějak rozumně chovat,“ zdůrazňuje Krajhanzl. 

Na internetu například existují nejrůznější kalkulačky (například na webu Uhlíková stopa nebo Hra o Zemi), které nám pomůžou vymyslet opatření, jak přispět ke snižování emisí uhlíku. Děti se například dozvědí, jaký dopad bude mít, když vymění doma žárovky za úsporné, když se rodina každé ráno vydá do práce a školy MHD místo auta, nebo jak zatíží životní prostředí leteckou dovolenou u moře. Namísto utápění se v environmentálním žalu se tak žáci naučí zaujmout vlastní postoj a být aktivní, snažit se „něco dělat“. 

„Pokud má dítě intenzivní potřebu něco podniknout, rodiče by ho v tom měli podpořit. Možná nemůže ve čtvrté třídě organizovat ve škole stávku za klima, ale třeba se bude chtít napojit na středoškoláky, kteří jsou v environmentálním hnutí aktivní. Zejména dospívající mají v sobě velký idealismus a touhu po tom, aby byl svět správný, aby učitelé byli fér, aby rodiče mluvili pravdu. Neměli bychom je shazovat, aby nepřišli o svoje nastavení, že když se člověk o něco snaží, může to mít výsledky,“ doporučuje Jan Krajhanzl.

Nejde jen o to něco si odepřít, ale i něco získat. Zachovejte si v životě radost

Když se mluví o klimatu a nutných opatřeních, často se zdůrazňuje, čeho bychom se měli vzdát. Musíme šetřit vodou při sprchování, všude důsledně zhasínat, přestat používat jednorázové plastové nádobí, třídit odpad, na nákupy nosit vlastní tašku… a stejně se nakonec dozvíme, že to nestačí. Lidé, kteří se o ekologii a udržitelný styl života zajímají, často končí s „permanentním tikem,“ jak s trochou nadsázky říká Jan Krajhanzl.

Co s tím? Uvědomit si, co je opravdu důležité, s čím stojí za to zkusit pohnout. „Nikdo není environmentálně dokonalý. Pokud máme omezené množství peněz, času a energie, měli bychom je vrhnout tam, kde to dává smysl,“ vysvětluje Krajhanzl. Lidé by měli přemýšlet, jaké kroky mají z hlediska ochrany životního prostředí největší dopad (současná koronavirová krize například ukázala, že ovzduší velmi pomáhá, když se méně létá), a čeho se dokážou vzdát, aniž by se radikálně snížila jejich radost ze života. Co třeba zavést v rodině “bezmasé pondělky”?

„Je potřeba zdůraznit i to, že když se něčeho vzdám, něco jiného získávám. Když budu jíst míň masa, dám si víc luštěnin a zeleniny a budu zdravější. Když na dovolenou pojedu vlakem, víc uvidím. Zkrátka neměl bych se týrat a myslet jen na to, oč přicházím, ale i na to, co tím získám,“ zdůrazňuje Jan Krajhanzl. A takto bychom měli svou volbu i komunikovat směrem k dětem: nepotřebujeme kvantitu, soustřeďme se na kvalitu. Čeká nás transformace společnosti, která potrvá možná desítky let, ale jde nám o to, aby náš život byl nejen ekologičtější, ale i hlubší a radostnější.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x