Jde to jedině přes vztahy, zážitky a vzory, říká socioložka. Zkoumala, jak to školy mají s výchovou k toleranci

Nejlepším programem výchovy k toleranci by byl možná skauting, kde děti spolu něco zažívají a plní ctnostné úkoly. Ale nejde ho nařídit všem povinně. A tak musí zapracovat školy. Ale jak? „Zaměřit se na zážitky a traumata dětí ve třídě a učit je toleranci v konkrétních situacích,“ říká socioložka Karina Hoření. Pracuje ve vzdělávací sekci Ústavu pro studium totalitních režimů a vedla projekt, který mapoval, jak se školám daří naplňoval rámcový vzdělávací program a jmenovitě výchovu k toleranci. Školy by měly dosáhnout v této oblasti odpovídajícího předepsaného výstupu, což není jednoduchý úkol a zatím se ho moc nedaří splnit.

Jak jste při mapování úspěšnosti výchovy k toleranci postupovali?
Udělali jsme takovou inventuru programů „multikulturní“ výchovy ve školách, a to zejména takových, které byly učiteli a radou projektu identifikovány jako vhodné a rozšířené. Snažili jsme se zjistit, jaký tyto programy měly reálný dopad. Udělali jsme hloubkové rozhovory s učiteli dvanácti vybraných škol. Ptali jsme se jich, jak výchovu k toleranci koncipují, jaké materiály používají. Předesílám, že šlo o učitele, kteří jsou multikulturní výchově jako konceptu příznivě nakloněni, jinak by se s námi nebavili, naše šetření nebylo a ani nemohlo být pro školy povinné. Přesto ani tito sympatizující učitelé neuměli dobře popsat, jak tuto oblast učí, co konkrétně dělají, zda a jak to vztahují k názorům a postojům panujícím v konkrétní třídě. Všichni sice absolvovali nějaká školení, ale žádné postupy do své výuky nezabudovali.

Jaké jsou podle vás situace či příležitosti, kdy by pedagog měl výchovu k toleranci – ať tomu neříkáme tím nenáviděným slovem „multikulturní“ – ve třídě uplatnit?
Takové situace vznikají spontánně. Třeba se probírá nějaký sociální problém a někdo z žaků „vytáhne“ Romy. A může se to stát v různých předmětech. Tady by byla příležitost odložit na chvíli probíranou látku a zůstat u tématu, které zjevně děti zajímá, nebo i rozčiluje. Učitelé celkem snadno narážejí na případy, ve kterých se žáci projevují rasisticky nebo xenofobně, ale málokdy s tím nějak pracují.

Proč to podle vás tak je?
Pořád převládá velká odpovědnost za to probrat předepsané učivo a to je pro většinu učitelů priorita. Takový učitel vám řekne: „Probírali jsme Indii, řeč se stočila k Romům, žáci začali ventilovat své frustrace, začali jsme o tom debatovat a pak jsme nestihli probrat, co jsme měli“.  I když mnohým třeba osobně vadí rasistické postoje žáků, nemyslí si, že by s tím mohli nebo měli něco dělat oni.

Hodně rasistických a xenofobních komentářů se dnes šíří po sociálních sítích.
Ano, velkým problémem je i to, že mnozí učitelé neznají internet a sociální sítě tak dobře jako děti, takže když na ně žák vypálí, že četl tam a tam to a to, často je to zastihne zcela nepřipravené, nevědí, jak argumentovat. Navíc žáci své netolerantní postoje často sdílejí se svou rodinou. Co když takový rodič přijde do školy říct učiteli „nevymývejte mému dítěti mozek?“ Umět zareagovat není jednoduché. Může si navíc být učitel jist, že ho ředitel podpoří?

Co se neosvědčuje, podle vás?
Představa, že stačí žákům dodat přesvědčivé informace, a oni změní postoj, Odporuje to navíc poznatkům současné psychologie. Přesto stále bazírujeme na modelech postavených na předávání informací. Správné informace rovná se správné postoje. Ale to je velký omyl. Ve hře jsou emoce a osobní zážitky. Rodinné či kolektivní komplexy, problémy či mýty. To se žádnou jednorázovou přednáškou nebo workshopem nevyřeší.

 

 

 

Jaká jsou tedy vaše doporučení?
Je třeba podpořit učitele, oni jsou ve škole nositeli hodnot a vzory. A snést celé to téma víc na zem, od obecného a abstraktního k problémům ve třídě, ke konkrétním situacím a vztahům, které žáci prožívají. Od obecných konceptů tolerance k osobnostní výchově vedoucí k toleranci spolužáka, který má hendikep nebo je cizinec. Dnes hlavně v pražských školách narůstá počet cizinců a je to větší téma než Romové. A mohou nastávat velmi citlivé situace. V jednom gymnáziu se například stalo, že student z Blízkého východu přinesl typické pohoštění u příležitostí maturity a ředitel to glosoval „vtipnou“ poznámkou „doufám, že v tom není bomba“. Studenta se to velmi dotklo a učitel, který se účastnil průzkumu a historku nám sdělil, to nechápal. Pro něj to byl jen nevinný „český“ vtípek a takovou reakci by nečekal. V tomto případě učitelům nepomohou další materiály, ale spíš nějaký kurz interkulturní komunikace. A tím by asi měli projít všichni učitelé, tím spíš, když mají ve škole cizince. Nevhodnou poznámku může utrousit i chemikář.

Natrefili jste během průzkumu ve školách na nějaké dobré a zajímavé příklady výchovy vedoucí k toleranci?
Co funguje, je osobní kontakt, společné zážitky. Když máte Roma jako spolužáka, se kterým si hrajete, budete řeči o Romech vnímat přece jen i skrz tento zážitek. Zajímavá byla třeba setkání dětí ze školy v Přerově, mezi kterými bylo hodně Romů, se školáky z Lauderových škol založených Židovskou obcí v Praze. Program byl o holokaustu, ale vlastně nakonec tak moc o holocaust nešlo. Děti si povídaly třeba o tom, jaké mají životní sny. A děti z Prahy překvapilo, jak malá očekávání mají od života děti z Přerova. Dost to na ně zapůsobilo. Obecně průzkumy ukázaly, že proti Romům se vymezuje až 75 procent Čechů, vzdělané lidi nevyjímaje. Výjimku tvoří systematicky ti, kteří měli nějakého Roma mezi přáteli. A zajímavá je na tom ještě jiná věc: že tohle se týkalo do velké míry lidí spíše nižších příjmů a vzdělání, protože ti s Romy přicházejí častěji do kontaktu. Zatímco vyhroceně protiromské postoje projevovali naopak třeba i studenti gymnázií.

Kdybychom se měli ještě vrátit k doporučením…
Co má smysl, je dlouhodobá práce a působení učitelů, jejich osobní integrita a příklad. Ale samozřejmě ani to není všespásné. Obrovskou roli při formování mladých lidí mají party, média, sociální sítě. Možná je nejlepším programem prevence proti netoleranci skaut, kde děti spolu něco zažívají a plní. Ale nejde ho nařídit všem povinně.

Karina Hoření pracuje v oddělení vzdělávání ÚSTR. Vystudovala sociologii a historii na Masarykově univerzitě v Brně.

(rozhovor vyšel v kompletnější verzi i v Akademii LN)

33

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
4 Comment threads
29 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
EvaKlaraJitka PolanskáVáclav Recent comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Václav
Host
Václav

článek zajímavý, ale proč proboha toleranci dětí ve škole a v rodině „mapuje“ Ústav pro studium totalitních režimů, ať už se tím „mapováním“ myslí cokoliv? a jak si myslí, že zmapují dopad těchto výchovných programů dotazováním se učitelů?

mě to celé zavání snahou vydat pod hlavičkou tohoto Ústavu stotisícistránkovou pseudostudii o tom, jaký jsou Češi rasistický a xenofobní národ, založenou na zmanipulovaných dotaznících pro malé děti, což už tu koneckonců pod záštitou nějaké neziskovky jednou bylo…

a jako hypotetický rodič mám samozřejmě otázku, zda je možné se tomuto nelogickému, nekoncepčnímu a netransparentnímu „mapování“ vyhnout a uchránit před ním své hypotetické dítě…

Klara
Host
Klara

Dobry den,
Vyzkum ma pochybnou metodologii –byla kolem toho diskuse,jiste najdete na webu. Ohradilo se nekolik organizaci.kouknete na web. Doporucuji vse hned neprejimat ale zkontrolovat zdroje. Jinak super ze se vas web kazdy den plni clanky, zlepseni :-)

Václav
Host
Václav

Pořád nechápu, proč ÚSTR dělá práci, kterou má na starosti MŠMT. Sledovat plnění vzdělávacích cílů na školách je práce ministerstva, které na to má svoje lidi a metodiky a pokud má ÚSTR vůči práci ministerstva nějaké námitky, výhrady či náměty, může přece s ministerstvem spolupracovat, nemusí všechno dělat od píky sám. Rozhodně by to minimálně stálo méně peněz, což jiště uvítá každý daňový poplatník. Místo jakéhokoliv, natožpak ještě rozumného, vysvětlení, mi tu bylo akorát paní Polanskou sděleno, že ÚSTR má práco dělat si průzkumy, jaké se mu zlíbí, a že nemám nikoho očerňovat. Proto prosím kohokoliv, mimo paní Polanskou, která… Číst vice »

Václav
Host
Václav

Tak dnes jsem byl paní Polanskou informován, že otázka na to, proč nějaká konkrétní instituce dělá to, co dělá, je prý ve skutečnosti nějakou (asi obecnou) filosofickou otázkou na smysl výzkumu, nebo co, prostě něco jako otázka na smysl života, vesmíru a vůbec. A že s takovými otázkami mám jít za autorkou výzkumu.

A tato paní má přesto stále kuráž tvrdit, že vždy odpovídá věcně a velmi konkrétně. A také že nelže.

Václav
Host
Václav

Ještě bych případné dobrovolníky poprosil, zda by mohli (nebo mohly, ať nediskriminuju) paní Polanské vysvětlit několik drobností: 1) že rozhovor je vhodně zvolenou výzkumnou metodou, pokud mapujete například osudy válečných veteránů, nuceně nasazených a věznů z koncentračních táborů, ale rozhodně není ani malinko vhodný pro získání aspoň malinko reálného pohledu na to, jak školy po celé republice pracují se vzdělávacími cíli, pro což se více hodí třeba statistický průzkum 2) že nedostatky v metodologii se nedají nahrazovat chytrostí badatelů, protože ani sebechytřejší hlava nedojde ke správnému závěru na základě špatných (nebo minimálně nedůvěryhodných) informací, které nevyhnutelně dodá špatná metodologie 3)… Číst vice »

Eva
Host
Eva

Pane Václave, každý z nás má v něčem pravdu, nebo si myslí, že ji opravdu má. V tomhle se s Vámi přít nebudu. Jsem vyléčená z toho abych se řídila nějakými dotazníky a zjišťováním. Jsem zastánce starých praktik. Když přišla inspekce do třídy, měla možnost si prohlédnout jak třída funguje, jak celá škola funguje. Pokud to byl dobrý inspektor dokázal během této inspekce všem pedagogickým pracovníkům taktně připomenout v čem se chyby dopustil, na čem má ještě zapracovat a v čem má dobré výsledky. Kromě toho že byl dobrý inspektor, byl taky dobrý metodik a dokázal umět poradit. Byl na… Číst vice »