Nejlepším programem výchovy k toleranci by byl možná skauting, kde děti spolu něco zažívají a plní ctnostné úkoly. Ale nejde ho nařídit všem povinně. A tak musí zapracovat školy. Ale jak? „Zaměřit se na zážitky a traumata dětí ve třídě a učit je toleranci v konkrétních situacích,“ říká socioložka Karina Hoření. Pracuje ve vzdělávací sekci Ústavu pro studium totalitních režimů a vedla projekt, který mapoval, jak se školám daří naplňoval rámcový vzdělávací program a jmenovitě výchovu k toleranci. Školy by měly dosáhnout v této oblasti odpovídajícího předepsaného výstupu, což není jednoduchý úkol a zatím se ho moc nedaří splnit.
Jak jste při mapování úspěšnosti výchovy k toleranci postupovali?
Udělali jsme takovou inventuru programů „multikulturní“ výchovy ve školách, a to zejména takových, které byly učiteli a radou projektu identifikovány jako vhodné a rozšířené. Snažili jsme se zjistit, jaký tyto programy měly reálný dopad. Udělali jsme hloubkové rozhovory s učiteli dvanácti vybraných škol. Ptali jsme se jich, jak výchovu k toleranci koncipují, jaké materiály používají. Předesílám, že šlo o učitele, kteří jsou multikulturní výchově jako konceptu příznivě nakloněni, jinak by se s námi nebavili, naše šetření nebylo a ani nemohlo být pro školy povinné. Přesto ani tito sympatizující učitelé neuměli dobře popsat, jak tuto oblast učí, co konkrétně dělají, zda a jak to vztahují k názorům a postojům panujícím v konkrétní třídě. Všichni sice absolvovali nějaká školení, ale žádné postupy do své výuky nezabudovali.
Jaké jsou podle vás situace či příležitosti, kdy by pedagog měl výchovu k toleranci – ať tomu neříkáme tím nenáviděným slovem „multikulturní“ – ve třídě uplatnit?
Takové situace vznikají spontánně. Třeba se probírá nějaký sociální problém a někdo z žaků „vytáhne“ Romy. A může se to stát v různých předmětech. Tady by byla příležitost odložit na chvíli probíranou látku a zůstat u tématu, které zjevně děti zajímá, nebo i rozčiluje. Učitelé celkem snadno narážejí na případy, ve kterých se žáci projevují rasisticky nebo xenofobně, ale málokdy s tím nějak pracují.
Proč to podle vás tak je?
Pořád převládá velká odpovědnost za to probrat předepsané učivo a to je pro většinu učitelů priorita. Takový učitel vám řekne: „Probírali jsme Indii, řeč se stočila k Romům, žáci začali ventilovat své frustrace, začali jsme o tom debatovat a pak jsme nestihli probrat, co jsme měli“. I když mnohým třeba osobně vadí rasistické postoje žáků, nemyslí si, že by s tím mohli nebo měli něco dělat oni.
Hodně rasistických a xenofobních komentářů se dnes šíří po sociálních sítích.
Ano, velkým problémem je i to, že mnozí učitelé neznají internet a sociální sítě tak dobře jako děti, takže když na ně žák vypálí, že četl tam a tam to a to, často je to zastihne zcela nepřipravené, nevědí, jak argumentovat. Navíc žáci své netolerantní postoje často sdílejí se svou rodinou. Co když takový rodič přijde do školy říct učiteli „nevymývejte mému dítěti mozek?“ Umět zareagovat není jednoduché. Může si navíc být učitel jist, že ho ředitel podpoří?
Co se neosvědčuje, podle vás?
Představa, že stačí žákům dodat přesvědčivé informace, a oni změní postoj, Odporuje to navíc poznatkům současné psychologie. Přesto stále bazírujeme na modelech postavených na předávání informací. Správné informace rovná se správné postoje. Ale to je velký omyl. Ve hře jsou emoce a osobní zážitky. Rodinné či kolektivní komplexy, problémy či mýty. To se žádnou jednorázovou přednáškou nebo workshopem nevyřeší.
Jaká jsou tedy vaše doporučení?
Je třeba podpořit učitele, oni jsou ve škole nositeli hodnot a vzory. A snést celé to téma víc na zem, od obecného a abstraktního k problémům ve třídě, ke konkrétním situacím a vztahům, které žáci prožívají. Od obecných konceptů tolerance k osobnostní výchově vedoucí k toleranci spolužáka, který má hendikep nebo je cizinec. Dnes hlavně v pražských školách narůstá počet cizinců a je to větší téma než Romové. A mohou nastávat velmi citlivé situace. V jednom gymnáziu se například stalo, že student z Blízkého východu přinesl typické pohoštění u příležitostí maturity a ředitel to glosoval „vtipnou“ poznámkou „doufám, že v tom není bomba“. Studenta se to velmi dotklo a učitel, který se účastnil průzkumu a historku nám sdělil, to nechápal. Pro něj to byl jen nevinný „český“ vtípek a takovou reakci by nečekal. V tomto případě učitelům nepomohou další materiály, ale spíš nějaký kurz interkulturní komunikace. A tím by asi měli projít všichni učitelé, tím spíš, když mají ve škole cizince. Nevhodnou poznámku může utrousit i chemikář.
Natrefili jste během průzkumu ve školách na nějaké dobré a zajímavé příklady výchovy vedoucí k toleranci?
Co funguje, je osobní kontakt, společné zážitky. Když máte Roma jako spolužáka, se kterým si hrajete, budete řeči o Romech vnímat přece jen i skrz tento zážitek. Zajímavá byla třeba setkání dětí ze školy v Přerově, mezi kterými bylo hodně Romů, se školáky z Lauderových škol založených Židovskou obcí v Praze. Program byl o holokaustu, ale vlastně nakonec tak moc o holocaust nešlo. Děti si povídaly třeba o tom, jaké mají životní sny. A děti z Prahy překvapilo, jak malá očekávání mají od života děti z Přerova. Dost to na ně zapůsobilo. Obecně průzkumy ukázaly, že proti Romům se vymezuje až 75 procent Čechů, vzdělané lidi nevyjímaje. Výjimku tvoří systematicky ti, kteří měli nějakého Roma mezi přáteli. A zajímavá je na tom ještě jiná věc: že tohle se týkalo do velké míry lidí spíše nižších příjmů a vzdělání, protože ti s Romy přicházejí častěji do kontaktu. Zatímco vyhroceně protiromské postoje projevovali naopak třeba i studenti gymnázií.
Kdybychom se měli ještě vrátit k doporučením…
Co má smysl, je dlouhodobá práce a působení učitelů, jejich osobní integrita a příklad. Ale samozřejmě ani to není všespásné. Obrovskou roli při formování mladých lidí mají party, média, sociální sítě. Možná je nejlepším programem prevence proti netoleranci skaut, kde děti spolu něco zažívají a plní. Ale nejde ho nařídit všem povinně.
Karina Hoření pracuje v oddělení vzdělávání ÚSTR. Vystudovala sociologii a historii na Masarykově univerzitě v Brně.
(rozhovor vyšel v kompletnější verzi i v Akademii LN)
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
článek zajímavý, ale proč proboha toleranci dětí ve škole a v rodině „mapuje“ Ústav pro studium totalitních režimů, ať už se tím „mapováním“ myslí cokoliv? a jak si myslí, že zmapují dopad těchto výchovných programů dotazováním se učitelů?
mě to celé zavání snahou vydat pod hlavičkou tohoto Ústavu stotisícistránkovou pseudostudii o tom, jaký jsou Češi rasistický a xenofobní národ, založenou na zmanipulovaných dotaznících pro malé děti, což už tu koneckonců pod záštitou nějaké neziskovky jednou bylo…
a jako hypotetický rodič mám samozřejmě otázku, zda je možné se tomuto nelogickému, nekoncepčnímu a netransparentnímu „mapování“ vyhnout a uchránit před ním své hypotetické dítě…
Co byste pro „mapování“ navrhoval, když tedy ne ani dotazování učitelů, ani dětí, to už pak ve škole nikdo nezbyde…
1) když chcete mapovat dopad, musíte mít měřitelně stanovená kritéria a cíle… prosté dotazování na koncepci a pomůcky je k ničemu
2) i když dotazovaní jsou učitelé, sledovanými subjekty jsou ve skutečnosti žáci, kteří tak o svém sledování nevědí, COŽ JE V PŘÍMÉM ROZPORU S ETIKOU PROVÁDĚNÍ PRŮZKUMŮ… obzvlášť, pokud jsou takto sledováni žáci základních škol bez vědomého souhlasu jejich rodičů (!)
když už tu byla zmínka o Ústavu pro studium totalitních režimů, nemůžu si nevybavit, že velice podobný styl „průzkumů“ dělali Goebbelsovy armády tajných agentů-provokatérů, kteří si po hospodách zapisovali jména a názory opilých Němců za účelem „sledování nálady ve společnosti a postojů vůči politice NSDAP“…
další věc je, že jakékoliv sledování společensko-politických názorů mezi žáky základních a středních škol je i bez eticky vadného provedení průzkumu samo o sobě vysoce kontroverzní počin, který se může až příliš snadno zvrhnout ve zneužitelné netransparentní diletantství… jehož náznaky lze koneckonců vidět i v tom nicneříkajícím, nekoncepčním a netransparentním „mapování“ dopadů…
ještě dovětek – na celé této věci mě na základě přečtení článku (tzn chápu, že nemusím mít všechny podstatné informace) docela děsí několik faktů:
1) mapované subjekty (děti a skrze ně i jejich rodiče) o svém sledování nevědí, natož aby znaly podstatu sledování a mohly sledovat účel a výsledek
2) mapování nemá žádnou prakticky a měřitelně propracovanou metodiku, která by zajistila srozumitelný a jednoznačný výsledek, který by se dal prezentovat veřejnosti
3) k interní spolupráci na mapování subjektů byly dle článku přizvaní pouze učitelé s konformními názory, zatímco ti, kteří by svým kritickým pohledem mohli zajistit regulérnost mapování, byli „odstaveni“
celé toto mapování vypadá, že má za primární cíl zneužívat učitele jako štěnice pro tajné „odposlouchávání“ rodin žáků a záštita Ústavu pro studium totalitních režimů je jen pro dodání pocitu falešné důvěryhodnosti… z pozice rodiče, ani z pozice uvědomnělého občana, bych nic takového nikdy nemohl s čistým svědomím dovolit
Mýlíte se. Nešlo o žádnou záštitu ÚSTRu, nýbrž o jejich vlastní projekt, mají sekci Vzdělávání. Cílem bylo pokusit se zjistit, jak školy naplňují vzdělávací cíle dané RVP v oblasti výchovy k toleranci, a jakou podporu by pro to potřebovaly. Logicky se tedy obracel na učitele, kteří mají RVP naplňovat ve výuce. Osloveno bylo mnoho učitelů, žádný takový výběr těch konformních neproběhl. Vedoucí projektu Hoření jen upřesňuje, že i ti, kteří prošli školeními a sympatizují s tím, že škola má tyto hodnoty předávat (ne všichni učitelé si to myslí, byť to je povinný výstup RVP), shledávají toto zadání jako těžké. Rozhovor popisuje proč. Nejsem si jistá, zda je toto mé vysvětlení pro Vás dost jasné, protože to, co říkám, bylo více méně jasné už z rozhovoru, přesto jste zde navršil spoustu mylných domněnek o skrytých cílech někoho pod pláštíkem něčeho. Kdyby to tak bylo, nebyl by průzkum předmětem veřejné konference a těžko bychom se o něm dozvěděli z veřejných informačních zdrojů.
Jak můžete v mých příspěvcích vidět, dal jsem si záležet, abych o svých podezřeních mluvil jako o nedostatečně podložených dojmech. Netvrdím, že je na veřejnost šita nějaká habaďůra, jenom že informace z článku dávají hodně prostoru myslet si, že ano (a že je tedy záhodno k projektu jako celku přistupovat opatrně). Není důvod toto téma hlouběji rozebírat. Spíš bych se zaměřil na zjevně pochybnou metodiku provádění tohoto „projektu“, kterou jste ve své odpovědi nezmínila jediným slovem.
V první řadě – dohled nad plněním vzdělávacích cílů na školách je plně v kompetenci MŠMT, které na to má svoje lidi a metodiky. Co přesně tedy ÚSTR sleduje spuštěním projektu, který zasahuje do kompetencí ministerstva? Zatím se akorát dušujete, že nic špatného, ale neupřesnila jste, o co tedy jde.
V druhé řadě – metodika tohoto projektu, tak jak je nastíněna v článku a vzhledem k cíli projektu, je vysoce neefektivní (chybí měřitelná kritéria), nesrozumitelná (nedává jednoznačně interpretovatelné výsledky) a navíc eticky vadná (sledovaní neví, že jsou sledování, navíc ani není předem jasně určen okruh sledovaných).
USTR zcela jistě může mít takový projekt a je v kompetenci škol, zda se do něj zapojí. Nejde sice o plošný průzkum – ten je velmi těžko realizovatelný – přesto může mít a má nějakou vypovídací hodnotu. My jsme zveřejnili rozhovor s vedoucí projektu, protože nám přišla jejich analýza zajímavá – ostatně i vy jste začal svůj komentář slovy „zajímavý článek“. Učitelé zcela jistě mají svobodu přemýšlet o naplňování cílů vzdělávání a veřejně o tom mluvit, aniž by se museli ptát žáků nebo rodičů. Nejde přece o žádný sběr ani zpracování osobních údajů žáků, nikoho konkrétně a jmenovitě nezmiňují. A jinak děkuji za korektnost, se kterou rozlišujete domněnky od tvrzení, to je v dnešní době dost důležité.
Nerozporuji právo ÚSTR dělat tento projekt. Ptám se PROČ to dělá. Nikdo totiž neinvestuje peníze a čas jen tak z nudy do něčeho, co už udělal a i nyní dělá někdo jiný, kdo tím byl dávno předtím pověřen. Takové věci se vždy dělají z nějakého konkrétního důvodu.
V článku se nepíše, jak je ten projekt konkrétně nastavený, ale jistě chápete, že je propastný rozdíl mezi „sledováním naplnění vzdělávacích cílů“ a „nějakou vypovídací hodnotou“. To první je statistický průzkum předem měřitelně definovaných proměnných, který má předem stanovenou množinu možných vstupů a výstupů. To druhé je spíše „jedna paní učitelka povídala“. Mě osobně může být jedno, čemu dáváte Vy, respondentka nebo celý ÚSTR přednost, ale je jasné, že se nevyplatí tím druhým ztrácet čas.
Na okraj: etika sociologických průzkumů hovoří jasně a nekompromisně – bez ohledu na úroveň anonymity respondenta má každý respondent právo být dopředu informován, že jeho výroky a odpovědi jsou součástí průzkumu, i kdyby je neodevzdával sám, ale zprostředkovaně, každý respondent má právo být si vědom účasti v průzkumu
ano, respondenti jsou zde učitelé
Respondenty jsou i žáci, jejichž myšlenky učitel v rámci „hloubkového rozhovoru“ poskytne zpracovatelům průzkumu… z hlediska etiky mají stejné právo být dopředu informováni o tom, že jsou jejich výroky a odpovědi zpracovávány v rámci nějakého výzkumu, jako učitelé, kteří jsou přímo dotazováni zpracovatelem.
Tím tuto větev diskuze končím. Chci se dostat i k jiným záležitostem, například konečně k tomu, proč se ÚSTR snaží dělat něco, co připomíná objevování Ameriky, nebo proč to dělá tak neefektivním způsobem…
Dobry den,
Vyzkum ma pochybnou metodologii –byla kolem toho diskuse,jiste najdete na webu. Ohradilo se nekolik organizaci.kouknete na web. Doporucuji vse hned neprejimat ale zkontrolovat zdroje. Jinak super ze se vas web kazdy den plni clanky, zlepseni 🙂
Já o tom vím a zastávám jiný názor. Metodologie může být nedokonalá, přesto může chytrému badateli umožnit vhled, který by přinesla i lepší metodologie. Pokud se kritizuje jen metoda, nikoli konzistentně vztažená k závěrům, je to pro mě nepřesvědčivé. Mně ta analýza přišla velmi přiléhavá. Takže pojďme se bavit o závěrech. Už jsem o tom mluvila i na jiném místě. S paní Hořejší jsem mluvila dlouho a popis reality mi dával po všech stranách smysl, byť vznikl „jen“ na základě hloubkových rozhovorů s učiteli a zástupci neziskových organizací, z nichž některé dobře znám. Nakonec, rozhovory se toho člověk může dozvědět opravdu hodně. Za pochvalu moc děkujeme!
Metodologii nemůžete uzpůsobovat požadovaným závěrům. Pokud je vadná metodologie, závěry jsou irelevantní.
Se vší úctou, paní Polanská, na absolventku vysoké školy prokazujete velice trestuhodnou neznalost a laxnost, pokud jde o nároky na kvalitu prováděných průzkumů. Totéž bohužel platí i o autorce výzkumu.
Nemám k tomu co jiného říct, než že vaše slova o trestuhodnosti atd. jsou pouze dalším z Vašich příspěvků, který bych mohla korigovat, ale jak jste sám řekl, posuňme se dál. Bylo by ale dobré následovat dobrých příkladů a držet se věcné diskuze a nepřeskakovat tak snadno do zpochybňování kvalifikace atd. Já jsem to ve Vašem případě neudělala, i když tvrdíte věci zcela nesmyslné (o respondentech atp.). Vyjádřila jsem svůj názor, nějak jsem ho podložila, nemusíte ho přijmout, což jste řekl, a u toho by to mělo zůstat.
Nezpochybnil jsem Vaši kvalifikaci, čtěte pozorněji. Zpochybňuji výhradně Vaši chybně pojatou obhajobu očividně diletantské práce, založenou na Vaší zcela očividné neznalosti zásad provádění průzkumů. Své výroky jsem také podložil. Na to mám plné právo, chcete-li mě přesto cenzurovat, směle do toho. Ale vyhrožovat cenzurou je vrchol trapnosti.
Pane Václave, kdo vám vyhrožoval cenzurou? Zatím to tak opravdu nevypadá, máte tu prostoru ažaž. 🙂
„…jsou pouze dalším z Vašich příspěvků, který bych mohla korigovat…“
netřeba více dodávat, řekl bych
Korigovat znamená uvést na pravou míru. Nicméně využívám této příležitosti, abych vás požádala, abyste se držel věcné diskuze.
Paní Polanská, co po mě vlastně chcete? Na polovinu mých poznámek a otázek jste se neobtěžovala kloudně odpovědět (což je v pořádku, když nemáte co říct, ne však, když to označujete za nesmysl), druhou polovinu jste se neobtěžovala pozorně přečíst, což vyústilo v hromadu zbytečných obvinění z Vaší strany (na obojí jste byla opakovaně bez účinku upozorňována). Věci, které tu navíc vykládáte, dávají jasně najevo, že se v tématu moc dobře neorientujete (ať už s tím souhlasíte, nebo ne) ale když Vás na to někdo upozorní, urazíte se a hned označíte vše co říká za urážky nebo nesmysly. Přesto se tváříte, že Vy jste tu ta jediná nade vše věcná a vstřícná.
A když Vám dojdou argumenty, začnete trapně vyhrožovat cenzurou, což ale vzápětí ještě trapněji popřete…
A pokud chcete, abych se držel věcné diskuze k tématu, tak se laskavě především Vy sama vraťte do bodu, kdy mi máte odpovědět na to, co jste až doteď ignorovala. A začněte tím, že mi konečně odpovíte na otázku, proč ÚSTR utrácí peníze daňových poplatníků na zcela neefektivní dělání věcí, které za něj už dávno dělají jiní, místo, aby dělal to, co z titulu svého jména dělat má… a tentokrát Vás dopředu upozorňuji – tentokrát si přečtěte mou otázku důkladně a dejte si záležet na tom, abyste jí správně porozuměla, ať zase neodpovídáte na to, na co se neptám…
„Korigovat znamená uvést na pravou míru.“
zcela správně… zapomínáte však dodat, že „pravá míra“ nemusí nutně znamenat faktografickou správnost…. všechno ostatní v této věci je jen Vaše trapné slovíčkaření, které mi už leze krkem… prostě jste přestřelila a nemáte ani dost kuráže to přiznat
Nezlobte se, ale snažila jsem se Vám odpovídat velmi konkrétně, k většímu porozumění to ale nevedlo. S filozofickými otázkami po smyslu projektu, pokud ho nevidíte, se obracejte přímo na zdroj.
na otázku: „Co přesně tedy ÚSTR sleduje spuštěním projektu, který zasahuje do kompetencí ministerstva?“
jste odpověděla: „USTR zcela jistě může mít takový projekt a je v kompetenci škol, zda se do něj zapojí.“
Toto nebyla nějaká neurčitá filosofická otázka po smyslu projektu a Vaše odpověď rozhodně nebyla „velmi konkrétní“ odpovědí na otázku.
Nejen, že bráníte věcné diskuzi mezi námi tím, že se neobtěžujete číst, co píši, ale teď navíc i lžete. Gratuluji, svou pílí jste to dopracovala až na úplné diskuzní bahno. Jistě jste na sebe hrdá.
v této diskuzi jste už ukázala nedostatek znalostí, neochotu číst příspěvky, které označujete za nesmyslné, nervy, s jakými obviňujete druhé z toho, co děláte Vy sama, a navrch sprosté vyhrožování a lhaní
navrhuji tedy, abychom se sešli „s čistým štítem“ u jiné diskuze – u tématu, které Vám bude osobně bližší, se Vám jistě bude dařit lépe, než tady
Čistý štít už bohužel nemáme. Ačkoli jsem se výhradně držela věci, i tak se spustil z Vaší strany splav urážek a napadání. Asi si neuvědomujete, že říct někomu, že „sprostě lže“ apod stejného kalibru není jen tak.
Váš výrok, že jste „se výhradně držela věci“, je lež. Jiný Váš výrok o tom, že otázka, na kterou jste se neráčila odpovědět, je „filosofická otázka po smyslu projektu“, je také lež.
A ano, velmi dobře si uvědomuji, že není jen tak, říct někomu, že lže. Proto to také říkám výhradně lhářům. V diskuzi jsem ochoten tolerovat a přehlížet spoustu věcí, ale lhaní a vyhrožování nikoliv. A Vy mě rozhodně nedonutíte v tom vidět morální problém.
Pokud jde o ty domnělé urážky a napadání, odkazuji Vás na fakt, že jsem Vás musel v diskuzi minimálně třikrát krotit, když jste mě na základě Vámi špatně přečtených komentářů právě z těchto věcí křivě obviňovala. Nehodlám se Vám omlouvat za to, že se neobtěžujete pořádně číst, co píšu – to je jen a pouze Vaše chyba.
V tuto chvíli však za jedinou podstatnou věc vidím fakt, že jsem přišel s nabídkou míru, že hodíme neshody za hlavu, a Vy jste takříkajíc „mou bílou vlajku roztrhala a vyválela v blátě“. To Vám budu také neustále připomínat.
Mimochodem, druhá část Vašeho výroku:
„… snažila jsem se Vám odpovídat velmi konkrétně, k většímu porozumění to ale nevedlo.“
velice dobře ukazuje, že mezi tím Vaším „výhradně jsem se držela věci“ jste si našla čas i na urážení mé maličkosti, což Vám jednak bere jakékoliv právo stěžovat si na urážky na Vaši osobu, domnělé či skutečné, a jednak to zasazuje dost ošklivou ránu pravdivosti Vašeho tvrzení, že jste výhradně věcná, což z Vás (opět) dělá lhářku.
Ptám se tedy, kdy si konečně přestanete hrát na ublížené neviňátko, uznáte svůj díl viny na zničení této diskuze, a přijmete olivovou ratolest, kterou Vám potřetí rozhodně nepodám?
Pořád nechápu, proč ÚSTR dělá práci, kterou má na starosti MŠMT. Sledovat plnění vzdělávacích cílů na školách je práce ministerstva, které na to má svoje lidi a metodiky a pokud má ÚSTR vůči práci ministerstva nějaké námitky, výhrady či náměty, může přece s ministerstvem spolupracovat, nemusí všechno dělat od píky sám. Rozhodně by to minimálně stálo méně peněz, což jiště uvítá každý daňový poplatník.
Místo jakéhokoliv, natožpak ještě rozumného, vysvětlení, mi tu bylo akorát paní Polanskou sděleno, že ÚSTR má práco dělat si průzkumy, jaké se mu zlíbí, a že nemám nikoho očerňovat.
Proto prosím kohokoliv, mimo paní Polanskou, která očividně nemá zájem rozumně debatovat, aby mi to vysvětlil. Děkuji předem.
Tak dnes jsem byl paní Polanskou informován, že otázka na to, proč nějaká konkrétní instituce dělá to, co dělá, je prý ve skutečnosti nějakou (asi obecnou) filosofickou otázkou na smysl výzkumu, nebo co, prostě něco jako otázka na smysl života, vesmíru a vůbec. A že s takovými otázkami mám jít za autorkou výzkumu.
A tato paní má přesto stále kuráž tvrdit, že vždy odpovídá věcně a velmi konkrétně. A také že nelže.
Ještě bych případné dobrovolníky poprosil, zda by mohli (nebo mohly, ať nediskriminuju) paní Polanské vysvětlit několik drobností:
1) že rozhovor je vhodně zvolenou výzkumnou metodou, pokud mapujete například osudy válečných veteránů, nuceně nasazených a věznů z koncentračních táborů, ale rozhodně není ani malinko vhodný pro získání aspoň malinko reálného pohledu na to, jak školy po celé republice pracují se vzdělávacími cíli, pro což se více hodí třeba statistický průzkum
2) že nedostatky v metodologii se nedají nahrazovat chytrostí badatelů, protože ani sebechytřejší hlava nedojde ke správnému závěru na základě špatných (nebo minimálně nedůvěryhodných) informací, které nevyhnutelně dodá špatná metodologie
3) že metodologii daného výzkumu je hrubě nevhodné posuzovat se spojitosti se závěry výzkumu – takový model vede akorát k tomu, že badatel přizpůsobuje metodologii výzkumu očekávanému závěru, místo aby pracoval se závěrem, který mu dodá metodologie, jejíž tvorba má svá striktní pravidla a ne nějaké „názory o přiléhavosti“
Pane Václave, každý z nás má v něčem pravdu, nebo si myslí, že ji opravdu má. V tomhle se s Vámi přít nebudu. Jsem vyléčená z toho abych se řídila nějakými dotazníky a zjišťováním. Jsem zastánce starých praktik. Když přišla inspekce do třídy, měla možnost si prohlédnout jak třída funguje, jak celá škola funguje. Pokud to byl dobrý inspektor dokázal během této inspekce všem pedagogickým pracovníkům taktně připomenout v čem se chyby dopustil, na čem má ještě zapracovat a v čem má dobré výsledky. Kromě toho že byl dobrý inspektor, byl taky dobrý metodik a dokázal umět poradit. Byl na tom místě, kde chtěl poznat jak se věci mají. Tahle škola, protože měla respekt k nadřízeným, okamžitě proškolovala okolní školy v tom co je třeba zlepšit, na čem zapracovat. Tak to fungovalo dřív a myslím si, že to bylo dobré. V současné době si každá škola žije trochu svůj život a tahleta forma spolupráce upadá, protože školy mají obavy, aby jim druhá škola nesebrala nápady a tudíž ve vylepšení nepřetahovala žáky. Dochází spíš k soupeření než spolupráci mezi školami. Taky jsem napsala v době kdy jsem učila články do časopisu Informatorium. Jenže, jsou to časopisy, které zase asi víc čtou učitelé a rodiče kteří mají více zájmu o to jak to ve školské problematice vypadá. Možná že se situace v nové době lepší. Ale spíš má prioritu zase technika. Tadyhle to naše povídání je výměna názorů, která sem patřičným lidem nedostane. Proto jsem všem dotazníkům přestávala mít důvěru a raději jsem svou energii věnovala dětem. Pod heslem papír snese všechno, ale děti potřebují víc. Zvlášť v této hektické době techniky. Tablety a počítače se nezeptají co dítě bolí,v čem mělo úspěch, co se mu dobrého či špatného přihodilo. Co nového poznalo. Byla jsem na koncertě svých bývalých dětí v ZUŠ a věřte, měla jsem z nich velkou radost. Jedno moje dítko nejen že je dobrý matematik, ale také krásně zpívá a hraje na housle. Do ZUŠ se také přihlásilo jedno moje romské dítko. Vidím, že moje práce nebyla nadarmo, jak s dětmi, taky rodiči. Na vyšších místech za nás tu práci tabulky neudělají.